07 Feb 2010 08:18 pm | Morgana Ehran

Originální jednorázovky | Počet Komentářů: 23

Nemůžu tomu uvěřit. Nemůžu uvěřit tomu, že jsem to napsala, dopsala a že to teď zvěřejňuji. Asi aby včerejší večer (noc...) nepřišel nazmar. Ale musím přiznat, že se trochu stydím.
Vy, co už mě znáte, jistě víte o mé lásce k japonské rockové skupině Buck-Tick. (Nebo neznáte mě ale je, což je podstatné) No a to bych nebyla yaoistka, abych toho nezneužila... Takže tohle je RPS (Real Person Slash). Slash se skutečnými osobnostmi. Možná se vám to nezdá, ale divili byste se, jak jsou RPS rozšířené (u nás hlavně teda na Tokio Hotel a My Chemical Romance :=O ). RPS na B-T je žalostně málo a to i v angličtině. Což je celkem škoda. Upřímně si za to hoši můžou sami Nemají se chovat jak se chovají (Atsushi bude perverzní asi až do šedesáti, ačkoliv fanservisu s časem ubývá ) a některé jejich songy mají povážlivé texty.
Každopádně - pokud máte s RPS problém, NEČTĚTE TO. Nemám zájem o tom, číst si nadávky o porušování soukromí, morálce a oplzlosti. Děkuji. (Navíc tohle patří ke slávě, myslím si)
Takže... tohle bylo tzv. vařeno z vody. Mám v plánu psát víc RPS a proto jsem si chtěla zkusit napsat něco na vystižení charakterů. Což je u RPS relativní, takže to berte s rezervou. Uvítám opravy faktických chyb a názory. Pokud B-T neznáte doporučuji tuhle stránku od mé senpai, T´Sal. Mám o B-T i rozdělaný článek, který ale asi přepracuji. Pokud by měl někdo hlubší zájem, můžu doporučit, poslat... cokoliv...
Nechci zapírat, že odvahu i inspiraci jsem získala díky jiným ff. Objevila jsem jednu výbornou, anglicky píšící autorku, jejíž povídky mě opravdu zasáhly. Zvláště mě ovlivnila kapitolovka Nightmares to Chase Me. Kdybyste měli zájem tady.
Ještě trochu autorského kriticismu: je to hovadinaaaa. Asi se za to ubiju, ale co. Při psaní se mi povedlo udělat tolik úžasných překlepů, že to přeci jen stálo za toXD Kdyžtak se ptejte warrion.

Fandom: j-rocková kapela BUCK-TICK
Pairing: Hisashi Imai/Atsushi Sakurai
Rating: 15 + a pro jisté osoby - 60 (trochu popisnější, než bylo v plánu...)
Varování: RPS; trochu sprosté mluvy
Doba děje: zhruba 88-89; v ´89 byl Imai zadržen kvůli LSD a půlroku se nic nedělo, zrušilo se turné, takže někdy předtím... Ačkoliv by se to v podstatě mohlo odehrát i později, ale já to vidím někde v začátcích

N/A: Každý z kapely má svou přezdívku, kterou ho zvou jak ostatní, tak fanoušci.
Atsushi Sakurai (zpěv) - Acchan nebo taky At-chan
Hisashi Imai (kytara, noises, druhý hlas) - všemi zvaný Imai :)
Hidehiko Hoshino (kytara, doprovodný hlas) - Hide
Yutaka Higuchi (baskytara) - U-ta
Toll Yagami (bubny) - Anii, čili brácha, jelikož je nejstarší a k tomu U-tův bratr. Toll Yagami je také pseudonym, pravé jméno je neznámé


Byl to večer nerozeznatelný od ostatních. Příjezd ke koncertní hale, kolečko v šatně a maskérně, nástup na podium, dvě hodiny strávené držením se na nohou a topením ve vlastním potu. Po koncertu zpětné kolečko, popřípadě rychlá sprcha a pak hurá do nejbližšího baru. A tam veselé popíjení až do ranních hodin. Záleželo na únavě, která mnohdy bohatým pitkám nebránila. Ke skupině se většinou přidali i asistenti a jiná verbež kolem nich, bez níž by ovšem nemohli vystupovat. V baru se pak probíral průběh dne, problémy a nejnovější historky. Vždycky se bezpočet lidí nakonec roztříštil na miniaturní skupiny a většinou se podle toho také odpadalo.
Dnešní večer byl obzvlášť náročný a nikomu se nechtělo příliš ponocovat. Jen pětičlenná kapela, kolem které se celé dny točily, si dopřávala dostatek alkoholu, jak bylo jejich čím dál častějším zvykem. Díky tomu trvalo, než se dostali jen do nálady. Zvlášť pan zpěvák a jeden z kytaristů museli zlikvidovat tři celé whisky, než nastoupila příjemná euforie.
„Dnešek je fajn,“ konstatoval Imai, když odložil prázdnou sklenici, která ťukla o stejně tak prázdnou láhev.
„Chceš říct, že whisky je dobrá,“ opravil ho trochu ztěžklým hlasem Atsushi.
„To je totéž,“ opáčil Imai a začal divoce mávat na kolemjdoucího číšníka, div, že nespadl ze židle a nestrhl Atsushiho, sedícího vedle něj, sebou.
„Pozor, nepáchej nám tu kamikaze,“ uchechtl se Toll a natáhl se přes Yutaku, aby zachránil Imaie před pádem na naleštěnou podlahu. Ten jen zamával rukou ve znamení, že vše je v pohodě a setřásl jeho ruku. Yutaka se zachichotal a Hide, sedící na kraji stolu jen zatřásl nechápavě hlavou. Ne že by už sám nevypil napůl s ostatními jeden bourbon a nějaké to červené.
Imai objednal znovu Wild Turkey na ledě.
„Víš o tom, že turkey znamená krocan?“ obrátil se Yutaka na Imaie se škodolibým úsměvem.
„Však se na něj podívej a pochopíš,“ reagoval okamžitě jeho starší bratr, tedy Toll a všichni se dali do hurónského smíchu. Jen Imai si uraženě založil ruce na hrudi a přiopile odsekl:
„No no, zas tak mi svůj obdiv ke mně najevo dávat nemusíte.“ Atsushi vyprskl a jeho polodlouhé vlasy, nyní mu clonící obličej, mu vylétly dopředu, když se prohnul smíchy.
„Zjevně máš ohromnou autoritu,“ ozval se ironicky Hide a taky mu cukaly koutky.
„Tak ty se mi směješ, jo? Počkej, já si tě vychovám…“ Imai se napřáhl na Atsushiho, který prozíravě uhnul, takže se Imai svalil na jeho kolena a to jediné ho zachránilo před pádem na zem. Všichni se rozesmáli.
„Slez, jsi těžkej,“ ušklíbl se Atsushi. Imai něco nerudně zahuhlal a marně se snažil vyškrábat zpátky.
„To je mi tedy výchova,“ zavrtěl hlavou Toll a Yutaka se pokoušel nalít zbytky whisky za Imaiův krk.
„Uvidíme, kdo koho bude vychovávat,“ zasmál se Atsushi a plácl Imaie přes našpulený zadek. Ten se dostal na nohy téměř okamžitě. Yutaka smíchy spadnul na bratra, Hide si zakryl ústa rukou a Atsushi se musel chytit dřevěného obložení zdí, aby neskončil na pohotovosti. Imai opět něco nesrozumitelného zamumlal a posadil se. Číšník jim donesl objednané pití a jeho obočí dosahovalo až k jeho na krátko sestřiženým vlasům. Se zamračeným výrazem rychle odklusal. Imai se na jeho záda zapitvořil.
„Nech toho. Někdo si prostě není schopný zvyknout, že ne všichni na této planete jsou normální,“ dloubnul do něj loktem Atsushi.
„Nakonec jim nic jinýho nezbude,“ zazubil se Toll a chopil se své skleničky. „A ty už se taky vzpamatuj!“ strčil láskyplně do bratra, který se mu pořád hihňal na rameni. Yutaka se způsobně posadil, nicméně dolíčky z jeho tváří jen tak nezmizely.
„U-ta jednou umře na tetanus,“ komentoval Hide a jistě na tom něco bylo. Natáhl se pro svou sklenku vína (nebo to byla whisky?) a obrátil ji do sebe.
„Na něco musím,“ pokrčil rameny Yutaka.
„Správně,“ zahuhlal Imai a praštil o stůl s prázdnou sklenicí. Naprázdno chňapl po lahvi, získal ji až na druhý pokus. Atsushi vedle něj odkudsi vyčaroval nové Wild Turkey na ledě a pil je jako vodu. Netřeba zmiňovat, že číšník byl opět ke své nelibosti zavolán. Když přišel, ještě víc se zamračil a skrz úzce sevřené rty informoval:
„Mám vám od manažera vzkázat, že za dvacet minut se odjíždí.“ Atsushi s Imaiem si vyměnili pohledy. Hide jen vážně pokýval hlavou a poručil se oolong, nejspíš aby byl schopný bez obtíží dojít k dodávce. Číšník se tázavě rozhlédl po ostatních.
„Suché červené,“ naordinoval si Toll po chvíli přemýšlení. Pohled číšníka sklouzl vedle a níž na maličkého Yutaku.
„Já už nic,“ zavrtěl hlavou. Jen co se číšník otočil na dvojici, která k němu seděla nejblíže, vzhlédly k němu dva jiskřivé pohledy a dvojhlasné:
„Dvakrát Four Roses a dvakrát Jack Daniels.“ Hide si jen povzdechl. Byl si jistý, že kdyby jim bylo oznámeno, že vyráží za pět minut, vlezli by si za bar a vychlastali všechny lahve, které by jim přišly pod ruku. Ti dva se prostě nezmění. Číšník odešel co nejrychleji, jakoby se bál, že když vedle nich bude stát moc dlouho, jeho vlasy přestanou také podléhat gravitaci, jak to vypadalo u Tolla a Yutaky, kteří měli stále ještě nagelované vlasy.
„Já vás tahat nebudu,“ oznámil okamžitě Hide.
„To po tobě nikdo nechce. Ty mě stejně vždy taháš jako pytel brambor. To Toll aspoň vezme pod rameno a nestírá s lidmi chodníky jako jiní,“ odsekl mu Imai a ušklíbl se.
„Příště tě nechám pod lampou, ať tě sežerou kočky a bezdomovci,“ slíbil Hide. Yutaka se uchechtl a vzápětí zazíval, takže z toho vyšlo velmi podivné gesto. Začínal klimbat. Nebyl příliš zvyklý pít, ani po tom kolik barů už navštívili. Toll a Imai do něj šťouchli zároveň z obou stran. Yutaka nadskočil jako čertík z krabičky. Z Imaiovy levé strany se ozvalo zachichotáni.
„Bacha, princezno, ať si nenamočíš vlasy,“ poukázal Imai na překvapivě poloplnou sklenici vína, která stála před Atsushim. Na oslovení zareagoval Hide ironickým uchechtnutím. Ostatní nic neříkali.
„Pozor, nese se nám další várka,“ upozornil Toll a kývnul hlavou kamsi nad Atsushiho. Vzápětí známá ruka vyskládala před každého objednané nápoje a zase zmizela.
„Á, moje kojenecká výživa,“ promnul si ruce Imai a chopil se jedné ze sklenic se zlatavým obsahem. Atsushi si pro jistotu odhodil vlasy z obličeje a vzal malátně do prstů i tu svou. Vzájemně si ťukli a pak do sebe obsah na ex překlopili. Toll je pozoroval s nechápavým výrazem nejstaršího člena party, zatímco sám upíjel červené víno. Yutaka opět neovládl svou únavu a jeho hlava spadla na bratrovo rameno, ten to ovšem pro tentokrát ignoroval. Ve vzduchu začínala pomalu padat ospalá nálada. I Hide vypadal najednou poněkud zničeně a ačkoliv si zbylí dva členové skupiny vesele připíjeli, byli na tom nejhůř. Imai jakž takž udržel pozornost, jakmile však Atsushi dopil poslední zbytky alkoholu, padl na stůl a ani se nehnul.
„Neumřel?“ pozvedl obočí Hide. Yutaka se hned probral a rozhlížel se svým roztržitým způsobem.
„Kdo, co?“
„Acchan,“ odpověděl trpce Toll.
„Ts, pořád se chlubí, kolik toho vydrží a po pár panácích je tuhej,“ neodpustil si Imai, zatímco na jeho krku kontroloval puls. Kývl směrem k Hidemu.
„Pár? Pochybuju, že jste jim tu nechali jedinou flašku bourbonu,“ ozval se Toll napůl kousavě napůl pobaveně. Vedle něj se ozvalo zachichotání.
„Tak pardon, já myslel, že bar slouží k opíjení,“ pravil ironicky Imai a opřel se o zeď. Byla studenější, než předpokládal, což do jeho lihem zalitému mozku vyslalo pár zbystřujících signálů. Atsushi zůstával ležet čelem opřený o stůl. Jak to dokázal, nikdo nemohl pochopit.
Tollovo víno již stálo opuštěné na stole a Imai kontroloval, jestli v ostatních sklenicích nic nezbylo. Všichni, kdo je doprovázeli, už se sbírali k odchodu a tak se i oni začali zvedat. Imai zatřásl s Atsushim.
„Acchane, odcházíme.“ Nic. Zkusil to znovu. Zbytek vystoupil z prostoru zpoza stolu Hideho stranou, protože Atsushi blokoval tu druhou.
„Acchaaaane, budíček!“ křikl mu do ucha Imai nevybíravě. Atsushi rázně zvedl hlavu a rozespale mrkal. Zdálo se, že si tím pohybem přivodil menší závrať.
„Co? Co se děje?“ zamumlal a jazyk měl ztvrdlý alkoholem.
„Konec světa,“ opáčil Imai a obrátil oči v sloup. „Jedem do hotelu.“
„Už?“ zamumlal Atsushi překvapeně a pročísl si rukou vlasy. Lehce zazíval a pak se nečekaně opět zřítil. Tentokrát Imaiovi do náruče.
„Co – “
„Zdá se, že dnes je služba na tobě,“ ušklíbl se Toll.
„Výborně,“ komentoval Imai s notnou dávkou ironie. Neforemně se snažil Atsushiho dát do nějaké vhodné pozice. Ne že by byl Atsushi nějaká velká zátěž, ale Imai byl přece jen drobnější než on. Yutaka se proto nabídl:
„Já ti s ním pomůžu.“ Imai tedy přikývl a postrčil spícího Atsushiho před sebe. Yutaka ho vzal pod jedním ramenem, Imai pod druhým a vyšli. Atsushi sice malátně pletl nohama, ale hlavu měl svěšenou a byl vláčný jako hadrová panenka.
„Ten se teda zdevastoval,“ zavrtěl hlavou Hide, když vytahoval peníze z peněženky. Přihodil je na vzrůstající kopku na barovém pultu. Ostatní tam také něco přihodili a zaplatili i za mdlého Atsushiho.
„Beztak nechce platit,“ zafuněl zlostně Imai, ohýbající se pod tou tíhou.
Nakonec musel ještě Toll pomáhat podpírat Imaie, jehož rozostřené vidění a pletoucí se nohy Atsushiho spíše vystavily nebezpečí a Yutaku jakbysmet. V dodávce Atsushiho opřeli do rohu, kde se jen sesunul ke stěně a pohodlně sebou zavrtěl, pak zase spal jako když ho do vody hodí. Zbytek kapely jízdu do hotelu taky proklimbal. Jen Toll a Hide vypadali ještě čilí, ačkoliv bylo vidět, že se těší, až ulehnou. Cesta k cíli naštěstí netrvala dlouho, jinak by si asi ustlali v dodávce jako Atsushi a Yutaka, který bez ustání narážel čelem na okenní sklo auta.
„Vystupovat, panstvo,“ vzbudil je Toll, který jim otevřel dveře. Imai vytáhl ven zívajícího Yutaku a Atsushiho zlomyslně přenechal Hidemu. Celá partie sice tiše hlučela, nicméně v hotelové hale všichni ztichli a co nejrychleji se vydali do svých pokojů. Členové kapely sídlili na stejném patře, takže si pro sebe chytili jeden výtah a společně vyjeli nahoru. Bylo štěstím, že Atsushi byl v hibernačním stavu, protože trpěl klaustrofóbií, což by znamenalo, že by ho někdo musel tahat po schodech a to se nikomu nechtělo. Výtah se zastavil na jejich patře a všichni postupně vylezli ven. Poslední šel Imai s Atsushim přes rameno, pod nímž se prohýbal. Když Hide cítil, jak ho propaluje rozčileným pohledem, rychle mu s těžkým nákladem pomohl.
„Acchan má který pokoj?“ tázal se duchapřítomně Toll.
„Hmm…“ přemýšlel Yutaka, hledící na kovové štítky na dveřích.
„Je vedle mýho, takže by měl mít 504,“ ozval se Imai trochu zadýchaně.
„Čtyřku? To není zrovna šťastné číslo,“ lehce se podivil Hide, který se nezdál být vůbec namáhaný.
„Znáš ho,“ sykl Imai. „Je to morbidní psychouš.“ Yutaka se uchechtl.
„Nemluv tak,“ napomenul ho Toll. Ne nadarmo byl pro všechny ,Anii´.
„Uznej, že na tom něco je,“ opáčil Imai nekompromisně a sledoval čísla dveří, kolem kterých procházeli.
„Neříkám, že není,“ zazubil se lišácky Toll. Na Imaiově tváři se usídlil potměšilý úsměv.
„Tady!“ vyjekl náhle Yutaka a skočil před jedny dveře. Byla to 504.
„Ach, výborně,“ konstatoval Imai a zastavil se, stejně tak Hide.
„Klíče?“ rozhlédl se Toll. Všichni pokrčili rameny a začali prohledávat Atsushiho kapsy. Atsushimu spadla hlava na stranu a skrz rty mu unikl jemný sten. Ostatní si museli zakrýt ústa, aby nevzbudili celý hotel.
„Jo tak o to mu jde!“ byl Yutakův komentář a Hide se opřel o zeď a snažil se ovládnout škytavku, která ho přepadla. Imai se tentokrát nesmál. Místo toho netrpělivě doloval v Atsushiho bundě, dokud nevylovil hledaný předmět. Chopil se klíčů a zarachotil s nimi v zámku. Otevřel dveře dokořán a rozsvítil. Hide a Toll zavlekli Atsushiho dovnitř a Yutaka je následoval, zavře za sebou dveře.
Imai rozsvítil v ložnici jen malou lampu, aby Atsushiho nevzbudili, protože byl zvyklý spávat v kompletní tmě. Zmíněný byl položen na postel a byly mu sundány boty a bunda. Dále už se nikdo neodvažoval. Nebylo by to však poprvé, co by někdo z nich usnul v oblečení, takže přes Atsushiho jen hodili deku. Zůstali nad ním stát jako sudičky.
„Půjdeme?“ ptal se Yutaka, protírající si oči. Imai nevnímal, jelikož byl ještě trochu opilý a nějak pozapomněl, že tu není sám. Fascinovaně hleděl na Atsushiho výjimečně uvolněný obličej, který se tiskl k polštáři a jeho profil zanechával na povlečení táhlý stín. Atsushi byl roztomilý, když spal. To by musel uznat každý nestranný pozorovatel. Prostě musel…
„Imaii?“ ozval se z jakoby velké dáli Tollův hlas. Ten sebou trhnul, ale neotočil se. Jen zašilhal jeho směrem. Z jeho hrdla se ozvalo neidentifikovatelné zabručení.
„Já vím, že nemáš rád, když ti to připomínáme, ale nemyslíš, že bys s tím měl něco dělat?“ nechal se slyšet pro tentokrát Yutaka. V Imaiovi hrklo. A jsou zase u toho. Vážně to nesnášel. Cítil, jak mu stoupnul tlak a chtě nechtě rudl. Vztekem nebo studem, to bylo jedno.
„Co tak mu to říct?“ pokračoval Yutaka opatrně.
„To přece – “ začal Imai prudce.
„Šss, vzbudíš Acchana,“ přerušil jej Hide. Imai se ostře nadechl a snížil svůj tón.
„Přece na něj zničehonic nemůžu vybalit, že ho miluju!“ řekl notně ironicky. Ostatní se po sobě nejistě podívali.
„On by to pochopil…“ řekl jemně Yutaka.
„Jsme kapela, ne zasranej gay klub,“ odsekl mu Imai. Toll si povzdechl a znaveně si promnul oči. S tímhle tvrdohlavým chlapem to bylo těžké.
„Tak budem zasranej gay klub, no,“ nechal se slyšet Hide a ostatní se na něj otočili. Vyjma Imaie, samo sebou. Ten se snažil očima vpít do rýhy mezi kobercem a postelí.
„Kašlete na to. Je to můj problém,“ řekl nakonec Imai. Taky si vyčerpaně povzdechl.
„Právě´s řekl, že jsme kapela. Takže je to náš problém,“ reagoval okamžitě Yutaka. Imai po něm šlehl pohledem.
„To teda není! Nechte to plavat, jasný?“ štěkl sníženým hlasem. Ignoroval Yutakův starostlivý obličej, Tollovo nakrčené obočí i Hideho typický kamenný výraz. Ať jsou do háje. Všichni.
„Tak pojďme spát,“ vyzval je po chvíli nepříjemného ticha Toll, který už neměl sílu ani chuť se s náladovým Imaiem hádat. A on mu za to byl vděčný, i když rozladěný byl pořád. První se sebral Hide, který vyšel ke dveřím, aniž by zaváhal. Yutaka hodil ještě jeden pohled po kolegovi-kytaristovi a cupital za ním. Imai si povzdechl a promnul čelo.
„Já…“ začal, ale nejstarší člen skupiny mu skočil do řeči.
„To je dobrý. Nikdo ti nic nenařizuje,“ pravil ryze bratrským způsobem a poplácal ho po rameni. Imai pomalu přikývl a sledoval, jak Toll odchází a zavírá za sebou dveře. Ani se neohlédl, ale nebylo to zlé gesto. Vlastně to tak Imaiovi vyhovovalo. S druhým povzdechem si protřel oči a schoval obličej do dlaní. Další těžký den za sebou a nový před sebou. Chtěl se ještě jednou zdevastovat pohledem na spícího Atsushiho a odejít k sobě, jenže byl překvapen – ne, konsternován – nečekaným hlasem.
„Takže ty mě miluješ, jo?“
Imai byl kompletně vyděšený. A v háji. Pomalu se otočil k posteli, aby skrz prsty, které měl ještě na obličeji uviděl Atsushiho, který na něj, přetočený na záda, hleděl zvědavým pohledem. Ne, skoro to vypadalo triumfálně. Možná se mu vysmíval…? Ale nezdálo se, že by se nějak zvlášť bavil.
„Jak dlouho jsi vzhůru?“ ptal se místo odpovídání Imai a složil ruce podél těla. V prstech mu zacukalo. Nevěděl, koho měl teď větší chuť zabít. Jestli sebe, Yutaku, který to téma vytáhl nebo Atsushiho.
„Od té chvíle, co jste rozsvítili. Nemůžu spát při světle,“ vysvětlil Atsushi a podepřel si hlavu o jednu z dlaní. Zkoumavě hleděl na Imaie, který měl pocit, že brzo shoří a zůstane po něm jen hromádka popela.
„Aha,“ řekl pouze Imai. Chtěl to zamluvit, ale slova mu nepřicházela na mysl. Zatraceně. Už se z toho nevykroutí. Nasucho polknul a pročísl si vlasy na temeni. Čekal, až Atsushi promluví.
„Imaii?“ oslovil ho Atsushi. Neochotně na něj pohlédl. V polosvětle působil poněkud výhružně. Nebyl ale sto odhadnout, co se skrývalo za tím výrazem. „Vysvětlíš mi to?“
Ta slova v Imaiovi zvedla vlnu rozčilení. Vysvětlení. On po něm chce vysvětlení? Jakoby se něco takového dalo vysvětlit! Měl chuť do něčeho kopnout. Dnešní večer byl snad nejhorší ze všech. Zatracený Atsushi.
„Vysvětlit? Fajn. Tak když to chceš vědět, je to tvoje chyba. Můžeš za to ty,“ obvinil ho ne tak zcela po právu Imai a mínil to stejně zle, jak to bylo řečeno. Atsushi vypadal zaskočeně.
„Já?“ opakoval v šoku. Neohrabaně se posadil a musel se zapřít o ruce, aby se v této pozici udržel.
„Jo! To, co děláš, jak se chováš…“ Imai zoufale hledal slova. Když však jde o výčitky, nikdy není těžké nějaké najít. „I to jak vypadáš! Leze mi to na nervy. Beru, když mě osaháváš na podiu, před fanoušky, to je něco jinýho. Ale je to nutné i normálně? Jasně, je to sranda, všichni hurá na Imaie, mu je to jedno! Ty si ani neuvědomuješ, co vlastně děláš. Jseš takovej ignorant… I ostatní si všimli.“ K mojí smůle, pomyslel si trpce. „Myslíš, že když se po mě plazíš s tím líčením a vlasy jako ženská, je mi do smíchu? To fakt ne. Takže pokud máš problém s tím, že tě jednoho krásného dne znásilním, neobviňuj mě.“ Zadýchaně se zarazil. O čem to vlastně mluví? Jsou to jen řeči. Pokud na něj nebude zlý, bude sentimentální a to by se ze sebe asi pozvracel. Takhle to je jednodušší. Je lehčí to na něj hodit, křičet a plácat to méně podstatné, co za tím vším bylo. Trochu se bál, jak to citlivý Atsushi vezme, ale byl si jist, že to nenapáchá tolik škody, jakoby kdyby po něm chtěl, ať s ním riskuje vztah, což by mohlo negativně ovlivnit kapelu.
Jak se obával, Atsushi sklopil oči a zkousl si spodní ret. Gesto výčitky. Začal si nervózně mnout prsty. Imai se uklidnil a když hleděl na jeho vážný výraz, měl chuť si vrazit facku. Musel si však na jednu stranu uvědomit, že před ním nesedí nějaká citlivá ženská ale Atsushi. Ačkoliv v tom mnohdy neviděl rozdíl.
Nadechl se a už už chtěl říct něco konejšivého, když Atsushi promluvil:
„Máš pravdu. Je to moje vina.“ Imai nakrabatil obočí. Sakra.
„Acchane, já…“
„Máš úplnou pravdu. Provokuji tě.“ Atsushi vzhlédl a přehodil si podelší vlasy dozadu. Jeho výraz nevypovídal o nějakém sebeobviňování. Což Imaie zmátlo.
Atsushi se vyškrábal na nohy a chytil ho za tričko. Víc než po něm skočil, na něj spadl, protože měl menší problémy s rovnováhou. Musel se o něj opřít, aby se udržel na nohou.
„Provokuji tě a vím o tom. To nemůžu popřít. Teda, já to ani nepopírám,“ povídal Atsushi trochu ztěžka a tentokrát to byl Imai, kdo byl v šoku. Nechápavě hleděl na Atsushiho, který mu visel na triku. Něco v jeho tváři bylo nekompromisního, ale přitom nevypadal bůhvíjak mocně. Zvlášť když nebyl schopný ani pořádně stát.
„Cože? Proč?“ zmohl se Imai jen na tyto dvě slova. Tohle nečekal. Čekal zmateného Atsushiho, rozčileného, možná omlouvajícího se ale ne souhlasícího. Navíc nečekal, že se k němu po té novince přiblíží víc než na metr a on na něj byl najednou nalepený jakoby se nechumelilo.
„Těžko říct. Možná zkouším, co vydržíš,“ opáčil Atsushi a jeho rty se mírně zkřivily v úsměvu. On. Ten bastard si s ním hrál. Takže on ho úmyslně provokoval… To se mu snad muselo zdát. Položil mu ruce na ramena – vlastně ho spíš popadl – a zarazil se. Nebyl si jist, jestli ho chce odstrčit a začít po něm řvát, nebo ho povalit a ukázat mu, co vydrží a nevydrží…
Atsushi to překvapivě vyřešil za něj, když klopýtl nazpět a spadl na postel, vědomě beroucí Imaie sebou. Imai nebyl schopen pád zastavit a pro Atsushiho to muselo být bolestivé. Sice sykl, ale nepustil. Teď ležel Imai na něm, drtě ho pod sebou, ale Atsushi neprotestoval. Imai netušil, co ho vedlo k tak impulzivnímu jednání, nemohl ovšem popřít, že se mu to líbilo. Cítit pod sebou tak pevně a intimně Atsushiho bylo docela vzrušující. Do háje se sebeovládáním. Neřekl to před chvíli? Zkoušel, co vydrží. Tady ta hranice končila.
Nadzvedl se a vyhledal Atsushiho rty. Políbil ho prudce, možná až moc, ale Atsushi se k němu okamžitě přisál. Najednou měl Imai jazyk v jeho ústech a nevybíravě zápasil s tím jeho. Cítil hořkou a ostrou pachuť whisky a měl stejný opojný pocit, jakoby ji ochutnával. Mírně se mu zatočila hlava. V tom polibku nebylo nic než urputná touha a snaha získat co nejvíc. Živelné a bez servítek. Neuměl si ani představit, že by kdy takhle líbal ženu. Bezděčně zalapal po dechu, ale neodtrhl se. Na zádech ucítil Atsushiho dlaně, jak jej objaly. O jeho bok se třela skrčená noha a druhá, ležící mezi jeho koleny se mírně nadzvedla. Imai zaklel. Pevný sval se vzepřel proti jeho rostoucí erekci a jemu se zatmělo před očima. Teď a tady nebo nikdy. Bezmyšlenkově sáhl mezi ně začal mu rozepínat pásek. Ne že by to jednou rukou šlo bůhvíjak hladce. Atsushi ho odstrčil a neobratně ze sebe serval košili. Imai si rychle přetáhl tričko přes hlavu, pokračoval rozepnutím pásku a kalhot… Pak se trochu uklidnil. Atsushiho ruce byly na těch jeho a líně mu pomáhaly z oblečení. Imai se mu podíval do očí, které v pološeru doslova zářily. Byly tmavé a lesklé. V tu chvíli Imai pochopil jednu věc. Atsushi byl stále opilý. Poznal to i podle jeho připitomělého výrazu. Jenže v tuhle chvíli bylo pozdě couvnout. Jinak by asi musel skočit po prvním živém organismu, který by potkal. A Atsushi byl mnohem víc na ráně a navíc ochotný. Zatraceně, nezačal si náhodou sám? Začal. Jestli si to nebude pamatovat… přijde o nejlepší zážitek svýho života, říkal si v duchu ironicky Imai a přestal uvažovat, kdo teď zneužívá koho. Tahal za jeho nohavice, dokud nesklouzly z jeho těla. Pak zcela automaticky zajel na záda, marně nahmatávající háček od podprsenky. Atsushi se zahihňal. Chytil ho za ruku a přesměroval ji do jiných partií.
„Tady, Imaii,“ pošeptal mu do ucha a znovu se uchechtl. Imaiovi přejel mráz po zádech, ale ovládl chvění. Ruku nestáhl. Nakonec byl taky chlap a nebylo mu to proti mysli. Experimentoval rád nejen v hudbě, ale i v jiných okruzích. Ušklíbl se, když se k němu Atsushi přitiskl a začal mu okusovat krk. Nechal ho a volnou ruku mu ovinul kolem pasu. Atsushi byl hubený a dobře stavěný, stejně jako krásný nejen v obličeji. Přejel palcem po jeho délce a vychutnával si vzdech, který se mu ozval u ucha. To jej pobídlo k známému hlazení pevným a pomalým pohybem nahoru a dolů. Jenže tentokrát se nedotýkal sebe ale Atsushiho. Slyšet a vnímat Atsushiho reakce bylo přinejmenším stejně příjemné a uspokojující. Nehledě na fakt, že prsty, zatínající se do jeho zad a vyrážení pánve proti jeho ruce na jeho těle taky zanechávaly své. Jeho penis se napínal proti protivné látce spodního prádla a litoval, že si ho nesundal už předtím. Ale musí to vydržet, než uspokojí Atsushiho. Nebo že by…?
Imaiovi se na tváři objevil zlomyslný úsměv a Atsushiho pustil a mírně odstrčil. Ačkoliv nemohl pořádně vidět, přísahal by, že Atsushi se teď tváří nechápavě a zmateně pomrkává. Přehoupl se do sedu a zkušeným pohybem se zbavil svých trenýrek.
„Co…?“ řekl Atsushi roztržitě. Imai se k němu opět přitiskl a chytil jednu z jeho dlaní.
„No tak, nebuď sobec,“ ušklíbl se Imai a položil jeho ruku přesně tam, kde ji potřeboval. Atsushi byl pořád zmaten, ale nechal ruku tam, kde ji Imai nechal. Ten se pak vrátil k předchozí činnosti, aby tím Atsushi naznačil, co po něm chce. Atsushi se vzpamatoval a poslechl. Začal naučeným pohybem kmitat rukou a Imai blaženě zaklonil hlavu. V břiše cítil známý tíživý pocit a v klíně tepající žíly. Skrz rty se vydral povzdech a tentokrát se šklebil Atsushi. Ani Imai nezapomínal na svou úlohu a napodoboval Atsushiho. Najednou cítil Atsushiho čelo na svém rameni a vlasy všude kolem, které ho lechtaly a měl úplně vyschlé hrdlo…
Nevěděl, jestli to byly minuty nebo sekundy, které ho dělily od vyvrcholení. V ten moment jen zalapal po dechu a instinktivně trhnul boky. Nechtěně sevřel ruku, kterou měl v Atsushiho klíně. Atsushi vyjekl a pak naštvaně zabručel. Imai se rychle vzpamatoval, ačkoliv si chtěl vychutnat doznívající orgasmus a vrátil se k laskání Atsushiho. Byl rád, že to nekomentoval. Brzy už mu opět horečně dýchal na krk a zatínal prsty do boků. Cítil, že ani Atsushi nebude vzdorovat dlouho. Ostatně si docela věřil.
Když jeho dlaň zalila teplá, lepkavá tekutina, cítil jisté zadostiučinění. Atsushi padl naznak na postel a rozdýchával. Díky stále rozsvícené lampě v rohu pokoje mohl Imai krásně pozorovat jeho zdvihající se hrudník, kůži lesknoucí se potem a vlasy rozhozené po polštáři. Pár pramenů se mu lepilo na obličej a krk. Imai se nad ním naklonil a vklínil se mezi jeho nohy. Nemusil si ho ani nijak aranžovat, Atsushi oddělil kolena a zapřel se chodidly o matraci, ruce ovinul kolem Imaiova krku. Stáhl ho k sobě a opět se přisál na jeho rty (doslovnější výraz byste těžko hledali). Imai pročísl čistou rukou jeho vlasy a podepřel mu hlavu za krkem. Měl pocit, že už musí být až v Atsushiho krku. Jen co se odtrhli, Atsushi zašeptal:
„No tak, dělej…“ V tom hlase nebyla jen nedočkavost, pořád v něm byl slyšet ten mizerný chlast. Imai pevně zavřel oči a povzdechl si. Není cesty zpět.
Jediné, co si poté pamatoval bylo teplo, Atsushiho zakloněná hlava s pootevřenými rty, vzdalující a přibližující se pelest a hladká zeď, o kterou se opíral, když se v tmě hotelu vracel na svůj pokoj.

Jakmile se Imai probudil, zničeně se chytil za hlavu. Bolela jako střep a myslel, že snad ani nevstane. Nohy měl jako z olova, žaludek se mu houpal jako na vodě a světlo, bodající ho do očí mu taky nepomohlo.
„Do prdele,“ zaklel nahlas a přetočil se na bok. Najednou si uvědomil něco důležitějšího, než je kocovina. Včerejší – nebo spíš dnešní – události. Bar, hotel, Atsushiho ložnice. Všechno se mu vybavovalo živě, i když trochu rozostřeně a mlhavě, přesto to bylo jaksi reálné. Přemýšlel, jestli to nemohl být sen. Zabořil hlavu do dlaní a v tu chvíli nebylo pochyb. Dosud cítil ze své kůže tu známou směsici potu, sperma a vůně sexu. Bylo to jasné. Navíc se cítil nepříjemně špinavý a ulepený, což ho donutilo se zvednout a dovléct se do koupelny. Nejdřív se žíznivě nalokal vody z kohoutku a pomyslel si, že by to pak chtělo něco na bolení hlavy. Bude se muset podívat, jestli u sebe nemá aspirin. Vlezl si do sprchového koutu a rychle ale důkladně se umyl.
Sotva se převlékl do nových věcí a vytřepal si vlasy ručníkem, ozvalo se na jeho dveře zaklepání. Trochu v něm hrklo, ale uklidnil se. Nepříliš vstřícně vyzval, ať kdo chce co chce vstoupí.
Byl to Hide.
„Ach, ty už jsi vzhůru,“ řekl překvapeně. „Dobré ráno.“
„Ne tak dobrý,“ zahuhlal Imai a lovil ve svém batohu aspirin. Hide na něj shora hleděl a oznamoval mu:
„Měl jsem tě vzbudit a říct ti, že za hodinu se odjíždí. Fajn, že´s mě prvního ušetřil.“
„Není zač,“ opáčil cynicky Imai a hodil do sebe konečně nalezený prášek. Zapil ho vodou, která stála na stole. Hide chtěl něco říct, ale Imai ho prozíravě předběhl, tuše, na co by se ptal.
„Co ostatní?“
„Toll už z nudy téměř pomáhá balit ostatním a U-ta šel vzbudit Acchana. Doufám, že ho moc nevyleká,“ pravil Hide svým klidným hlasem, ale v jeho očích bylo znát lehké pobavení.
„Kdo koho?“ poznamenal bystře Imai, který se za každou cenu snažil vyhnout očnímu kontaktu. Bylo by těžké před Hidem něco skrývat, protože uměl poznat, když někdo lhal. Nebo minimálně někdo, koho znal.
Hide se uchechtl. „Dobrá otázka.“ Po pravdě si Imai přál, aby už odešel. Přesto nic neříkal. Bohužel toho Hide využil k otázce, kterou chtěl Imai slyšet nejméně.
„Jak to včera dopadlo?“ Imai se po něm otočil.
„Co tím myslíš, jak to dopadlo?“ ptal se zamračeně. Zatraceně, lépe už se vážně zeptat nemohl. Hide pozvedl obočí.
„Zůstal´s u Atsushiho v pokoji. Jen jsem se zajímal, jak dlouho jsi tam byl,“ upřesnil mírně zaraženě.
„Ne dlouho,“ zalhal Imai rozladěně. Hide nevypadal o nic míň zvědavě, tušil, že tu něco nehraje.
„Vskutku?“ opáčil stejným hlasem a pokud byste ho neznali, nedošlo by vám, že vám nevěří. Založil si ruce na prsou a poškrábal se na nose. „To nezní zrovna přesvědčivě.“
„Chceš, abych ti snad psal svůj harmonogram nebo co?“ odsekl mu Imai. Měl toho dost. Proč ho prostě nemohli nechat být? Hide se tím nezdál být uražený.
„To bylo jen konstatování,“ řekl klidně a pak se otočil. Byl už skoro ve dveřích, když se ještě polohlasem zeptal:
„Myslíš, že si to bude pamatovat?“
Imai váhal s odpovědí.
„Pochybuju,“ řekl nakonec. Hidemu cuklo v koutcích, ale moc veselé to nebylo. Pak už zmizel a tiše za sebou zavřel. Imaiovi nezbylo nic jiného, než zatnout zuby a nechat to být.

Když s taškou v ruce sešel do haly, už tam čekal Toll. Seděl v jednom křesle a znuděně brnkal prsty o konferenční stolek. Jen co zahlédl Imaie, usmál se na něj a pokynul mu. Imai se zřítil do vedlejšího křesla a zamumlal pozdrav. Všiml si, že z kapely tu je jen on a Hide, který se opodál bavil s jedním asistentem.
„Jak je? Nemáš kocovinu?“ ptal se Toll, zjevně dobře naladěn.
„Hm,“ zabručel pouze Imai a rozhlížel se. U recepce rozpoznal jejich manažera a kolem se míhalo spoustu lidí, kteří včera pomáhali s koncertem.
„U-ta si mi ráno stěžoval, že má problémy s koordinací,“ poznamenal Toll a chechtal se.
„Jo, taky bych potřeboval mapu, abych se trefil do dveří,“ nechal se slyšet Imai. Jeho kolega se zasmál. Imaiovi to v tu chvíli přišlo víc jako realita než vtip. Aspirin moc nezabral.
„Kolik vlastně je?“ ptal se tématicky a mnul si oči.
„Nepotřeboval bys jen mapu, ale i brýle. Támhle jsou hodiny,“ ukázal Toll na zeď přímo naproti Imaiovi. „Jedna hodina a něco minut.“ Imai cosi zamumlal a sám hodiny zkontroloval. Spal tedy docela dlouho. Víc než obvykle.
„Kdy´s včera odešel?“ nezapomněl se zeptat Toll a Imai měl chuť ho zaklít. Kdyby tedy mohl. Stejně tak ostatní. Ale věděl, že Toll se v něm nebude tak rýpat jako Hide.
„Chvíli po vás,“ opáčil nenuceným hlasem a Toll přikývl a nic víc neříkal. Na to se sem přiřítil U-ta. Navzdory tomu, co říkal jeho starší bratr, byl poměrně čilý.
„Imaii! Dobré ráno!“ pozdravil vesele a na tváři mu sídlil snad-nikdy-nemizející úsměv.
„Dobrý,“ houkl s menším nadšením Imai. Přemýšlel, zda před sebe z recese nemá roztáhnout slunečník. Nemohl však Yutakovi nic vyčítat.
„Acchan už funguje, musel jsem ho sice budit, ale slíbil, že si pospíší,“ hlásil Yutaka a pošlapoval na místě, jakoby se nemohl něčeho dočkat. V jeho případě slovo hyperaktivita dostávalo nový rozměr.
Imai se trochu lekl, když ho slyšel. Jestli opravdu našel Atsushiho ve stavu, v jakém ho zanechal… (Nahého, zpoceného a rozcuchaného) Obával se, jestli se tím neprozradil. I když ho ostatní podporovali, nebyl si jistý, jestli by to od něj nebrali jako zneužití. Sám moc dobře věděl, že Atsushi nebyl při sobě. A doufal, že si ani nic nebude pamatovat. Vyhnou se tak aspoň napětí a chození kolem sebe po špičkách.
Aby toho nebylo málo, objevil se kámen úrazu přímo před nimi.
„Dobré ráno,“ pozdravil s jemným úsměvem. Imai cítil, že mu srdce tepe až někde v krku a nebyl sto nic říct.
„Dobré ráno,“ odpověděl Toll a úsměv mu oplatil. Aby na sebe neupozornil, zamumlal Imai totéž.
„Jak se cítíš? Včera jsme tě málem museli tahat všichni čtyři,“ slyšel Tolla povídat.
„Ach, vážně? Promiňte, asi jsem trochu přebral,“ omlouval se stydlivě Atsushi. Zase ten starý, introvertní Acchan. Imai přemýšlel, s kým to vlastně včera – dneska – strávil noc.
„To bych řekl! Neprobral ses, ani když jsme dojeli na hotel,“ komentoval Yutaka.
„Já… vážně? Ani nevím…“ pravil nejistě Atsushi. Imai vzhlédl v naději. Že by…?
„Okno?“ ptal se chápavě Toll. Atsushi přikývl, pár pramenů mu přepadlo do obličeje.
„Tak trochu,“ pousmál se Atsushi. Ačkoliv to Imai slyšel víc než rád, přeci jen ho bodlo u srdce. Nakonec si skutečně nic nepamatoval.
„Nedivím se. Včera jste s Imaiem pili jako dogy,“ ozval se Yutaka. Atsushi se uchechtl a Imai dělal, že si nevšiml toho, jak na něj pohlédl. On tu vlastně ani nebyl…
„Ten číšník na vás taky jen tak nezapomene,“ poznamenal Toll a donutil tím svého bratra, aby vyprskl smíchy. Atsushi byl mimo a Imai neměl náladu na to, aby se smál.
Hovor se pak stočil na včerejší koncert (na který si Atsushi pamatoval) a na ten nadcházející. Imai se zvedl a šel si koupit do automatu kafe, aby se vzpamatoval. Naházel mince dovnitř a čekal. Ani ho nepřekvapilo, když se z boku ozval Hideův hlas.
„Nic si nepamatuje?“ ptal se a hleděl Atsushiho směrem.
„Ne,“ odpověděl stručně Imai, hypnotizující pohledem tlačítka na automatu.
„Hm… Zvláštní,“ poznamenal po krátké odmlce Hide.
„Proč?“ zajímal se Imai, aniž by vzhlédl. Uchopil do ruky plastový kelímek, z kterého se kouřilo a koutkem oka pohlédl na kolegu, který právě říkal:
„No, když jsem od tebe odcházel, zastavil mě a chtěl, ať ti nějak nenápadně podstrčím tohle.“ Hide k němu natáhl ruku s Imaiovým zapalovačem. Ten pozdvihl obočí. Pak ho polil studený pot. Zatraceně. Nevypadl mu včera z kapsy, že ne? Nezůstal v Atsushiho pokoji, že ne? Nemohl ani doufat.
Rychle ho Hidemu vzal.
„Prý jsi ho tam včera zapomněl. Ale mám dělat, že o tom nic neví,“ pravil Hide lišácky a jeho obvykle přísně sevřené rty se mírně rozšklebily. Imaiovo obočí vyletělo rychle nahoru.
„Ten – “ začal a otočil se Atsushiho směrem. Větu však nedokončil. Zachytil Atsushiho zdvořilý úsměv, díky kterému se mu nechtělo věřit, že by to opravdu řekl. Nakonec to byl on sám, kdo zmateně přemýšlel, jestli se ta noc skutečně odehrála.

Nebo ne?

Přečteno: 421x | Moje zobrazení: 1x | Online čtenářů: 1

Content Management Powered by CuteNews