1. kapitola

 

 

Lilo jako z konve. Bylo už dávno po setmění a na obloze se čerti honili.

 

Běžel, co mu nohy stačily. Míjel vrata, která byla pro něj vždy otevřená. Postupoval po příjezdové cestě, aby se poté postavil čelem svému cíli.

 

Někdo naléhavě zabušil na dveře. Rány byly tak silné, že div nevyhodily dveře z pantů.

Harry odvrátil zrak od rozečtené knihy a založil si do ní papír, aby věděl, kde má později pokračovat.

Když otevřel dveře, naskytl se mu pohled na mladíka smáčeného až na kost, jak mu vlasy splihle spadají na ramena a jak popadá dech.

V očích měl bezradný výraz a nebýt deště, možná by na tvářích rozeznal i slané krůpěje, které patřily jeho vlastníkovi.

 

Otevřel dveře dokořán a téměř vyděšeně na něj vyjekl: „Teddy!“

„Harry,“ zaznělo z jeho úst zlomeně. „Mohu dál, prosím?“

Muž s černými vlasy se rozhlédl po obloze, zatímco ji proťal klikatý blesk. „Ale jasně, pojď!“

Nechal jej vstoupit dovnitř, a pak za ním zavřel dveře.

Pomohl mu sundat zmoklé vrstvy oblečení a hůlkou na něj seslal vysušovací zaklínadlo. Bylo na Lupinovi vidět, jak je rozrušený.

„Dáš si čaj? Bylinkový, je dobrý na nervy.“

„Já…“ prohlédl si Harryho od hlavy k patě, a pak sklopil zrak. „Raději bych si dal něco ostřejšího, jestli můžu.“

Potter se chápavě usmál, „Dobrá. Mám tu desetiletou whisky, dáš si?“

Mladík pouze přikývnul a posléze se začal omlouvat. „Promiň, že jsem vás přepadl, ale nevěděl jsem, ke komu jít, jsi jeden z mých nejbližších, u babičky jsem nechtěl dneska zůstat, vadilo by mi její vyptávání a doma jsem zůstat nemohl. Doufám, že příliš neobtěžuju,“ snažil se zakrýt svou zoufalost, ale bezvýsledně. Harry na něm poznal, že není něco v pořádku.

„Rozumím. Neboj se, vůbec neobtěžuješ, jsem rád, žes přišel sem a neskončil někde jinde. Můžeš tu zůstat přes noc, Teddy. Navíc jsem tady dneska sám.“

„Sám?“ poprvé se odtrhnul kaštanovýma očima od podlahy a podíval se do těch zelených. „Jak to?“

„To víš, mládež je v Bradavicích a Ginny je na služební cestě, vrátí se až příští týden.“

„Aha.“

Ted Lupin si vzdychl.

 

Harry mu podal z poloviny nalitou sklenici a sám sobě nalil taky jednu. Nemusel se už starat o to, že by naléval nezletilému, poněvadž Teddy měl letos dvacet jedna let.

Ten sklenici přijal a znovu vzdychnul.

 

„Chceš o tom mluvit nebo se nemám vyptávat?“ otázal se potichu Teddyho kmotr.

„Rozešli jsme se s Viki!“ řekl Ted prostě. „Ze zasnoubení sešlo.“

Harry se uprostřed loku zakuckal. Pak odložil sklenici na stůl a zaujatě se podíval na zničeného hocha před sebou: „Cože?“

„Já… Já nevím, co jsem udělal!“ zvýšil mladý Lupin hlas a zněl až téměř hystericky. „Najednou mi řekla, že ji nemám dost rád, že si jí tolik nevšímám a že ona pro mě není ta pravá, že si to jen namlouvám, že ji miluju a že jsme to nechali zajít příliš daleko! Tvrdila, že náš vztah se spíš podobá přátelství než zamilovanosti,“ vyhrknul do sebe celý obsah sklenice a lehce se rozkašlal. Poté, co sklenici odložil, si obličej zakryl dlaněmi, aby zakryl svoje zoufalství a možná ještě něco…

Oči mu zvlhly a tak tak se držel, aby se nerozbrečel. Tady už nebyl žádný déšť, který by zamaskoval jeho slzy.

 

Harry jim oběma dolil sklenice a karafu s měděným obsahem postavil na stolek. Přiklekl si ke svému kmotřenci a snažil se mu z obličeje sundat dlaně. Všiml si bezradného trpícího pohledu a lesku v jeho očích.

„Tede, to bude dobré. Uvidíš, třeba Viki dostala jen strach a potřebuje nějaký čas na rozmyšlenou. Uvidíš, že se k sobě vrátíte. Jí se to v hlavě rozleží a všechno bude jako dřív. Tohle holky občas dělávají.“

Kaštanové oči se na malý moment zastavily na Harrym. Jak si Harry stačil uvědomit, už nehleděl do těch jasně kaštanových očí, ale do očí, které momentálně změnily barvu dozelena. Uvědomoval si to Teddy, že změnil zrovna barvu očí? Nebo to byl jen vedlejší důsledek jeho rozrušení?

„Děkuji ti, Harry, ale myslím, že už se to nespraví. Zněla dost odhodlaně a zatvrzele,“ popotáhnul.

A Pottera v ten moment nenapadlo nic jiného, než vzít mladíka do náruče a začít ho konejšit jako malé dítě.

Vlastně měl podobný osud jako on. Přestože ho vychovávala Andromeda, jeho babička, nepoznal nikdy své rodiče. Mezi svými vrstevníky byl v Bradavicích – stejně jako Harry – někým odlišným, výjimečným. Byl metamorfág a stejně jako Remus Lupin měl veliké nadání.

Neměl žádné sourozence a kromě babičky měl jen Harryho – svého kmotra. Skoro jako by osud chtěl, aby pro Teda Lupina opsal podobnou trať životem.

Harry se v něm trochu viděl a možná i proto pro něj byl vždycky něco víc než jen kmotřenec, možná, že přesně tohle kdysi cítil i Sirius k němu.

 

Jemně k sobě tiskl jeho tělo a hladil ho po vlasech, přičemž mu do ucha šeptal uklidňující slova. Zdálo se, že to začalo působit, neboť se po chvilce mladík utišil a namísto toho se víc ztratil v jeho objetí.

 

Tiskl se k němu s potřebou, která mu dusila srdce. Byla to zvláštní představa, že on a Viki spolu po těch pár letech už nebudou. Už nikdy se vedle ní nevzbudí a nepolíbí ji hned po ránu. Už nikdy spolu nepůjdou na romantickou večeři. Už nikdy s ní nebude chodit na procházky, už nikdy nepůjdou spolu na kolotoče, nebudou spolu hrát šachy a nebudou spolu blbnout. Nepůjdou na zmrzlinu, ani nebudou číst společně knihy. Nebudou spolu nakupovat a nebudou se hašteřit. Tohle všechno je totiž už pasé.

Teddy zalovil ve své mysli a začal si uvědomovat jednu věc. Viki byla pro něj něco jako nejlepší kamarád. Ztratil svého nejlepšího přítele. S hrůzou sám sebe zaklel. Tak proto ten rozchod? Neměla nakonec Viktorie pravdu? Nebylo na tom všem něco? Byli jako přátelé. Sice jejich vztah naplňovaly i milostné chvilky, ale nebylo to opravdu od začátku tak, že se k ní cítil připoutaný hlavně kvůli jejich důvěrnému kamarádství? Co pro něj v podstatě znamenala?

 

Najednou nedokázal své srdce přimět, aby mu to řeklo. Začalo mu rychle bušit a on si uvědomil, že nezná odpověď na svou otázku. Budou mu chybět ty chvíle s Viki? Jistě, budou. Ale budou mu chybět i vášnivé noci s ní? Byly to jistě příjemně trávené chvilky, ale bylo tehdy při nich přítomné i jeho srdce? Zezačátku možná, ale pak?

 

Zamiloval se do Viki, když byl v pubertě. Nebo aspoň si to myslel.

Až po několika letech poté spolu začali chodit. To už nechodil do Bradavic, ale ona ano. Začátky byl krásné a zábavné. Pokaždé ho v nich něco překvapilo. Znal ji už od dětství, protože byla neteř jeho kmotra, ale když spolu začali chodit, bylo to jiné.

 

A pak… Po letech, všechno se zařadilo do stereotypu a do neustále se opakujícího dění okolo jejich vztahu. Začali spolu bydlet a žít a on si tolik zvykl na to, že tam vždycky pro něj byla. Že měl někoho blízkého, komu se může svěřit. Že má vlastní domov a že když se vrátí domů, vždy na něj bude čekat.

Nikdy ho nenapadlo nad tím takto přemýšlet. Možná, že si tu idylu jen celou dobu namlouval a možná, že Viki opravdu měla ve všem pravdu. Nechali to zbytečně zajít příliš daleko.

 

Vnímal teplo náruče, která ho objímala. Uvědomil si, že ještě stále tiskne k sobě Harryho a ještě větším šokem pro něj bylo zjištění, že mu to vůbec není nepříjemné, spíš naopak, chtěl by, aby ho takto Harry objímal až do rána.

 

Začal se cítit zmateně a nevyznal se sám v sobě. Harryho doteky a šepot v něm vyvolávaly zimomřivost. Ale nešlo o to, že by mu bylo chladno. Naskočila mu husí kůže a jeho zmatené myšlenky narážely ze strany na stranu jeho hlavy.

Je tohle špatné?

Ale proč by mělo být? Je to jeho kmotr a jen ho utěšuje!

Položil si hlavu na jeho rameno a ještě pevněji se na něj přitisknul. Měl Harryho vždycky moc rád. Už jako dítě. Hrál si s ním a chodil k nim s babičkou na večeře. Trávil u nich prázdniny a vždycky s Harrym hráli famfrpál.

Po večerech se bavili o různých oblastech obrany proti černé magie, protože díky Harrymu si ji Ted zamiloval a taky zdědil vlohy po otci, díky kterému si obranu pro změnu zamiloval Harry.

Harry mu často vykládal o jeho tátovi a o tom, co zažil ještě v Bradavicích. Pro Teda byl něco jako starší bratr. Byl vždycky víc než jen kmotr. Zřejmě by se v nitru přiznal, že ho měl nejraději ze všech, možná i raději než babičku. Harry mu byl ze všech nejbližší. A možná, že ještě bližší, než Viki.

 

A díleček skládačky zapadl na své místo.

Zrníčko pochopení se zarylo do Lupinovy mysli.

Měl ho rád! Měl ho rád víc, než si myslel! Víc, než by dokázal pochopit! A až Viki mu nejspíš otevřela oči.

Sám zděšený tím poznáním se od Harryho rychle odtrhnul a podíval se mu do očí. A chvíli na něj prostě zíral.

 

Černovlasý muž nechápal, o co tu jde, ale byl moc rád, že v těch očích už nevidí žádné zklamání nebo smutek. Byly teď plné čehosi jiného. Čehosi neznámého a možná i rozverného?

Díval se na něj s téměř vytřeštěným zrakem a rty měl pootevřené.

Teddy si ho prohlížel jako zjevení. Mapoval každý centimetr jeho tváře. Jako by si chtěl něco ověřit. Že je to snad on? Kdo jiný by to byl?

 

„Děje se něco?“ zeptal se zvědavě Harry.

„Já… Ne… Já… Myslím, že není dobrý nápad, abych tady zůstával.“

„Co to povídáš? Tak na to zapomeň, Tede. Nevezmu si tě na svědomí. Podívej se, v jakém jsi stavu. Navíc to příšerné počasí venku. Říkal si, že jinde být nemůžeš. Můžeš spát v pokoji Albuse, ať máš soukromí a můžeš přemýšlet, ale nikam nechoď, prosím tě. Měl bych strach, aby se ti něco nestalo.“

„Měl bys strach?“ optal se s mírnou radostí v srdci mladý hoch.

„No jistě, že měl. Co si myslíš? Mám o tebe obavy a nenechal bych tě ve štychu. Co si o mně myslíš?“

„Jen to nejlepší, Harry. Já jen, jsem rád, že máš o mě obavy. Jsem rád, že jsi.“

„Tede, tebe to vážně vzalo,“ dal mu ruku na hlavu a pohladil ho po vlasech. „Že povídáš takové nesmysly.“

„To nejsou nesmysly,“ zamračil se, „já to myslím naprosto vážně. Mám tě rád.“

Harry se dobrosrdečně usmál, „Ale vždyť já tebe taky, ty troubo. Jsi skoro jako můj syn.“

„Syn?“ vyjekl Teddy. Znělo to až příliš zakázaně. „Spíš bratr, když už, Harry, na otce jsi pro mě dost mladý. Sedmnáct let je sice rozdíl, ale nepatrný.“

„Nepatrný říkáš?“ rozesmál se pán domu. „Ty jsi mi dneska vtipálek.“

„Nežertuju,“ odsekl naprosto vážně Harryho kmotřenec.

„O čem se to vlastně bavíme?“ zatřepal zmateně hlavou Potter.

„O tom, že tě mám rád a že jsem rád, že mě máš taky rád,“ poznamenal syn Remuse Lupina a Nymfadory Tonksové.

„Skvělé, že to vím, už jsem se v tom začínal ztrácet,“ zavtipkoval. „Aspoň, že se neutápíš v letargii. Chceš ještě nalít?“ postavil se na nohy.

„Ano,“ přitakal metamorfág. „Harry?“ oslovil ho znovu opatrně, když naléval tekutinu z karafy do sklenic.

„Co?“

„Myslíš, že je možné, aby měl muž rád muže? Myslím jinak, než jako rodinným poutem. Myslím vážně, vášnivě a romanticky.“

Harry se nad tím dotazem mírně podivil, ale nijak ho nevyvedl z míry, když začal odpovídat: „Jasně. Určitě je to možné. Tomu se říká homosexualita.“

„Já vím, co to je.“

„Tak proč se mě ptáš?“

 

Teddy neodpověděl na vyřčenou otázku, namísto toho se zeptal znovu: „A myslíš, že je možné, aby se tak měli rádi kmotřenec a jeho kmotr?“

Muž se zasekl v polovině pohybu a nejistě polknul. Kam tím vším ten kluk míří? Je to snad nějaký vtip? Nedivil by se, Teddy byl vždycky šprýmař, a přestože mu hodně připomínal Remuse, v tomhle byl celý po Tonksové.

 

Chvilku si dal načas s odpovědí: „Je to možné, nemyslím, že by se to vylučovalo.“

A pak se Teddy zeptal potřetí a na pováženou: „A myslíš, že je možné, abys mě měl takhle rád?“

To už Harry karafu neudržel v ruce a třísknul s ní o stolek, na kterém byly i dolité sklenice.

„Prosím tě, co tě to popadlo?“ vytřeštil na něj zrak a zdvihl obočí.

„Mám tě rád, Harry!“

„Já vím, tos mi už říkal.“

„Nerozumíš mi, mám tě rád. Ne jako kmotřenec kmotra, mám tě rád jako člověka, jako bytost, jako muže. Líbíš se mi.“

„A tato dedukce vzešla z toho, že tě Viki opustila? Asi už blouzníš, Tede, měl bys jít spát. Neměl jsem ti nalívat tu whisky,“ pousmál se Harry a nedával jeho slovům větší váhu. Teddy Lupin se zřejmě opil a teď z něj mluvil alkohol. Ale pořád to bylo lepší, než kdyby trpěl a utápěl se ve smutku. Zítra ráno se vzbudí a oba se tomu budou smát.

 

„Proč mě nebereš vážně?“ mladík si ze stolu vzal sklenici a její obsah znovu na ex vlil do sebe, až se z té samé hořkosti moku otřepal.

Poté se postavil na nohy a přistoupil blíž ke svému kmotrovi. „To, co jsem řekl, mi poradilo moje srdce.“

„Tvoje srdce je teď zmatené, hochu, a ty jsi zmatený s ním. Zažil si otřesný zážitek s přítelkyní, kterou jsi miloval. Zítra se to o něco zlepší, ale stejně to bude ještě chvíli bolet,“ dal mu Harry ruku na rameno.

Lupin se ohlédl po tom doteku, a pak soustředil svůj pohled do tváře proti němu. „Ne, moje srdce to ví už hodně dlouho, ale nechtělo si to přiznat. Já a Viki, to byl omyl. Teď už to vím a konečně to chápu. Otevřela mi oči. Měla pravdu. Myslel jsem si, že ji miluju, ale jen jsem si to nalhával. Já miluju tebe!“

„Tedde…“

„Harry?“

„Tohle mi nedělej,“ zamručel smutně Harry a posadil se na křeslo, snažil se tak dostat od jeho bezprostřední blízkosti.

 

Ale chlapec s hnědými vlasy se přidrzle posadil přímo na něj.

Harry se ho snažil dostat ze svého klína. Whisky zahřívala jeho žaludek a známá vůně těla proti němu mu nebezpečně šálila smysly. Ten kluk byl pro něj rozhodně nebezpečím.

Ještě několikrát se snažil rukama ze sebe Teda sundat, ale bezvýsledně.

Bylo to marné snažení, protože se držel jako klíště a nehodlal se vzdát.

Co ho to jenom najednou popadlo? Nebylo to snad doteď v pořádku? Měli krásný přátelský vztah a vždycky si rozuměli. Proč by to najednou měli pokazit takovým způsobem?

 

A pak, aniž by to Harry čekal, ho najednou mladík políbil. Horoucně a naléhavě. Ani si neuvědomil, že ho pustil za hradby svých rtů a jejich jazyky se setkaly. Přistihl se, že ho to rozhodně nenechává klidným a že se k té lákavé výzvě nevědomky přidal.

Ten neposlušný rarach mu vjel rukama do vlasů a svým klínem se začal otírat o ten jeho. Začínal si velmi nebezpečnou hru, do které se Harry nechtěl zaplést, ale jako by ho jeho tělo neposlouchalo a on jednoduše musel.

 

Všechno bylo nějak moc rychlé. Prudké. Vzrušující. Nedostačující.

Když si uvědomil, že má na sobě už jen spodní díl kalhot, bylo mu jasné, že tuhle hru prohrál a že už není cesty zpátky. Byl natolik vyprovokovaný a nabuzený, že nemohl přestat. Tedovy rty ho pálily a hladily zároveň. Jeho doteky byly tolik žádoucí a jemné. Už si ani nevzpomínal, kdy naposledy spal se svou ženou, protože Ginny byla neustále někde na služebních cestách nebo pracovala.

Mladé tělo proti němu toužilo po lásce a dotycích a Harry se konečně rozhodl, že mu je dá. Protože to dnes potřebuje. Oni oba.

 

Osvobodil ho od poslední vrstvy oblečení a zpod tmavé látky na něj vykouklo jeho vzrušení. Neměl zkušenosti s muži, ale moc dobře věděl, co se líbí jemu a co by měl dělat.

Zprvu zkusmo přejel prsty po jeho délce, až se nakonec zasekl na vrcholku a chvilku ho krouživě hladil. Mezi rty se mu dostalo hluboké zavzdychání, což ho ponouklo k tomu, aby pokračoval.

Přetáhl předkožku a palcem své ruky začal přejíždět po tom vrcholku touhy, který tolik žadonil o pozornost.

Sám cítil, jak proti Tedovu pozadí tlačí jeho vlastní penis.

Mladík se při Harryho pravidelných dotycích začal třást a dráždivě pohybovat. Když už byl na hranicích svých možností a cítil, že už bude po všem, najednou se od Harryho odtrhnul a vrhnul se k jeho nohám, aby mu pomohl sundat ten přebytečný kus rifloviny a spodního prádla.

S nepředstíraným zájmem si všimnul té mohutné věci, která se najednou dostala na světlo světa. Odolal pokušení vzít ji do ruky a místo toho někam odešel, nechal tak vzrušeného Harryho se zmateným pohledem a nechápavým výrazem.

 

Když se poté Ted vrátil, něco v rukou držel a Harrymu došlo, o co jde.

Srdce mu poskočilo. Z části zděšením a z části vzrušením. Copak tohle chce Teddy opravdu podstoupit? Ale vždyť je to nebezpečné a může si ublížit!

 

Byl rozhodnutý, že to ihned utne, to ale podcenil mladíkovu nenasytnost a odhodlanost, protože než stačil jakkoliv zareagovat, ucítil na své erekci něco studeného, a pak, když zavřel oči, ucítil naopak něco horkého a těsného. Teddy nehleděl na svou bolest a přirozený odpor těla, nevypadal, že by se tím vůbec nechal odradit.

 Jakmile znovu Harry oči otevřel, s hrůzou zjistil, že se na něj jeho kmotřenec nabodává, až konečně přirazil opatrně přímo k jeho kořeni.

Neudržel ve svých ústech hluboký a hlasitý vzdech, který Lupinovi na tváři vyvolal láskyplný a hlavně spokojený úsměv. Přes veškerý diskomfort v citlivých partiích.

 

Nakonec všechno kolem zčernalo a on byl schopen rozpoznat jen siluetu sedící nad ním, jak se po nějaké chvíli vzchopila, a začala se dráždivě a pravidelně pohybovat. Jak Ted vzdychá a heká. Jak přivírá oči a kouše se do rtu. Harry bojoval sám se sebou, aby si toho kluka teď a tady tvrdě nevzal a aby mu neublížil. Už tak měl dojem, že to pro něj není příliš příjemné a že ho to musí bolet.

Rozhodl se mu to zpříjemnit a vrátil se k laskání jeho penisu rukou.

Jejich vzdechy se vzájemně setkávaly ve stejném rytmu. Harry cítil, jak už to na něj pomalu jde a začal mírně proti chlapci přirážet, aby neměl tolik práce a aby dosáhl svého vytouženého vrcholu.

Teddy se soustředil na slast, kterou mu způsobovala Harryho ruka a na ten pocit naplnění v jeho těle. Nepohodlí postupně vymizelo. Zůstal jen tlak a horký dotek.

 

Najednou dokázal vyslyšet hlas svého srdce a porozumět jeho slovům. Toužil po tom, aby tohle nikdy neskončilo a aby ho Harry miloval stejně, jako on miloval jeho. Chtěl ho mít jen sám pro sebe a začal nevědomky žárlit na Ginny, která si před léty uzurpnula jeho milovaného pro sebe.

Tedovo tělo přetékalo takovým citem a něhou, že nějaká drobnost jako rozchod s Viki pro něj byla absolutně nezajímavá.

Měl chuť začít křičet `miluji tě´ a k tomu jeho jméno. Měl chuť ho unést a už nikdy nevrátit k rodině. Toužil po tom, aby se každé ráno probouzel vedle svého Harryho namísto Viktorie. Toužil po něm tolik, že nebyl ochoten přiznat, že by tahle úžasná chvíle mohla jednou skončit. Navždy skončit. Protože kdesi uvnitř jeho logické já vědělo, že realita je zkrátka jiná a tohle je naposledy.

 

Harryho vzdechy se zkrátily a jeho přírazy se zrychlily. Jednou rukou stále zpracovával Teddyho vzrušení a druhou téměř zaťal svoje prsty do mladíkova boku, až mu zbělaly klouby.

Když se Teddy v návalu vší té rozkoše udělal na jeho břicho a Harry pocítil ten hřejivý a lepkavý pocit na své kůži, už to dál nevydržel a naplnil jeho útroby životodárnou tekutinou taky.

 

Mladík klesnul na kmotrovu hruď.

Oba divoce dýchali. Jejich srdce tloukla jako splašená.

 

Něco mokrého a drobného začalo kapat na Harryho hruď.

Ten si něžně otočil obličej mladíka k sobě. Měl tváře od slz.

 

Utřel mu je dlaní a usmál se na něj. „Bylo to tak strašné, že pláčeš?“

Teddy neodpověděl a místo toho nechal Harryho, aby vystoupil z jeho těla.

Jestli to bylo tak strašné? Bylo to úžasné! Krásné! Velkolepé! Nejúžasnější zážitek, jaký kdy zažil! Jak mu to má říct?

 

Nové slzy se spustily po tváři. „Miluju tě,“ sklopil zrak, protože věděl, že je zbytečné to říkat. To, co se stalo – to on. Vyprovokoval to. Kdyby nebyl tak dotěrný a netoužil tolik po Harrym, jeho kmotr by to nikdy nedovolil a tak daleko by to nezašlo.

 

„Teddy…“

„Já vím. Prosím tě, neříkej nic,“ pak si dodal odvahu a pohlédl mu do očí. „Byl to ten nejnádhernější okamžik v mém životě. Děkuji ti za něj,“ poté už déle nečekal. Sesedl z něj. Obléknul se a jal se odejít z pokoje. Rychle, aby se ještě víc neztrapnil.

Harry stále seděl v křesle, zmožen zážitkem, který právě zažil a s myšlenkami, které mu právě proudily hlavou.

 

Nahlas promluvil: „Ty víš, že to takto nepůjde. Mám ženu a děti, mám rodinu a povinnosti. A nejde to, Remus i Tonksová byli moji přátelé.“

„Já vím, nelam si s tím hlavu,“ odpověděl smutně a odevzdaně Ted. „Jdu spát,“ odseknul a Harry si všimnul, že odešel ve stejné náladě, v jaké dnes přišel.

 

Opřel si ruku o čelo a začal sám sobě nadávat, že nebyl schopný tomu zabránit. Že ublížil osobě, kterou má tolik rád a které by za žádnou cenu jindy neublížil, ne záměrně.

Cítil se špatně. Špinavý, perverzní, zvrácený, znechutil sám sebe, nenáviděl se za to. Zničil tu důvěru, která mezi nimi byla. Zničil jeho vnímání intimních vztahů. Zničil to pouto, které je pojilo.

Proč jenom se nedokázal ovládnout?

 

Podíval se na věc ležící na stolku, kterou Teddy přinesl z koupelny.

Krém z aloe vera, který Ginny používala na pleť. Tak ten právě použili?

Jaká ironie. Osud se mu vysmíval do obličeje a jeho vlastní svědomí, nebo to, co z něj zbylo, se krčilo někde v rohu.

 

Vzdychnul, odhodlaný k tomu, že se do konce života bude za to nenávidět.

A osten viny se zapíchl do srdce tak hluboko, jak to jen šlo.

Nejen, že zradil důvěru mladého naivního kluka, ale zradil taky důvěru svých mrtvých přátel. Protože jistě neexistuje realita, ve které by tohle Dora nebo Remus schvalovali.