TENTO WEB SLOUŽÍ POUZE JAKO ARCHÍV!


Ani na Zemi ani v Pekle ani v Nebi
26 Dec 2008 10:41 pm | MorganaE

Jednorázovky anime | Poet Koment: 14

Fandom: Death note
Postavy: L Lawliet, Light Yagami, Ryűk
Pairing: L Lawliet/Light Yagami
Info: Co nás čeká po smrti? Peklo, Nebe nebo...?
Rating: 18 +
Doba děje: po skončení anime i filmu
Věnování: warrion



Pusto a prázdno, pusto a prázdno. Zvířená modř a inkoustová mlha všude okolo. Nehmatatelné tíživé železité potoky krve ve vzduchu. Byl cítit lidskou krví. Pach smrti se táhl na míle daleko a dusil každého, kdo jej ucítil v nozdrách. Tma pohlcovala všechnu naději, brala víru i touhu, vzala si všecko. Pak už zbýval jen strach a rozčilení, beznaděj se smísila s nenávistí. Každý tu pozbyl všech svých snů, aby se mohl litovat a pak litovat svých činů. Následoval nekonečný čas a věčnost sama psychického týrání a udolávání, které nemělo konce. Vlastní hříchy byly do zkažených těl obětí vsypávány jako sůl do čerstvých ran a bolely stejně, jako kdysi jiné. A nejhorší na tom všem bylo, že smrt už byla první stanicí. Tohle byla ta druhá. Ta která bolela víc. Jí se nikdo nebál, protože o ní nevěděl. Kdyby ano, potil by se hrůzou i ve spánku. Místo, jež neskýtalo nic než potrestání hodné svého trestance, místo takové, že i naděje zde umírala, to místo čekalo každého. Pro někoho to byla zastávka na zdrženlivou chvíli, pro někoho dlouhé, útrpné vězení. Ale nebyla to ani konečná. Tenhle vlak jel dál. Než do něj však člověk mohl zas nastoupit, musel si odbýt své právě zde. Tady, kde se válely kotouče indigové mlhy, páchlo to tu čerstvou, nezaschlou krví a objevovaly se tu stíny lidí, kteří byly buď za touto stanicí, nebo před ní. Nebyla zde svobodná vůle, nebylo zde nic. Jen trest. Žádné váhy, žádné peří, ani bůh se šakalí hlavou. Ni řeka Styx. Žádný svatý, žádný Bůh, žádné motlitby. Pouze spravedlivá porce zaslouženého trestu. A denně se zde křičelo bolestí a stále zde tekly potoky tekutého zlata a trhaly se kusy těl, aby se zase spojily a trpěly dále. Ti, co zde byli delší dobu, se ztratili ve vlastní bolesti, lítosti, pokání a nenávisti. Byli z nich jen trosky toho, co kdysi vraždilo, způsobovalo bolest, strach a nenávist, ubližovalo a bralo ostatním. Toto místo umělo naprosto převrátit lidskou duši. Každý nakonec prošel všemi svými hříchy a odpykal si je. Jakoby se ponořil do vařící lázně. Přebyl bolest, když se z něj špinavá kůže potetovaná hříchy sloupala. Křičel, plakal a šílel bolestí. Ale pak se své hříšné kůže zbavil a vylezl z lázně jako neviňátko. Následně už putoval za věčným klidem. Ovšem předtím, tu byla ta horoucí lázeň… Lázeň, z níž se zvedaly výpary horkého vzduchu, načervenalé krví a voda páchla po železe. Byla tak horká, že pálila jako oheň a téměř ohlodávala kosti jako nějaká kyselina. Ta lázeň neměla okrajů, nekončila, a ani nezačínala. Nešla zničit, byla věčná. Byla tu pro všechny. Té lázni, tomu nápravnému místu, místu hrůzy a děsu, místu, které čeká nás všechny, se říká Očistec.




Každý se narodí jako bílé, čisté a neposkvrněné dítě. S věkem rostou zkušenosti, znalosti a i hříchy. Duše postupně černá, i když nikdy nezčerná docela. Za život člověk nasbírá nespočet hříchů a pak za ně musí pykat.

I on byl malé nevinné dítě, jež neznalo nenávisti a zlosti. I teď působil jako anděl. Světlé vlasy, hnědé oči, nevyjadřoval na první pohled schopnost ubližovat. Ale byl to Ďábel, Ďábel s očima okřídleného anděla. Ovšem v ruce držel kosu. Smrt se za ním táhla a sbírala po něm mrtvé jako kdyby sekal kosou luční kvítí. Ovšem to kvítí bylo živé. Ničil životy a mnohdy i nevinné, určil si za cíl změnit svět k lepšímu a přitom ho ničil. Chtěl vymazat ze zemského povrchu zločin a stal se sám tím největším zločincem, který kdy na zemi byl. Nebyl nikdo chytřejší než on, nikdo nikdy neprahl po spravedlnosti a vymizení zla tak jako on. Jenže si vybral tu nejhorší cestu, jak světu pomoct. Cestu vraha. Jeho fanatismus došel málem i k vraždě vlastního otce. Nakonec už nebyly jeho obětmi jen potrestaní i nepotrestaní zločinci, ale i lidé, kteří nevyhovovali jeho plánům, či lidé, kteří ho chtěli zastavit. Z mesiáše se stal masový vrah. Na jeho kose byla pořád krev a neustále čerstvá. A někdy i čistá. Tenhle mesiáš se nezastavil před ničím a nakonec skončil jak nejironičtěji to šlo. Zemřel vlastní kosou, kterou držel ten, kdo mu ji dal. A tak skončila jeho cesta, cesta životem. Byla krátká, velmi krátká, ale špinavější než mnohé stoleté. A teď ho čekalo, aby si prošel vším, co sám způsobil.




Jeho trest bude dlouhý a bolestivý. Věděl to už když se ocitl na té indigové půdě, když ucítil v nose pach smrti a stáhl se mu z toho žaludek. Na strach bylo příliš brzy a na lítost příliš pozdě. Aniž by mu kdokoliv sdělil pravidla, věděl, že se odsud nedostane, ne dřív, než odpyká svůj trest. Jakoby mu to snad našeptal ten těžký po krvi páchnoucí vzduch, jako kdyby to bylo znát v křiku a slovech ostatních trestanců, poznal, že jej zde čeká trest za všechno, co provedl. Ač on sám to nepovažoval za hřích, ale za bohulibé konání, nezbylo mu než se poddat tomuto trestání. A stejně tak věděl, že si všechny bolesti, co způsobil jiným prožije on sám. Bude se zmítat v agónii bolesti a bezvýsledných proseb, bude polykat slzy, krev a sliny a bude proklínat den, kdy objevil ten nebezpečný deník. Byť to věděl, nelitoval stále svých činů a trvalo dlouho, než začal.

A tak, každý den vstával a nejedl, odcházel do Tmy a vracel se zničený a polámaný. Pot mu kropíval košili, tváře zmáčené slzami bolesti a jinak špinavý od toho, co jeho tělo vyloučilo. Vracel se s křečemi v hrudi, s ochablými svaly jak zápasil s bolestí a zmítal se v předsmrtné agónii. Každý den umíral, znovu a znovu, každý den jeho srdce přestalo opět tlouct, za to, jak bylo shnilé a černé. Denně okusil takovou bolest a námahu, že málem umřel zase, ale to nebylo možné. Den co den jeho tělo umíralo na infarkt, jako za jeho života jiní. Zažíval si to co oni. Již když šel do Tmy, svíralo se mu hrdlo, protože věděl, co ho čeká. Že znovu umře, zas a zas a mnohdy i krutěji než obvykle. Smrt ho srážela na kolena a dávala mu plnými doušky pít ten jed, který podával ostatním. Každý jeden den si zažil jednu smrt, kterou způsobil. Po týdnu, jež mu přišel jako rok, už je i přestal počítat, protože věděl, že jich bude hodně a těžko se mu usínalo s představou, že zítra bude zase jeho poslední den. Bral si do úst Boha smrti, který způsobil, že tolikrát zabil a zabil i jej. Že mu dal tu velkou, těžkou kosu a pak mu ji vyrval a uťal mu s ní hlavu. A jeho lebku přihodili k ostatním.

Setkával se v Očistci i se svými obětmi. Někteří mu utkvěli v paměti. Ale oni ho neznali, nevěděli, že je jejich vrah. I za to mohl být rád, že ho nečeká žádná pomsta. Popravdě se jí děsil. Protože věděl, že jsou tací, kteří věděli, kdo je pravý Kira. Kdo je pravý vrah, Zabiják, mesiáš a Světlo boží. Pořád se viděl, jako ten, kdo svět zbavoval zla, byť se stal tím největším a nejhrůznějším. Ani ty četné smrti, které si musíval zažít, a kterých ho ještě čekalo nespočet, ho nepřesvědčily, že jednal špatně. Zatím ho nezlomily, ale bál se, že na to dojde. Tohle peklo muselo jednou donutit litoval a kát se každého.




Tedy den co den chodil do Tmy a umíral a vracel se. Z té bolesti mu bylo špatně, cítil nezměrnou bolest v hrudním koši a pro slzy neviděl. A dělo se to tak stále, dokola a dokolečka, až k zbláznění. Stále čekal, kdy se objeví nějaká jeho oběť. Oběť, jež ho zná a bude chtít mu ublížit tak jako on jí. Ačkoli si bude muset zažít její smrt. Ale zde byla lidská nenávist do určité doby jen posilována. Pak už zbývalo jen ono pokání.

Čekal a ne dlouho a skutečně se dočkal toho, čeho se v hloubi duše obával. Byla to Pomsta v převleku mladého muže, muže s černými vlasy a očima, zvýrazněnýma kruhy. Zjevila se před ním v džínech a bílé mikině, hleděla na něj stejně kamenně, jako když žila a měla ruce v kapsách. Stála shrbeně a jen hleděla na zmučeného vraha svého.

,Tak jsme se opět setkali,´ konstatovala ona Pomsta, onen mladý černovlasý muž.

,Ryűzaki,´ řekl pro změnu se zbytkem jízlivosti a posměchu vrah. Oslovený mlčel. ,Pan L Lawliet. Jaká pocta,´ smál se zabiják dál. Lawliet mlčel, pořád a ani se nehnul. Čekal, až mu dojdou síly na tu jedovatost.

,Co tu děláš, Lawliete?´ vyptával se vrah.

,Co ty, Kiro,´ odpověděl konečně Lawliet a přisedl si. Kirovi škubly nesouhlasně koutky, ale neměl sílu, aby se odtáhl. Připadal si tak poníženě, protože byl špinavý od krve a slin a slaných slz a páchla z něj smrt. Ten pach byl všude a on už od něj načichl.

,Odkdy policisté skládají pokání?´ ušklíbl se Kira a unaveně si položil plavou hlavu na zem. Tma se stáhla do všech koutu a prolezla i do duší.

,I lidé zákona mají své hříchy,´ řekl pouze Lawliet a objal si kolena. Chvíli se nechali vtáhnout do ticha, které jim tlouklo do ušních bubínků. Pak už bylo příliš nesnesitelné, na to, aby trvalo.

,Ryűzaki, pověz, co jsi provedl?´ otočil tvář na Lawlieta Kira. Ten si s ním pohled vyměnil jen krátce. Hlubokýma očima se zahleděl do nekonečné tmy.

,Nepřátelům se zásadně nesvěřuji,´ bylo jediné, co řekl. Kiru to namíchlo. Podpořilo to vztek, který získal za života a tady. Měl v sobě příliš zla, které muselo být vymazáno. Přestal se o svého soudce starat a opřel si hlavu o tmu a usnul.




Kolébal se na vlnách ticha a klidu, srdce mu nebilo a ani se nezmítalo v křečích. Mysl měl čistou a prázdnou, ne jako duši. Ta si zasloužila pořádnou očistu. Byl jedním z nejhorším lidí, kteří museli Očistcem projít. Možná i tím nejhorším. Jeho lázeň proto byla obzvlášť vroucí a pálivá. A přesto mu zbývalo dost a dost kůže, pokryté černými znaky a ornamenty. Jeho irezumi bylo vpité dost hluboko do kůže a muselo se sloupávat dlouho a pomalu. Den po dni ho bylo míň. Netušil kolik dnů si ještě v Očistci prožije, kolikrát se zřítí k černé zemi s rukou na srdci a bude kašlat krev. Kolikrát se bude plazit a kopat nohama, aby pak s převrácenýma očima opět utichl. Zas a zas a stále do nekonečna…




Když se dalšího dne probouzel, v té indigové mlze, tmě neprostupné a bez hranic, zjistil, že jeho společník stále sedí tam, kde včera usedl a ve stejné pozici. Jakoby ho snad žádný trest nečekal. Ale nějaký tu byl, jinak by se v Očistci nezdržoval. A Kiru nesmírně zajímalo, co to je. Považoval Lawlieta za jednu ze svých nevinných obětí, jednoho z lidí, kterým setnul svou kosou hlavu jen pro vlastní bezpečí a věc. A možná že ne. Možná že přece jen zas použil kosu Spravedlnosti. Měl z toho pocit zadostiučinění a nespravedlnosti vůči Očistci. Byl Světlem Boha a ne Démonem! Ovšem byl příliš zaslepený svou vírou. Vírou v sebe a své přesvědčení, díky němuž spáchal tolik zločinů. A tak dnes musel jít zase zemřít.

Zvedl se, trochu s námahou a vydal se do Tmy. Jen představa věcí budoucích mu vháněla nezvané slzy do očí a on se za to nenáviděl, nenáviděl to, že se pomalu lomí a je čím dál zničenější. Šoural se do neznáma, kde ho měla postihnout bolest jakožto trest. Měl si zažít smrt někoho, koho zabil, aby pomohl světu. Ale pomohl mu tím? Nestal se tak jen prostým vrahem?

,Kam jdeš, Kiro?´ ozvalo se za ním. Neotočil se. Nechtěl se dívat do těch černých očí, které mu připomínaly všechny ty zločiny, za které teď pykal. Ty tajemné oči, které mu nikdy neřekli, kdo je doopravdy jejich majitel. Neznal ho. Všechny, co zabil, neznal.

,Zemřít,´ ucedil kysele, aby mu snad dokázal, že to nebere jako trest, ale něco nepříjemného. Před ním musel zůstat tím geniálním mesiášem. Protože jím byl.




A když se zas vracel, tma byla pořád a navždy, Lawlieta nenašel. Nebyl tam. Napadlo jej, zda si taky nešel odpykat svůj neznámý trest. Co asi provedl? Nad tím uvažoval když se zmožen skládal na zem. Lehnul si na záda a hluboce dýchal. Oči měl zarudlé krví a jednu ruku zlomenou. Na bradě mu zasychaly sliny. Připadal si odporný a hrozně neschopný. Nemohl se hnout. V hrudi stále cítil trhavou bolest, jakoby mu tam někdo vrazil nůž. Ale nikde žádná krev. Krom té zlomené ruky. Vlastně mu vytanula na mysl myšlenka, kdo byl asi ten zločinec, který takhle zemřel. Kdo si při smrtelných křečích zpřerážel kosti a praskly mu žilky v bulvách? Litoval ho, opravdu ho litoval, kdyby však věděl, za co si tuhle smrt zasloužil, nelitoval by ho. Ne, určitě ne. Vraždil takové lidi pro to, že udělali něco zlého a trestuhodného. A jak tak smýšlel nad neznámým, od koho si právě prožil smrt, a hleděl do tmavomodrého nebe bez hvězd, zaslechl cosi jako kroky. Neměl ale ani sílu, ani chuť otočit hlavu, spatřit příchozího. Stejně zpola tušil, že je to jeho Pomsta. Ujistil se o tom, když si příchozí přisedl k němu.

,Jaké to je neustále umírat?´ ozval se Lawliet. Nebyla to jízlivost, ani zvědavost či škodolibost. Prostě jen otázka. Ale Kirovi se nelíbila, rozčílilo ho to. Ležel dál, jen začal rychleji oddychovat. Nechtěl mu odpovědět. Poníženost ho zasáhla už hodněkrát a ty rány byly stále čerstvé. A bylo jich tolik, že by jeho zjizvené tělo nikdo nebyl poznal…

,Co´s dělal ty ve Tmě?´ vyzvídal Kira přerývavým hlasem. Lawliet se pohnul, Kira rozpoznal, že si poposedl.

,Odpykával svůj trest,´ byla jednoduchá a upřímná odpověď.

,L! Neprovokuj mě,´rozčílil se Kira a nadzvedl se na jednom loktu. Projela jím pichlavá bolest, až tím zkřivil tvář do výmluvné grimasy. Lawliet na něj hleděl s klidem dál. Zase bylo neprostupné ticho. Očekával pořád pomstu, ale nepřicházela. Nebo sem přišel ho pouze provokovat a štvát ho? Tma mu přidávala na myšlenkách a otázkách bez odpovědí.

,Mám chuť na sladké,´ nechal se slyšet zamyšlený Lawliet. Seděl, či spíše dřepěl, očima brouzdal ve tmě a palcem se dotýkal rtů. Kiry si nevšímal, jakoby to říkal spíš k sobě, než jemu.


,Jdi do háje, Ryűzaki,´ odsekl Kira a opatrně se položil na zem. Zavřel zmučeně oči a čekal, až usne a na chvíli zapomene, kde je.




Tak plynulo mnoho dní. Každý ráno odcházel, aby se na večer zas setkali a prohodili spolu pár slov. Kira zezačátku býval útočný, pak s tím přestal. Vlastně byl rád, že tu není sám, že má v Očistci "přítele" a nebyl tu sám napospas sobě. Možná proto ještě nezačal se sebelítostí a pokáním. Zvykl si na přítomnost Lawlieta tak, že ho znervózňovalo, kdykoliv přišel později, než-li on sám. Možná to bylo i potřebou mít u sebe někoho, protože byl společenský. Lawliet byl stejně zvláštní a tajemný, jako za živa. Doposud mu nepověděl, proč tu je a co se s ním děje, když odchází do Tmy. A Kiru to zajímalo čím dál víc. Díky němu se Očistec nezdál být tak krutý a nepřečkatelný. Ačkoliv se těšil, až dosáhne klidu, byť to i znamenalo rozloučit se navždy s Lawlietem… Ale sám nevěděl nakolik mu na něm a jak záleželo. Nebylo to ani podstatné. Jediné důležité v tomto světě byly jeho návraty. Když se vracel potřísněn výměšky vlastního těla, hroutil se bolestí a jeho duše byla čím dál čistší. Což byl i možná důvod toho, že byl s Lawlietem radši čím dál víc a byl za jeho společnost vděčný.




Pach smrti nepříjemně prosycoval vzduch a mísil se s sténáním hříšníků. Nesl se i kolem jednoho z nich, ale byl čím dál slabší. Jako už mnohokrát se vlekl na své místo, aby se znaveně složil na zem a vypotil ze sebe tu bolest. Tentokrát si nezažil jen infarkt, jako obvykle. Byla to jedna z jeho rafinovanějších smrtí. Nevěděl ani čí to byla smrt, nebyl schopen si to pamatovat. A tady zapomněl už mnoho věcí. Zdali to byla místní přirozenost, netušil. Avšak dnes se vrátil s třemi kulkami v trupu. Bolelo to víc než očekával a doufal, že nikoho už takhle nezabil, protože to opravdu nebylo nic příjemného. Dobelhal se k místu, kde na něj už čekal Lawliet. Pozoroval ho, jak si s obtížemi sedá a pro bolest ho ignoruje. Mlčel a jen ho pozoroval tmavýma očima. Kira ulehl na záda a s každým nádechem cítil jak se mu ten kus olova zahryzává do masa a vnitřností. Hrozně to pálilo a snažil se udržet své steny za zuby.

,Bolí to moc?´ ptal se Ryűzaki a jaksi starostlivě na společníka hleděl. Kira poněkud neochotně, ale přeci, přikývl. Zavřel oči, čímž ovšem vnímal bolest spíš. Celé jeho tělo bylo napjaté, v jedné křeči a nemohl pořádně dýchat. Doufal, že usne, protože vždy po probuzení byl zdravý a po "úmrtích" nebylo žádných stop. Ale nyní se zdála být ta doba příliš vzdálená.

A chtělo se mu říct, ať mu L pomůže, ale byl na to moc hrdý, a pak, mu pomoci ani nijak nemohl. Nelibě vnímal, jak se mu košile špiní krví a měl pocit, že se mu kulky zařezávají ještě hloub do těla.

Tu ucítil lehký dotek. Otevřel oči, aby zjistil, co se děje. Poznal, že se L nad ním sklání a rozepíná mu košili. Neptal se, nevěděl sice, co chce dělat, ale tak nějak mu na tom nesešlo. Když už byl tolikrát po smrti, co by se mu mohlo ještě stát… Ať už se mu chce Ryűzaki pomstít nebo mu pomoct. Nechal jeho prsty, ať se postupně zaháknou o každý knoflík a odhalí tak víc plochy jeho zkrvavené hrudi. Když se mu to povedlo docela, trochu chvějivě košili cele sundal z jeho hrudi. Kira ho se zaujetím sledoval. Lawliet měl kamenný výraz, ale oči mu nervózně těkaly po vrahově těle. Pak jedna z jeho rukou zmizela v jeho kapse.

,Nevím, zda by ty kulky v těle nezůstaly, i po regeneraci, takže by bylo lepší je vyndat. A než usneš, bude tě to aspoň míň bolet. Ačkoliv teď to bude velmi nepříjemné,´ pravil Lawliet a otevřel v ruce kapesní nůž. Kiru zpočátku ten pohled vyděsil, ale nakonec ho nechal, ať dělá, jak myslí a jen zavřel oči a zatnul zuby. Horší bolest, než jakou už zažil, to být nemůže. Že operace začíná, poznal ve chvíli, kdy u jedné své rány pocítil Ryűzakiho ruce a chladný kov, který pak zajel do rány. Nebylo to nic hezkého a chvíli to trvalo, než se L povedlo kulku z těla dostat, ale pak pocítil jakýsi úlevný pocit, už z vědomí, že je pryč. Rána mu byla otřena nějakou látkou. Vnímal, jak mu z rány crčí nová krev. L ji zastavil právě tou látkou, a když přestala, ucítil na ráně něco jiného. Bylo to vlhké a hýbalo se to, což jej polekalo a tak otevřel oči a podíval se na sebe. Lawliet se nad ním skláněl, v jedné ruce zakrvaveným nůž a druhou se opíral o zem. A svým jazykem se dotýkal ošetřované rány. Kira konsternovaně sledoval jeho počínání. L byl nanejvýš opatrný a zdál se být i nesvůj.

,Ryűzaki, co to děláš?´ Když to Kira vyslovil, hlas se mu třásl.

,Dezinfekce,´ spravil ho L, s jedním pohledem, který mu věnoval. To Kiru uklidnilo, ovšem stále byl poněkud rozrušený. Srdce, které teď bilo, mu splašeně bušilo a krev se mu vařila v žilách. A provázelo to i jisté vzrušení, které ho nepřekvapilo, ale vyděsilo. Radši se hleděl uklidnit a položil zpět hlavu a zavřel oči. Přišla na řadu druhá rána. S tou byly menší problémy, protože nebyla hluboko. Následoval stejný proces, jako u první kulky. Ošetření Lawlietovou košilí a jazykem. Kira se snažil nevnímat ten pocit, který jím při každé takovém dotyku projel. Možná tu byl moc dlouho a snad i moc dlouho se ho nikdo nedotýkal a on nikoho. Snažil se na to nemyslet, když se ho zlehka dotýkaly prsty Lawlieta. Třetí rána byl pořádný oříšek. Nejenže vězela hluboko, ke všemu byla ukrytá kdesi v břišní dutině, v místě důležitých orgánů. Kira sice nemohl zase umřít, ale i tak měl L co dělat, aby ho příliš neporanil. Stálo ho to hodně krve a úsilí, aby nekřičel, protože to opravdu velmi bolelo. Ale L nakonec dostal ven i třetí kulku a Kirovi se zdálo, jako by byl najedou lehčí. Byl rád, že to Lawliet udělal, protože by s takovou možná vůbec neusnul a co pak? Zhluboka dýchal, téměř nevnímaje drsným dotek košile na břiše. Dlouho do ní nasával L krev, až použil svůj jazyk místo dezinfekce. Kira najednou příliš ostře vnímal ten vlhký dotek, téměř nesmělé přejíždění po rozšklebené ráně a vůbec celé tělo Lawlieta nalehlé na jeho. Cítil na pupíku jeho dech a s nelibostí a zmatením, které se mu podařilo rychle zahnat, si uvědomoval, že je vzrušený. Věděl, že je to tou samotou a dobou a kdyby si to byl ochoten přiznat, snad i přitažlivostí Lawlieta. Napadlo ho, že si jeho vzrušení možná L všimne, ale počítal, že to přejde s kamennou tváří a pochopí to. Třeba je na tom stejně. Nevěděl ani jestli L kdy někoho měl nebo miloval. Nevěděl o jeho životě zhola nic…

,Ryűzaki, to stačí,´ řekl pak, když už se mu to zdálo moc dlouho, ač věděl, že je ta poslední rána velká a nejvážnější. Lawliet poslechl a zvedl se. Kira ho hnědýma očima pozoroval. Lawlietovy černé se s nimi střetly.

,Děkuji,´ pronesl automaticky Kira. Byl vděčný, i když to nebylo v hlase moc poznat. Dál na sebe beze slov hleděli.

,Jen jsem ti chtěl pomoct,´ ozval se po chvíli jakoby ublíženě Ryűzaki. Otočil se, aby se posadil kousek dál od Kiry.

,Já vím,´ řekl téměř neslyšně Kira, sledující společníka sedat si půl metru od něj. Nevěděl, co teď dělat, jestli něco říct… Ale byl unaven a to rozhodlo. Zopakoval znovu své díky a pak se pohodlně uvelebil na zádech. Zítra stejně zase zemře.




Další sražení k zemi, zmítání se ze strany na stranu. Znovu trhavé pohyby rukou a nohou, tisknutí pravé ruky k srdci, jakoby se ho pokoušel uchopit, další křik ztracený v tichu. Opět se celý zničený zvedal, aby odešel s bolestí tlukoucí v hrudi zpět. Očistec mu dával zabrat a trápil ho, ale stal se z toho zároveň jakýsi zvyk. Kira už vnímal bolest víc otupěle a byl na ni i připravený. Šel do Tmy s odhodláním a když se vracel, nemyslel na bolest, své hříchy ani očistu. Vrtal mu hlavou Ryűzaki. Zdali ho opravdu přitahuje, kým pro něj je a proč tu vlastně je. Co je jeho trestem? Co provedl? Jaké má L tajemství? Nic o něm nevěděl, ani to pitomé jméno. Chtěl to vědět, skutečně ho to zajímalo, ale zda by mu to L řekl, to byla ta otázka. Bůhví zda ty odpovědi někdo znal. Ale on to znát chtěl a byl odhodlaný to z Lawlieta vypáčit. V podstatě měl na to celou věčnost…




,L, co děláš ty ve Tmě?´ ptal se tak jednou po návratu Kira. Lawliet se na něj nepodíval, jen si zamyšleně přejel palcem po rtu. Po nedlouhé chvíli se přeci jen odhodlal k odpovědi:

,Jsem sám.´ Kira se zamračil.

,Jak to myslíš?´

Lawliet se poškrábal chodidlem na tom druhém.

,Tak jak to říkám. Jsem tam sám, uvězněný…´ Jako by se nad posledním slovem zamyslel, pohroužil se ještě víc do sebe a sklonil hlavu. Kira ho chvíli pozoroval, čekal zda něco řekne, jenže L mlčel. Kira si za hlavou založil ruce a lehl si. Ostrá bolest v hrudním koši trochu polevila a on ji vnímal jen matně. Stejně si zvykl, že ho denně stíhá a svým způsobem ji cítil o něco tupěji. Možná to mělo něco dočinění s tím, že vskutku uznal, že tímto způsobem nemohl svět změnit. Ryűk měl pravdu. On by byl tím posledním zločincem. Takže jeho smrt byla správná? To si nemyslel. Až tak ve svém pokání nedošel a ani dojít nehodlal. Nelitoval smrti těch zločinců - ti si to bezpochyby zasloužili, tudíž by bylo i správné nelitovat toho. Akorát ta cesta, kterou si vybral k změně světa… Ta se mu teď již příčila. Nelíbilo se mu to, ale nemohl své mínění změnit. Byla to práce Očistce. A pořád mu v něm zbývalo mnoho dní… Dní, plných bolestí v hrudi, ponížení a formování myšlenek a názorů. Proklínal Ryűka, který ho sem poslal, to odporné rozšklebené stvoření, které bylo tak sobecké, jak to jen u Boha smrti bylo možné. Vlastně i začínal nesnášet den, kdy spatřil oknem na zem spadnout jeden černý zápisník, kdy ho zvedl a posměšně jím zalistoval… Jeho přesvědčení o tom, že koná bohulibou věc, že činí čisté dobro, už nebylo tak silné.

Opřel si hlavu o ruce a nečině hleděl do neprostupné modři. Kde se vlastně Očistec nacházel? Kde začínal a kde končil? Odpovědí nebylo. Nemohl se o tom ani dohadovat. Tu Kira zaznamenal jistý pohyb, vedle sebe. Otočil hlavu Lawlietovým směrem. To se jen zas roztržitě poškrábal na noze. Chtěl zas vrátit hlavu do původní pozice, ale L znenadání promluvil:

,Strašně mi chybí sladké,´ opřel si palec o rty a očima se zabodl do neexistujícího bodu ve tmě. Kira nevěděl, zda se má začít absurdností smát nebo si posměšně odfrknout. Neudělal ani jedno. Místo toho ho napadla nová otázka:

,A co tvá rodina? Po ní se ti nestýská? Nebo žádnou nemáš?´

,To nevím. Asi jsem měl… Ale zbyl mi jen Watari,´ pohlédl kamsi na své nohy L. Kira se trochu zarazil.

,On byl tvůj příbuzný?´

,Ne. Ale nikdy mi nikdo nebyl tak blízký. Staral se o mě, byl skoro mým příbuzným,´ vysvětlil pomalu L a stále se palcem dotýkal svých rtů, jak bylo jeho zvykem. Lawliet byl velmi zvláštní. Kira si ho zamyšleně prohlížel, měřil očima, jako už tolikrát. Tentokrát ho však netočil vztek, že nemůže přijít na jeho totožnost. Nyní ho zajímala ze zvědavosti a zájmu a ne z touhy ho zavraždit. Protože to už se mu povedlo…

,L,´ ozval se poznovu zvědavě Kira. Lawliet se na něj otočil. ,Jaké je tvé pravé jméno? Teď už mi to můžeš říct.´

L znovu obrátil svůj pohled ke tmě. Chvíli dumal a škrábal se nohou, než odpověděl:

,Nevím. Nevím jak mě pojmenovali rodiče, protože je taky neznám. Za života jsem měl mnoho jmen, na to pravé jsem však nikdy nepřišel.´ Kira si pozorně prohlížel jeho profil. Takže L sám neznal své pravé jméno… To mu dodávalo na zvláštnosti. Jako by nebyl už tak dost tajemný a podivuhodný. Jaktěživ Kira nenarazil na podivnější charakter. A většího génia, rovnocenného jemu. Sám se považoval za vysoce inteligentního, ostatně, někdo kdo by tuto mimořádnou vlastnost postrádal by nemohl rozehrát takovou nebezpečnou hru jako on, ale Lawlietův mozek se jemu mohl vyrovnat. Oba byli nesmírně chytří a téměř geniální, ať už spolupracovali nebo si byli soky byla to ďábelská partie. Nikdo nedokázal Kiru tak vytočit jako L a nikdo ho taky krom něj nemohl ani vypátrat. Obdivoval ho, už během života, ovšem nikdy by to nikomu upřímně nepřiznal. Věděl, že L ho taky uznával pro jeho nesmírnou inteligenci a nijak to neskrýval. Stejně ho však dokázal vždy nějak přechytračit a přejít každou jeho lest. Nebylo divu, že býval nejlepším detektivem na světě. Býval, díky němu býval. A teď s ním trávil dlouhé, vleklé dny plné bolesti v mezisvětě zvaném Očistec.

Obajiž téměř spali, leželi vedle sebe, zády k tomu druhému a přesto ne a ne usnout. Oba uvažovali. A vlastně nad tím samým, aniž by to věděli. Nad sebou. Nad tou osobou, která byla za ním… Pravda byla, že Očistec neměl jen kajícný vliv. Tyhle dva nepřátele sblížil. I když byli zvláštní nepřátelé. Oběma šlo o totéž, dostat toho druhého. Ačkoliv Kirův záměr byl L vražda, což se mu i povedlo, Lawliet ho chtěl jen spravedlivě potrestat. Což za něj činil jiný. A teď tak vedle sebe leželi a jejich myšlenky jim v hlavě hučely s neskutečnou silou. Ke všemu je stíhala jedna z typických lidských vlastností - či spíše hříchů, či snad potřeb - toť touha. Kira se s tím už smířil, akorát ho začalo napadat, jestli jeden z těch hodně zvláštních pocitů, který vůči L cítí, nebyl v něm už za živa… A co Ryűzaki? Co teď cítí on?

,Kiro?´ ozvalo se nečekaně do inkoustové modři. Oslovený sebou trochu škubl a proti své vůli začal přerývavě dýchat.

,Ano?´ odpověděl přesto chladně Kira.

,Teď mám já otázku.´

,Ptej se,´ vyzval ho Kira, aniž by se jen trochu otočil.

,Miloval´s někdy?´ Kirovi se zastavil dech. Ztuhl, ale neotočil se. Nevěděl, co přesně tím Lawliet mínil. Byl zmatený, což se mu nelíbilo, tak se rychle uklidnil. Ale stejně bezdešně se zeptal:

,Jak to myslíš, L?´

,Jestli jsi měl někdy někoho radši, než svůj vlastní život,´ vysvětlil klidně Lawliet. Bylo slyšet zašustění, značící, že se Ryűzaki poškrábal na noze. Kiru to vysvětlení trochu uklidnilo, ale zároveň nebyl schopen vymyslet vhodnou odpověď. Byla to tuze zapeklitá otázka. Chtěl říct ne, ale na druhou stranu… Sice málem zabil svého otce, ale měl by dost mentální síly, aby zabil svou sestru a matku? L zabil ze sobeckých důvodů, ačkoliv si tak nějak uvědomoval i tehdy, že ho to netěší tak, jak by mělo. Misu plánoval zabít taky, nikdo jiný pro něj tedy problém nebyl… Shiori, svou dívku, zabil jen proto, aby si nikdo nemyslel, že je Kira. Na což se stejně přišlo. Díky tomu géniovi, který ležel v klubíčku vedle něj.

,Nevím,´ přiznal nakonec Kira. Teď už ani nemusel vymýšlet žádné intriky a lži, protože teď neměl proti komu bojovat. L mu teď mohl být jedno, už nebyl jeho nepřítel… Kým byl teď? Že by kamarádem, jak tvrdil? Nebo z něho ta nesnesitelná touha a zaslepenost udělala něco jiného?

,Nevím, ale teď už každopádně živý nejsem,´ prohlásil Kira a v náhlém impulsu se rozhodl dát své touze volný průběh. Ostatně, vždy dosáhl toho, co chtěl. Rychle se přetočil k zádům L a chytil jeho ruce a otočil ho na záda. Držel mu celkem silně zápěstí u hlavy. L na něj nechápavě a konsternovaně zíral, kolena stále přitisknutá k hrudi. Kiru ten pohled celkem pobavil, když tam tak skrčený ležel pod ním na zádech a těkal černými duhovkami po jeho obličeji.

,Věřil bys mi, kdybych řekl, že tě miluji?´ otázal se znenadání Kira.

,Řekl bych, že jsi spíš sexuálně nevybitý a zoufale osamocený, ale vzhledem k tomu, že už nejsme nepřátelé, ti věřit můžu,´ děl L a zdál se už klidný a vyrovnaný. Ale Kira nebyl. Srdce mu prudce bušilo, protože se rychle vzrušil a tentokrát to ani nechtěl ignorovat. Věděl to. Chtěl L. Ať už v tom bylo kolik sobeckosti, teď ho hrozně chtěl.

,L… Nechci tě využít. Ale i kdyby tu byl někdo další, vybral bych si tebe,´ prohlásil Kira, aniž by si byl sám vědom, jak moc to bylo pravdivé. I když už předtím si uvědomoval, že děvčata, s nimiž něco měl, ho nijak nevzrušovala. Ostatně, vždyť je taky jen využíval… Jenže L byl něco jiného. Nebyl to člověk, který by vás na pohled přitahoval. Už jeho vzhled byl prazvláštní a divoký a chování nanejvýš divné. A snad i měl pravdu, že by po něm toužil i normálně, nebýt izolace od ostatních lidí. Ale během svého života, či spíše života, který si během něj vytvořil, by to nešlo. Nemohl s ním ani kamarádit, byl nepřítel. Ano, nesnášel ho, jenže když jej poznal, začal ho mít svým způsobem rád, což ovšem nebránilo v tom, aby ho zabil. Ovšem teď tu nebylo žádné nepřátelství, on už nebyl masový, záhadný, hledaný vrah a on výborný, bystrý detektiv, jež ho hledal a i našel, prokoukl a dokázal ho stejně přelstít jako on jeho.

,L…´ téměř šeptl přes pootevřené rty. Že by prosba?

,Nikdy jsem se nemiloval,´ prozradil L, ale byl klidný, neměl zjevně problém to říct.

,Ani já ne,´ přiznal Kira a sklonil se k němu. Poslepu hledal jeho rty, aby ho políbil. Měkce se dotkl Lawlietových rtů. Několikrát je lehce políbil. Doufal v nějakou odezvu, chtěl aby L dal nějak najevo, že sdílí jeho city a pocity. Kira mu pustil ruce. Jednou se opřel o zem a druhou jemně stlačil L skrčené nohy pod sebe. Ryűzaki si to nechal klidně líbit, nedal najevo žádný nesouhlas a v očích měl jakési očekávání. Nehýbal se, čekal. Kira se mu na chvíli zahleděl do těch psích očí a znovu se ho pokusil políbit. Jedna ruka začala jemně probírat černé vlasy, pokus o dokázání, že to není jen tělesná touha. Velmi jemně, přičemž rafinovaně, útočil na rty bývalého nepřítele, dotýkal se jich svými rty, jazykem i zuby, líbal je, olizoval a kousal, v snaze dostat se skrz ně. A nakonec vyhrál - rty se oddělily a pozvaly ho dál na vášnivou hru. Líbání bylo zprvu nesmělé a oba se sebe dotýkali jakoby s nábožnou úctou. Kira se stále jedním loktem opíral, druhou rukou L hladil všude, kde dosáhl. Jeho pohyby byly pomalé, ale jisté, chtěl ho vydráždit a zároveň chtěl, ať není hrubý a nedočkavý, aby dostál svých slov. L si to všechno nechal líbit, poddal se všem jeho dotekům, ale zatím svou iniciativu neprojevil. Zůstávali spojeni rty, víčka semknutá a krev jim tepala ve všech částech těla. Vířila a bublala, míchala všechny hormony a emoce dohromady a tímto lektvarem jim zatemňovala mozky. Bříška prstů hladily přes látku, dovolily se přiblížit i k intimním koutům těla.

,Raito,´ oslovil Kiru poprvé jménem L, když se na pár sekund přestali líbat. Kiru to překvapilo tak, že chvíli ustal v pohybu, nehnutě hledíc na Ryűzakiho tvář. Načež se jal ho líbat ještě intenzivněji a toužebněji. L přece jen dal najevo, že v tom Raito není sám. Trochu se pod ním posunul, aby měl lepší přístup a položiv mu dlaně na záda, pomalu ho začal hladit. Raita to potěšilo, a ne tím svým typickým prospěchářským způsobem. Jistě že mu šlo i o vlastní uspokojení a dosáhnutí svého, ovšem v ničem L nelhal. Výjimečně.

Bloudivou rukou nahmatal okraj bílé Lawlietovy mikiny a zajel pod ni. Teprve teď opravdu cítil reakce L těla. Sálalo z něj teplo, hrudník se mu trhavě zvedal a klesal, cítil jak mu divoce tluče srdce. Pod jeho prsty se jeho kůže měnila na elektrický výboj. Hladil ho jak nejjemněji uměl, dával si záležet a stejně tak se snažil soustředit na líbání. Sám na svém vlastním těle pociťoval čím dál větší vzrušení. Poznával jak se plní chtíčem, jak se jeho krev střetává na určitém místě a odplavuje mu myšlenky. Prsty narazily na bradavku. Jakoby pod tím dotykem zmrzla. Přímo pod tímto svalstvem se skrývalo L srdce. Cítil jak splašeně bije. Položil na celý prsní sval dlaň, jako kdyby se jeho srdce chtěl dotknout. Sáhnout mu až na dno duše. Vynést ho na vrchol růžových oblak. Utéct s ním daleko od tohoto hrůzného místa, kde není světla. Pro ně teď nebyla žádná Tma, tma ani trest. Byli tu oni, Touha, Láska a Vášeň. Stály nad nimi jako sudičky a dovolily jim vzít si kus nich a vzájemně ho darovat tomu druhému.

Raito kroužil ukazováčkem kolem ztvrdlé bradavky a obkresloval její tvar. Tiskl ji mezi prsty a kroutil jí, způsobuje tím ještě rychlejší tep L. Sám Lawliet vkládal svou iniciativu pouze do líbání a nechal se laskat. Raito s potěchou stupňoval jeho vzrušení. Teď byli pryč. Daleko odsud…

Zatahal za mikinu, aby mu naznačil, že jí ho chce zbavit. L se poslušně popozvedl, jištěn jednou Raitovou rukou a sám si bez pomoci oděv svlékl. Skončil kdesi v indigové modři. Zase se položiv, byla vydána L nahá hruď na milost Kirovým experimentům. Ten načal cestičku jazykem od jeho lícní kosti až k pupíku. Vrátil se nahoru a chvíli se zabýval uchem L, který mu nakloněním hlavy zlepšil přístup. Prsty si odhrnul vlasy a prve ucho políbil. Objel jeho hrany a zákruty špičkou jazyka, zakončuje dílo pofoukáním. L se trošičku otřásl. Raitovi tím na tváři vykouzlil potěšený a šibalský úsměv. Opět zmapoval krk rty a jazykem, polechtal krční tepnu a symbolicky ji jemně skousl mezi zuby. Pokračoval v trajektorii přes hrudní koš a opět skončil u pupíku. Zajel do něj jazykem a zakroužil jím v té prohlubince. Další třas. Opět se vydal přes žebra výš a teď věnoval svou pozornost bradavkám. Jednu obkreslil jazykem, druhou počal třít mezi prsty. Všechny pocity se jakoby ztrácely v prostoru. L nepravidelný dech se dral přes mírně pootevřené rty, dávaje najevo, jak se mu Raitovo konání líbí. Druhá bradavka zůstala opuštěná, protože ona ruka sklouzla k zapínání džínsů a chvíli bojovala s knoflíkem, který nakonec povolil. Lawliet amantu pomohl se zipsem. Oba se pak nadzvedli a Raito zbavil L i džínů. K vlastnímu údivu, který mírnilo zatemnění mysli touhou, shledal, že další oblečení již Ryűzaki nemá. Svoje překvapení si nechal pro sebe a položil se, sám ještě zcela oblečený, vedle Lawlieta. Přejížděl přes křivky jeho těla očima a dlaní se dotýkal L podbřišku. Přes břicho a černé strniště, trochu nesměle zkoumal rukou jeho genitálie. Nepřišlo mu to nijak špatné, ten dotek horké, rozpálené, jemňoučké kůžičky byl příjemný. Dodal si víc odvahy a objal rukou vzrušení svého milence. Zkusmo jel rukou nahoru a dolů. L vydal cosi jako vydechnutí a škubl sebou. Raito pohlédl na jeho zavřené oči a pootevřené rty a odhodlal se tím k pokračování. Započal sobě známý pohyb rukou, čím dál rychlejší a jistější, jak sledoval, že se Lawliet chvěje víc a víc. S vyvrcholením se L mírně prohnul a ztuhl, dokud křeč neodezněla. Raito měl dlaň pokrytou vší tekutou perletí, kterou L vydal a bez většího přemýšlení a jakéhokoliv znechucení ji z ní slízal. L otevřel oči a sledoval to, hluboce přitom oddychuje. Raito to zaznamenal a jen mu věnoval jakýsi úsměv. Přisunul se s plánem L políbit, jenže ten se posadil a chytil ho za ramena. Raito se překvapeně nechal položit na záda. L mu začal soustředěně rozepínat košili a překvapoval ho čím dál víc. Shodil mu ji z ramen a dotkl se jeho obnažené hrudi jen letmo. Hned jistou rukou zamířil k opasku a i jej Raita zbavil. Raito ho stále sledoval a z celé té náhlé akce mu běhal mráz po zádech. Jeho kalhoty L rychle sundal a bez nějakého zdržování ho zbavil i spodního prádla. Teď tu oba dva leželi v rouše Adamově, hltaje se očima. L se nad Kirou začal sklánět.

,L…´ začal Raito, ale L mu ukazováčkem přejel přes rty:

,Pšššt.´ Ryűzaki ho opět stlačil na lopatky a stáhl se níže. Raitovi došlo, k čemu se chystá a jen ta myšlenka ho ještě víc vzrušila. A vážně - L dech ovanul špičku jeho pyje a dotkla se jej bledá ruka. Jako se L vždy všeho dotýkal s velkou opatrností a co nejmenší plochou svých rukou, i nyní se ho dotýkal jen bříšky prstů. Načež se Raitova údu dotklo cosi měkkého a vlhkého. Jako tenkrát. L umně přejížděl jazykem po rudé špičce a způsoboval tím Kirovi neuvěřitelnou slast. Střídal jazyk se rty, líbal, laskal a sál, jezdil jazykem po celé jeho délce. Když pohltily jeho rty pyj, Raito zaťal pěsti. Myslel, že tou rozkoší zešílí, že mu pukne srdce a rozletí se na tisícero kousíčků, že opět umře, tentokrát tak příjemně… Lawliet mu oplácel všechnu něhu a vášeň, vracel mu darovanou slast. Raito věděl, že tohle mučení nevydrží dlouho, že vybuchne, ať už jakýmkoliv způsobem. Projela jím elektřina a trhnul se v bocích. Naplnil svou šťávou L ústa a vzdychl rozkošnou úlevou. Rozdýchával se, stejně jako předtím Lawliet. Cítil, že jeho úd opustil teplo a vlhkost Ryűzakiho úst. Nevěděl proč, ale měl nutkání Lawlietovi poděkovat. Nikdy nezažil větší slast. Ironicky k tomu s bývalým sokem. Otevřel oči a nadzvedl se na lokte. Překvapeně shledal L, jak převaluje mléčnou tekutinu na jazyku, zamyšleně obrací oči vzhůru a soustavně polyká. Mlčel a čekal, až toho nechá. Co L spolkl všechno co měl v ústech, zamlaskal a naprosto nepřítomným hlasem konstatoval:

,To je sladké.´ Raito konsternovaně hleděl na milence. Přemohl nesmírnou chuť začít se neskrývaně smát, jen zkřivil tvář v neidentifikovatelné grimase a zase se položil. Když uklidnil smích, který jím cloumal, posadil se a ovinul ruce kolem shrbených ramen L. Bez jakýchkoliv dalších řečí ho políbil něžně na rty a vloudil se jazykem do jeho úst, kde pocítil chuť vlastního semene. Lawliet se k němu přitiskl, nechávaje své úvahy na potom. Oběma bylo jasné, že noc ještě neskončila, ač zde nebylo poznat dne a noci. Ještě nebyl čas čekat na zítřek spánkem. Vzrušení je tak docela neopustilo a schylovalo se k poslednímu aktu. Spojení těl a duší, jemuž se ani jeden ani druhý nebránil. Raito rozhodně převzal dominantní úlohu a položil pod sebe L. Nebylo námitek, nemuseli mluvit, aby se dohodli. Raito oddálil L kolena od sebe, zacházeje s ním velmi jemně a opatrně. Velice pečlivě si naslinil prsty, kterými pak zamířil k vstupu do těla L. Začal pomalu jedním prstem vstupovat do něj, postupně přidávaje na síle a zajížděl hloub. Prst opět vytáhl a pak pokračoval s dvěma.

,L, kdyby to bolelo…´

,To je v pořádku. Nebolí to,´ ujistil ho Ryűzaki vyrovnaně. Raito tedy pokračoval v činnosti. Opravdu si dával záležet, aby mu nezpůsobil žádnou bolest. Stále si slinil prsty a znovu a znovu jimi připravoval L. On sám nedával znát, že by mu to bylo nějak nepříjemné, odevzdaně ležel a visel na něm očima. Po chvíli, kdy Raito udělal vše nezbytné pro prostoupení svého amanta, Kira přiložil svůj penis na malý otvor. Pomalinku do něj vstupoval, nervózní z toho, že by mu mohl ublížit, i když bez trvalých následků, vzhledem ke každodenní regeneraci. L se trochu napnul a zavřel oči. Raito na něm viděl tu nezbytnou bolest a mrzelo ho to. Ještě opatrněji, jak jen to bylo možné, dokončil, co načal. Již byl v L těle celým svým údem. Svaly jeho těla ho v něm svíraly a působilo mu to rozkoš. Věnoval však chvíli L na uklidnění a zvyknutí si. Jakmile Lawliet otevřel oči a obtočil ruce i nohy kolem Kirova zpoceného těla, věděl, že je vše v pořádku. Jejich těla byla nyní spojena v jeden celek, vzájemně propletený. Pro oba to byla premiéra, proto se tu míhala Nesmělost a Strach. Pak je však pojala opět zcela Touha a nebyl čas na nějaké myšlenky. Sladěným rytmem se dováděli k dalšímu vrcholu, opět se dostávali do extáze slasti. Pojídali je plameny chtíče, krev jejich těla maximálně ohřála. Pot jim v úzkých cestičkách kličkoval po zádech a kůži celkově. Dechu se jim nedostávalo, dýchali rychle a nepravidelně. Vzrušení rostlo s rychlostí jejich pohybů. Až oba postupně prožili svou malou smrt, až pak docela skončila jejich první společná noc.

Leželi na zádech vedle sebe, nazí a vyčerpaní, tentokrát ne od krve, nýbrž potu a tekutého stříbra. Hleděli do tmy a mlčeli. Jejich myšlenky protkávaly ticho jako drobní pavoučci. Srdce již měla normální rychlost a mysl byla čistá a klidná, Touha ji už neblokovala. Stále v tichu, leželi jen tak a čekali, až ten druhý něco řekne, jestli vůbec.

,Raito?´

,Ano, L?´

,Ještě mě miluješ?´

,Záleží na tom, jestli mi věříš.´

,Věřím.´

Poslední polibek na dobrou noc.



><¤Ł¤><



Velké, divoce vypadající stvoření sedělo na jednom z kusů skal a pozorovalo dění v jiných světech. Odráželo se v vířícím stříbře portálu a ono mohlo sledovat, co se děje mimo jeho svět. Svět Mrtvých, kde nebylo co dělat, kde se táhla nuda a nicnedělání. Stvoření bylo Bohem smrti. Neměl to tu rádo. Proto před kolika roky, schválně ztratil ten černý blok, aby se trochu pobavil. Z jeho pobavení vzešly stovky mrtvých. On byl ten, kdo držel kosu. A tu ochotně předal jednomu sedmnáctiletému chlapci, který si určil nemožný cíl. Stát se Bohem Světa. Ale byl až tak nemožný? Byl. Protože ten, kdo chce příliš, nezíská nic. Naopak ztratí všechno, co má. Což se stalo. Pozoroval červenými duhovkami v portále blonďatého chlapce, kterak vstává a vydává se zemřít. Vzpomínal na vlastní pobyt v Očistci. Nehezká vzpomínka. Od té doby to nebylo lepší. Ale ani ne horší. Bylo to pořád stejné. A to byl kámen úrazu. Když se mu obraz mladíka v stříbře ztratil, odvrátil se od něj, ještě stihnut poznamenat:

"Na viděnou, Raito."



><¤Ł¤><



Nevěda, kolik času jim v Očistci uběhlo, stále se dělo to samé curriculum. Od té noci se něco změnilo. Jelikož to oba neignorovali - překvapivě ani Kira ne - rozvíjel se jejich vztah dál. Snad to bylo tím, že tady byl L pro něj jediným zdrojem "zábavy". Jinak řečeno, zajišťoval, aby se už nezbláznil a nezlomil se pod náporem trestu. V jeho životě snad nebylo člověka, kterého by nevyužíval… Ale tohle se od jeho života rapidně lišilo. Právě tím, že už byl mrtvý a nic ho nečekalo. Věděl, že jeho duše pak půjde do Nikam, jak mu sliboval Ryűk. Nečekalo ho ani Nebe ani Peklo. To věděl už dávno. Ale až teď o tom hlouběji přemýšlel, protože se to blížilo. Vpravdě se děsil, jak to asi vypadá. Člověk má vždy strach z neznámého.



Raito se vracel ze Tmy. Jako už tolikrát, s bodavou bolestí v hrudním koši. Ale právě díky tomu, že si tím již prošel tolikrát, to nebylo tak zlé. Navíc když se vrátil k místu, kde obvykle čekal Ryűzaki, nějakým zvláštním způsobem se mu změnila nálada. Dokázal ho uspokojit nejen fyzicky, ale i psychicky. Snad už jen ta přítomnost mu dodávala síly. A vůbec takový zvláštní pocit, který nikdy nezažil s žádnou dívkou… Nikdy do žádné nebyl zamilovaný. Mohl se snad zamilovat do L Lawlieta? Jestli to nebylo prostředím… Sám nevěděl, ale svým způsobem to nemělo cenu zjišťovat. Věděl, že po tomhle malém pekle se rozloučí navždy. Po tom, už nebude nic…

,Raito-kun,´ pozdravil příchozího černovlasý mladík, sedící v dřepu na zemi. Kira si beze slov přisedl naproti němu.

,Jsi v pořádku?´ tázal se L, vztahuje k němu ruku. Položil ji přesně tam, kde mělo tlouct srdce. Raito jen zdráhavě přikývl a pak ruku vzal do svých dlaních. Obrátil si ji spodkem vzhůru a začal nehtem symbolicky přejíždět přes tak zvanou čáru života.

,L,´ oslovil ho klidným hlasem, ,myslím, že brzo odejdu.´

,Podle čeho tak soudíš?´ zajímal se Lawliet, sleduje jeho pohybující se prst.

,Řekl bych, že jsem tu už několik let. Každý den si vytrpím jednu smrt. Sice jsem zabil hodně lidí, ale myslím, že už to nebude dlouho trvat a můj trest bude u konce. Zkoušel jsem si to vypočítávat. Mám pár týdnů. Pak půjdu do Nikam.´

,To je úděl Kiry,´ konstatoval L. Prst se zastavil.

,Myslím, že už bylo učiněno dost, abych toho litoval. Neříkej mi už prosím víckrát Kira,´ požádal ho Raito.

,Dobře, Raito,´ řekl pořád stejně lhostejným hlasem, který vždy L používal.

,Ryűzaki - bude ti vadit, až odejdu?´ chtěl vědět Raito. L si zamyšleně vložil prst do úst.

,Nevím. Na to je dost času. Kdybys odešel teď, vadilo by mi to,´ odpověděl nakonec Lawliet. Raitovi to postačilo. Aspoň věděl, že není sám, kdo k tomu druhému chová nějaké city. Jaktěživ by neřekl, že je to možné - ale zřejmě měl Očistec větší moc a vliv, než se zdálo. Měl v lidech odhalit ty lepší vlastnosti, vytáhnout je na povrch. Nebylo možno být na scestí mezi Nebem a Peklem. Každý si prošel obojím. Nejdřív Peklem, pak ho čekalo Nebe. Peklo se zvalo Očistec.

,L? Pořád ti chybí sladké?´ ozval se zničehonic Raito. Opět mapoval ukazováčkem jeho bledou dlaň. Ryűzaki se na něj podíval a usmál se tím svým zvláštním způsobem.





><¤Ł¤><



Byl to Raitův poslední den. Nevěděl, že je to jeho poslední den v Očistci, mohl to jen tušit. Ale věděl, že je tu dost dlouho, dost let, na to, aby nastal jeho čas. Každý den jedna smrt, za těch pár let už si je prožil všechny. Neměl ani ponětí, jak je tu dlouho. Přehled o čase nemohl mít. Tady se zdálo vše jinak dlouhé. Strávil zde mnohem víc času než si myslel a než se zdálo. Možná to bylo i tím, že díky Lawlietově společnosti se příliš nenudil. Zvlášť ne od té doby, co mezi sebou vytvořili jakési pouto. Oba se vzájemně chránili před tím, aby se tady zbláznili, rozpadli se jejich osobnosti na trosky a jejich duše oslábly na maximální míru. Celá situace jim dodávala přes útrapy a trest naději a něco jako rozum. Soustředili svůj zájem na svůj vztah, tím se stal Očistec snesitelnějším. Tady a teď už nebylo zapotřebí nějakých intrik a lstí, tady si mohli věřit a prožívat své city. Ale teď, teď už na to měli jen jeden den, aniž by to tušili…



Leželi vedle sebe. L na boku, se skrčenýma nohama a cucal si palec. Raito oproti tomu zaujímal polohu na zádech, jednu ruku za hlavou a sledoval černočerné Nic. Byli ticho, naplňující jejich mysl. Vleklé chvíle, kdy jen otupěle zkoušeli, zda ještě umí přemýšlet. Očistcem si procházeli přeci jen dlouho.

,L,´ oslovil amanta Raito, aniž by se na něj podíval, ,proč jsi ještě neodešel ty?´ Už ho přestavilo dávno bavit ptát se na náplň jeho trestu. Důvod, proč tu je a kým je. Neřekl mu to dosud.

,Protože můj trest je dlouhý,´ zahuhlal přes palec Lawliet, upřeně hledíc na neurčitý bod Raitova ramene. Zase to stejné, stokrát omílané téma. Ale Raito vycítil příležitost.

,Proč? Co to je za druh trestu?´

,Uvěznění…´

,Uvěznění?´

,Ano. Doživotní…´ Jakoby Ryűzaki přemýšlel nahlas. Raita ta odpověď zarazila.

,Doživotní? Jak to myslíš, L?´ zvedl se na lokte a pohlédl na černovlasého muže vedle sebe. Lawliet se mu černými duhovkami zabodl do očí.

,Za svého působení nejlepšího detektiva světa jsem poslal do vězení mnoho lidí. A zdá se, že navzdory mým perfektním dedukcím a rozřešením, jsem se jednou spletl. Jednoho z těch lidí jsem poslal neoprávněně do vězení. Nevím, který to tak mohl být. Ale nikdy jsem neřešil případ, kdy by zločin nebyl tak závažný, aby nebyl pachatel odsouzen na doživotí. A bůhví jak dlouho ten vězeň bude žít…´ Najednou pravda. Raitovi přeběhl mráz po zádech. To, co říkal Lawliet bylo… Děsivé. Strávit mnoho desítek let v Očistci, ani nevěda kolik? Den co den chodit do Tmy a zakoušet samotu a vlastní sled myšlenek? Výčitky, vzpomínky a to vše přímou linií vedoucí k šílenství? Nemohl tomu uvěřit. Kiru by jistě zlomyslně potěšilo, že se Lawliet v něčem spletl a teď za to tak draze platí. Ale Kiru už Očistec vyhladil. Zmizel. Zbyl jen Light Yagami, zvaný Raito.

,Proč se vracíš ze Tmy? Neprodlužuješ si tím ještě víc trest?´ napadlo náhle Raita.

,Ano.´ Prostá odpověď. Raito už se dál neptal. Snad už ani víc nechtěl vědět. Když dlouho chcete vyřešit nějakého tajemství, po jeho rozřešení se dostaví jisté prázdno a zklamání. Ale Raito především cítil jakousi směsici lítosti a zmatku, sám nevěděl. Vždyť on taky trpěl, avšak měl za co. A kdo v Očistci ne? Všichni máme černé skvrny na bílém plátně duše.

Ještě přišla Raitovi na mysl jedna otázka.

,Až odejdu, budeš se vracet ze Tmy? Ryűzaki?´

,Ne, nebudu,´ odpověděl svým unaveným hlasem L. Možná vděk, dojetí či pýcha? Především se mu to těžko věřilo. Bylo mu jasné, že L k němu něco cítí… Ale až takhle? Nezbývalo mu, než to nechat být. Obrátil opět svou pozornost na Lawlieta. Ruku mu položil na tvář a obličej natočil tak, aby ho mohl políbit. Nevěděl, že je to jeden z polibků na rozloučenou. Rozloučit se nestihl. I když byl tady každý den jeho poslední…



><¤Ł¤><



Dalšího rána probuzení pro Raita skrývalo překvapení. Když otevřel oči a nehleděl do tmy, ale do podivně zamlžené oblohy, nemohl se pořádně vzpamatovat. Chvíli i trvalo, než si uvědomil, co to je. Bylo to nebe. Které už několik let neviděl. Posadil se a nechápavě se rozhlížel kolem. Byl na jakési pustině, krajině kde bylo jen kamení a všude se válely kosti. Nerozuměl tomu a netušil, kde je. Nikde žádná tma, Tma a L. Byl tady sám. Nebo to tak zatím vypadalo. Neměl ani představu, kde by to mohl jen být. Nevěděl, že po Očistci něco je. Ale co? Nějaká říše mrtvých? Těžko říct. Vydal se po prašné necestě přecházeje různé valy, poušť však nekončila. Občas se mu zdálo, že vidí se něco hýbat, ale radši se o to příliš nezajímal. I když by rád zjistil, zda tu kromě něj není nikdo další. Moc by ho to zajímalo… A tak šel dál. Nezastavoval se, až uslyšel podivné zašustění za sebou.

"Konečně. Rád tě zas vidím, Raito," ozvalo se za ním. Jmenovaný se zděšením i překvapením otočil. Ten hlas mu nebyl příliš povědomý, mnoho toho zapomněl, ale jakmile toho, kdo jej oslovil, uviděl, poznal jej. Za ním stál Bůh smrti v celé své parádě. Absolutně nezměněný.

"Ryűku!" vydechl překvapeně. Stvoření se uchechtlo svým typickým smíchem.

"Tentokrát jsi mě nečekal, co?" poznamenal škodolibě a vytáhnul odkudsi něco co vypadalo jako shnilý fík. Hodil si to do pusy a znechuceně se otřásl:

"Vašim jablkům se nic nevyrovná."

"Ryűku… Ty zrádče," zasupěl Raito, protože mu rázem vytanula na mysli vzpomínka na svou smrt.

"Taková jsou pravidla," pokrčil Bůh smrti rameny. Raito už neměl tak dokonalé sebeovládání, ale přece jen se uklidnil.

"Ryűku, řekni, kde to jsme?" zeptal se namísto zbytečných výtek.

"Ve světě Mrtvých, v zemi Bohů smrti," odpověděl zcela pravdivě Ryűk.

"Ale co tu dělám? Říkal´s, že lidé, co použijí Zápisník smrti, nepůjdou ani do Pekla, ani Nebe, že skončí Nikde," zajímal se nechápavě Raito. Souvislosti mu nedávaly smysl. Ryűk se opět zasmál svým nepěkným smíchem.

"To je právě to. Nikde je Země mrtvých. My jsme Nic!" vmetl mu přímo do tváře a ještě víc se rozesmál. "Něco jsem ti neřekl. Každý vlastník Zápisníku smrti, se po svém skonu stane Bohem smrti. To je jedno z pravidel."

Raito jen ohromeně zíral. Byl v Zemi mrtvých. Byl Nikde. Byl Nic. Byl…?

"Ryűku… Neznamená to, že já jsem…?" zamyšleně hleděl do rozšklebené tváře Boha smrti.

"Samozřejmě. Teď jsi Bohem smrti," potvrdil mu domněnku Ryűk. Raitovi se v mysli začali komíhat nejrůznější myšlenky a nevěděl, nevěděl co si má myslet. Kira by věděl, ale… Kira zmizel v Očistci. Dokud byl s L tak Kira mizel. V tuto chvíli tu byl Raito.

"Něco pro tebe mám. Myslím, že ti to udělá radost," ozval se Ryűk a sáhnul do kabely po svém boku. Kde měl vlastní Zápisník smrti. Vytáhl z něj jeden další a pak ho podal Raitovi.

"Tohle je teď tvoje. Shinigami Raito," zašklebil se Ryűk. Raito víc než překvapeně přijal Zápisník smrti. Svůj vlastní Zápisník smrti. Chvíli na něj beze slov hleděl. Co teď? Je Bůh smrti a opět má Zápisník smrti. A má moc. Je nesmrtelný, nezničitelný a má nadpozemské schopnosti. Stále nesvůj hleděl na černé desky s bílou rytinou Death note. Co se bude dít dál? Jak moc se změnil díky Očistci? A Lawlietovi? Dokázal ho Očistec plně napravit? Když ho L udržoval při jeho lidskosti a sebevědomí? Díky Lawlietovi ho Očistec nezlomil… Vzhlédl k Ryűkovi. Light Yagami se již rozmyslel. Oči mu zažehly rudou září a usmál se stejně ďábelsky jako druhý Bůh smrti. Načež záludně prohlásil pevným hlasem plným radosti a zlomyslnosti:

"Teď teprve něco uvidíš, Ryűku. Konečně se stanu Bohem světa. Nového světa…"



Peteno: 52x | Moje zobrazen: 1x | Online ten: 0


Blanch
[ 1 ] 26 Dec 2008 11:14 pm
Asi si to přečtu ještě jednou, tahle povídka se mi šíleně líbí... je úplně precizní...a kolik má stránek, ME? Je opravdu dlouhá :) Takhle to ještě víc vynikne, když to můžeš vložit jako jednolitý text a nedělit to...
none

Morgana Ehran
[ 2 ] 27 Dec 2008 12:51 am
no když se ti chce:) taky jsem na ni celkem pyšná, ale s odstupem času už vidím víc a víc chyb... má čtrnáct stran, na mě dost:)) jo to je fakt:)
none

námořník
[ 3 ] 30 Jan 2009 08:52 pm
Nemám slov. Užasné popisy. Dokonale to na člověka působí. A konec nemá chybu.
none

Morgana Ehran
[ 4 ] 30 Jan 2009 10:53 pm
děkuji převelice, vážím si chvály smile
none

Lawrence
[ 5 ] 15 Feb 2009 11:11 am
Tohle na mě dost silně zapůsobilo. Tma, L a Light... všechno bylo tak živé i když byli všichni již po smrti. A konec byl také jedinečný. Norálně bych se smála a vtipkovala a rozplývala se, ale po tomhle se nedá smát. Je to tak... hluboké.

Morgan, postavím ti totem. *klaní se* Jsi úžasná. <3
none

Morgana Ehran
[ 6 ] 15 Feb 2009 11:16 am
Lawri, děkuji. těší mě, že to mělo efekt a atmosféru... tohle je nejspíš mé dosavad vrcholné dílo. děkuji.
copak jsem indian?:D (to mi připomnělo jeden vtip...)
none

Blanch
[ 7 ] 20 Feb 2009 02:53 am
čtu to znovu..ach jo...jsem stále stejně okouzlena.. a stále stejně mě tam rozesmívá pojem amant, nemůžu si pomoct:D
Ale ta povídka je tak nádherná. Ty výrazy, přirovnání a ty věty. Bezesporu tvé nejlepší a nejpropracovanější dílo. Spolu s Tactics.
Mimochodem, vím, že čekáš na tu povídku, snad ji dodám během víkendu.
Chtěla jsem prvně přeložit to doujinshi, abych ho mohla dát stáhnout. No, tak jsem pčekládala, abych zjistila, že jsem si tu půlku, co jsem přeložila, zase omylem smazala a nezůstalo mi nic. Tak jsem se nasrala a seru na to :) Hodím jim to tam anglicky, už na to nemám nervy. Stejně ta povídka bude začínat takovým stylem, že i bez toho doujinshi by to šlo...
Tak se omlouvám, že se to tak protahuje.
none

Morgana Ehran
[ 8 ] 20 Feb 2009 03:37 pm
vážně se ti to tak líbí? to se až divím:)
no amant už nikde nepoužiju:D radši...
myslím, že tohle je moje vrcholné dílo. zatím!...
už se na ni těšém ale nijak nespěchám:) i když bych ji ráda četla než odjedu do Francie.,..
heh, murphy má pré...
none

Blanch
[ 9 ] 20 Feb 2009 03:57 pm
no vážně :) na prokleté mi někdo zadal do desítkové štafety deset nejoblíbenějších povídek a kromě Tactics jsem zmínila i tuhle...

No tak můžeš použít třeba šamstr :PPP

No tenhle víkend už snad bude :D
none

Morgana Ehran
[ 10 ] 20 Feb 2009 04:04 pm
vážně? to jsem si ani nevšimla.. ježiš, to m těší...
:))))))))
jahůů, budu se těšit!:)))
none

in-vino-veritas
[ 11 ] 29 Apr 2009 11:07 am
Téééda...tohle jsem nečekala..Myslela jsem že "zamilovánek" odmítne zápisník a bude moct čekat na Lawlieta aby spolu byli i jako mrtví...ale...takováhle zpětná proměna..mno..Kira se nezapře laughing
none

Morgana Ehran
[ 12 ] 06 May 2009 06:40 pm
no charakter člověka jako je light se jen tak nezmění. navíc, Lawlieta už nepotká, pže ten se shinigamim nestane.
děkuji smile
none

Nefas
[ 13 ] 18 May 2010 11:23 pm
Ten poslední řádek... nezklamalas! Ale, opravdu, úvahy nad pokračováním, zvlášť po příchodu L... řekla bych, že se ti povedlo mě na pěkně dlouho zabavit xD
none

Morgana Ehran
[ 14 ] 18 May 2010 11:25 pm
Snažím se laughingDíky. Aspoň se nebudeš nudit.
none



Nick:
E-mail/web:
Smajl: smile wink wassat tongue laughing sad angry crying 

Zadejte kód
Security Image



| Zapamatovat nick
Content Management Powered by CuteNews

Menu
Anime
Harry Potter
Originální
Button stránek


Na slovíčko
Návštěvnost


Design vytvořila: BLANCH | adminka webu: MORGANA EHRAN.