TENTO WEB SLOUŽÍ POUZE JAKO ARCHÍV!

 
Warning: date() expects parameter 2 to be integer, string given in /data/web/virtuals/195611/virtual/www/subdom/vlcice/cutenews/inc/shows.inc.php on line 379
Něco trošku odlišného...
| MorganaE

Originální jednorázovky | Poet Koment: 0

Tak zas jednou za rok se ozývám...
Hned ze začátku se vám musím s něčím přiznat. To že jsem dlouholetá zarytá fanynka Beatles tu ví snad všichni. Že už jsem na ně psala slash, taky je známo. Jenže! Tehdy jsem žila v domění, že jsem jediný úchyl svého druhu. Ovšem díky Titany (proč si na ni neukázat), jsem zjistila, že nejsem. Objevila jsem jistou LJ komunitu (zas mi nejde odkazovat přes blog, takže kdyby byl zájem, v komentech odkážu). No, teď mám na tom trochu závislost. Nepředpokládám, že by to tady někoho zajímalo jako mě, ale je to slash tak co...
Btw. asi to není pro všechny, pokud o Beatles nic (nebo málo, což je tady totéž) nevíte, nejspíš pár věcí nepochopíte...

P.S. Asi budu mít teď ještě míň času, takže se omlouvám. Musím dohánět ve škole, jedu koncem měsíce zas do Francie a upsala jsem se k jisté neplacené brigádě. Pardon, ale realita teď má výsadní přednost.

Název: Dopisy od Nikoho (Letters from Nowhere Man - N/A: Nowhere man je známá píseň od Beatles, John ji napsal o sobě, takže Nowhere Man má označovat Johna.)
Fandom: The Beatles
Pairing: John Lennon/Paul McCartney
Rating: 12+ (je tam sex, ale jen v hrubých náznacích)
Doba děje: součastnost a flashbacky
Shrnutí: O tajné a prazvláštní korespondenci Johna a Paula po rozpadu The Beatles...
Prohlášení: Je to FIKCE. Ani já sama nevěřím, že by ti dva měli homosexuální sklony. Ale je to sranda si to představovat.
Varování: RPS (slash s reálnými postavami), sprostá slova (šukat není sprosté - v polštině to znamená "hledat"! zajímalo by mě jak se řekne "najít"...

2011

„Pane McCartney, přišel vám dopis,“ oznámila slavnému, stárnoucímu leč stále energickému muži jeho sekretářka Nancy a podávala mu na podtácku bílou obálku. Panu Siru Paulu McCartneyemu zasvítily oči a optal se:
„Vážně? Od koho?“
„Není tu zpáteční adresa. Ale podle písma to bude… od něj,“ řekla poněkud zdráhavě Nancy a zdála se nervózní. Paul se přesto usmál a dopis si vzal.
„Děkuji, v pořádku. Můžete jít,“ kývnul na ni a zdvořile ji tím poslal z místnosti. Sekretářka také stroze přikývla a odkráčela na svých vysokých silných podpatcích pryč. Pečlivě za sebou zavřela. Paul se sám pro sebe usmál a natáhnul se pro nožík na dopisy. Rychle ale opatrně rozřízl obálku a rozložil list popsaného papíru. Pak se pohodlně opřel do křesla a začetl se:

Paule,
Tak už ti zase píšu jeden z těch mých velevážených dopisů. Máš radost, co? Úplně tě vidím, jak slintáš blahem. Aspoň je pěkný vědět, že ti můžu udělat radost. Dlouho jsme se neviděli, tak aspoň píšu. Co celé dny děláš? Slyšel jsem, že budeš psát balet. No to je sakra novina! Málem jsem spadl ze židle, když jsem o tom čet´. Neříkej, že jsi zase na mizině. To by mě mrzelo. Dokonce ses musel vzdát masa, chudáčku… poslal bych ti šek, ale nevěřím zámořský poště. A proto ti píšu dopis.

Paul se uchechtl. Docela slyšel jeho šibalský smích.


Vidíš, ta chudoba mi připomíná hamburgské časy. To byla krása! Holky, drogy, chlast, hraní po putykách… Jak mi to chybí. Už to není, co to bývalo. Byli jsme mladí, byli jsme vycházející hvězdy rock´n rollu… Pamatuju si, když jsem si koupil první koženou bundu. Mimi tak vřískala, že mě málem vyhodila z domu! Doteď se divím, že to neudělala. Myslím, že´s byl u toho a jen se dusil smíchy… Ty spratku, vždycky´s stál opodál a tiše se mi smál. No, dělával jsem totéž.
Nicméně, Hamburg. Vidíš? Stárnu. Zapomínám a mluvím z cesty. Docela mě to štve, ale stáří si užívám. Zažil jsem toho až až a teď si užívám vzpomínání. Často vzpomínám i na tebe. Mrzí mě, že jsme spolu ty roky nemluvily… A stále nemluvíme. Aspoň díky za tu korespondenci. Sice je to staromódní, ale mě se to líbí. Rád píšu na papír, to víš. A zase mluvím z cesty… Jsem strašný, co? Sean si ze mě střílí a říká, že mě pošle do domova důchodců. Nevděčný fracek, tolik let slibné kariéry jsem mu obětoval! Žertuju, je to zlatý kluk. Pravidelně jezdí za mnou a Yoko a vozí nám nejrůznější pozornosti. Vždycky se zdrží na pár dní, sedíme na terase, pijem víno a povídáme si. Je to krása. Tuhle stránku stáří mám rád. A mám spoustu času. Jak víš, už nenahrávám. Už jsem se přejed´ showbyznysu. Mám rád klid. Směšné, co? Já a klid! To zní jako oxymóron. No, smiř se, hochu, s tím, že už nejsem, co jsem býval. Zato ty máš pořád energie nazbyt, nebude to tím, že nemáš ženu? Dobře, to nebylo vtipné.
Dobře, budu končit, k tomu Hamburgu třeba jindy. Yoko mě volá k večeři. Vím, že nemáš rád, když se o ní zmiňuju, ale večeře umí vážně skvěle. Obědy už ne.

Tvůj John

***

Rok 1971

Byl to první dopis, který od něj přišel. Paul se velmi divil, vlastně ho to nepřekvapilo, ale nadchlo. Nikomu o tom neřekl, ani rodině. Prostě si vzal dopis k sobě a s jinošským nadšením si ho přečetl večer v posteli při lampičce. Bláznivě se u čtení usmíval a tekly mu slzy. Bylo to úžasné, nečekané, tajuplně vzrušující…
Dodnes ten dopis uměl nazpaměť.

Paule,
Asi jsi překvapený, kdo ti píše. Že ti
píšu. No, nedivím se. Mezi námi to pořád není vyřešené a asi dlouho nebude. Ale nemohl jsem se ovládnout. Touha napsat tento dopis byla silnější než já. A tak jsem sedl a napsal ho. Yoko jsem o tom neřekl. Nezlobila by se, ale chtěla by vědět, proč ti píšu a o čem… A to bych před ní rád ukryl. Jen tohle jedno malé tajemství. Protože je naše.
Dnes se mi o tobě zdálo. Hodně poslední dobou spím a píši si snový deník. Je to strašně zajímavé a obohacující. Zkus to někdy. Prostě spíš a když se vzbudíš, napíšeš, co se ti zdálo. Před spaním myslíš na něco silného nebo na někoho a když se hodně snažíš, zdá se ti o tom. Fakt to funguje. Včera jsem si totiž na tebe vzpomněl. Na Paříž. Víš, co myslím. Jak jsme se opili u večeře. Zatáhl jsi mě do pokoje. Líbal jsi mě tak vášnivě, že jsem byl vzrušený pouhým polibkem. Bylo to úžasné. Myslel jsem na to kolikrát. Vzpomínal na tvé ruce, na tvé rty, na tvůj jazyk, na to, cos zanechal ve mně. Jak ses šklebil a říkal, že v Paříži jsme svobodní, že tam si můžem dovolit vše. Naše první milování. Málem´s mě ušukal k smrti. Včera se mi o tom zdálo. A bylo to tak živé, že jsem se ráno div nerozbrečel. Bolelo to. Ani nevíš jak. Proč nejsme o deset let zpátky? Proč je všechno jinak? Nejvíc mě bolí, že vím, že už se to nikdy nevrátí. Neodpustili jsme si. Ale stejně v hloubi duše cítím, že se moje láska k tobě nezměnila. Jen ji převršila nenávist.

Až se na to budeš cítit, odepiš. Klidně za deset let.

John


Paul odepsal ještě ten večer, ale dopis několikrát přepsal, takže se jeho odeslání protáhlo na týden. John mu pak vyčinil, že neodpověděl dřív. Typický John. Paula to pobavilo. Ani on neřekl Lindě nic o dopisu. Bylo to vskutku jejich malé tajemství.
Tuto tajnou korespondenci udržovali dodnes.
Ovšem pravdou bylo, že po Johnově druhém dopise dlouho nepřišel další. Dlouhých deset let, které John předvídal Paulovi. Tak dlouho mu nenapsal.

1981

Milý Paule,
Omlouvám se, že jsem tak dlouho neozval. No, asi neexistuje nějaká vhodná výmluva, tak se s tím prostě smiř. Já vím, jsem sobecký parchant. Ale to je stará známá věc. Takže to trapné omlouvání přeskočím.
Jako obvykle musím zdůraznit, že jsme se dlouho neviděli. Naposledy… v 76? Jak jsme se dívali na „Saturday Night Live“. To byla sranda. Škoda, že jsme tam nešli, byl by to největší šok pro moderní hudební scénu, hned po našem rozpadu. Ha ha! Úplně si umím představit ty jejich nevěřícný xichty. Ten den byl ale fajn. Taková pohoda, nečekal jsem, že vydržíme celý den spolu, aniž bychom se zavraždili navzájem. Zvlášť byla psina, když jsme se v parku procházeli v těch směšných oblecích a poslouchali ty Jamajčany.* Úžasná hudba a neuvěřitelně silná tráva. Možná proto jsem si ten den nadělal víc nepřátel než obvykle.
Stejně nejlepší část dne byl ten rozhovor na střeše. Tehdy to na mě hodně zapůsobilo. A jak jsem tě v tom výtahu políbil. To byla od tebe pěkná zrada, jak ses odtrhl a poslal mě do háje. Víš, jak se mě to dotklo? Pokrytče, jakoby se to nestalo už dřív! No, Linda a tak, já vím, ale jedna malá pusa ještě nikoho nezabila. Pitomče. Zkazil´s to. A druhý den totálně. Musel ses urazit kvůli takové maličkosti? Předpokládám, že ano. Takový mcCartneyovský odchod. No co, my si nikdy příliš nerozuměli, pokud nešlo o hudbu nebo postel. Víme? Tehdy jsem si dost představoval, jak ten večer mohl dopadnout… Zjevně to tak nemělo dopadnout.
Jak se ti vůbec daří? Doufám, že ne tak dobře, jako by ses mohl mít se mnou a stýská se ti. Vsadím se že jo. Oh, úplně tě vidím každou noc brečet do polštáře steskem! Ok, to byl vtip. Ale bylo by to hezké. Potěšilo by to mé egocentrické srdce. A vím, že´s mi vždy rád dělal radost. A já tobě. Akorát tobě vyjadřování citů nedělalo takové potíže. To mě ano – zvlášť těch pozitivních. U těch negativních to nikdy nebyl problém. Takže mě všichni měli za to jízlivého, nepřátelského parchanta. Jen ty´s mě znal. Tebe jsem se nebál k sobě pustit. Tebe ne. A víš proč? Víš. Takže ti to nenapíšu. (Yoko by to nepotěšilo, kdyby to zjistila.)

S pozdravem

Tvůj John

P.S. Ne že to přepošleš Yoko.


Od té doby bylo jejich dopisování celkem pravidelné. Občas několikrát do týdne, jindy si nenapsali celé měsíce. Ale vždycky se jejich korespondence obnovila. Paul se na Johnovy dopisy těšil. Nikdo nevěděl, že si dopisují, dokázali to celá desetiletí držet v tajnosti. Obdivuhodné, že? Paul byl na to malé tajemství pyšný. V dopisech často vzpomínali, nejvíce na mládí. Mluvili o jejich vztahu. To bylo hlavní téma jejich vzpomínek. Jednou John poslal dopis, kde téměř s přesností soudního zapisovatele popsal tu památnou noc v Paříži. Paula to pobavilo a vzrušilo zároveň. Kdyby to bylo možné, hned by se za Johnem rozjel. Ale věděl, že by to nešlo. A i kdyby to šlo… ani jeden by to neudělal. Byl prostě konec. Jejich dávný vztah žil jen ve vzpomínkách. Zato velmi intenzivně.

…a pak jsi mě líbal po celé délce páteře a já řval, dokud sis mě nevzal. Ještě teď mi běhá mráz po zádech.
Myslím, že mi chybíš, Paule.

Tvůj John


Jednou velikou pauzou v jejich korespondenci byl rok 1998, kdy zemřela Paulova žena, Linda. John se skoro půlroku nenepsal, až poté poslal dopis, kde vysvětlil, proč se neozval.

Promiň, Paule, vím, že jsem se měl ozvat dřív, ale tušil jsem, jak těžké období prožíváš a nechtěl jsem tě rušit. Mrzí mě to, věř mi. Cítím tvůj smutek. Máš mou plnou podporu a věřím, že se brzo vzchopíš. Jsi silný chlap. Je to smutné, ale to už se stává. Sakra, takové řeči nesnáším! Když mi zemřela máma, všichni mi říkali totéž a já je vždy poslal do háje. Právě proto, že dodnes cítím tehdejší bolest, můžu chápat tebe. I když na to´s byl vždy lepší ty. Uměl ses s tím líp poprat. S bolestí, se ztrátou. Ve mně to ještě pořád zůstává. Byl´s prostě vždy lepší. Ale to bych nepřiznal. Na druhou stranu vím, že totéž cítíš ke mně, takže si nemáme co vyčítat.
Drž se.

Tvůj John

Johnovy dopisy byly prostě Paulovým malým potěšením, vytržením z všedního života. Kdykoli mu od něj přišel dopis, radoval se jako malý kluk a celý den byl pak zaměstnán jeho čtením a odepisováním. O poštu se mu starala jedna z jeho sekretářek, Nancy. Celou tu dobu. Musela probírat veškerou poštu a někdy ji i otvírat a číst, aby rozhodla, zda je nutné, aby se tím Sir McCartney obtěžoval. U Johnových dopisů však věděla, že jsou nanejvýš soukromé a tak je vždy rovnou zanesla Paulovi. Poznala je podle písma a inkoustu. Ona byla taky jediná, kdo o jejich dopisování věděl. A Paul věděl, že je loajální.

…jako vždy jsi mě potěšil. Tvoje narážky na balet a vegetariánství budu ignorovat. Co se týče Seana a Yoko, pozdravuj je ode mě. Rád se s nimi vídán, Sean je vážně skvělý kluk. Celý ty.
A teď k tomu Hamburgu. Máš pravdu, byly to neopakovatelné časy. Šílené ale skvělé. Dodnes nechápu, jak jsme to přežili, ale byla to zábava. Až na tu deportaci a tak… ale i to mělo něco do sebe. I když za to kino se stydím dodnes, když se mě na to někdo zeptá. Ale ona to vážně byla nehoda! A nesměj se, vím, že se mi směješ, i když tě nemůžu vidět. A ano, s tou bundou si to taky pamatuji. Mimi mi tehdy zakázala k vám chodit, že tě prý kazím. Já tebe! Taková absurdita. Byl jsi největší sígr v okolí a stejně jsme to byli my s Georgem, kdo byli ti špatní. Aspoň v očích Mimi. Ale tak už to bývá.
Když jsme u Hamburgu, pamatuješ si, jak jsme se tehdy poprvé vážně servali? Možná ne poprvé, ale rozhodně nikdy dřív tak moc. Vypadali jsme pak jako bychom se poprali s nějakým gangem a ne mezi sebou. Vynadal´s mi, že jsem ti zašpinil džíny krví. Dva dny jsme spolu nemluvili. Jestli pak si pamatuješ, proč jsme se porvali? Ve vzteku si řekl, že Stu je lepší basák než já. Což byl nesmysl a stejně mě to rozpálilo doběla. Nechápu, jak mě mohla vytočit taková pitomost. No, aspoň jsem na usmířenou dostal první pusu od tebe. I když jen na tvář. Stejně byla krásná.
Vidíš, taky jsem sentimentální. Asi taky stárnu. Hrůza, co? Jeden by neřekl, že to bylo před skoro padesáti lety. Padesáti! Neuvěřitelné.

Upřímně Tvůj
Paul

Paul si po sobě dopis spokojeně přečetl a zkontroloval chyby. Nakonec papír přeložil a vložil do obálky. Za hvízdání nějakého šlágru z padesátých let nadepsal adresu a vytočil na telefonu číslo od kanceláře Nancy. Požádal ji, aby přišla, že má pro ni dopis k odeslání. Vždycky jí dopisy pro Johna dával přímo do ruky. Nepřipustil by, aby se dostaly do rukou ještě někomu.
„Á, Nancy, drahoušku, tady jsi,“ přivítal sekretářku s vřelým úsměvem Paul. Nancy mu pozdrav oplatila, jen o něco formálněji. Byla to pořád sekretářka, že ano.
„Tak co pro mě máte?“ tázala se opatrně.
„Ano, ano, tady tu maličkost,“ podal jí Paul dopis a podrbal se na nose. „Ty víš kam to poslat.“
Nancy sklouzla pohledem na adresu a přikývla. Chtě nechtě se cítila nesvá a nejistá. Celá ta věc ji uváděla do rozpaků… Sir McCartney byl skvělý člověk, ale tuhle jeho zvláštnost nechápala.
„Ehm, pane, mohla bych mít otázku?“ odvážila se Nancy.
„Jistě, jen do toho,“ usmál se Paul a propletl prsty.
Nancy zaváhala přesto se pomalu a opatrně otázala: „Máte… máte to zapotřebí?“
Paul se nepřestal usmívat, chápaje, co má na mysli. Stále se na ni upřeně díval a usmíval. Nakonec prostě odpověděl:
„Nepřišel jsem na jiný způsob, jak s Johnovou smrtí vyrovnat. Teď už běžte.“
Nancy přikývla a s vážným výrazem místnost opustila. V hlavě jí ovšem ona otázka nepřestala vrtat. Bylo to šílené, svým způsobem pochopitelné a smutné zároveň. Jí ovšem nenáleželo, aby nad tím hloubala. Jediné co musela bylo jít k sobě do kanceláře a dopis pro Johna schovat mezi ostatní do zamknuté přihrádky. Takhle opravdu zůstane tajemstvím.

*To je trochu fanfiction na druhou. Narážím zde na biografický film Two of Us, který trochu fiktivně zpracovává poslední setkání Johna a Paula. Ti dva se skutečně jednoho dubnového dne v roce ´76 sešli a chtěli z legrace jít hrát do jedné televizní show, která jim za to nabízela asi 3000!$, ale to se nakonec nestalo. Druhý den Paul Johna znovu navštívil, tentokrát ho však John odbyl, že se musí starat o syna a Paul se urazil a odjel. Tehdy se viděli naposledy. To s Jamajčany a pusou ve výtahu je čirá fikce tvůrců filmu. (A ta pusa je na tom fakt nejlepšíXD I když to není špatný film.)









Peteno: x | Moje zobrazen: x | Online ten:




Nick:
E-mail/web:
Smajl: smile wink wassat tongue laughing sad angry crying 

Zadejte kód
Security Image



| Zapamatovat nick
Content Management Powered by CuteNews



Menu
Anime
Harry Potter
Originální
Button stránek


Na slovíčko
Návštěvnost


Design vytvořila: BLANCH | adminka webu: MORGANA EHRAN.