TENTO WEB SLOUŽÍ POUZE JAKO ARCHÍV!

 
Káva
26 Feb 2011 11:55 pm | MorganaE

Originální jednorázovky | Poet Koment: 3

Zeje to tu prázdnotou, co? Já vím. Ale mám své důvody. Nebudu to nijak hlouběji rozebírat, prostě se teď soustředím na něco, co je pro mě nesmírně důležité a slibuji, že až to dodělám, začnu psát něco pro vás. Mezitím však...

Tohle jsem před chvíli našla v počítači. Psala jsem to asi před dvěma roky, poté, co jsem přečetla knihu Váš kluk prostitut? od Cyrila Valšíka. Jak stálo na obálce, je to faktografie. Autor sesbíral příběhy několika českých prostitutů a uspořádal je do velice drsného, poutavého a mrazivého příběhu... Rozhodně to není knížka, kde byste četli o romantických vztazích. Vůbec. Je to krutá realita a o to je to působivější. Stejně jako jsem později četla My děti ze stanice Zoo, i u toho jsem jen hltala stránky a žasla. Protože tyhle dvě knihy jsou podle skutečnosti a myslím, že by si je měl každý přečíst, aby věděl, jak to chodí. Obě mají podobnou atmosféru, i když mají jiné téma. No, zpátky k povídce... V knize je mj. popsán příběh prostituta Dvojky, který se mě velmi dotkl a hluboce mě dojal. Proto jsem po přečtení sepsala tuto povídku. Je to takové soukromé gesto autorovi a protagonistům. Míněno v té největší úctě a lásce. Takže pokud vás to zajímá... Tady. Myslím, že příběh je v povídce osvětlen dost, abyste to pochopili. Jinak tu knihu si kupte! Stojí za to.

P.S. Ne, Kaien, tím ti nechci naznačit, že ji chci už vrátit...

P.S.S. Poddávám to tak, jsem to PŘED DVĚMA roky napsala. I s tou poznámkou dole.


Až skoro neuvěřitelnej happy-end jednoho smutnýho příběhu


Šli vedle sebe, rytmus kroků stejný. Ten zvuk se rozléhal ztichlou ulicí jako dunění zvonů. Pochodovali mlčky a jen občas pohlédli jeden na toho druhého. Dvojkovi se třásly nohy a srdce mu bušilo o sto šest. Našel ho, on ho našel…! Myslel si, že umře štěstím a vzrušením (ne tím fyzickým, toho už měl po krk) a rozplyne se do nevábného, zakouřeného éteru. Byl tak… tak nejistý. Ano nejistý. Wang si ho pamatuje, to je jistě úspěch, ale má o něj stále zájem? A bude ho mít, až zjistí, co celé ty roky dělal? Nevěděl a bál se… že ho nebude chtít, že mu dá košem, znovu ho ztratí a to tentokrát bez otcova přičinění! Strach měl opravdu veliký, ale ne větší než radost. Celé ty měsíce… nebylo to k ničemu. Přece jen ho našel. Našel, našel!
Wang beze slova zahnul a ocitli se na skoro ještě tišším prostranství zaplněným panelovými domy. Obyčejné ale ne ošklivé, celkem nové a neponičené grafity a vandalismem. Wang zamířil k třetím dveřím zleva a vytahoval klíče, které lomily tíživé ticho.
„Tady bydlím,“ zasmál se. „Mám pronajatej byt, táta to platí. Dva plus jedna, nic velkolepýho, ale je tu klídek a čisto.“ Dvojka ho téměř ani neposlouchal, ač chtěl, ale v uších jakoby mu zalehlo. Má ho, našel ho, našel…! Pořád tatáž slova mu brněla v hlavě jako otravný hmyz.
Stoupali za sebou po schodech, dům byl cítit Savem a vápnem, ale dalo se to. Nikde nebyly poblité zdi nebo popsané dveře, jak tomu v starších domech bývá. Ne. Wang měl dobré bydlení.
Došli až do třetího patra. U dveřích vpravo Wang opět vytáhl klíče. Zarachotily v zámku a Wang pak nonšalantním gestem zval dávného přítele dál. Ten poněkud nesvůj vešel dál. Když se chtěl zout, Wang ho zarazil. Dvojka se začal po bytě rozhlížet. Nábytek byl supr čupr nový a moderní, akorát kuchyňská linka přežila komunisty. Ale Dvojkovi se tu líbilo. Uměl si představit, jak tady Wang za večerů sedí, učí se a upíjí kávu…
„Jako doma, jako doma, sedej,“ postrčil mu kuchyňskou židli Wang a stlačil ho na ni. Dvojkovi ten samotný dotyk stačil k divokému bušení srdce a to byl zvyklý na roztodivné hrátky. Ale Wang… Wang byl jen jeden. Ten se právě přesunul k lince a postavil vodu k varu.
„Dáš si kafe?“ nadhodil věcně a už chystal dva hrnky.
„Rád,“ vydechl Dvojka téměř blaženě. Wangovo kafe! Jak mu chybělo! Nikdy nezapomněl na jeho sladkou, smetanovou chuť. A nikdy neochutnal lepší…
„Dlouho jsme se neviděli, co?“ pokračoval Wang, jakoby byl obyčejný kamarád ze střední a náhodou se rozhodl věnovat mu svou ctěnou pozornost. Nasypal dobře oklepanou lžičku kávy – jistě prvotřídní – do žlutého hrnku.
„To je pravda… Co škola?“ zajímal se Dvojka, knedlík uvízlý v krku. Upravil si černočervený šátek na hlavě.
„Jo, pohoda. Brzo to budu mít za sebou,“ zachechtal se Wang. Dvojka pozoroval mestice s neskrývanou zvědavostí. Maličko se změnil. Vlasy měl delší a konečky se mu stáčely do mírných kudrlinek, zesílil a zjevně přibral, ale vypadal mužsky. Tmavé oči, trochu se opálil, zdálo se, že mu zhrubly ruce. Dvojka však nepochyboval, že to co má dole svou velikost nezměnilo. Ušklíbl se.
„Co ty a škola, hm?“ zajímal se na oplátku Wang a zalil kávy vařící vodou. Dvojkovi se zachvěly rty:
„Nechodím do ní…“ Wang se na něj překvapeně podíval.
„Tys neodmaturoval?“ Dvojka sklopil pohled a zavrtěl hlavou. Bude mu muset říct… Bude mu muset říct všecko. Jinak to bude horší. A jestli ho vykopne, aspoň to teď nebude tak bolet. Ačkoliv jen ta představa mu naháněla hrůzu a husí kůži. Ne! Teď když ho našel, už se ho nevzdá. Ale bude muset kápnout božskou…
„Ne, Wangu… Já… Utekl jsem,“ přiznal trošinku neochotně Dvojka. Wang postavil na stůl dva kouřící hrnky a sedl si naproti němu. Dvojka si objal ramena v trochu beznadějném gestu a on, aby ho uklidnil, mu položil na dlaň držící si rameno, ruku.
„To vím. Pověz mi, co se od té doby s tebou dělo?“ Dvojka se nadechl a zase vydechl. Tohle bude těžké. Pár měsíců, nabité možným i nemožným, to bude vyprávět do svítání. Povzbuzen Wangovým dotekem i kafem se přece jen odhodlal a začal. Tím jak ho otec poslal za tetou, aby se ,odnaučil´ své orientaci a zničil jejich vztah. Jak řekl všechno tetě a pak od ní utekl. Povídal o svém bydlení na ubytovně, roznášení letáků a setkání s postarším holičem, který ho seznámil s jinými pány, díky nimž si začal vydělávat nečistšími způsoby. A jak se dal cele na dráhu prostituta, jak vydělával. Jak ho sebral Groffy a zajistil mu dobrý money, skamarádil se s Borem a Tuntem – s tím teď bydlí, ale nic mezi nimi není – jak… Jak… Jak… Hlavně ale prozradil, že ho celou dobu hledal, stepoval před výškami, prohledával seznamy žáků, ale nemohl ho najít… Že myslel, že je ztracen, bál se, že je pryč, emigroval… Mluvil o otci, který se snad už smířil s jeho údělem, o Borovi, kterého si oblíbil, ale teď o něm nic neví, pasákovi Láďovi, jež se zdejchnul a on přišel o velkou část klientely… Vyprávěl dlouho a nechtěl pustit Wanga ke slovu, jen ať si ho poslechne a pak mu káže. Rychle upíjel výborné kávy, byla skvělá, ach, jak dlouho ji neměl! Skoro chtěl vrnět blahem. Ale musel vše vypovědět, dokud měl odvahu. Jakmile skončil, v krku měl vyprahlo a v očích ho pálilo. Tolik toho bez milovaného přítele prožil a tolik mu chyběl… A Wang jen mlčel, ruku stále na té jeho a pozoroval zamyšleně kliku lednice.
„Dělal jsem si starosti,“ řekl nakonec Wang. Dvojka k němu upřel své dobré, cikánské oči. „Hodně jsem se bál. Dokonce jsem volal k vám. Jenže mě poslali do háje a já nevěděl, kde bych tě měl hledat… Nenapadlo by mě… Ale možná jo…“ Napil se kafe a zase hrnek odložil. „Mrzí mě to. Mohli jsme už dávno bydlet spolu, tys mohl mít maturitu… Ale to máme ještě před sebou.“ Dvojka zamrkal. A ne jednou. Myslí to vážně? Chce ho? Chce HO? Nezlobí se na něj? Nic mu nevyčítá?
„Wangu… Nikdy, nikdy jsem na tebe nezapomněl. Možná jsem spal s celým městem, ale… nikdy jsem nikoho nemiloval jako tebe,“ přiznal, musel to říct, Dvojka a po tvářích mu tekly slzy. Wang se usmál a setřel mu je.
„Já vím,“ řekl nakonec a pak se zasmál, ale decentně a rukou si zakryl malé, bílé zuby. „Já též nikoho neměl. No fakt. Asi mi z toho už upadla ruka, ale s nikým jiným jsem být nedokázal. I když jsem to zkoušel, promiň.“ Wang omluvně pokrčil rameny a usmál se. Chytl Dvojkovu ruku do své a ten ji vděčně stiskl, až nečekaně silně.
„Myslíš, že bude moc velkej problém nechat toho tvýho Ťunťu v bytě samotnýho?“ zajímalo Wanga a ta otázka skrývala jinou. Dvojkovi zazářily oči štěstím a vrhl se mu kolem krku. Po takové době útrap bylo načase, aby měl trochu štěstí. A Wang byl jeho největším.
Vrhl se na jeho ústa a začal ho nenasytně líbat. Co uběhlo doby, kdy to naposledy udělal? Někdy snad v pravěku, když leželi na modro-zeleno-bílé dece ukryti borovými stromy…
Chvíli nemluvili, jen se hladově líbali a snažili se snad skrz krk dobýt do toho druhého. Pravda taky byla, že Dvojka se už dlouho nelíbal. Prošel snad všechny postele bohatších gayů v republice, ale jako každá kurva se s nikým nelíbal. Leda tak s Borem, Tuntem, snad i Groffym… To ale nebyli klienti.
„Wangu… Wangu…“ šeptal mu Dvojka pohnutě a stále ho líbal. Wang jej nyní držel v náručí a zdálo se to, že je to věčnost, už určitě muselo být ráno.
„Tome,“ odtrhl se od něj konečně Wang, ačkoliv se mu moc nechtělo. „Necháš toho a už zítra se tu nastěhuješ. Kontaktujem naše, doděláš školu a já po taťkovi převezmu firmu. Jasný? Jsme dospělí, nikdo už nás nesmí rozdělit!“
„Já bych to nepřežil,“ přiznal upřímně Dvojka a pevně ho objal. „Udělám všechno, co chceš, klidně i řeknu otci do očí, že jsem teplej, jen už tě nechcu ztratit… Zabilo by mě to. Vážně!“
Wang se zasmál a škádlivě ho polechtal. „No tak, nemusíš přece hned umírat!“
Dvojka byl od přírody trochu citlivější a tak se mu znovu spustily slzy. A opět začal Wanga líbat, neměl ho dost. Byl si jistý, že je jeho životní láska. Nehodlal svůj názor měnit. V minutě zapomněl na Tunteho, jež v budoucnu tajemně zmizí a nebude se o něm nic vědět, osudy Bora a Groffyho, kde je asi Ladislav… Byl jen on a Wang.
Kafe už vychladlo, Dvojka ho stejně dopil až do dna a ještě si olizoval rty. Jak mu chybělo. A co teprve Wang! Kdyby na něj celou dobu nemyslel, asi by povolání prostituta nezvládl anebo by se dal na drogy. Jenže on vždycky… doufal… A nedoufal marně. Naděje možná fakt existuje!
„Mám ušetřený nějaký prachy, nechci, abys mě tu živil z peněz tvých rodičů…“ začal Dvojka, ale Wang se po něm ohnal.
„No jasně, proto tě pošlu zpátky do školy! Aby ses něco pořádnýho naučil. Normálního,“ dodal s tichým smíchem a výmluvně mu sáhl mezi nohy. Dvojka se ale hned vzrušil. Wang… Wang, Wang, Wang…
Když mu pak v ložnici, na posteli s modro-zeleno-bílým pruhovaným potahem, předváděl, co se za tu dobu naučil, už se vůbec nestyděl. Chtěl už patřit jen Wangovi. Žít s ním, dodělat školu, jak sliboval… Vidět mámu a tátu a bráchy, bože, jak dlouho je neviděl! Kluky z branže úplně vypustil z hlavy, jejich místo v jeho životě náhle ztratilo význam. On má Wanga a je šťastný! A možná už konečně bude napořád…


Pozn. Aut.: Jelikož je tato krátko-povídka psaná podle skutečného příběhu a já detaily znovusetkání Wanga a Dvojky (Tomáše) neznám, chtěla bych zmíněným chlapcům omluvit, že jim tam nehorázně drze kradu soukromí. Nikdy si to nepřečtete, ale chci říct, že máte můj obdiv, mou plnou podporu a držím vám palce! Ať vás už nikdy nic nerozdělí a žijete co možná nejšťastněji. Věnuji vám to a taky panu Cyrilu Valšíkovi, za jeho odvahu a námahu. Jste úžasní!



Peteno: 694x | Moje zobrazen: 2x | Online ten: 0


Alex
[ 1 ] 28 Feb 2011 03:31 pm
<3

Mám chuť na kávu. Nemáš Wangův recept?
none

Morgana Ehran
[ 2 ] 28 Feb 2011 10:45 pm
:)))) Bohužel.
none

Blanch
[ 3 ] 08 Mar 2011 11:24 pm
zkouším komentáře :D
none



Nick:
E-mail/web:
Smajl: smile wink wassat tongue laughing sad angry crying 

Zadejte kód
Security Image



| Zapamatovat nick
Content Management Powered by CuteNews



Menu
Anime
Harry Potter
Originální
Button stránek


Na slovíčko
Návštěvnost


Design vytvořila: BLANCH | adminka webu: MORGANA EHRAN.