2. Nadržený vrah

Hagrid se ve spánku zavrtěl a znovu začal chrápat. Sirius se skoro polekal, když míjel hájenku. Byla temná noc a nebylo téměř vidět na krok. James, Remus a Petr už dávno spali, ale on nemohl usnout. V hlavě si přemítal scénáře o tom, jak ho Srabus píchá svým obřím a úžasným vercajkem. A on má přitom zakrytý oči šátkem. Ať už se v posteli převaloval jakkoliv, ta frustrace mu nedovolila usnout. Štíhlý kostnatý Snape s křivým nosem, jak do něj přiráží a tváří se přitom nasraně jako bubák před mozkomorem, byla zřejmě přesně ta nechtěně úchylná představa, která mu chyběla k tomu, aby mohl svůj mizerný život definitivně ukončit. Vzrušený až k prasknutí. U všech podělanejch tlustočervů, proč zrovna on? Nemohl to být alespoň Michael Dalton, ten hezkej blonďák z Havraspáru, co to uměl s koštětem?

A zatímco si Sirius tiše honil v přítmí daleko od očí všech ze školy a nad hlavou měl nebe poseté hvězdami, přemohlo ho fakt ubohý uvědomění. Neudělá se, dokud v představách neuvidí ten odpornej ksicht Srabuse, jak lapá po dechu a vrcholí.
Ale vážně, v minulým životě musel bejt vrah. Zabít minimálně dvanáct mudlů a prožít život v Azkabanu. Jinak si to celý nedokázal vysvětlit.