TENTO WEB SLOUŽÍ POUZE JAKO ARCHÍV!


Vzpomínky na život
24 Aug 2009 05:39 pm | MorganaE

Jednorázovky anime | Poet Koment: 17

Aby toho nebylo málo, dnes má narozeniny ještě jedna osoba, kterou mám velmi ráda. Proto jsem jí taky napsala mou asi nejdelší jednorázovku laughing laughingNení divu, je to ,životopis´. Její nejoblíbenější postavy. Nečetla jsem mangu, kde vystupuje jen anime a tak jsem zakládala na známých informacích a zbytek si vymyslelaXD Ono se totiž o jeho životě moc neví... Takže jsem měla celkem volnou ruku.

Fanfom: Yami no Matsuei
Pairing: Watari Yutaka/Tsuzuki Asato
Rating: 18 +
Warning: sex, smrt, troška mrtvol a krveXD
Shrnutí: Něco málo o Watarim... Co dodat...
Věnování: warrion

warr, všechno nejlepší tongue Jelikož asi nikdo jiný to číst nebude, tak máš nakázáno mi napsat extra dlouhý komentXD Doufám, že se ti to bude líbit.
Omedeto!




„Na světě existují jen dvě věci, které můžete v životě dělat – žít nebo umřít. Vlastně… žijete proto, abyste umřel. Možná to zní negativně, ale vezměte si – žijete, zbouchnete nějakou ženskou a pak si spokojeně umřete. O tom to celé je. Nic jiného se nedá dělat. Každý tu máme své místo a sejdem se pak všichni na tom stejném. To je ta jediná spravedlnost, která existuje. Nemyslíte? Dobře, klidně mi řekněte, že jsem pošuk, nebyl byste první, ale musíte uznat, že mám pravdu. Celý život je o smrti. Minimálně ten můj. S tím musíte souhlasit. Jen se koukněte kolem. Kdysi mě někdo paradoxně řekl, že mám auru plnou života. Zvlášť po pár sklenkách sake… Ehm, to je jedno. Víte, pane Terakato, ono opravdu není v životě nic víc, než to umírání. Je to zákon přírodu, slabší ustupuje silnějšímu. I já budu muset někdy udělat místo nové generaci. Ještě chvilku, pane Terakato, a budu hotový. No ale co jsem tím chtěl říct… Tenhle svět je prostě celý o smrti. Nic víc, nic míň. Ale je i tak na tom něco pozitivního, nemyslíte?
Tak, pane Terakato, a je to. Bylo mi potěšením,“ dokončil svůj filozofický monolog blonďatý mladík a ustřihl nůžkami nit. Pak překryl mrtvolu, s visačkou na palci s jménem Hiroki Terakata, bílým plátnem a šel vyhodit gumové rukavice. Možná vám přijde podivné, či úchylné, povídat si s mrtvolou, ovšem co jiného chcete na patologii dělat? Kadeřník si povídá se zákazníky, číšník s kolegy, ale patolog? Práce takového člověka bývá až nechutně tichá. Proto si mladý doktor a povoláním patolog, Watari Yutaka, povídal s lidmi, které měl pitvat.
Po umytí rukou a zapsání pitevní zprávy si za veselého pískání šel do skříňky odložit plášť. Pan Terakata byl jeho dnešní jediná práce a tak se rozhodl prostě odejít na oběd a domů. Tady ho nyní už nepotřebovali. Tudíž si hodil přes rameno svůj batoh, do ruky sroloval zprávy a opustil pitevnu. Zamkl a vydal se chodbou k šéfově kanceláři. Cestou potkal jen pár lidí, z nichž většina se neobtěžovala ho pozdravit. Platil tu za podivína a navíc byl nováček, na nějž hleděli starší shora. Ke všemu se mnoha lidem nechtělo kamarádit s někým, kdo se šťourá v mrtvých tělech. Watarimu to však nevadilo.
Šel do kanceláří, protože přímo za šéfem jít stejně nehodlal. Zastavil se u jednoho stolu, u nějž seděla hnědovláska v kostýmku, jež právě něco zapisovala. Zaťukal pěstí na stůl a počkal, až kolegyně sekretářka vzhlédne.
„Watari! Ahoj!“ všimla si ho konečně žena, jež nevypadala o moc starší než on.
„Nazdárek, Makoto. Už jsem myslel, že mě to necháš stát do konce pracovní doby. To bych nerad,“ oplatil ji pozdrav blondýn s milým úsměvem. Makoto se zaškaredila.
„Co mi neseš?“
„Pitevní zprávu pana Terakaty. To je ten otrávený, co ho našli v Kita-ku. Cyankáli, téměř okamžitá smrt a dle všeho trpěl permanentní zácpou,“ byla Watariho odpověď.
„No fuj, nebuď nechutný! Díky, dneska nebudu obědvat,“ ušklíbla se Makoto.
„Vidíš, já tě zrovna chtěl pozvat,“ řekl zcela nevinně Watari.
„Nehledě na mé znechucení, nemůžu. Asi si koupím v bufetu sendviče nebo se naliju kafem.“
„A co večeře? Dlouho jsme si nikam nevyšli,“ připomněl Watari.
„Ach, promiň, na večeři jdu s Takim… Jdeme do nějaké lepší restaurace na sukiyaki,“ usmála se omluvně Makoto. Taki byl její současný přítel.
„Jo tak, to vás tedy nechám v soukromí. Užijte si to,“ mrkl na kamarádku Watari. „A žádný sex před dvaadvacátou hodinou!“
„Watari!“ zaječela na něj polohlasem Makoto a ten se začal dětinsky chichotat. Vždycky se takto škádlili.
„Klid, klid, nic jsem neřekl. Ale stejně ti závidím,“ zachmuřil se Watari a zjevně mu nevadilo, že Makoto má práci.
„Co? Sukiyaki na večeři nebo Takiho?“ protáhla se Makoto líně.
„Že jseš ženská. Máte to jednodušší,“ povzdychl si Watari.
„Ani bych neřekla. Ale řekni, proč by sis přál být žena?“
„Přece abych mohl svádět chlapy,“ mrkl na ni Watari a pak přestal kecat a vrátil se k zprávě: „Tohle prosím tě zanes Reikokuovi. Přál si to mít před třetí hodinou.“
„A proč mu to nezaneseš sám?“ pozvedla obočí Makoto, i když šéfovi Watariho zprávy nosila běžně.
„Protože jdu na oběd!“ rozzářil se Watari a nechávaje papíry na Makotině stole, rychle kanceláře opustil, než mu Makoto stačila něco říct. Vpravdě Makoto byla jeho nejlepší kamarádka, už po pěknou řádku let. Znali se ze střední a vždycky spolu vyváděli, až do svých pětadvaceti, kdy se ne tak docela náhodou ocitli na stejném pracovišti. A tím bylo Vrchní vyšetřovatelství a policejní prezidentství města Kyota.

~¤~


Bylo něco málo před druhou hodinou odpolední, když hladový Watari dospěl ke své oblíbené restauraci. Jmenovala se La Scala a jak název napovídá, byla italská. Skvěle se v ní vařilo a Watari to měl blízko z práce. Jelikož miloval italskou kuchyni, především těstoviny, neznal lepší místo k obědu. Zapadl dovnitř a posadil se k prvnímu volnému stolu, který uviděl. Ani si neporučil jídelní lístek a hned si objednal tortellini s rajčatovou omáčkou a vodu. V restauraci spíše průměrného typu bylo jen pár lidi. Snad proto si Watari všiml nově příchozího zákazníka, který si sedl nedaleko jej. Stejně jako Watari odmítl jídelní lístek a místo toho se zeptal:
„Jaké máte moučníky?“ Číšnice vypadala mírně vyvedená z míry a Watari, který tu větu zaslechl se nehlasně uchechtl. Zvláštní chlapík. Objednal si tiramisu a sicilské žele a nějaké bílé víno. Watariho zaujal a tak si ho prohlížel během čekání na své jídlo. Měl hnědé vlasy a byl v obleku, který vypadal poněkud pomačkaně. Neseděl sice zas tak blízko, ale i tak si Watari všiml, že má fialové oči. Vážně, měl fialové duhovky. Čímž byl ještě zajímavější. Mohl být stejně starý, možná o něco starší a nedalo se o něm říct, že je ošklivý, naopak. Jelikož Watarimu donesli jeho objednávku, věnoval už se dál výhradně jídlu. Byly totiž dvě věci, které Watari miloval – jídlo a chemie.
Když odcházel, na podivného chlapíka si ani nevzpomněl.

~¤~


Úklid bylo něco, co do Watariho slovníku nepatřilo. Taky podle toho vypadal jeho byt. V kuchyni se výšil nový Mt. Everest z hrnců a talířů, papíry na zemi a stole obývacího pokoje zase zadělávaly na nový koberec. Ložnice pro změnu vypadala na to, že šatní skříň vybouchla. Watari sice dokázal dělat přesnou a čistou práci, ale o byt se moc nestaral. Navíc mu začínal být malý. Každým pádem, najít cokoliv v tomhle bytě byl někdy nadlidský úkol i pro samotného majitele.
„Sakra, kam jsem dal tu pitomou knížku?“ vztekal se Watari. Hledal jednu obrazovou knihu lidské anatomie, jež mu už asi před půlrokem půjčil jeho známý, doktor, který se po ní sháněl už delší dobu a teď začal vyhrožovat, že jestli mu ji nevrátí, donutí ho podepsat smlouvu o darování orgánů a vlastnoručně ho v zájmu lidstva vykuchá. O což samozřejmě nestál, takže radši hledal tu knihu. Pročesal už všechny kouty svého doupěte – od prádelního koše po lednici, ale ne a ne ji najít. Zrovna při převracení ložnice naruby jej napadlo podívat se na vrch skříně. Vystoupal na židli a zjistil, že ho nečeká jen několika centimetrová vrstva prachu. Protože jak už to bývá, když něco hledáte, najdete něco úplně jiného. Vzadu na skříni byla zastrčená jakási krabice, kterou si Watari nepamatoval, ani kdy ji tam dal. Nejspíš při stěhování. Natáhl se tedy pro ni a sundal ji dolů. Byla to úplně obyčejná papírová krabice střední velikosti. Sedl si na zem a otevřel ji. Zjistil, že vevnitř jsou samé staré artikly – dopisy, fotky, různé listiny, včetně jeho dlouho postrádaného rodného listu. Vzal prvních pár fotek hned navrchu. Byly to fotky z jeho dětství. S rodiči, s mladším bratrem Yuujirem… poslední z hrstky zobrazovala jeho a Yuki. Jeho starší sestru, která už nebyla mezi živými a kvůli níž se Watari rozhodl pracovat u policie. Watariho to donutilo si na tu starou příhodu vzpomenout:
Yuki byla o osm let starší. Už odmalička se o něj hezky starala, měla svého malého brášku moc ráda. Watari ji vždycky viděl jako dokonalou bytost. Milou, vstřícnou a veselou. Nepamatoval si, že by někdy způsobila rodičům problémy. Do té doby, než utekla z domova…
Bylo mu už šest a nechápal, kam Yuki zmizela. Mohla za to rodinná hádka, která způsobila její demonstrativní útěk. Hledali ji tři dny. Pak ji našli mrtvou v rokli. Watari si myslel, že to byla vražda a pěvně tomu věřil až do svých třinácti let. Tehdy se zapřísáhl, že se stane policistou a zjistí, kdo ji zabil. Až později mu vysvětlili, že to byla nehoda. On se však svého snu nevzdal. Akorát se rozhodl stát doktorem a pracovat na policii. Rok po tehdejší tragické události se Watariho matce narodil syn, Yuujiro. Měla to být náplast na jejich zraněná srdce a to zvlášť Watariho, jež byl ze ztráty sestry neskutečně nešťastný. Yuujiro sice nebyl tak ztřeštěný jako jeho bratr, vlastně to byl trochu introvert vážnější povahy. Ale výsledek byl úspěšný. I když doteď Watari cítil jakési prázdno uvnitř sebe, byl veselý a vstřícný člověk, jak ho naučila sestra. A teď koukal na její fotky a divil se, že vlastně pozapomněl, jak vypadala. V krabici byly i mladší fotky. Z jeho maturitního večírku, fotka s mladší Makoto, rodinné oslavy, promoce jeho bratra… Co se týkalo Yuujira, už ho dobré dva roky neviděl. Vystudoval japonskou literaturu a filologii a teď přednášel na nějaké americké univerzitě o japonštině a japanologii.
Watari pátral v nalezeném pokladu dál. Našel své maturitní vysvědčení, dopis od bratra z USA, dokonce i svůj první porno časopis. A na dně toho všeho se skrývaly jeho dětské kresby, které jeho rodiče z neznámých důvodů odmítali vyhodit. Watari se musel smát, když je viděl. Kreslení mu nikdy nešlo a bylo to čím dál horší. Na obrázcích bylo převážně ptactvo. Prostě proto, že ho měl rád a zajímal se o něj. V patnácti dokonce choval korelu, než ji nedopatřením vypustil na svobodu. Všiml si, že má kresby či spíš ptáčky na nich i pojmenované. Nepříliš vynalézavě, ale originálně – 001, 002, 003, 004… Byly tam papoušci, tučňák, jeřáb, sova, orel… Než si je všechny stihl prohlédnout, ozvalo se zuřivé zvonění.
„Knížka!“ vzpomněl si Watari a vystřelil z ložnice. Kresby se ladně snesly zpět do krabice, až na obrázek velmi pofidérní sovy s číslicí 003 v rohu papíru.

~¤~


Následujícího rána se Watari, který zázrakem návštěvu kamaráda-doktora přežil ve zdraví a se svými orgány stále ve svém vlastnictví, vzbudil díky nepatřičnému pleskání. Ještě nebyl čas vstávat, i když už bylo venku světlo. Udiveně se rozhlížel, co ten zvuk způsobuje. Jenže nic se nehnulo, otevřeným oknem sem nevál žádný vítr. Až když se podíval ke stropu, zjistil, co se děje. K jeho vlastní nevíře se totiž u stropu vznášela malá sovička a zdála se být pěkně dezorientovaná. Posadil se a chvíli ji nevěřícně pozoroval. Co s ní bude dělat? Jak ji odsud dostat? Sovička jakoby si ho najednou všimla se snesla dolů a nebojácně si sedla na pelest jeho postele.
„Co ty jsi zač?“ ptal se sovy Watari, ačkoliv mu nemohla odpovědět. Zkusil ji odehnat, ale sovička na něj jen nechápavě upřela velké oči a zahoukala. Watari dostal jiný nápad. Odběhl rychle do kuchyně a ulomil kousek chleba. V ložnici ho chtěl nadrobit na parapet, ale než to mohl stihnout, sova přilétla k němu a okázale si sedla na jeho paži a začala mu doslova zobat z ruky. Watari se nestačil divit:
„Ty jsi mi ale drzá. Nezdá se ti, že by se ti chtělo pryč.“ Sovička jakoby na souhlas zahoukala. Watari neměl představu, co s ní dál, ale něco mu říkalo, že se té nezvané návštěvnice jen tak nezbaví. Jelikož se už musel chystat do práce, nasypal jí zbytek drobků na noční stolek a jal se převlékat. Cestou ke skříni zakopl o krabici ze včerejška – a všiml si dětské kresby, která ležela mimo ni. Neskutečnou náhodou na ní byla sova. A stálo tam 003.
„Myslím, že máš jméno,“ prohodil Watari směrem k sovičce, která mu odpověděla veselým zahoukáním. Docela jakoby mu rozuměla. Mohl nad tím jen kroutit hlavou.
Jakmile měl hygienu a snídani za sebou, vzal svůj batoh a chystal se odejít. Najednou tu však byla sovička, čerstvě pokřtěná na 003, a poletovala kolem jeho hlavy.
„To si věříš,“ konstatoval Watari, ale 003 se nevzdávala. Neměl moc času a nevěděl, co s otravným stvořením a tak si jen povzdechl a chytil ji do rukou:
„Jak chceš. Ale jen pípneš a prodám tě do zoo!“ pohrozil Watari a strčil 003 do batohu, který jen lehce utáhl, aby do něj mohl jít vzduch. Ne bez obav se vydal do práce. Cestou však nedošlo k žádným potížím, 003 vážně držela (doslova) zobák, až se obával, jestli je naživu. Občas do batohu nakoukl a její vypouklé oči zírající na něj s tak tupou upřímností ho ujistily, že se jí v batohu nevede nejhůř.
Do práce dorazil i něco dřív a tak šel pozdravit Makoto. Ani se neobával, že by prozradil přítomnost sovy, neboť opravdu byla potichu. V kancelářích už bylo celkem rušno. Propletl se davem až ke stolu, na němž stála cedulka Makoto Tamari.
„Dobré ráno, Makoto,“ pozdravil zády k němu stojící hnědovlásku. Hned se otočila a s zářivým úsměvem opáčila:
„Ahoj, Watari! Jak se máš?“
„Hm, myslím, že tak dobře jako ty ne. Co se stalo? Slunce by ti tu energii mohlo závidět,“ konstatoval Watari a hned se mu dostalo odpovědi:
„Taki mě požádal o ruku!“
„Ne, vážně? Gratuluji! To je úžasné!“ radoval se s ní Watari a přátelsky ji objal. Jak se odtrhli, zeptal se zvědavě:
„Kdy se berete?“
„Hmm, asi až příští rok. Vždycky jsem se chtěla vdávat pod rozkvetlými sakurami…“ zasnila se Makoto.
„Promiňte, že vám ruším váš hovor, ale potřeboval bych, abyste pracovali,“ ozval se za nimi kdosi. Otočili se, aby zjistili, že je to jejich šéf Reikoku-san.
„Ach, omlouváme se!“ uklonila se zdvořile Makoto. „Jen jsem…“
„To je v pořádku, Tamari-san, vždyť pracovní doba začíná za chvíli. Mimochodem gratuluji. Máme tu však spoustu nové práce,“ vysvětlil Reikoku-san a zatvářil se ztrápeně.
„Co se stalo?“ ozval se Watari vážnějším tónem.
„Včera došlo k vraždě mladé ženy. Její tělo už máte na pitevně. Příčiny jsou zatím neznámé, ale řekl bych, že máme co do činění s masovým vrahem. Pamatujete na tu ženu před třemi týdny?“
„Malá, odbarvená, v yukatě? Ta, co měla vyrvaná játra?“ vzpomínal Watari.
„Vyrvaná játra?“ chytla se za pusu Makoto. Watari vážně přikývl. Nebýt vystudovaný doktor, asi by ho to znechucovalo, takhle ho to jen zaráželo.
„Ano, ano, příčina smrti neznámá, že? Zdálo se, že je to náhlá zástava srdce, ale ta dívka byla moc mladá. Myslíme si, že vrah bude stejný, protože ta dívka je podobná té předtím,“ mínil jejich šéf. Makoto jen nevěřícně kroutila hlavou.
„A taky má…?“ ptal se se zatajeným dechem Watari. Reikoku-san jen smutně přikývl.
„Mohl-li bych vás tedy poprosit, Yutako-san, běžte pracovat, abychom měli do jedné nějaké výsledky. A vy, Tamari-san, potřebuji, ať něco přepíšete a okopírujete,“ úkoloval je šéf oddělení vražd.
„Ano, Reikoku-san!“ řekli oba unisono a uklonili se. Watari se tedy odebral na patologii a Makoto následovala šéfa do kanceláře. Watari se nejdřív převlékl a rozhodl, že nechá 003 ve své skromné kanceláři, kam nikdo běžně nechodí a nechá ji tam, zatímco bude pracovat. Sovička trochu protestovala, ale po pár omluvných slovech přestala klovat do dveří a utišila se. Watari si tedy navlékl gumové rukavice a s povzdechem vyšel k chirurgickému stolu, na němž ležela mladá, celkem pohledná dívka s šaty roztrhanými a krvavými.

~¤~


Na příčinu smrti té dívky nepřišel. Opět jí prostě náhle selhalo srdce, ale infarkt tomu neodpovídal. Byla to záhada. Nejhorší na tom bylo, že za týden se mu na stole objevila další zavražděná. Tentokrát dokonce studentka střední školy, neboť na sobě měla sera-fuku, tradiční dívčí uniformu. Watari i ostatní si jen s námahou lámali hlavy, ale celý případ se zdál být ovinut stužkou tajemství. Jednalo se už o třetí vraždu, kdy vrah záhadně zabil svou oběť a násilím ji zbavil jater. Bůhvíproč. Watari si nebyl jist, zda to chce vědět. A zhruba tehdy se to stalo.

Nedaleko Vrchního vyšetřovatelství byl nádherný park se spoustou stromů, kam chodili zaměstnanci různých firem sednout si s koupeným obědem a odpoledne tu bývalo dost dětí. Watari sem chodil rád a úplně nejradši, když tu bylo nejméně lidí. Což bylo většinou dopoledne nebo v noci. On sem chodil tedy spíš po ránu. Skoro nikdo tu nebyl a od té doby co vlastnil 003, ji tu mohl ,venčit´. Nechával ji se proletět a mohl si být jistý, že mu neuletí. Byla věrnější než pes a dokonce i poslušnější. Takže si vždycky sedl na lavičku a pozoroval jak 003 poletuje mezi stromy nebo loví hmyz. Jako sova se moc nechovala, protože fungovala za dne a v noci spala. Opravdu divná sova.
„Tak, 003, leť se vyvětrat,“ vytáhl Watari sovičku z batohu a vyhodil ji do vzduchu. Sova se nemotorně vznesla a souhlasně zahoukala. On jen zazíval. Moc toho nenaspal, neb včera slavili zasnoubení Makoto a Takiho a on a její snoubenec se mírně řečeno opili a až do šesti do rána zpívali všechny možné písně, dokud je Makoto nevyzvala, ať si zasoutěží, kdo dřív přeplave fontánu. Samozřejmě je to dokonale vzbudilo, jenže už bylo šest ráno a moc spánku jim dopřáno nebylo. Ale díky bohům dnes Watari neměl nic na práci, akorát chtěl před polednem zajít do kanceláře a zjistit, jestli v laboratoři nemají nějaké nové výsledky. Jenže teď seděl na lavičce, bylo celkem teplo a on byl neuvěřitelně ospalý. Chvíli klimbal a snažil se vydržet vzhůru, jenže únava byla silnější a tak po chvíli usnul…

Probudilo ho klepání na rameno. Trhl sebou a zamžoural. Stál před ním jakýsi mladý muž v černém obleku s povolenou kravatou a hnědými vlasy. A fialovýma očima.
„Ehm, omlouvám se, že vás budím, ale vaše sova mi snědla vafle,“ pravil muž.
„Prosím?“ podivil se rozespalý Watari. Pak mu to došlo:
„Bohové, já – 003! Omlouvám se, moje chyba.“ Watari se zoufale rozhlížel po 003, když ho něco jemně kloflo do ucha. Sykl a chytil sovičku:
„To se dělá? Copak jsi nedostala jídlo?“ 003 jakoby omluvně zahoukala. Muž s fialovýma očima se zasmál:
„To je v pořádku, vždyť se skoro nic nestalo.“
„Ale co vaše snídaně? Kvůli mé nepozornosti…“
„S tím si nelamte hlavu, mám ještě koblihu,“ usmál se muž. Watari se snažil nesmát. Někdo tady zřejmě měl sladkou dietu.
„Ehm, k mojí sově… Víte, je to sice divné mít za mazlíčka sovu, ale…“
„Jen se nebojte, nechám si to pro sebe,“ ujistil ho brunet. Watari si nutně oddychl. Pak se na muže nad sebou zadíval. Náhle mu došlo, že už ho přeci viděl. Tenkrát v restauraci – ten muž se zákusky. A teď ještě vafle a koblihy. Měl co dělat, aby vážně nevyprskl smíchy.
„Už jsme se potkali, že?“ řekl nahlas Watari.
„Ano…?“ vypadlo z muže, ale neznělo to přesvědčivě.
„Řekněte, to není náhoda, že jste byl ve stejné restauraci a teď i v parku, co?“ pravil na rovinu Watari. Fialooký muž zavrtěl hlavou.
„Máte pravdu. Chcete slyšet důvod?“
„Proto mě asi sledujete, ne?“ na to Watari. Muž s úsměvem přikývl. Watari se totiž nezdál být rozčilený.
„Jmenuji se Tsuzuki Asato,“ natáhl k němu ruku brunet. „Velice mě těší.“
„Watari Yutaka, to asi ale víte,“ konstatoval Watari a ruku mu stiskl. „Také mě těší. Sedněte si.“ Asato kývl a posadil se vedle něj.
„Popravdě řečeno, potřebuji s vámi o něčem mluvit. Mám pro vás totiž nabídku.“
„Tak nabídku?“ pozvedl obočí Watari. Asato znovu přikývl a pokračoval:
„Jsem z NPA. Jedná se o utajené vyšetřování.“ Sáhl do vnitřní kapsy, aby mu ukázal svou identickou kartu.
„Stejně nepoznám, je-li pravá,“ zavrtěl hlavou Watari a tak ji Asato zase schoval.
„Takže, jde o sérii vražd mladých dívek. Řeší to vaše oddělení. Vy jste ty dívky pitval, pokud vím?“ Watari krátce přikývl. Nebylo na tom nic, čím by se dalo chlubit.
„Víte, vedeme vyšetřování zvlášť od vašeho a jsme trochu jinde. Jenže nemáme hodně informací. Vaše spolupráce by nám velmi pomohla. Jelikož na našem vyšetřování se podílí jen skupina vybraných lidí, nemůžeme otevřeně žádat o informace, které potřebujeme, na vaše ředitelství. To je důvod, proč se obracíme na vás. Vy totiž máte informace, které potřebujeme,“ vysvětloval Asato a Watari mu celou dobu hleděl do očí. Jednoduše byl fascinován jejich barvou.
„Máte hezké oči,“ přerušil brunetův monolog Watari. Asato se zarazil, pak se zdvořile usmál a poděkoval.
„Nemůžu říct, že by to bylo od vás úplně správné. Jde přeci jen o důležitá data, která nesmějí přijít do cizích rukou. Jenže bez nich se naše vyšetřování nepohne,“ pokračoval Asato dál a mluvil upřímně, což ve Watarim vyvolalo důvěru.
„Čímž mi chcete říct, že pokud nato někdo z Vrchního přijde, vyhodí mě?“ otázal se Watari klidně.
„Možná vás nevyhodí, rozhodně by vás ale nějak potrestali. Chci vás proto varovat.“
„Hmm… A co mi nabízíte na oplátku?“ byla další Watariho otázka.
„100 000 yenů za každou pitevní zprávu. Po uzavření případu pak ještě jako odměnu čistých 300 000 yenů.“ Watari hvízdl.
„To není málo,“ komentoval fascinovaně. Ne že by peníze nějak zvlášť potřeboval, ale byla pravda, že uvažoval o stěhování, protože mu byt začínal být vážně malý. Tudíž by se peníze navíc hodili.
„Taky si myslím. Samozřejmě se postaráme, aby se nikdo o naší dohodě nedozvěděl. Na předávání zpráv a peněz se vždy nějak tajně domluvíme, já vás budu kontaktovat. To jsou výhody, jež vám nabízíme. Tak co, Yutako-san?“ vyzval Asato patologa k odpovědi.
„Hmmm,“ zabručel Watari a pak náhle vyskočil na nohy. „Nechám si to projít hlavou!“
„Dobře,“ usmál se Asato a taky vstal. „Bude vám stačit týden?“
„U-hum,“ přikývl Watari souhlasně.
„Dobrá, tak za týden se ukážu a budu se těšit na vaši odpověď,“ uklonil se slušně Asato a Watari gesto napodobil.
„Pěkný den, Asato-san,“ rozloučil se Watari a vydal se zpátky do práce.
„Nashledanou, Yutako-san,“ oplatil mu Asato a odkráčel opačným směrem.

~¤~


Během toho týdne došlo k další vraždě, v řadě už čtvrté. Stejně jako případy předtím šlo o mladou dívku s chybějícími játry. Watariho to definitivně přesvědčilo ke spolupráci s Asatovou organizací. Ani ne tak kvůli penězům, ale protože chtěl, aby se viník co nejrychleji našel. A pokud tomu mohl pomoci…

Týden již uběhl. Watari se vracel z práce a zrovna, když zdolával schody domu, v němž bydlel, přemýšlel, kdy se asi Asato-san objeví. Došel ke svému bytu a vytáhl klíče. A aniž by zaznamenal, kdy přišel, najednou Asato stál vedle něj.
„Uáá!“ vyjekl Watari a uskočil.
„Promiňte, nechtěl jsem vás vyděsit,“ omlouval se Asato.
„Ale povedlo se. Páni, kam se na vás hrabou duchové,“ konstatoval Watari.
„Pravda, jsem na vyšším levelu,“ utrousil zbůhdarma Asato. Watari se zatvářil nechápavě, ale Asato si toho nevšímal. Místo toho položil očekávanou otázku:
„Tak jak jste se rozhodl?“
„Přece nebudeme stát na chodbě. Pojďte dál,“ napínal jej oddalováním odpovědi Watari. Otevřel byt a Asato se nechal pozvat dál. Vyzuli se a pokračovali do obývacího pokoje. Watari postavil na čaj.
„Omluvte ten svinčík, nejsem zrovna pořádný typ,“ nechal se slyšet Watari.
„Všiml jsem si,“ usmál se Asato a nevypadalo to, že by mu to nějak zvlášť vadilo. Watari donesl konvici a dva šálky a položil je na konferenční stolek. Nalil jim oběma a konečně se posadil naproti hostu.
„Poslouchám,“ vybídl ho Asato a snažil se ochladit svůj čaj foukáním.
„No… přemýšlel jsem a dospěl k závěru, že v zájmu vyřešení případu, vám pomůžu,“ odpověděl konečně Watari.
„To je skvělé. Jsem rád, že jste se rozhodl spolupracovat,“ na to Asato a upil čaje.
„Pořídím kopie všech dosavadních zpráv a předám vám je při našem příštím setkání,“ pravil věcně Watari a taky se napil.
„Děkuji, to by bylo bezvadné. Konečně můžeme rozjet vyšetřování naplno,“ usmál se spokojeně Asato.
„Čím dřív se to vyřeší, tím líp. Aspoň se konečně budu moc podívat do mrtvoly, která má játra,“ drze zavtipkoval Watari, ale Asato se přece jen pousmál.
„Omlouvám se, patologové mají holt morbidní humor. Defekt z povolání,“ omluvil se Watari.
„To je v pořádku. Já už budu muset jít,“ konstatoval Asato, který se podíval na hodinky.
„Ach, vážně? To je škoda. Myslel jsem, že bychom mohli ještě zapít náš kontrakt něčím ostřejším,“ nechal se slyšet Watari.
„Třeba příště,“ slíbil Asato a vstal. Watari ho tedy vyprovodil ke dveřím a rozloučil se s ním. Jakmile za ním zavřel dveře, mladý detektiv se pečlivě rozhlédl po chodbě. Byla prázdná. A to doslova, neboť Asato náhle a beze stopy zmizel.

~¤~


Watari seděl na lavičce ve svém oblíbeném parku a čekal na Asata-san. Měl pro něj kopie pitevních zpráv čtyř zavražděných žen, které byly obětí neznámého vraha. Získat kopie nebyl velký problém, jelikož vlastnil originály a jednoduše je okopíroval a nikdo se nemusel ptát proč, protože většina důležitých dokumentů se kopírovala, kdyby se náhodou ztratily. Sice už jedny jejich kopie existovaly, ale ty měl šéf. Každým pádem vše proběhlo bez problémů a byl si jistý, že sem ho taky nikdo nesledoval. Už bylo několik hodin po práci, tudíž se nebál, že by někoho potkal.
„Dobrý den. Omlouvám se za zpoždění,“ pravil Asato, jen co se objevil.
„Dobrý den, Asato-san. Nelamte si s tím hlavu,“ mávl rukou Watari a Asato se vedle něj posadil.
„Mám pro vás ty dokumenty. Všechny čtyři. Jsou to kompletní kopie, nic tam nechybí,“ předal detektivovi papírovou obálku Watari. Asato přikývl a nahlédl dovnitř.
„Děkuji mnohokrát, hodně jste nám pomohl,“ pravil způsobně a zběžně přelétl očima papíry. Pak obálku odložil a sáhl do vnitřní kapsy svého saka. Natáhl k Watarimu naditou obálku. Když Watari zkontroloval obsah, mohl se přesvědčit, že je v něm slíbená částka.
„Taky vám děkuji,“ opáčil a schoval obálku plnou yenů do kapsy. Chvíli ani jeden nic neříkal.
„Hm… Co máte teď v plánu?“ prolomil nepříjemné ticho Watari.
„Chtěl jsem si zajít na večeři, než se vrátím na základnu,“ řekl popravdě Asato.
„Nepůjdeme se najíst spolu? Zvu vás,“ zasmál se Watari a poklepal si na kapsu, kam dal peníze. Asato se taky krátce zasmál a nakonec souhlasil. Konverzace s Watarim byla příjemná a neměl již nic na práci. Času měl opravdu spousty.
Zvedli se tedy a prošli parkem. K jejich štěstí byl u konce stánek s kitsune udonem, takže si zde sedli a objednali si.
„Co vlastně přesně děláte za práci, v tom NPA?“ zajímal se Watari.
„Promiňte, to vám nemůžu říct. Musíte chápat, Yutako-san, že jde o tajné vyšetřování…“ omlouval se Asato.
„Ale to nevadí. Já tomu rozumím.“
„A jaké to je být patologem?“ ptal se pro změnu Asato-san.
„Mírně deprimující, pokud nejste silné povahy. Já jsem od přírody pozitivní člověk, takže mě to nijak netrápí. Někdo to dělat musí a já si tuto práci zvolil. Studovat medicínu mě bavilo, jenže pracovat s živými pacienty bych nemohl, neměl bych na to nervy. Tahle práce je tichá a klidná. Já sice takový nejsem, ale je to v podstatě jistý druh relaxace. Zní to úchylně, viďte?“ ušklíbl se Watari. Majitel stánku před ně položil misky s kitsune udonem a párek dřevěných hůlek. Oba je rozlomili a pustili se do jídla.
„Těžko se to představuje, ale myslím, že rozumím. Já taky nemám moc rád práci s lidmi,“ přiznal Asato.
„No, ne že bych neměl rád lidi – oni nemají rádi mě. Považují mě za pošuka a podivína. Navíc se jim nechutí mou povolání,“ vysvětlil Watari a drobně se pousmál.
„To jsme na tom podobě. Mě taky nikdy společnost nepřijímala,“ odtušil poněkud smutně Asato. Nabral si aburaage a naráz snědl.
„Poněkud smutné téma. Nezměníme ho?“ navrhl Watari.
„Ale jistě, máte pravdu,“ souhlasil Asato. „Tak mě napadá… Kde máte dnes vaši sovičku?“
„003? Tak se totiž jmenuje… Nechal jsem ji doma, protože jsem věděl, že se dnes zdržím. Jinak ji většinou beru sebou do práce a nechávám ji volně v kanceláři.“
„Měl byste ale pěkný průšvih, kdyby to někdo zjistil,“ poznamenal věcně Asato, ale zle to nemyslel.
„To bych tedy měl, ale sázím na malou frekventovanost v mojí kanceláři a vůbec na mém pracovišti,“ objasnil Watari a vybral ze své misky všechny nudle a pak vypil vodu.
„Jak jste k ní vlastně přišel?“ zajímalo Asata-san, jež už také dojídal.
„Ani sám nevím. Jednou jsem nechal otevřené okno a ráno tam byla,“ pokrčil rameny Watari.
„A z jakého důvodu se jmenuje 003?“ vyptával se Asato.
„Protože jsem kdysi, jako dítě, nakreslil obrázek podobné sovy a jmenovala se 003,“ na to Watari a pousmál se. 003 na něj bude naštvaná, až přijde domů, že ji tak dlouho nechal zavřenou.
„Zvláštní…“ pomyslel si Asato a dojedl svou porci. „Ach jo, to aburaage bylo skvělé… Dal bych si ještě.“
„Já taky,“ přikývl Watari a pohlédl na stánkaře, který se právě otočil a cosi kutil. Nikdo jiný kromě nich tu neseděl, takže Watari se směle naklonil a hůlkami zalovil v kotli s kitsune udonem a vytáhl jedno aburaage. Strčil si ho do pusy a Asato to okomentoval:
„Jak sobecké.“ Jeho hlas zněl dětsky uraženě a Watari by se býval smál, nemít plnou pusu. Protože ještě nezačal žvýkat, napadlo ho, jak situaci vyřešit po svém. Stánkař byl pořád zády k nim a tak Watari chopil Asata za hlavu a spojil jejich rty. Pak polovinu aburaage ukousl a jazykem ji strčil do Asatových úst. Odtáhl se a rozžvýkal vlastní porci. Asato vypadal poněkud překvapeně, ale aburaage poslušně snědl.
„Spokojený?“ otázal se Watari.
„Dalo by se říct,“ přisvědčil Asato a Watari se musel pousmát nad jeho roztržitostí. Rád vyváděl lidi z míry. Vytáhl peníze a zaplatil za oba. Došli na konec parku, kde se rozloučili a rozešli. Watari odcházel s hřejivým pocitem v hrudi.

~¤~


Došlo k páté sériové vraždě. Zase to byla mladá dívka. Měla na sobě kimono a vypadala, že skoro spí. Zvláštností ale bylo, že neměla vyrvaná játra. Pachatel byl nejspíš vyrušen a nestihl to. Všichni si ale byli jisti, že vrah je tentýž jako předchozích čtyřech dívek. Vše tomu taky nasvědčovalo. I Watari tipoval, že vrah je identický, neboť oběť byla stejného typu jako ty před ní. Skoro se mu nechtělo ji pitvat, ale možná tentokrát zjistí příčinu smrti. Nejdřív tedy mrtvolu svlékl a nachystal si nástroje. Nasadil si roušku, natáhl rukavice a vzal do ruky skalpel. Chtěl se nejdřív podívat, jestli oběť skutečně má játra. Pevným a čistým řezem přejel přes kůži. Otevřela se tenká rána, krev netekla žádná, jenže…
Watarimu se zastavilo srdce zděšením. Stalo se něco moc zvláštního. Aniž by si to uměl logicky vysvětlit, z rány se začalo plazit cosi, co vypadalo jako černý, průhledný had. A bylo jich několik. Vylézali z mrtvého těla a plazili se po něm.
„Co…“ vydechl Watari, jenže v tom ho něco silně udeřilo do temene hlavy a on se hned svezl k zemi. Než otupěle zavřel oči, stačil ještě uvidět, jak černí hadi oblézají mrtvou dívku…

~¤~


Hlava ho bolela jako střep a cítil se celý polámaný. Nerad otevřel oči a díky prudkému světlu ho hned rozbolely. Stěny místnosti, kde se nacházel, se nápadně podobaly jeho patologii, jenže neležel na tvrdém, jak předpokládal. Rozhlédl se a zjistil, že leží v bíle povlečené posteli. A vedle ní sedí uplakaná Makoto.
„Watari!“ vyjekla radostně, když zaznamenala jeho probuzení. „Konečně! Bála jsem se, že jsi v kómatu!“
„Kde to jsem?“ podivil se Watari a chytl se za hlavu. Z temene mu stále vystřelovala nepříjemná bolest.
„No, v nemocnici,“ odpověděla Makoto.
„Jak jsem se sem dostal?“ zajímal se Watari. Pitval zrovna mrtvolu dívky, když ho někdo omráčil. A ještě předtím… Ti hadi…
„Víš, dlouho jsi nevycházel ze svého pracoviště a tak jsem tě šla zkontrolovat. Našla jsem tě ležet na zemi, byl jsi v bezvědomí. Zavolala jsem kolegy a odvezli tě do nemocnice. Doktor říkal, že tě něco tvrdého muselo uhodit zezadu do hlavy. Krev ti netekla, ale byl jsi několik hodin mimo sebe…“ vysvětlila Makoto hlasem, kterým dávala najevo, jak moc se bála.
„Makoto, někdo mě musel praštit. Co se stalo s tou mrtvou dívkou?“ ptal se dál Watari.
„Nebyla tam.“
Watari se příliš prudce posadil a tím pádem ho rozbolela hlava. Zavyl bolestí a chytil se za ni.
„Watari, klid, musíš ležet. Zůstaneš tu přes noc a ráno ti udělají rentgen…“
„V žádném případě! Nebudu tu ležet,“ protestoval Watari a hlava nehlava, vstal a začal se převlékat.
„Watari! Nebuď pitomec! Vždyť můžeš mít otřes mozku!“ domlouvala mu marně Makoto.
„Pošahaný jsem i tak,“ soudil Watari chladně a obul si boty. „K doktorovi si zajdu, ale nebudu tu zavřený… zbláznil bych se…“
„Měj rozum! Co chceš dělat? Jít domů?“ vrtěla hlavou Makoto.
„Já nevím… Makoto, ty to nechápeš! Tys neviděla, to co já!“ zvýšil hlas v hysterii Watari. Tohle místo mu tak strašně připomínalo patologii, až se toho děsil.
„Co jsi viděl?“ zarazila se Makoto. Watari zavrtěl hlavou. To neměl říkat a nebude. Nechtěl ji děsit. Popadl svůj kabát, co sem přinesla Makoto a rychle místnost opustil. Makoto běžela za ním.
„Watari!“
„Uvidíme se zítra v práci!“ rozloučil se s ní Watari a upaloval pryč. Makoto bezradně zůstala stát na místě, ztráceje Watariho záda z dohledu.
Watari jako v horečce opustil nemocniční budovu. Hned ho zarazilo, že už byla tma. Kolik asi bylo? Jak dlouho trvalo, než ho našli? A jak dlouho spal? Že by se vrátil však nepřicházelo v úvahu. V mysli se mu neustále přehrávala scéna s hady vylézajícími z mrtvého těla. Jak se kroutí a ovíjí se kolem ní…
„To přece není možné… To nebyli hadi… Co to bylo?“ přemýšlel vyděšeně Watari. Ať to bylo cokoliv, nebylo to z tohoto světa, tím si byl jist. Nebo spíš z „obyčejného“ světa. Nikdy na nadpřirozeno nevěřil, ale tady si to neuměl logicky vysvětlit. Při pitvě oběti masového vraha se objeví podivná stvoření, někdo ho omráčí a ukradne mrtvolu. Co to mělo znamenat? Přišel snad vrah dokončit své dílo? Potřeboval, aby mu to někdo vysvětlil, jenže byl někdo toho schopný?
Nebyl si jistý, jestli chce jít domů a vidět v každém stínu záhadná hadí stvoření. Jenže kam jinam měl asi tak jít? Tady v té tmě mu nebylo dvakrát nejlíp. Nemocnice byla již dávno zavržená. K Makoto nemohl – nebyla doma a snažila by se ho poslat zpět. Nikdo jiný ho nenapadal. Cítil se tak strašně sám a ztracený… Jako už dlouho ne.
Náhle do někoho vrazil. Příšerně se vyděsil. Nedával pozor a nevšiml si, že někdo mu jde vstříc. Leknutím vyjekl, druhá osoba ho chytla pevně za ramena, což mu moc nepřidalo.
„Yutako-san, uklidněte se, to jsem já, Asato,“ promluvil cizinec a Watariho zalila vlna úlevy.
„Asato-san!“ Byl neskutečně šťastný, že ho teď potkal. Jestli ví Asato o případu něco víc, možná by mu mohl vysvětlit, co se stalo.
„Slyšel jste, co se stalo?“ vypálil Watari a pohlédl na bruneta. Ten vážně přikývl a dodal:
„Ale neznám podrobnosti, jen vím, že vás omráčili a převezli do nemocnice. Byl jsem zrovna na cestě za vámi. Proč jste odešel?“
„Nedalo se to vydržet. Já… stalo se něco moc divného. Nevím, komu se s tím svěřit, nikdo by mi to nevěřil… Ale já potřebuji, aby mi to někdo vysvětlil. Víte, co za tím případem vězí?“
Asato si povzdechl.
„Není to jen tak. Nemůžu vám říct…“
„Vy mi musíte říct všechno, co víte!“ protestoval Watari. „Jinak se zblázním, jestli nezjistím, co se tady děje…“
„Co se stalo?“ vyzvídal Asato. Pořád držel jeho ramena a hleděl mu zpříma do očí.
„Zabili pátou dívku. Měl jsem ji zrovna na sále. Ale… když jsem do ní řízl… Bude to znít šíleně, ale já to viděl na vlastní oči… Něco v ní bylo. Vypadalo to jako hadi, ale… nebyli normální, neměli ani pevnou formu… Jakoby je tvořil kouř. Oblézali tu dívku a… Pak mě někdo omráčil. Mrtvolu ukradli,“ vypověděl všechno Watari. Trochu se roztřásl. Co se to sakra dělo?! Potřeboval odpověď.
Asato se zatvářil vážněji než předtím.
„Musíte mi věřit. Utekl jsem z nemocnice, protože mě to pronásledovalo. Pořád. Pořád vidím ty hady, tu holku… Prosím vás, nenechávejte mě teď samotného,“ dořekl s přiškrceným hlasem Watari a opřel se o Asatovu hruď. Nikdy v životě neměl takový strach a zmatek v hlavě. Asato ho objal a konejšil:
„Nebojte, budu s vámi. Vysvětlím vám to.“
„Opravdu?“ vzhlédl překvapeně Watari. Vážně mu to vysvětlí?
„Ano. Ale musíte mi slíbit, že si to necháte vysvětlit a nikomu to neřeknete. A nezrušíte náš kontrakt,“ pokračoval Asato a pořád zněl smrtelně vážně.
„Proč bych to dělal?“ nechápal Watari. Už se trochu uklidnil.
„Pravda bude asi trochu šokující,“ objasnil Asato. Nezdálo se, že by byl nadšený tím, že to musí Watarimu vysvětlit, ale chtěl mu pomoci.
„Řekl jsem si o ni. Chci ji znát, na vlastní nebezpečí,“ ujistil jej Watari neoblomně. Asato tedy přikývl.
„Chtělo by to někam se uchýlit. Půjdeme k vám?“
„Ne. Myslím, že teď je ta správná chvíle zajít na to sake. Vážně ho potřebuju,“ řekl Watari.
„Dobře. Výběr místa nechám na vás,“ vyzval jej Asato.

Usadili se v jednom Watariho oblíbeném baru, Imanao. Posadili se do nejskrytějšího koutu a objednali si oba sake. Watari si ještě přiobjednal whisky, protože dle svých slov se potřeboval uklidnit. Jen co jim přinesli lahve sake s drobnými kalíšky, vyzval Watari detektiva, ať začne.
„Byl bych rád, kdybyste mě nepřerušoval a vyslechl si mě až do konce. Pak vám zodpovím, na co se zeptáte. Nejspíš se vám nebude líbit, co vám řeknu, ale možná je to tak lepší. To, co jste viděl, by vás mohlo poznamenat, takže radši poruším zákaz a povím vám pravdu.“
„Zákaz?“ přerušil ho poprvé Watari.
„K tomu se dostanu. Úplně první, co vám musím vyjevit je fakt, že tenhle svět, v němž žijete, není jediný, který existuje. Spolu s ním v symbióze žije i svět, který by se dal nazvat nadpřirozeným. Některé legendy a strašidelné báchorky jsou totiž pravdivé. Mezi normálními lidmi žijí stvoření, která nepatří k lidem, i když tak třeba vypadají. Ti hadi budou pravděpodobně nějaká kletba. Víte, já doopravdy nejsem z NPA. Jsem z takzvaného Ministerstva podsvětí, které se stará o tyto okultní záležitost. Já řeším případy, kdy z Pekla uteče nějaká stvůra nebo se něco zvrtne. Pronásledujeme ty, co magií ohrožují ostatní a chráníme obyčejné smrtelníky. Případ toho sériového vraha taky není ledasjaký. Ten vrah ovládá nějakou moc. Nevíme, kdo to je. Ale ty ženy zemřeli následkem nějaké kletby nebo použitím magické moci. Asi to zní neuvěřitelně a šíleně, ale je to tak.“
„Radši vám budu věřit, než abych se zbláznil z nelogických přízraků vylézající z mrtvol,“ ušklíbl se Watari a zdálo se, že je klidnější.
„Doufali jsme, že by nám pitevní zprávy řekli něco bližšího o pachateli, proto jsme si vás najali. Zdá se…“
„Mohl bych se zeptat, proč ty dívky vždy postrádají játra?“ přerušil ho podruhé Watari. Asatovi to ale nevadilo a odpověděl:
„Je mnoho druhů strašidel, které se jimi živí, nebo jinými částmi těla. Strašidla totiž rádi čerpají lidskou energii. Nebo se živí něčím hmotnějším… Proti tomu se snažíme zasahovat. Nemůžu ale upřesnit, co to asi je za stvoření, ale bude chytré a mocné.“ Watari se zdál být s vysvětleními spokojen.
„Jak jste se vůbec dostal k takové práci?“ zajímalo Watariho. Už měl trochu upito, ale to Asato taky, i když méně.
„Jste si jistý, že to chcete vědět?“ ujišťoval se Asato.
„Proto se ptám,“ mrkl lišácky Watari.
„Dobrá. Pravda je taková, že nejsem člověk. Už nejsem. Jsem Shinigami, Strážce smrti. Dalo by se říci, že jsem nesmrtelný. Moje duše bloudila a rozhodla se vrátit k životu, v této formě, aby pomáhala lidem. Možná to zní dobře, ale po letech… Nemůžu žít mezi normálními lidmi, jelikož nestárnu a moje tělo se při zranění regeneruje. Když někdo náhodou zjistí mou totožnost, odsoudí mě. Lidé mají strach. Takže většina Shinigami žije v ústraní, na samotném Ministerstvu. Doufám, že nebudete chtít přestat spolupracovat. Možná jsem ,stvůra´, ale neubližuji lidem.“
„Jste mi ještě sympatičtější,“ pravil upřímně Watari a dolil mu sake. „Myslím, že je správný čas, na tykání, co myslíte?“
„Souhlasím,“ usmál se Asato a uchopil svůj kalíšek. „Jsem Tsuzuki.“
„Watari,“ pozvedl choko Watari. Napili se a navzájem si dolili.
„Mám takový pocit, že bych se do takového světa hodil. Nevím čím, ale připadám si jiný. Lidi mě moc nemají rádi. Je zvláštní, že jsem se setkal zrovna se Strážcem smrti. Jsme tak trochu kolegové,“ zasmál se Watari.
„Akorát já se starám o duše lidí,“ dodal Tsuzuki a taky se smál.
„Vpravdě… celý můj život se točí okolo smrti. Aspoň si tak připadám. V dětství mi zemřela sestra, vlastně taky trochu záhadně. Přišel jsem o rodiče, stal jsem se patologem. Všude kolem mě je smrt.“
„Ta je ale všude. Všichni k ní směřujeme. Nemyslím, že by si smrt zasedla na tebe,“ na to Tsuzuki konejšivě.
„Myslím, že by se mi tam u vás líbilo,“ změnil téma Watari. „To bych se ale musel zabít, že?“
„Asi. Ale byla by to hloupost,“ oponoval mu Tsuzuki a opět trochu zvážněl, čehož si Watari nevšiml a vesele vtipkoval dál.
„Mě by ale nevadilo zemřít. Jestli je to jak říkáš, nebyla by to moc velká změna,“ chvástal se Watari. Nevědomky se mu povedlo Tsuzukiho vytočit.
„Přesně kvůli tomuhle se nesmí lidem říkat o existenci Shinigami. Smrt není nic pěkného a nesmrtelný život není vůbec příjemný, věř mi to,“ zamračil se Tsuzuki.
„Ale i tak…“ Tentokrát Watariho přerušil Tsuzuki:
„Hele, rouháš se. Nebuď hloupý. Taky jsem byl a teď toho lituju.“
„Taky?“ pozastavil se Watari nechápavě. Asato si sundal z levé ruky hodinky a strčil mu pod nos svoje zápěstí. Byly na něm dlouhé bílé jizvy. Watari rázem vystřízlivěl a umlkl.
„Promiň,“ řekl provinile.
„To nic. Nemůžeš svůj život brát na tak lehkou váhu. Važ si ho,“ poučoval jej Tsuzuki.
„Nechal jsem se unést. Asi mi ta patologie fakt leze na mozek,“ usmál se omluvně Watari.
„Zajímá tě ještě něco?“ ptal se Tsuzuki.
„Momentálně mě nic nenapadá,“ zakroutil hlavou Watari. Natáhl se pro svou whisky, z níž zatím jen usrkával a obrátil celý obsah sklenice do sebe. Spokojeně vydechl a navrhl:
„Nepůjdeme už?“
„A kam?“ zajímal se Tsuzuki a dopil sake ve svém choko. Watarimu se z alkoholu leskly oči a trochu se mu pletl jazyk, ale jinak se opilý nezdál.
„Přece ke mně,“ odpověděl se samozřejmostí a rozhodně vstal. Podal Tsuzukimu kabát a přesunuli se k barového pultu, aby zaplatili útratu. Watari nadšeně povídal, že doma má ještě nějaká neotevřená vína a whisky. Jeho společník se nad tím je usmíval a přitakával.
„Už je to lepší? Myslím psychicky,“ zajímal se Tsuzuki. Zrovna šli po prázdné ulici směrem k Watariho bytu.
„Jo, mnohem. Alkohol je skvělý na povzbuzení a pozapomnění. Na nějaký prokletý potvory teď nemyslím,“ povídal Watari a chodil poněkud křivě. Tsuzuki se ale domníval, že to hraje.
„To je dobře. Akorát ti možná ráno nebude moc hej, pokud chceš ještě pít,“ varoval Tsuzuki, jež sám měl vysokou míru pro alkohol. Což Watari taky a hned to zdůraznil:
„V pohodě, já jsem starý pijan. Budu ok. Většinou mě ani nebolí hlava.“
Jakmile dorazili do Watariho domu, trochu se utišili a v tichosti tedy vystoupali schody. Watari se do klíčové dírky trefil na druhý pokus a pak pozval vesele Tsuzukiho dovnitř. O moc větší pořádek než posledně tu nebyl, ale to nikomu nevadilo. 003 je nadšeně uvítala a poletovala kolem nich jako miniaturní letadlo. Nakonec se posadila na Watariho rameno.
„No jo, chyběl jsem ti, viď?“ podrbal ji pod zobákem. Spokojeně zahoukala. Tsuzuki se rozesmál.
„Ty nemáš sovu ale psa,“ konstatoval.
„A dokonce létajícího!“ přidal se Watari a vytáhl slibovanou láhev červeného vína.
„To je jedno z nejlepších vín, co se tu daj sehnat. Je až z Moravie!“ chlubil se Watari, když láhev otvíral. Jen to cvaklo, vytáhl dvě sklenice a rozlil. Tsuzuki chytil sklenici za stopku, znalecky přičichl, zakroužil sklenicí a pak se napil.
„Je skvělé,“ pochválil a upil znovu. Watari kývl a naráz svou sklenici vyprázdnil. Bylo pravdou, že ještě nebyl ani zdaleka opilý, ale chtěl být. Kašlal na to, že má možná otřes mozku a musí zítra do práce, teď nechtěl na nic myslet a užívat si Tsuzukiho přítomnost.
„Jak to vlastně u vás funguje? Můžete mít partnerky?“ napadlo u asi třetí sklenice Watariho.
„No, můžeme, ale je to risk. Pokud je to člověk, riskuješ, že o ni přijdeš, když jí povíš pravdu, protože ta se stejně časem ukáže. Většina Shinigami je sama. A co ty, ty žiješ sám?“ obrátil otázku Tsuzuki.
„Prosím tě, vždyť já jsem v kontaktu leda s mrtvolama. Takže pokud se ze mě nestane nekrofil, budu pořád sám,“ vtipkoval Watari.
„Proč?“ zamračil se Tsuzuki. „Proč by sis nemohl najít přítelkyni?“
„Nechci přítelkyni,“ zavrtěl hlavou Watari. Dolil si víno, čímž vyprázdnil láhev.
„Mám otevřít další?“ změnil téma Watari.
„Jak chceš,“ krčil rameny Tsuzuki. Watari tedy otevřel další, tentokrát bílé. Bylo už něco k druhé ranní, když pohlédl na hodinky a lekl se:
„Aj, bylo by asi rozumný jít si lehnout. Ačkoliv uvažuju, že se zítra v práci hodím marod.“
„Jen do toho,“ souhlasil Tsuzuki. Už měl taky ztuhlý jazyk, ale krom hřejivého pocitu v hrudi nic necítil.
„Dobrá. Ale půjdu se umýt, vždycky z práce smrdím po dezinfekci,“ rozhodl Watari a trochu motavě se vydal do koupelny. Nechal Tsuzukiho sedět u vína v kuchyni. Ozval se šum sprchy a Tsuzuki si znuděně nalil. Udivovalo ho, jak lehce Watari přijal existenci Shinigami a ostatních nadpřirozených bytostí. Byl zvláštní. A navíc měl podezření…
Sprcha utichla. Chvíli nebylo slyšet nic, dokud se neozval krátký výkřik. Tsuzuki vystřelil do koupelny. Našel Watariho klečet na zemi, s hlavou v dlaních. Dřepnul si vedle něj a chytil za ruce.
„Co se stalo?“
„Já… Zas jsem to viděl. V zrcadle. Zdálo se mi, že jsou za mnou a ovíjí se kolem mě…“ říkal roztřeseným hlasem Watari. Tsuzuki ho vzal do náruče.
„Nejsou tu, nemusíš se bát. Nemůže se ti nic stát, já na tebe budu dávat pozor,“ sliboval Tsuzuki opravdu upřímně.
„Jestli se to bude opakovat…“
„Nebude. Určitě nebude,“ ujišťoval ho Tsuzuki. Watari umlkl. Nebylo znát, jestli se uklidnil.
„Pojď, půjdeme si lehnout,“ vyzval jej Tsuzuki a pomohl mu se zvednout. Watari měl kolem pasu jen ručník, ale bylo mu to jedno. Tsuzuki pro jistotu pohlédl do zrcadla, ale nic tam nebylo. Tudíž to byla Watariho představivost. Vešli společně do ložnice a Watari si rovnou lehl do postele, jen tak v ručníku. Byla tu celkem tma, takže se Tsuzuki obával, že se zde Watarimu nebude spát nejlíp.
„Tsuzuki?“ oslovil detektiva Watari tiše.
„Ano?“ sedl si vedle na postel Tsuzuki. Watari se k němu otočil čelem, rukou si podepřel hlavu a zaprosil:
„Spi tu dneska se mnou.“ Tsuzuki sledoval jeho hnědé oči, které se leskly, buď po slzách nebo alkoholu. Neměl sílu odmítnout – ani nechtěl.
„Tak dobře,“ souhlasil. Začal se svlékat. Jediné, co si nechal, bylo spodní prádlo. Poté zalezl k Watarimu pod peřinu, protože víc jich tu neměl. Watari se k němu trochu přitulil.
„Nevadí?“ optal se pro jistotu.
„Vůbec,“ zavrtěl hlavou Tsuzuki. Nastalo ticho. Watari napjatě ležel a upíral oči do prázdna. Vypadal jako kamenná socha. Jestli se v té tmě dalo soudit, byl poněkud bledý.
„Nemysli na to, Watari,“ ponoukl ho Tsuzuki.
„A jak? Musím…“
„Zkus se nějak odreagovat,“ radil Tsuzuki. „Co by tě tak přivedlo na jiné myšlenky?“ Watari chvíli přemýšlel. Načež se zdvihl na lokte a podíval se mu zpříma do očí. Brýle měl sundané, takže vypadal trochu jinak. Watari se k Tsuzukimu sklonil a odpověděl lehkým polibkem na rty. Tsuzuki se nijak nebránil.
„Tohle,“ zašeptal Watari, když se odklonil. Tvářil se vážně, ale o něco uvolněněji. Tsuzuki mlčel, ale jen velmi krátce, než se usmál a prohlásil:
„V tom případě nemáme na vybranou…“ Na Watariho tváři se rozhostil radostný úsměv. Tsuzuki se na něj převalil a políbil ho. Líbali se líně a něžně, jakoby se báli, že si ublíží, ale nakonec se osmělili k vášnivějšímu líbání. Oba byli skoro nazí, tudíž problém s oblečením nebyl. Watari přejížděl dlaněmi detektivovi po zádech a tiskl ho k sobě. On na oplátku hladil jeho hrudník a dráždil bradavky. Celé to bylo spontánní a nenucené, bylo znát, že po tom touží oba. A již delší dobu.
„Tsuzuki, tady,“ zašeptal Watari vzrušeně a nastavil mu krk. Tsuzuki poslušně shrnul pár blonďatých vlasů a věnoval se jeho krku. Mezitím rukou sundal z Watariho beder ručník a zahodil ho vedle postele. Vzal do rukou Watariho mužství a pomalu po něm přejížděl rukou. Odpovědí na to mu bylo slabé zasténání. Watari byl velmi citlivý, reagoval na všechny jeho dotyky a užíval si je. Nedočkavě se pod ním kroutil a zkoumal rukama jeho tělo. Tsuzuki ani nevěděl jak a byl taky úplně nahý. Cítil Watariho ruku na svém údu a sám své pohyby zpomalil. Watari nebyl tak něžný a klidný a krom rychlého pohybu rukou i obtěžkával Tsuzukiho polibky a třel se o něj svým tělem. Brzy se mu tak povedlo dostat Tsuzukiho k vrcholu. Jeho šťávu použil jako lubrikant a sám se začal připravovat.
„Teda, co vás to na té patologii učí,“ opovážil se zavtipkovat Tsuzuki a schytal dloubanec do žeber. Watari se nijak nezdržoval a už už do sebe naváděl Tsuzukiho. Nebylo to nepříjemné, naopak. Watari to už znal, nebylo to poprvé. Nevěděl, jestli to Tsuzuki někdy dělal s mužem, ale pokud ne, nebylo to znát. Sotva se začal pohybovat, Watari se přidal a podsouval se pod něj, aby se do něj mohl dostat ještě hloub. Trvalo to několik minut, než se Watari udělal a pak Tsuzukiho líbal a hladil, dokud taky nedosáhl svého.
Leželi zadýchaní a zpocení vedle sebe, nic neříkaje a nechtěje narušit tu atmosféru. Postel teď byla neuvěřitelně zahřátá, i když taky mokrá od potu a sperma. Objímali se. Bylo jim tak dobře a nechtěli to měnit.
„Vykašleme se na sprchu. Stejně musím vyprat,“ rozhodl Watari a se ještě víc přitulil k Tsuzukimu.
„Jak chceš. Ale ne že to praní hodíš na mě!“ odvětil mu Tsuzuki pobaveně.
„Sakra,“ zaklel Watari.
„Jak je ti?“ změnil téma Tsuzuki a myslel zřejmě jak psychický, tak fyzický stav. Watari ho políbil a odpověděl:
„Úžasně.“ Tsuzuki se pro sebe usmál a schoval ho do své náruče.
„Tak spi,“ řekl mu zcela zbytečně, protože Watari už pomalu, ale jistě usínal. Tsuzuki zůstal bdít ještě nějakou dobu, přemýšleje, co se vlastně všechno stačilo během dneška udát.

~¤~


Na druhý den si Watari skutečně vzal volno. Musel ještě Makoto do telefonu slíbit, že si zajde co nejdřív k doktorovi a pak se zase spokojeně svalil do peřin. Tsuzuki už byl taky vzhůru. Právě se vracel z kuchyně s kafem.
„Díky,“ vzal si od něj Watari jeden hrnek. Tsuzuki se posadil na druhou stranu postele. Na rozdíl od Watariho už byl oblečený. „Na dnešek jsem se omluvil v práci. Aspoň se nemusíme hned loučit.“
„No, já ale budu muset do hodiny odejít,“ konstatoval Tsuzuki při pohledu na hodinky.
„Nevadí,“ zavrtěl hlavou Watari. Upil kafe.
„Co bude dál?“ odvážil se zeptat Tsuzuki. Watari se na něj zvědavě podíval:
„Jak to myslíš?“
„No… Mezi námi,“ upřesnil Tsuzuki.
„Já to neberu jako jednorázovku,“ ujistil ho vážným hlasem Watari.
„Já taky ne,“ zavrtěl rychle hlavou Tsuzuki. „Spíš jak si to představuješ…“
„Sice to nebudeme moct vyřvat do světa, ale mohli bychom spolu chodit. Já opravdu nestojím o přítelkyni,“ narazil na včerejší hovor Watari a mrkl.
„Už to chápu,“ uchechtl se Tsuzuki. „Dobře, zatím to nebudeme víc řešit. Ale je ti jasné, že já jsem…“
„Ano ano, Strážce mrtvých, nesmrtelný, je mi to jasné. Neřekl jsi ale teď, že to nebudeme řešit?“ připomněl Watari. Tsuzuki se pousmál.
„To máš pravdu. Hele, mám nápad. Co kdybychom si o příštím víkendu někam vyrazili? Ne pracovně. Na pátek bychom se uvolnili z prací a někam se ztratili. Co ty na to?“ navrhl Tsuzuki.
„Skvělé!“ zajásal Watari nadšeně. „To bych teď přesně potřeboval.“
„Fajn. Tak se zeptej šéfa, jestli by to šlo,“ souhlasil Tsuzuki a byl rád, že mohl Watariho potěšit. Ten přikývl a dal mu pusu. Tsuzuki mu ji vrátil a podíval se nenadšeně na hodinky.
„Musím letět. Už se po mě asi shánějí,“ pravil otráveně a zvedl ze země svoje sako.
„Měl sis taky vzít volno,“ zabručel Watari.
„Budu si to šetřit na příští pátek,“ opáčil Tsuzuki a oblékl si sako. Kravatu strčil do kapsy. Watari vstal, že ho vyprovodí.
„Tak se měj,“ rozloučil se Tsuzuki a naposledy ho políbil. Sotva se odtrhli, Tsuzuki mu zmizel přímo před očima. Watari jen zavrtěl hlavou a pak si za veselého, falešného prozpěvování šel udělat snídani.

~¤~


Na další den se již Watari vydal do práce, posílen novou situací mezi jím a Tsuzukim. Hned první věc, co ho potkala bylo vyhubování od Makoto. Ujistil ji, že si během volna zašel za doktorem a že je v pořádku. Také se jí omluvil za to, jak byl hysterický a utekl, ale odůvodňovat to nehodlal. Nerad by ji děsil. S potěšením zjistil, že žádná nová oběť masového vraha nepřibyla. Jenže chtěl navštívit ředitele oddělení a tak se vydal do jeho kanceláře.
„Dále!“ ozvalo se na zdvořilé zaklepání a Watari vstoupil. Mírně se uklonil a pozdravil.
„Ale, Watari-san! Rád vás vidím. Báli jsme se o vás. Jak se cítíte?“ staral se jeho šéf, Reikoku-san.
„Už dobře, děkuji. Ten den volna mi vážně pomohl,“ odpověděl Watari.
„To mě těší. Jste skvělý pracant, nerad bych o vás přišel,“ pochválil si ho Reikoku, čímž ho chtěl asi povzbudit.
„Děkuji,“ opáčil Watari a pokračoval, aby se vůbec dostal k věci, kvůli níž tu přišel: „Vím, že jsem si právě vzal den volna, ale chtěl jsem vás požádat, zda byste mě neuvolnil z práce i na příští pátek.“
„Příští pátek? Nu, pokud nebude moc práce, bylo by to možné. A smím vědět za jakým účelem chcete volno?“ pozvedl obočí Reikoku a natáhl se k dřevěné, vyřezávané krabici na stole a vytáhl z ní doutník.
„Rád bych si s někým vyjel na víkend z města,“ odpověděl se vší upřímností Watari.
„Ale ale, vy máte známost? Gratuluji. To pak chápu. Pokusím se vám vyhovět, můžete s tím počítat,“ ujistil ho Reikoku-san a zapálil si.
„Děkuji, pane,“ uklonil se Watari. Kdyby tak věděl, co to má za známost…
„Potěšení na mé straně. Hm, musím říct, že ten doutník je skvělý,“ změnil náhle téma Reikoku. Watariho napadlo, že je jeho šéf dneska nějak obzvlášť dobře naladěný. Obvykle nebýval tak vstřícný, spíš přísný a práce byla jeho prioritou. Nijak to ale neřešil.
„Vypadá poněkud nezvykle,“ všiml si Watari. Reikoku doutník zvedl v ruce a řekl:
„Ano, je to takzvaná culebra. Jsou to tři tenké doutníky zapletené do sebe. Zvláštní druh…“ Watarimu to bylo jedno, ale nemohl to před šéfem dát najevo.
„Dobrá, pane, nebudu vás rušit. Děkuji a přeji vám příjemný den,“ utnul rozhovor Watari a měl se k odchodu.
„I vám, Yutako-san,“ oplatil mu Reikoku a lišácky se usmál.

~¤~


Týden uběhl jako voda a do plánovaného víkendu s Tsuzukim zbývaly tři dny. Watari byl proto dobře naladěný a nemohl se dočkat. Tsuzukiho za tu dobu viděl jen jednou. Jelikož se sešli na veřejnosti, nemohli si dovolit nějaké dotyky. Přesto si dobře popovídali. Watari se tím spíš těšil na onen víkend. Doufal, že mu ho nic nezkazí. Ne, byl rozhodnut udělat cokoliv, aby se to neanulovalo.
Jakmile přišel do práce, běžela mu vstříc rozjařená Makoto.
„Watari, Watari! Hádej, co je nového!“ přivítala ho a nadšeně ho chytila za ruce.
„Taky tě rád vidím,“ na to Watari.
„No jo, no jo, tak hádej!“ vyzívala ho Makoto a přímo nadskakovala nedočkavostí.
„Hm… Začali v bufetu prodávat onigiri?“ vtipkoval Watari a vysloužil si plesknutí.
„Ty idiote! Já to myslím vážně,“ nafoukla se Makoto, až zrudla.
„Tak mě nenapínej a řekni mi to,“ zasmál se Watari.
„Když jinak nedáš… Jsem těhotná!“ pravila Makoto šťastně. Watari se taky rozzářil.
„Vážně? No teda! To je super!“ jásal spolu s Makoto. „Budu strejda!“
„Taki i já jsme hrozně nadšení. Kvůli děťátku jsme se rozhodli i svatbu uspíšit,“ dodala Makoto. Energie, co z ní sršela by stačila na rozsvícení všech žárovek v Tokiu.
„A v kterém jsi týdnu?“ zajímal se Watari.
„V pátém,“ informovala Makoto. „Mám z toho hroznou radost!“
„Vždyť i já,“ usmál se Watari. „A jak ho chceš pojmenovat? Třeba Watari je takové pěkné jméno…“
„Ale kuš,“ znovu ho pleskla Makoto. „Ani nevím, jestli to bude holka nebo kluk.“
„Stejně mám velkou, radost, i za tebe,“ opakoval Watari a přátelsky ji objal. Makoto stále zářila jako sluníčko a Watari věřil, že na budoucích osm měsíců nepřestane.
„Jo, málem bych zapomněla!“ vzpomněla si Makoto a vytáhla z vnitřní kapsy saka bílou obálku.
„Tohle ti tu donesl nějaký chlap.“ Watari obálku převzal a prohlížel si ji.
„Nějaký chlap?“
„No, asi tak dvacet pět, hnědé vlasy, takový sympaťák. Představ si! Měl fialové oči! To jsem jaktěživ neviděla. Líbil by se ti,“ mrkla na něj Makoto. Watari se upřímně rozesmál.
„Co je ti k smíchu?“ zajímala se Makoto nechápavě a mračila se.
„To byl můj přítel,“ vysvětlil Watari vesele.
„Cože?! Ty máš přítele a NIC jsi mi neřekl?!“ peskovala jej Makoto naštvaně.
„Tak já jdu makat,“ rozloučil se rychle Watari a upaloval pryč. Za rohem se zastavil a opět se rozesmál. S Makoto nikdy nebyla nuda. Otevřel obálku a objevil v něm dopis, který si přečetl během cesty na patologii. Tsuzuki mu psal jen, že má povolenku na pátek a informace o jejich cestě. Ještě se zmínil o tom, že dnes ráno byla nalezena další mrtvola. Požádal ho, aby vzal pitevní zprávu v pátek sebou. Ještě tam připsal pár milých slov, takže ani zpráva o další mrtvé Watarimu nezkazila náladu. Strčil dopis do kapsy a šel se převléci.
Na sále už ho čekala mrtvá dívka v kimonu, s krvavou skvrnou u boku. Watari si povzdechl. Nechápal, jak někdo mohl vraždit. A ještě zohavovat mrtvoly. To byl skoro novodobý Jack Rozparovač.
Watari tedy svlékl a pečlivě očistil mrtvolu. Shledal, že stejně jako předtím zde nebyly žádné stopy po zápase a v místě jater zela pěkná díra. Tentokrát však bez nadpřirozených potvor. Po nějaké době důkladné práce Watari mohl zapsat, že stejně jako u předchozích obětí chybí játra a příčina smrti je neznámá. Ještě tělo kontroloval, jestli nenajde nějakou stopu. A byl překvapen, když našel. Pod jedním prsem byla větší, zvláštní ranka. V průměru mohla mít tak tři čtyři centimetry. Při bližším pohledu zjistil, že jsou to tři ranky vypálené těsně vedle sebe.
„Co to je?“ zamumlal si pro sebe zamyšleně a nakrčil obočí. Jakoby jí někdo típl třikrát cigaretu o kůži. Vzal si lupu, aby zjistil, že je o skutečně popálenina. Zaznamenal zbytky tabáku a tak je opatrně vzal pinzetou a dal maličké důkazy pod mikroskop.
„Je to tabák… Ale…“ Watari usilovně přemýšlel. Rozhodl se udělat ještě rozbor látky, protože se mu to zdálo podivné. Proč by někdo pálil tři cigarety naráz? Nebo to byl nějaký symbol?
Po rozboru zjistil, že látka má na cigarety příliš vysoký obsah dehtu a nikotinu, navíc tabák samotný nebyl ledajaký. A na cigaretu byly navíc ranky poněkud široké.
„Doutník…“ napadlo Watariho a hned se sebou musel souhlasit. Musel to být doutník. Ale jak by doutník udělal tři kolečka zároveň?
Najednou mu to došlo. Přeběhl mu mráz po zádech. Nechtělo se mu to věřit. Ale muselo to tak být.
„Culebra,“ zašeptal Watari. Ano, tři úzké doutníky, panately, svázané do sebe. Zvláštní druh doutníku, u nějž si byl Watari jistý, že jej nelze sehnat všude. Okamžitě mu taky došlo, kde takový doutník viděl. Reikoku. Vrah byl jeho šéf, Reikoku.
„Sakra,“ zaklel Watari a běžel do své kanceláře. Nacpal své věci do batohu, popadl do ruky splašeně houkající 003, jež si bral pravidelně do práce sebou a…
„Děje se něco, Watari-san?“ ozval se ten nejméně chtěný hlas. Watarimu se zastavilo srdce. A je se mnou amen, napadlo ho a pomalu se otočil.
„Pane,“ oslovil svého šéfa, který usmívající stál za ním. Nasucho polkl. Z tohohle jen tak nevyvázne.
„Posaďte se, milý Watari, rád bych vám něco pověděl,“ vyzval ho Reikoku a sám se posadil na odkládací stolek vedle toho kancelářského. Watari tedy poslechl a posadil se za svůj stůl. Věděl, že nemá na vybranou, přes Reikokua se k dveřím nedostane. A vzpomínal si, co říkal Tsuzuki; Ten vrah ovládá nějakou moc. Nevíme, kdo to je. Ale ty ženy zemřeli následkem nějaké kletby nebo použitím magické moci.
„Watari-san, vy nejlíp znáte podrobnosti případu tohoto sériového vraha,“ začal Reikoku a propletl prsty. „Jako patolog jste mohl zjistit, co vrah udělal s mrtvolami. Záhadným způsobem je zabil a zbavil je jater, která se nenalezla. Tento případ nedal zabrat jenom vám. Všichni se zoufale snažili přijít na nějakou drobnost, nějaký fakt. Proč vrah tolik vraždí? Jak? A proč jim bere játra? Nikdo však nemohl otázku zodpovědět. Nikdo až na vás.“ Dramatická pauza. Poslední věta Watariho trochu zarazila. Ale Reikoku mu nedal příležitost k mluvě.
„To ovšem až poté, co jste se spřáhl s lidmi z Ministerstva podsvětí. Vím to, aniž bych vás sledoval. Pach Shinigami je nezaměnitelný.“
„Shinigami?“ snažil se Watari zahrát to do outu.
„Nemusíte hrát blbého, víte o nich stejně dobře jako já. Museli vám říct pravdu, poté, co jste viděl kletbu mrtvé dívky. Myslel jsem, že vás to odradí a odstoupíte. Podcenil jsem vás. Ale to je vaše mínus,“ usmál se nehezky Reikoku.
„Takže jste tu vraždu tenkrát nedokončil záměrně?“ došlo Watarimu. Musel získat čas. Třeba někdo přijde. Sekretářka pro zprávy, asistent nebo někdo z oddělení… Vítal by teď kohokoliv.
„Ano. A záměrně ji pak i dokončil,“ ušklíbl se Reikoku. „Nepochybuji, Watari-san, že by vás zajímalo, kdo jsem.“
„Radši bych to nevěděl,“ děl Watari. 003 mu tiše a napjatě seděla v klíně a on ji držel v ruce, snad ze strachu, aby jí Reikoku neublížil.
„Milý Watari-san, vám je jasné, že nejsem člověk. Jsem kitsune.“
„Liška?“ opakoval Watari zaraženě. Bájné stvoření, které v určitém věku je schopno přijmout lidskou podobu? Kitsune se většinou mění v krásné ženy a svádí muže, aby se najedli jejich energie skrz pohlavní styk. Anebo se mění ve staré muže. A kitsune se živí játry. Zapadalo to. Bohužel.
„Pokud něco víte o těchto stvořeních, víte také, jak mocná a chytrá stvoření to jsou. Využil jsem své moci, abych zabil ty dívky. Jejich játra mi slouží jako potrava. Je to jedinečný přísun energie. Nemusím snad vysvětlovat, proč mladé, zdravé dívky. Jejich maso je nejlepší.“ Reikoku se zasmál. Watarimu bylo na zvracení. Byl znechucen.
„Jako šéf oddělení vražd policejního prezidentství máte skvělé alibi, že?“ ozval se Watari trpkým hlasem. Ta zrůda. Vedl vyšetřování vlastních vražd! Jistěže ho nemohli chytit.
„Ano, ano. Proto jsem si vybral tohle tělo. Jsem s ním nadmíru spokojený. Moje plány mi vychází dokonale. Ovšem chybička se vloudí. A tou jste vy,“ podíval se zostra na Watariho Reikoku.
„Pardon,“ pokrčil rameny Watari. Takový veselý člověk musel být v nouzové situaci přinejmenším ironický.
„Bylo mi jasné, že se vás musím zbavit. Ten doutník jsem vám tehdy ukázal schválně, abyste pak mohl podle vypálené značky na další mrtvole zjistit, že jsem vrah. Jaká smůla, že to nikomu nemůžete říct,“ řekl hraně lítostivě Reikoku a zatvářil se velice smutně. Načež se rozesmál šíleným smíchem.
„Jsem rád, že se bavíte,“ odsekl Watari. Reikoku utichl a ušklíbl se.
„Nebojte. Budu se bavit ještě víc. Slibuji, že to nebude bolet. Skoro,“ uculil se Reikoku. Watari se rychle postavil na nohy. Pustil 003, jež mu teď divoce třepotala za zády. Reikoku se taky postavil, ovšem spíš líně a vyrovnaně. Postavil se naproti Watarimu.
„Je škoda, že prezidentství přijde o tak nadaného doktora,“ konstatoval Reikoku a zvedl ruce. Watari se opravdu vyděsil. Smrt, která pořád kroužila kolem něj, jakoby mu najednou sedla na rameno. A teď jseš na řadě ty, Watari, řekl si pro sebe.
Z rukou Reikokua se začali formovat černí, průhlední hadi. Stejní jako ti, kteří byli v té mrtvé dívce.
„Ne!“ vykřikl Watari zděšeně. Černí hadi vyrazili kupředu. Měl pocit, že mu srdce propíchli ostrou, tenkou jehlou. To byla smrt.

~¤~


Watari nepředpokládal, že se ještě někdy probudí. Ale stalo se. Vzbudil se a shledal, že leží v bílém povlečení na železném posteli. Nad ním byl bílý strop. Napadlo jej, že ho možná Reikoku jen zranil, ale pak si uvědomil, že to nebylo možné. Šlo o kletbu. Musel být mrtvý. Ale jak…?
Rozhlédl se a téměř přestal dýchat překvapením. Vedle něj seděl na židli Tsuzuki a měl hlavu v dlaních.
„Tsuzuki…“ zašeptal Watari stále zaraženě. Ten se hned vzpamatoval a prudce sebou cukl. Když viděl, že Watari je vzhůru rozzářil se:
„Watari! Konečně. Čekám tu už celou věčnost, od té doby, co tě sem dovezli.“
„Kde jsem?“ chtěl hned vědět Watari a posadil se.
„Na Ministerstvu podsvětí,“ řekl o něco vážněji Tsuzuki. Watari nasucho polkl.
„Takže jsem mrtvý?“ Tsuzuki jen přikývl a tvářil se smutně. Smrt Watariho ho musela zdeptat.
„Jsem Shinigami?“ docvaklo Watarimu a zbůhdarma se podíval na své ruce. Byly samozřejmě pořád stejné.
„Jsi,“ přisvědčil Tsuzuki. Oba byli chvíli ticho. Nevěděli co říct a zdálo se, že atmosféra zhoustla. Dokud se Watari neusmál a prudce Tsuzukiho neobjal.
„To je super!“ prohlásil nadšeně Watari, čímž Tsuzukiho dokonale vykolejil. Bezmocně mrkal a nechával se držet Watarim, který ho přímo mačkal v objetí.
„Super?“ opakoval nechápavě.
„Neříkal jsem, že smrt pro mě nic neznamená? Navíc teď můžu být s tebou,“ vysvětlil Watari.
„Ale… co tvá rodina, tedy tvůj bratr? A přátelé? Nemrzí tě to ani trochu? Zemřel jsi hodně mladý…“ oponoval Tsuzuki a blondýn se po jeho slovech uklidnil a posmutněl.
„Máš pravdu… Yuujiro a Makoto… Taki… To ne. Sakra, já o ně přišel. Sakra.“ Watari už neobjímal Tsuzukiho, stáhl se na postel a koukal dolů. Zatnul pěsti ve snaze nebrečet. Nechtěl o ně přijít. Tsuzuki měl pravdu. Chtít zemřít byla hloupost. Život byl něco velmi cenného. A ten bastard Reikoku ho o něj připravil.
„Ten vrah dívek je Ueno Reikoku, šéf mého oddělení,“ prozradil Watari chladným hlasem. kéž by ho chytli a poslali do horoucích pekel. Nejen kvůli jeho smrti ale i těm zavražděným dívkám.
„Víme, už jsme ho odhalili. Také jsme ho dostali a postavili před soud. Enma se o něj postará,“ vysvětlil Tsuzuki.
„Enma? Och. Jsem za to rád. Ten hajzl… Doufám, že shnije v pekle,“ zamračil se Watari a stiskl ruce v pěst.
„Neboj, přesně to ho čeká,“ pravil Tsuzuki a položil mu ruku na rameno. Watari se uklidnil. Ohlédl se na Tsuzukiho. Naklonil se a jemně ho políbil. Poté zase dosedl a zeptal se věcně:
„Já tedy budu pracovat s tebou? Tady?“
„No… Dalo by se říci. Ještě se uvidí,“ neupřesnil Tsuzuki a zdál se trochu nervózní. Watari si toho nevšiml a jen se pro sebe usmál. Tsuzuki byl za to i rád. Ještě to nemusí vědět…
„Jsem rád, že jsem s tebou. Alespoň nějaká útěcha,“ obrátil se stále usměvavý na Tsuzukiho. Ten, nevěda co říct, mu úsměv vrátil.
„Zkazil jsem nám víkend, hm?“ uchechtl se Watari. „Promiň.“
„Co tě nemá,“ zasmál se Tsuzuki. Watari zřejmě neztratil svůj zvláštní humor i po smrti.
„Můžu ti to vynahradit?“ otázal se Watari. Podle jeho úculu Tsuzuki tušil, o co mu jde. Watari zůstal pořád tím stejným ztřeštěným Watarim. Jenom kývl a nechal Watariho, ať ho stáhne k sobě do postele. Objali se a spojili své rty. Někdo mohl sice přijít, ale na to nemysleli. Soustředili se na sebe. Můžou mít teď pro sebe celou věčnost. V to aspoň Watari doufal.

~¤~


Po hodině, kterou strávili milováním, oba pořád leželi na lůžku ošetřovny, v klidném objetí a nechávali čas tiše plynout. Nikdo nepřišel a nezdálo se, že by i měl. Proto jen tak leželi, užívaje si momentálně situace. Zatímco se však Watari blahosklonně usmíval, Tsuzukiho trápily myšlenky. Věci, které věděl od Watariho příchodu sem a jež mu bylo třeba říct. Ale nechtěl. Ne, vůbec se mu to nelíbilo. Jenže to přišlo shora a nešlo s tím nic dělat, i když se snažil. Bylo třeba to Watarimu říct.
„Watari,“ oslovil ho Tsuzuki sníženým hlasem.
„Copak?“ zavrtěl se Watari v teplém lůžku. Poslouchal, ale hlavu měl položenou na jeho rameni, oči zavřené a vrněl blahem.
„Jde o to, že… Ty jsi z Kyota. Narodil ses tam a znáš to tam. A proto… proto vedení rozhodlo, když ses stal Shinigami, že to bude tvůj rajon. Budeš tam pracovat. Ale já… Mě přeřadili do Fukuoky. Budu tam pracovat s novým parťákem. A kvůli tomu…“ Tsuzukimu se to neříkalo snadno. Watari se opřel na lokte a sledoval ho. Jeho výraz byl prázdný.
„Musíme se rozejít,“ konstatoval věcně a chladně. Tsuzuki odvrátil pohled. Taky ho to bolelo.
„Mrzí mě to. Moc,“ řekl ještě tišším hlasem. Watari si sedl a oblékl si košili. Tsuzuki ho jen nehlasně sledoval. Nebyla to jeho chyba. Nepřál si, ať to tak skončí.
„To se nedá nic dělat,“ konstatoval Watari. Jeho hlas byl studený a Tsuzukiho zraňoval. Taky se posadil a oblékl. Vstal z postele a obul si boty pohozené vedle lůžka.
„Promiň,“ opakoval Tsuzuki bezradně.
„Není to tvoje chyba,“ zavrtěl hlavou Watari a jeho hlas byl o něco přívětivější. „Ostatně, byl to krátký vztah, není to tak hrozné. A jak dlouho budeš ve Fukuoce?“
Tsuzuki si dlouze povzdechl. Tohle bylo snad ještě horší.
„Až do odvolání.“ Watarimu přeběhl mráz po zádech. Až do odvolání mohlo taky znamenat opravdu celou věčnost.
„Aha,“ vypadlo z něj pouze a umlkl. Tsuzuki mu věnoval poslední smutný úsměv a chystal se odejít.
„Ještě se uvidíme. Pak ti ukážu tvoje nové pracoviště a po…“
„Tsuzuki,“ přerušil ho Watari, jak měl ve zvyku, „co se stalo s 003?“
Tsuzuki se krátce usmál a prohlásil:
„Watari, víš že 003 není obyčejná sova? Je to ta z tvého obrázku. Stvořil jsi ji. Té se jen tak nezbavíš. Uvidíš, že si tě najde.“ Watari jen překvapeně povytáhl obočí. Načež se radostně usmál.
„Doufám, že to bude brzy,“ řekl s o dost lepší náladou a svalil se naznak do peřin. Tsuzuki se rozloučil. Pak už se ozvalo jen klapnutí dveří.

~¤~


Plavovlasý obrýlený muž stál na rohu ulice a sledoval západ slunce za budovami. Město bylo v této části tiché a prázdné. A tak dobře známé. Uběhlo už několik let. Tsuzukiho za celou tu dobu neviděl. Chyběl mu, ale když se Watarimu vrátila 003, byl zase šťastný. Zvykl si na nový ,život´, smířil se s ním a jen občas ho zamrzelo. Jako právě teď.
Nestál tu bez příčiny, sledoval taky malé dítě s krátkými hnědými vlasy, které se právě vynořilo zpoza rohu. Zahledělo se na něj. Shinigami měli schopnost se zneviditelnit. Lidé je tudíž nemohli vidět. Děti však mohli. Těžko říci proč, děti prostě mohli vidět to, co bylo jiným znepřístupněno. Dívali se sobě do očí. Watari se usmál. Dítě však zaraženě sledovalo jeho zjevení dál.
Watari by rád promluvil, ale nemohl. Jen by tím uškodil. Ne, tohle bylo uzavřené téma.
Dítě brzy doběhla jeho maminka. Ta vidět Watariho nemohla. Znal ji, moc dobře. Byla to Makoto. Trochu se změnila, zestárla, ale Watari ji nemohl nepoznat. Tajně na ni dohlížel celé roky.
„Watari, pojď,“ ponoukla dítě Makoto a jemně ho vzala za ruku. Malý chlapec jen poslušně kývl a oba pokračovali klidně v cestě. Watari se pro sebe pousmál. Jeho život už byl uzavřen. Ale jeho budoucnost ještě měla trvání.
Obrátil se k oranžovo-rudému kotouči na obloze. Jeho úsměv posmutněl, ale zvedl hlavu a povzdechl si. Život je život a smrt je smrt. Jsou to dvě různé věci, jejichž substance jsou však nezvratně zapleteny do sebe. Vykročil vpřed a sám pro sebe si řekl:
„Tak jdeme dál, Watari.“

~Owari…


Vysvětlivky:

Kita-ku – městská část Kyota

Reikoku – tohle příjmení bylo vybráno na základě jeho významu – krutý

La Scala – italsky schody XD proč schody? Jde o to, že v Olomouci, kde studuji máme stejnojmennou restauraci a já ráda odkazuji ;)

NPA – něco jako japonské FBI, kdo viděl Death Note asi znáXD

Kitsune udon – japonská specialita, něco na způsob nudlové polívky, mnoho druhů

Aburaage – slazené, smažené tofu kapsy

Imanao – japonsky Věčnost – podle baru Still z Monochrome factor J

Choko – kalíšky, z nichž se pije sake

Moravie – tu narážku snad všichni chápouXD aneb ne-známé Česko

Culebra – tři menší doutníky panately svázané a zakroucené do sebe

Kitsune – bájné, japonské stvoření; velmi chytré a mocné, myslím, že jsem o něm řekla dost

Enma – vládce podsvětí v japonské mytologii


Peteno: 56x | Moje zobrazen: 2x | Online ten: 0


warrion
[ 1 ] 24 Aug 2009 08:34 pm
Díky!
Mám otevřený word a píšu tohle v průběhu čtení, to abych zajistila „extra dlouhé“… XD
- hm, tak jsem hned místo Terakata četla Terakota… jo, budu to svalovat na to vypitý víno XD
- aby mohl svádět chlapy? Třeba Tatsumiho? *ďábelský úsměv*
- jo jo, Taka a těstoviny… celoživotní láska XD
- no dobře, tak asi Tsuzukiho…
- bordelář… kýbl a mop na něj ^^
- „a teď začal vyhrožovat, že jestli mu ji nevrátí, donutí ho podepsat smlouvu o darování orgánů a vlastnoručně ho v zájmu lidstva vykuchá“ *rofl*
- tý jo, nějak jsem si vždycky říkala, že musí být jedináček… jestli má něco *takovýho* sourozence, tak chudáci rodiče XD
- jééé, 003! A stejnej tyran jako vždy XD
- „náhlá zástava srdce“… Death Note? :p
- Tsu někdo sní vafle a on řekne, že se nic nestalo? :D
- Peníze by se hodili? Ale fuj :p
- Hele, proč si ti dva říkají křestním…?
- ad udon: seme Watari? XD
- „Pošahaný jsem i tak“ – to rozhodně *zamilovaný výraz*
- ad útěk z nemocnice: uke Watari? XD
- aha, předtím si říkali křestním, protožes jim obrátila jména XD
- ad odchod z baru: fajn, Watariho úlohu už odmítám tipovat XD
- jo jo, Taka i Tsu se vždycky ožerou jak dogy…
- Moravie? heh
- Taka nekrofil, no lol XD jsem si vzpomněla na ten „reversed“ obrázek…
- Hmm, takhle („spi tu dneska se mnou“) posledně zatáhl do postele Günter Gwendala a jak to dopadlo XD
- UKE!!!
- Jo, můj ideální bishie favorit má brýle, je to pošuk a je po smrti, takže nemůže zhebnout. Pokud o něm jedna z mých dobrých kamarádek nenapíše povídku.
- muááá…

Ok, ok. Líbilo se mi to, moc. K dokonalosti už tomu chyběl jen Tatsumi XD A když už jsme u toho, místy mi takhle povídka nepříjemně připomíná tu Seii/Taka, co jsem vymyslela asi před rokem a která se odehrává taky ještě za Takova života… ale naštěstí fakt jen místy (jednou to sepíšu a vydám jako gay červenou knihovnu *ir*).
Myslím, že to, co sis domyslela, je docela pravděpodobný :) A 003 byla skvělá – její zrod už za Takova života bych taky nečekala, ale nějak to přirozeně zapadá XD
Hmm… že museli rozejít mě trochu zdeptalo (ale zas je Taka volnej pro Seiichira!), ale znova – je to jeden z těch podobných prvků, takže zase něco, co mi do toho zapadá. Jo a mimochodem, do dneška jsem si myslela, že kromě pairingu s Hisokou je Tsu ultimátní uke! Člověk by řekl, že i v pairingu s kuřetem by byl seme Gushoshin…
Tý jo, a myslela jsem si, že kitsune je záporák jen v Kitarovi XD Parchant jeden, ubližovat mýmu bishíkovi!!! *chich*
Mno… vyjadřuje tenhle výlev nějak srozumitelně moje vzbouřené a protichůdné emoce? :p
Bude muset.
Díky moc :)
none

Morgana Ehran
[ 2 ] 24 Aug 2009 10:59 pm
děkuji *klaník*
pokud jde o ty jména.. tak se domnívám, že to mám správně. Tsuzuki je podle mě křestní, ale těžko říct, ale u Watariho jsem si jistá. od doby, kdy jsem viděla Princess Princess, kde Mikoto měl přijmení právě Yutaka. jeho sestra byla Makoto Yutaka, takže Yutaka musí být příjmení.
podle mě by byl watari uke:))) ani nevím proč...
heh, víš, že tu povídku mám vymyšlenou dlouhoXD vymyslela jsem ji za jeden večer, kdy jsem si napsala celý scénář.
některý věci museli zůstat podle kanonu, k tomu ten rozchod patřil. ale ten pár se mi zdál zajímavý, tak jsem ho chtěla použít. původně to měl být preslash! ale to bych nedala:)
kitsune mám ráda, proto jsem tu chtěla tanukiho, ale o něm nemám tolik informací...
ale jo:) moc díky, jsem ráda, že se ti to líbilo.
none

warrion
[ 3 ] 24 Aug 2009 11:50 pm
A já jsem si naprosto jistá, že ohledně těch jmen mám pravdu já :) Díky manze. Předpokládám, že ve všech profilech je uvádějí ve stejným pořadí, a když máš na jedný stránce Kurosaki Hisoka a hned vedle Tsuzuki Asato... a pak dál Muraki Kazutaka a Watari Yutaka...
Hmm, mně Taka nepřijde tak ukenoidní... ale co All s naprostou samozřejmostí udělala v Hiroya/Hisoka semeho z Hisoky, tak už se nedivím ničemu XD
Vím no XD
Nemáš zač :P
none

MorganaEhran
[ 4 ] 25 Aug 2009 12:03 am
to je názor proti názoruXD
no nepřijde mi extra ukenoidní, spíš bych řekla, že se přizpůsobí:))) já si zas nemyslím, že Tsuzuki musí být nutně uke jen protože je ufňukané emo. i když je uke téměř se všemiXD
none

warrion
[ 5 ] 25 Aug 2009 12:07 am
ufňukané emo je DEFINICE ukeho, ne? XD Ale ne, máš pravdu. Vždycky není... docela bych si ho uměla představit jako semeho s kýmkoliv z Ju-Oh-Cho, akorát mi ta představa ukeho naskakuje dřív XD Jedinej, s kým asi seme fakt nebude, je Muraki XD
none

Morgana Ehran
[ 6 ] 25 Aug 2009 12:15 am
hmm... možnáXD nj, právě já taky. ano, až na MurakihoXD s Murakim nebude seme nikdo laughing laughing
none

Mako-senpai
[ 7 ] 25 Aug 2009 01:40 am
jo, opravdu byla extra dlouhá, ale za to extra úžasná! Yami no matsuei miluju *taky mi ho poslala warr* a tahle povídka prostě stála za to xD ať už moravia nebo enma... a zdá se mi to nebo jsi trochu změnila styl psaní, nevím, u těchhle dvou povídek mi to tak přijde... moc se ti povedla :)
none

Morgana Ehran
[ 8 ] 25 Aug 2009 01:43 am
děkuji:)))) já ho mám taky ráda, zvlášť doktora Murakiho *heart* heh... jsem ráda, že se ti líbila:) no, taky mám pocit, že se mi nějak změnil, nevím čím to je (možná těmi depresemi) a nevím zda k lepšímu nebo horšímuXD
none

Mako-senpai
[ 9 ] 25 Aug 2009 05:08 pm
no podle mě určitě k lepšímu ;) jo, no, deprese jsou mrchy, ovšem na psaní nic lepšího není... smutný... a ano, Muraki je nejlepší :)
none

Morgana Ehran
[ 10 ] 25 Aug 2009 05:16 pm
tak to jsem ráda! smilejn, jak myslím pravil Aristoteles, zoufalství a beznaděj nejvíc otvíraj duši (takhle to neřekl, to je má definice:))) no jo, co se dá dělat... úděl spisovatele?XD
ano ano, taky je to můj manžel... no, i když jsem se neoficiálně provdala za Greila laughing laughing laughing
none

Nifreloth
[ 11 ] 25 Aug 2009 05:40 pm
Tímhle fandomem jsem sice téměř panensky nedotčená, ale i tak jsem to četla... nějak mě zaujala už ta první pasáž. I když spíš než ten proslov to, že byl pronášen na pitevně mrtvole. Vůbec mi ta první půlka přišla jako nenápadné verbování do patoložského řemesla, a to určitě (skoro) neříkám proto, že jsem jako malá chtěla být patolog.... no, ehm. Povídka to byla skvělá, k odpočinutí po těžké dřině (zalívání kytek) není nic lepšího než trochu toho slashe, žejo. Akorát (sorry, jsem rejpal, znáš mě) mě dost devastovaly občas ty koncovky (děti mohli, ty ženy.... no, už nevím co tam bylo - se našli? vím že to tam bylo dvakrát). Ale to jsou malý věci. (To víš, nif o prázdninách nemá koho opravovat a už ji to deptá... )

(Jo mimochodem - při té postelové scéně se kotě spící mi na klíně zvedlo, popošlo k obrazovce a než jsem to dočetla, tak na ni zíralo.... pak zase odešlo. Myslíš, že mám yaoifanboy kotě? Čumák jsem kontrolovala, krev žádná...)
none

Morgana Ehran
[ 12 ] 25 Aug 2009 07:15 pm
nj, mrtvolky, to je něco, viď?:))) mám dvě kamarádky, které chtěly vážně být patoložkami. a ta jedna možná nakonec budeXD díky ti:)))))) nj, to jsou chyby z nepozornosti, mě se těch dvacet stran nechtělo číst znovu...
to víš, jaký majitel, takový mazlíčekXD
none

warrion
[ 13 ] 25 Aug 2009 09:32 pm
hele, ale Tatsumi je občas s Murakim seme XD a Oriya by to možná taky zvládal...
(btw, Grella oblejzajícího Grella už stačí jen vystínovat - jdu na to)

jo a mimochodem, taky jsem u týhle povídky chvíli uvažovala, že studovat medicínu a dělat patologa by možná bylo lepší než ten můj šílenej dvouobor XD
none

Morgana Ehran
[ 14 ] 25 Aug 2009 10:15 pm
no... pravda. a není to špatné *devil smile* Oriyu spíš vidím jako ukeho tongue
(kyaaaaaa!)

:)))))))))))heh... baka! s chutí bych si to s tebou vyměnila.
none

[ 15 ] 09 Mar 2010 07:17 pm
ok, právě jsi mě "donutila" vypálit si Yami no Matsuei... :D:D:D
www.mycolorfullife.blog.cz

Morgana Ehran
[ 16 ] 09 Mar 2010 07:28 pm
laughing laughing laughing laughingvýborně, má práce splněna smile
none

[ 17 ] 09 Mar 2010 07:44 pm
;)
www.mycolorfullife.blog.cz



Nick:
E-mail/web:
Smajl: smile wink wassat tongue laughing sad angry crying 

Zadejte kód
Security Image



| Zapamatovat nick
Content Management Powered by CuteNews

Menu
Anime
Harry Potter
Originální
Button stránek


Na slovíčko
Návštěvnost


Design vytvořila: BLANCH | adminka webu: MORGANA EHRAN.