TENTO WEB SLOUŽÍ POUZE JAKO ARCHÍV!


Over the Hills And Far Away
27 Sep 2009 01:49 pm | MorganaE

Jednorázovky anime | Poet Koment: 9

"Over the hills and far away,
for ten long years he'll count the days.
Over the mountains and blue seas,
a prisoner's life for him there'll be."


...a i když to tak vypadá, tohle opravdu není songfic na Nightwish (ačkoliv tu písničku miluji). Je to spíš odkaz na píseň, která je v Kuroshitsuji, v manze. No odzačátku...
Toto je Kuroshitsuji oneshot. Není to slash! Překvapivě, i když náznak - velmi jemný - tam je. Tuhle část Kuro jsem hrozně už od začátku chtěla popsat, protože je velmi strhující a smutná. Je to silný příběh, podle mě... Kdo zná Kuroshitsuji, ať už anime či mangu, jistě se taky zajímal o to, jak se vlastně Ciel a Sebastian potkali. V manze to je celkem do podrobna - i když i dost toho zatajují - a jinak než v anime. Tohle je právě psané na základě mangy, používám zde dokonce i dialogy z těch scén! Je to vskutku popis.
Něco jsem si samozřejmě přivymyslela... Však ti, co mangu četli, to poznají. Snad se vám to bude líbit...

Btw. Kdo tu mangu nečetl, hrr na to, je geniální. Asi přehodnotím svoje Top Ten...


„Tatínku, maminko!“

„Tatínku, maminko!“

Smích se nesl vyhřátou místností, kdež seděl na červeně polstrovaném gauči šťastný manželský pár. Pěkná, mladá paní se usmívala na malého chlapce, který nadšeně aportoval velkému, chundelatému psovi a smál se, vždycky jak pes odběhl pro házený míček. Vedle dámy seděl lord v honosném šatu a působil neméně spokojeně, shlížeje pyšně na svého syna, který se mu tak podobal.
„Sebastiane! Chytej!“ smál se malý chlapec a znovu hodil míček do rohu místnosti.
„Je tak energický. Někdy až mám o něj strach. Ale je to úžasné dítě,“ šeptala matka rozněžněle svému manželovi.
„Vždyť má taky úžasnou rodinu,“ odpověděl otec malého kloučka a dal ruku své ženě kolem ramen. Ta se usmála, nespouštějíce oči z tmavovlasého dítěte. Jeho smích se nesl dál místností. Za oknem hustě sněžilo.
„Chci pro něj jen to nejlepší. A aby měl to nejkrásnější dětství.“


Strach u malých dětí a dospělých se podstatně liší. Dítě se vystraší mnohem rychleji a více, je důvěřivější a nechá se vyděsit snadno. Ale taky uklidnit. Dítě má jiné vnímání a proto mnohým věcem nerozumí. Proto se naopak neleknou věcí, které nechápou, co znamenají. Ale kalužím krve a nehybným tělům dokáží porozumět, stejně jako dospělí.
„Tatínku… maminko?“

Stejný manželský pár se klidně bavil u salónového stolku, zatímco si paní v červeném šatu hrála s jejich dítětem. Z jejich místa se ozýval smích a vysoké hlasy. Pořád byla zima, takže si nemohli hrát venku.
„Blíží se Cielovy desáté narozeniny,“ připomněla lady.
„Jak bych mohl zapomenout. Musíme to pořádně oslavit,“ děl vážně její muž.
„Co mu dáme za dárky?“


Mrtvá těla schoulená k sobě zkroucená v smrtelné křeči. Mužská mrtvola objímající zkrvavené tělo své ženy. Kolem se do stran rozšiřovala kaluž krve. Byl to hrozný pohled. Na stěnách byly červené cákance a nábytek byl zpřeházený. Tady se událo něco obzvlášť děsivého.
Malý tmavovlasý chlapec utíkal dlouhou, tichou, prázdnou chodbou. Měkké kroky rušily tento svatý klid. A ještě volání:
„Tatínku! Maminko!“
Nikdo neodpovídal. Náhle se kroky prudce zastavily. Chlapec před sebou v zákrutu cesty uviděl bezvládně ležet zmasakrovanou mrtvolu velkého psa.
„Sebastiane!“ běžel té zkáze vstříc. Znovu se však zarazil. Sebastian byl nějaký divný. Otvíraly se na něm sečné rány a jeho obyčejně tmavě šedá srst byla rudá. Co se asi stalo? Chlapec zvedl zrak a spatřil obraz mnohem horší. Kousek od psa leželo studené sousoší zkrvavených těl. Oběhl svého psa a poklekl na karmínově rudý koberec.
„Tatínku… Maminko…“ Chlapec sledoval své rodiče, jak nehybně odpočívají jeden druhému v náručí. Osamělá slza klikatě sklouzla po bledém líčku. Co se to stalo?
Malý chlapec se vyděšeně postavil a začal utíkat pryč. Srdce mu bušilo tak rychle, až nemohl dýchat a přes sevřené hrdlo se mu dral křik:
„Je tu někdo? Je tu někdo? Pomoc! Pomozte někdo! Všichni tu umřeme!“
V chodbě prudce zabočil a všiml si rodinného sluhy, jak vyděšeně spěchá jeho směrem.
„Tanako! Tanako, co se stalo?“ vyjekl malý chlapec na sluhu.
„Pane Cieli! Tady nemáte co dělat, musíte utéct! Utečte!“ radil Tanaka chlapci a nevypadal o nic míň zděšeně.
„Tanako! Co…“ Tanaka se náhle zhroutil k zemi. V zádech mu najednou vězel nůž. Tanaka začal chrchlat krev a z ubývajících sil mumlal:
„U… teč... te…“
Ciel ustoupil o krok a pak se ponořil do temnoty.

~MA*TON*TETRA*GRAM~


Byla mu zima a celé drobné tělo jej bolelo. Se zmatenou myslí neochotně otevřel oči. Nad sebou měl ocelovou oblohu. Ale nebylo to nebe. Byla to klec. Jako ptáček či lesní zvířátko chycené lovci a uvězněné v železné kleci. Byl v kleci, to byla pravda. Ale jak se do ní dostal? Kdo jej tu zavřel? Zmatený se posadil a rozhlédl. Zjistil, že zde není sám. Bylo zde zavřeno několik dalších dětí. Všechny vypadaly smutně a podvyživeně, koukaly dolů a tiskly k sobě kolena. Ciel nejdřív kladl odpor takovému prostředí. Jenže za čas měl zjistit, že to nemá cenu a taky začít sedat s hlavou sklopenou a opřenou o kolena. Měl ztratit naději.

„Ne! Pusťte mě! Já nechci! Pusťte!“ Ciel křičel ze všech sil a vzpouzel se, když ho tiskli k chladnému kameni. Nad ním stálo množství lidí v černých pláštích a v maskách, s krutými úsměvy na rtech a nedočkavostí v očích. Vyžívali se v jeho bolesti a strachu. Pevně jej drželi za ruce a nohy, aby se nemohl hýbat. Oltář, na němž ležel ho studil na nahém břiše a ruce, jež ho drtily byly zas nepříjemně horké.
„Neeee!“
Ciel věděl, k čemu se schyluje, viděl to předtím na ostatních dětech. Téměř mohl cítit kouř a žhavé železo, blížící se k jeho pokožce.
„Nech mě označit tě ve znamení vznešené bestie…“ slyšel nechutná slova z úst ještě odpudivějších lidí. Ti lidé, kteří ho věznili, byli šílení. Šílení. Kdyby tak žili jeho rodiče. Kdyby tu tak byl někdo, kdo by vyslyšel jeho prosby. Tatínku, maminko… Bože… Ale ti již neexistují. Ani jeden z nich.
Ucítil tak strašnou a prudkou bolest, jak se rozžhavený kov dotkl jeho zad, že se rozkřičel na celé kolo. Vyhrkly mu slzy, srdce se mu tím náporem bolesti na chvíli zastavilo. Chvíle, kdy měl přiložený kov na kůži, se táhla věky. Ječel a ječel, tak moc to bolelo. A lidé se smáli. Líbilo se jim, jak Ciel trpí. A bolest byla pořád stejná, i když kov dali pryč. V čerstvé ráně mu tepalo a krvácela. Cielovi po tvářích hustě stékaly slzy.
„Jsi teď mnohem rozkošnější,“ pravil muž, jež ho značkoval. Nikdo se neobtěžoval ránu ošetřit, nikdo se o Ciela nepostaral. Tohle byly bezpochyby jeho nejhorší chvíle života.

Chci pryč, pryč, chci domů. Někdo mi pomozte, kdokoliv. Pomoc!

Cizí, špinavé, hnusné ruce. Byly všude. Dotýkaly se jej a přinášely jen bolest. Celé jeho tělo bylo znečištěné, znehodnocené. Byl ulepený od krve. Jeho vlasy byly mastné a zavšivené. Hnusil se sám sobě. Už taky ztratil naději, ale přeci jen, pořád se v něm ozýval prosebný hlásek. Zachraňte mě někdo. Jenže nikdo nepřicházel, bylo to marné doufání. Ostatní děti to již pochopily. Jen seděly a mlčky čekaly, co přijde. Ale Ciel se pořád snažil věřit. Bylo to těžké. Opravdu těžké. V Boha již přestal věřit, Bůh by něco takového nedovolil. Tudíž neexistoval. A zřejmě již nikdo, krom Ciela a jeho věznitelů.

Tento měsíc, simulující snad celé tisíciletí, byl nejhorší část Cielova života.

~MA*TON*TETRA*GRAM~


„Dneska máme speciální program,“ pravil muž, který Ciela odkoupil na černém trhu. Vyvedli všechny děti z klecí. Velké shromáždění stálo na tribunách lemujících střed s oltářem. Pod ním se na zemi rozbíhal vytesaný ornament – pentagram s mnoha klikatými značkami. Seřadili děti kolem a uprostřed stálo jen pár vyvolených lidí. Ostatní, schovaní za svými maskami, seděli na tribunách. Ciel nechápal, co se děje a bude dít, ale věděl, že dneska se stane něco velkého. Něco jiného. Cosi ve vzduchu mu našeptávalo – definitivum. Konec. Dnes něco skončí. Nečekal však, že taky začne.
„Přijď ty, jež ukrýváš svou podstatu a moc v temných hlubinách pekelných, vzýváme tě, abys přišel a přijal naši oběť…“
Tribuny si šeptaly něco divného, čemu Ciel ani nechtěl rozumět. Akorát pochopil, co ho čeká. To když vzali první dítě a položili zády na oltář. Čtyři lidé dítě přidrželi na místě, zatímco hlava zřejmě celé akce vzala do ruky ostrou dýku a nenasytně jí bodla. Krev zaplavila kamenný podstavec. To dítě ani nepíplo. Sundali jeho vychládající tělo a pohodili vedle klecí. A šlo na řadu další. Některé děti, které ještě nepřišly o rozum, se zděšeně koukaly na svou budoucnost a nic s ní nemohli dělat. Cielovi po tvářích tekly slzy. Ne. On takhle nemůže skončit. Nemůže zemřít rukou nějakých špinavých psů. Přece ho ještě někdo musí zachránit! Kdokoli! Jakkoli! Ale musí!
Děti chodily na řadu jedno po druhém. Položené na oltáři, padlo pro jakýsi výmysl pomatených lidí. Pár jich křičelo, většina však mlčela. Ciel měl být poslední. A tím víc ho mrazilo.
Někdo, někdo si pro mě přijďte. Udělám cokoliv, jen mě zachraňte. Dám pro to všechno!
Krev již zaneřádila celý oltář a v čúrcích tekla valem po stranách. Ve vzduchu těžklo železo a Cielovi bylo na zvracení. Dětské mrtvoly se kupily na hromadě. Bylo to jedním slovem strašné. A lidé na tribunách se zdáli čím dál nadšenější a vzrušenější. Ciel netušil, o co jim šlo, ale přál si, aby do toho nebyl zatažen on. Byl vskutku zoufalý. Pořád, pořád toužil po pomoci, ale jeho duše byla tak pošramocená, že bylo zatěžko říct, jestli by to stálo za to.
Každé dítě již poskytlo pohostinství skleněné dýce. Zbýval už jen malý syn lorda Phantomhivea. Ciela si nechali nakonec. Měla to být třešnička na dortu.

Prosím, někdo… Prosím!

Ciel křičel a divoce se vzpouzel, když ho zvedli na zkrvavený oltář. Kopal a vztahoval ruce k neexistujícímu zachránci. Lidé však měli větší sílu a pevně ho chytili. Byl tu konec.
Ciel křičel, hrozně křičel. Jenže to nebylo nic oproti tomu, jak řval uvnitř.

Je jedno kdo! Je jedno jak! Zachraň mě!

Viděl jako ve zpomaleném filmu, jak se ruka s dýkou zvedá a dopadá. Níž stále níž. A pak ji cítil v sobě. Ostrá a drsná bolest mu náhle projela tělem. Z úst mu vyšplíchla krev, stejně jako vytryskla ze smrtící rány. Tento moment, byl téměř věčný. Pocit, když mu vytáhli dýky z těla byl strašný. Taková bolest. Taková beznaděj. Taková krutost.

A najednou, jakoby se čas zastavil.

„Ach.“

Tmavá postava se náhle objevila nad oltářem. Její vzezření nebylo příliš lidské a hlas, který se nesl přes zavřená ústa zněl taky jako z jiného světa. Lidé na tribunách propukli v nadšení. Ciel zjistil, že pořád dýchá. Ale bolest byla stále stejná. Cítil však zvláštní pocit. Jakoby se zastavil čas, jeho život jakoby ustrnul.
Démon vyvolaný rituálem promluvil. Ne však k shromáždění, ale zkrvavenému tělíčku na oltáři.

„No nejsi ty… malý pán. Taková ubohá nicka. Nicméně tvá síla má nepřekonatelné hranice. Jsi ty ale zajímavý človíček.“

Ciel namáhavě dýchal. Vzhlédl k rudým očím, které na něj hleděly shora. Byly tak podmanivé…

„Vyvolal jsi mě. Ty sám. Proto ti nabídnu své služby. Dáš-li mi to, co nikomu než tobě nepatří, budu sloužit, dokud ti nesplním tvá přání. Za to si žádám tvou malou duši. Je to rovnocenná výměna. Pokud mi ji dáš, pak navždy. Tento fakt se nikdy nezmění. Co bylo jednou obětováno, nemůže být vráceno zpět. Teď… vyber si.“

Tribuny byly tiché a zmatené. Strach proplouval každým z těch, co jím plnili nevinné oběti dnešního večera. Jáma, kterou kopali jiným, teď byla pod jejich nohama. Skleněná dýka zacinkala, jak dopadla na zem.
Ciel se nerozmýšlel dlouho. Nerozmýšlel se vůbec. Trhavě se nadechl a zasípěl:
„Chci… chci…“
To démonovi stačilo. Zvráceně se usmál a sestoupil k oltáři. Mezi lidmi kolem se roznesla panika. Démon ještě chvíli pozdržel Cielův život na místě.
„Od teď jsi mým pánem. Čeho si žádáš?“
Ciel se uklidnil. Zcela náhle se cítil v bezpečí. Věřil mu. Věřil tomu ďáblovi. Protože jako jediný ho vyslyšel. On ho zachránil! Jediná nelidská bytost v této místnosti.
„Zabij je! To… to je rozkaz!“ křikl ze všech sil Ciel Phantomhive. Démon se zazubil a odhalil tak své špičáky. Načež se vrhl vpřed.

Ve strašně krátkém čase zabil všechny, kteří zde byli, ač se pokoušeli uprchnout. Nikdo z nich neunikl. A teď zemi pokrývaly mrtvoly. Jediný živý, kdo zde zůstal, byl Ciel.
Démon si olízl zkrvavenou ruku a přistoupil k ležícímu chlapci. Sklonil se a prohlédl si ránu.
„Jak jsou ti lidé hrubí…“pravil nonšalantně a ránu ihned zacelil. Ciel byl zachráněn. Úlevně si oddychl a zhroutil se na oltář.
„I ty slabý člověče… Uzavřeli jsme dohodu, ne? Pojďme ji zpečetit. Pak ti budu patřit a sloužit. Až do dne, kdy mi nebudeš mít co nařídit.“ Ciel byl příliš slabý na odpověď a tak jen kývl. Démon zavřel oči a vztáhl k němu ruku. Malý šlechtic sebou trhnul, ale démon ho téměř konejšivě uklidnil:
„Neboj se. Na rozdíl od lidí, my démoni umíme pracovat s bolestí. Mé označení nepocítíš. Dám jej na tvé levé oko, neboť je pravdou, že to místo se nejvíc blíží k amorfní duši. Tím spíš upevníme naše pouto. Vím, že si přeješ mít co nejvěrnějšího sluhu a já ti to můžu splnit. Nyní dokončeme náš kontrakt.“
Ciel neměl co dodat, démon mu vyloženě mluvil z duše. Démonova levá dlaň se snesla na jeho levou část obličeje. Nic necítil. Ani dotyk cizí bytosti, ani bolest. Po krátké chvíli se ruka stáhla zpět. Ciel zamrkal. Nic se nedělo. Démon tedy nelhal.
„Nyní jsme svázáni neporušitelným slibem vzájemného obchodu. Tvá přání za tvou duši. Dnes jsi mi dopřál krásnou hostinu těchto prohnilých duší. Jsem tedy v tvých službách. Ještě mi musíš vybrat jméno a podobu. Zvol si sám.“
Démon utichl a shlížel na bezvládného Ciela. Bylo ticho, jen kapky krve padaly z okrajů oltáře na zem.
„Ale ale… jsi velmi, velmi unavený, není-liž pravda? Nech mě tedy zvolit…“
„Sebastian…“ vydechl těžce Ciel. Opravdu byl velmi unavený a zbědovaný. Jeho tělo bylo těžké a bolelo. Chtělo se mu spát.
„Jak si přejete, můj pane…“ Víc toho však již Ciel neslyšel.


~MA*TON*TETRA*GRAM~


Když se Ciel probral, byl pořád na tom stejném místě, až se hned polekal, že to byl jen sen, ale železitý pach ve vzduchu a démon sedící na kraji oltáře mu všechny pochyby hned vyvrátil. Zjistil, že i když ho bolí tělo a cítí se velmi slabý, má všechny rány zhojené.
„Démone…“ oslovil stvoření tiše.
„Nedal jsi mi již jméno? Sebastian?“ opáčil mu netvor a jeho hlas najednou působil tak nějak lidsky. Docela všedně.
„Jistě… Sebastiane…“ rozpomněl se malý Phantomhive. Otočil k němu hlavu, aby si jej lépe prohlédl. Nebál se ho. A přece se vyděsil, jak jej spatřil.
„Otče…!“
„Nestihl jsi mi vybrat podobu. Tak jsem si zvolil sám. Podle osoby, kterou´s volal nejvíce,“ řekl trochu zlomyslně Sebastian. Cielovo srdce se rozbušilo, ale zase se zklidnilo. Na druhý pohled už démon jeho otce tak nepřipomínal. Ne. Jeho rysy byly jiné, ostřejší a jaksi nadpozemštější. Jeho vlasy byly tmavé jako havraní peří a delší, než jaké měl jeho otec. A ty oči… již nebyly červené, namísto toho byly kaštanově hnědé. Taková podivná barva, kterou by lidská genetika nebyla schopná nikdy vytvořit. Sebastian vypadal jako kombinace jeho otce a někoho jiného. Dost možná sebe samotného.
„Co budeme dělat teď, můj pane?“ zeptal se démon.
Ciel se schoulil do klubíčka a snažil si vybavit, co je vlastně zač a co chce. Co…
„…Domů. Chci domů,“ zašeptal znaveně chlapec. „Je to… je to…“
„Já vím,“ předběhl ho démon. „Tedy půjdeme,“ dodal a sestoupil z oltáře. Malého chlapce vzal do náručí. Ciel se nebránil, naopak si pohodlně opřel hlavu o rameno Sebastiana.
„Zaveď mě domů.“
„Vaše přání je mi rozkazem,“ opáčil démon a nechali zpustošenou síň za sebou.

~MA*TON*TETRA*GRAM~


Na pozemcích Phantomhivského panství čekal Ciela obrovský šok. Namísto honosné a velkolepé stavby zde zůstalo trosky a černé spáleniště. Zdi byly ohlodané ohněm a na zemi byly ještě pozůstatky nábytku. Ty lepší a nepříliš poničené kusy už si rozkradli zloději a chudoba. Pomalu se tu začínal rozlézat břečťan a tráva.
„Ne…“ vydechl konsternovaně Ciel, když vyšel vstříc bývalému domovu. Démon Sebastian mu byl v patách a kamenným výrazem sledoval tu spoušť. Mohl vnímat vzpomínky této stavby a její historii i konstrukci. Cítil také, že tu prošla smrt.
„Kdo jen…“ Ciel bezradně bloumal troskami a byl téměř zoufalý. Nezbylo mu nic. Neměl rodinu, neměl domov, přišel o všechno, o co mohl. Jeho duše byla zlomená, jeho tělo pochroumané. Co má teď dělat? Ani nevěděl, kolik času uběhlo, když byl v zajetí té šílené společnosti. Tipoval to na několik let. Doopravdy to byl jen měsíc.
Bylo tu však něco, co naopak získal. Sebastian. Ano, démon, který má moc splnit vše, co bude jen chtít. Zbyl mu Sebastian. A to nebyla tak beznadějná vyhlídka do budoucna.
„Sebastiane.“
„Ano, můj pane?“ tázal se démon.
„Byl by problém to tu uvést do pořádku?“ zajímal se Ciel a povšiml si, že se něco u jeho nohou zalesklo. Dřepl si a rozhrnul popel. Byl to prsten s modrým kamenem, který patříval jeho otci. Dědil se z generace na generaci. Kdo jej nosil, byl mocným šlechticem, ovládající tajné živly Anglie.
Ciel vzal do ruky prsten a sevřel ho v dlani.
„Jistěže ne,“ odpověděl Sebastian s úsměvem.
„Obnov toto sídlo pýchy a bohatství mé rodiny. Protože pánem jsem tu teď já. Od nynějška jsem já, Ciel Phantomhive, hlavou našeho rodu.“
Démonův úsměv se roztáhl ještě víc a nemohl popřít, že ho zamrazilo, když ta slova poprvé uslyšel od tak mladého a přec silného člověka.

Nastala nová éra.


Peteno: 56x | Moje zobrazen: 1x | Online ten: 0


Akkarra
[ 1 ] 27 Sep 2009 06:37 pm
To je úžasný. smile Je to skvěle napsaný. Padám před tebou na kolena.
Asi si tu mangu doopravdy přečtu. laughing smile
none

Morgana Ehran
[ 2 ] 27 Sep 2009 09:22 pm
děkuji *klaník* padat nemusíš, ještě budu platit za ošetřeníXD a každých třicet korun se hodí tongue
přečti, stojí to za to :D
none

[ 3 ] 27 Sep 2009 09:55 pm
O.O ...Páni! To je to fakt tak dobrý???
Teda popsaný je to úžasně, ale jinak to vůbec neznám! Ovšem teď jsem tak trochu našel velkej zájem! Napsala si to tak moc hezky, že si tu mangu určitě přečtu...teda pokud se mi jí podaří ztáhnout! Já a počítačeXD to je něco laughing
Teď mi nějak nebezpečně začal být sympatickej ten démon...no jo no pubertaXD
http://www.trutru.bloger.cz/

Morgana Ehran
[ 4 ] 27 Sep 2009 10:31 pm
je to mnohem, MNOHEM lepší:)))))
díky. manga je to úžasná, najdeš ji na mangatraders.com a je to i zanimovaný... a přeložený do češtiny:) (titulky).
ten démon je skvělý, kdo ho nemá rád, je úzkoprsý, frigidní blbec :D :D neznám nikoho, kdo by Sebastiana neměl rád.
none

[ 5 ] 27 Sep 2009 11:44 pm
XDDD PániXD Tak to já si nechám poraditXD Arigato smile Teď jsem si přečetl i tu povídku Nečekaný rozkaz (který byl nakonec ze Sebastianovi strany čekanýXD) A mohl jsem se umlátit smíchy(Ale /jak jinak/Úžasný!!).Trochu mi to připadá, jako stokrát vylepšený Faust..i když ten taky není špatnejXDDěkuji za odkaz hned zítra si ji ztáhnu! Muhaaa už se nemužu dočkat, až si ji začnu číst tongue Jo objevil jsem nedávno(aspoň pro mě ) osmý div světa: Doujinshi tak mě napadlo, jestli nějaký neexistujou na KuroshitsujiXD
jo a kdyby se ti to náhodou chtělo číst, nebo kritizovat, Tak mám 2.k.The Lie a novej blog.Tak jaká koliv rada, nebo komentář se ceníXD
http://www.trutru.bloger.cz/

Morgana Ehran
[ 6 ] 28 Sep 2009 11:22 am
Nech, nech, dobře děláš laughingděkuji:) ano v podstatě čekaný rozkaz, tos řekl dobře laughing laughingno doujinshi samozřejmě existují, sic jich není tolik, kolik bych chtěla, ale jsou... moje oblíbené na Ciel/Sebastian jsou Mary; His Butler, Lustful; Devil Moralism; La dolce vita; Addiction; Bathroom... no a pak mám pár v japonštině, s čímž si moc rady nevímXD ještě je pak pár skvělých na Grella - shinigami, který se v Kuroshitsuji objeví a dost zjevně touží po Sebastianovi tongue tongue
aaa, The Lie, já vím... nestíhám, úplně jsem na to zapomněla. hned si to jdu přečíst, bo se na to vážně moc těším.
none

in-vino-veritas
[ 7 ] 28 Sep 2009 02:40 pm
ach to bylo uzsne....moc se mi to libilo... smile
none

[ 8 ] 12 Oct 2009 09:24 pm
♥♥♥ http://www.youtube.com/watch?v=BbEUni_zwzI
http://www.trutru.bloger.cz/

Morgana Ehran
[ 9 ] 18 Oct 2009 12:36 pm
opravdu nádherné video:) až jsem chytla slinu na psaníXD
none



Nick:
E-mail/web:
Smajl: smile wink wassat tongue laughing sad angry crying 

Zadejte kód
Security Image



| Zapamatovat nick
Content Management Powered by CuteNews

Menu
Anime
Harry Potter
Originální
Button stránek


Na slovíčko
Návštěvnost


Design vytvořila: BLANCH | adminka webu: MORGANA EHRAN.