2. kapitola

 

 

Od chvíle, kdy Teddy odešel z Harryho domu, se toho hodně změnilo. Harry se ve svém nitru začal cítit podivně prázdný. Uběhlo pár týdnů. Možná pár měsíců… Kdo by to počítal. Dny byly tak šedivě stejné.

 

Ginny byla zase na další služební cestě. Jako už tolikrát.

On sám měl jet taky na pár dní pracovně pryč, ale odřekl to. Necítil se na cestování, ani na vyjednávání a v žádném případě už vůbec ne na to, že by měl zastupovat britské ministerstvo kouzel.

Trápily ho nesmyslné věci a mozek mu zatemňovaly myšlenky na kmotřence.

Vyrazil mu svým jednáním dech a to nejen metaforicky, nýbrž doslova. Pokaždé ztrácel dech při pomyšlení, že ho opustil, stejně jako tento týden Ginny, jako už tolikrát za jejich manželství.

Přestože už to bylo několik týdnů, neustále vzpomínal na ty doteky, polibky, touhou strhující vášeň, tak mladistvou, jakou kdysi zažíval se svou ženou. Kde se jen poděla? Kam se vytratila? A proč ji v něm vyvolal znovu zrovna jeho kmotřenec? Muž?

 

Vždy mu v představách vytanuly jeho smutné oči poté, co odmítl jeho přiznání, jeho lásku. Oba dva přece věděli, že to není možné. A byla to vůbec láska? Určitě ne, jen rozmar, smutek, možná skrytá zakázaná touha, přitažlivost, ale láska určitě ne. Teddy se jen nechal unést událostmi a ovlivnit vlastním utrpením. Je přece mladý, brzy si najde někoho, koho bude celým srdcem milovat jako Viky. Ať už muže či ženu.

 

Harry netušil, zda má litovat té noci nebo ne. Svým způsobem toužil po tom zažít všechno znovu. Bylo to spalující. Dávno zapomněl, že něco takové vůbec může být. Mladík ho až děsivě vzrušoval a rozhodně ho přiváděl na hříšné myšlenky. Ale na druhou stranu věděl, že on je přesně to zakázané ovoce, na které by neměl sahat. Nemohl to udělat své ženě, přestože měli v posledních měsících mezi sebou chladnější vztahy. Nemohl to udělat svým dětem, i když už byly dost velké a rozumné. Ale hlavně! Nemohl to udělat Removi a Tonksové. Přestože dávno nežili, museli by se obracet v hrobě za to, jak jim chce zkazit syna. Bylo to nemorální a hříšné.

 

Měl k Teddymu závazek, ale naprosto odlišného charakteru. Byl jeho kmotr. Vždyť to jistým způsobem byl skoro incest, i když nebyli pokrevně spříznění. Měl ho rád, měl ho moc rád. Možná až příliš a to ho rozrušovalo nejvíc. Nemohl mít rád přece někoho, kdo je skoro jako jeho vlastní syn.

Vždyť ho viděl vyrůstat, pomáhal ho vychovávat, byl mu autoritou, viděl ho ještě v plenách, tak jak bylo možné, že k němu cítil jiné než otcovské city? A byly v jeho nitru vždycky? Nebo je vyvolaly poslední události? Sám už si nebyl ničím jistý. Vždyť před tou aférou ani netušil, že by se byl schopný milovat s mužem. Nikdy ho muži nevzrušovali.

Jednoduše to muselo skončit. Nešlo to jinak.

Nemohl tomu klukovi dávat zbytečné naděje.

 

Až přijede Ginny z cest, pomilují se jako nikdy, zavzpomínají si na staré časy, utuží zase svůj vztah a jeho přejdou tyhle nesmyslné zvrácenosti. Přestane po mladém Lupinovi toužit, zase se zblázní do své ženy a vše bude při starém jako dříve. Tak, jak to má být.

 

 

 

***

 

 

Jenže tohle všechno byly jen bláhové myšlenky. Představy, které si sám chtěl nalhat. Nic se nezměnilo ani za dva dny. Ty zpropadené vtíravé myšlenky tam byly stále. Harry bloudil dnem jako přízrak a v noci ho pro změnu pronásledovaly až příliš odvážné sny a budil se vzrušený. V tom lepším případě. V tom horším už bylo pozdě a on se cítil jako adolescent.

 

Když tady nebyla jeho žena, nemohl s ní vyřešit svou sexuální frustraci. Ačkoliv s ní nestrávil noc dobrého půl roku, možná rok, tentokrát se cítil na to, že by se nenechal dvakrát pobízet. Záleželo by však i na tom, zda by stále chtěla ona, zda by o to stála. V posledních měsících byla ale tak zvláštně odměřená, že si tím nebyl jistý. Měla ho jeho manželka ještě ráda?

Odcizili se a Harry si ani nevzpomínal, kdy k tomu došlo a co bylo příčinou.

 

 

 

***

 

 

Zrovna dnes měla Ginny přijet.

Harry nervózně očekával, co se bude dít. Chtěl jejich manželství udržet a zachránit. Doufal, že ona taky.

K večeru před domem zaslechl zvuk. Posadil se do křesla v obýváku. Na stolku vedle něj stála připravená láhev červeného vína na usmířenou. Vedle ní byly dvě sklenice a také tam čekal talíř s jednohubkami, které sám nachystal. Věděl, že nikdy nebude ovládat um vaření jako Weasleyovský klan, avšak snaha se pokaždé cenila. Aspoň v to doufal.

V krbu hořel oheň a z repráků ze starého gramofonu, který byl už historickým artiklem, zněly tlumené romantické tóny.

Atmosféra byla připravená, stačilo zařídit zbytek, o to se snad už spolu postarají.

 

Harry si trochu vína odlil do sklenice a vlil ho na ex do sebe. Na posilněnou. Neměl představu, co Ginny řekne, ale byl ochoten říct cokoliv, jenom aby se jejich vztahy zlepšily. Snažil se, chtěl Ginny překvapit.

 

Dveře se otevřely. Uslyšel hlasy. Ne jeden, ale dva. Ginnin poznal ihned, ten druhý mu byl povědomý.

S veselím se bavily. Byl rozhodnut se do něj neplést a čekal, až se Ginny rozloučí, ať už to bylo s kýmkoliv, avšak probralo ho téma, které ti dva probírali. V ten moment si vlastně uvědomil, že ten druhý hlas je přece mužský.

 

„Pojď dál…“ slyšel říkat svou ženu.

„Gin, to se nehodí. Bydlíš tu s ním…“

„Harry není doma, je na služební cestě. No tak, pojď. Otevřu nějakou láhev, dáme si sprchu a…“

„Je to dost divné, zlato. Nasazovat parohy tvému manželovi v jeho vlastním domě. To se zdá zvrácené i mně.“

„Neblázni, nic se nemůže stát. Naše manželství se už stejně rozpadlo. A děti jsou ve škole“

„No tak dobře, přemluvilas mě,“ zasmál se mužský hlas, jehož zabarvení neustále Harrymu něco říkalo. Jen k němu stále nemohl přiřadit tvář.

Zazněl mlaskavý zvuk, který majitel domu ihned poznal. To když se milenci políbili.

„Jsem ráda, že mě v tom nenecháš samotnou,“ zabroukala svádivě rusovláska. Pak se zasmála. Tenhle její rajcovní smích si Harry pamatoval ještě z dob, kdy po sobě toužili a většinu dne trávili v posteli.

Harry zaryl nehty do křesla a ani se nehnul. Čekal na to, až jeho žena vstoupí a přijde přímá konfrontace s realitou.

Tep se mu sice rozčílením zrychlil, ale zároveň si uvědomil, že mu to nevadí tolik, jak by vlastně čekal. Osobní ponížení stranou. Mezitím se páreček přesunul z chodby a zamířil přímo k němu.

 

První se ve dveřích objevila ona. Ve stejný moment, kdy do ní vrazil její milenec, se Harryho a její oči střetly.

Notnou chvíli se oba dva přeměřovali. Zatímco její pohled se jistě měnil na vyděšený a zhrozený, zorničky se jí rozšířily a otevírala rty, tak Harryho pohled se naopak s její vzrůstající hrůzou paradoxně zklidňoval.

 

„Harry!“ promluvila první. Její hlas se jemně třásl a očima těkala do strany. „Co tady děláš?“

„Evidentně jsem tě překvapil víc, než jsem chtěl,“ podotknul s klidným hlasem. „Ahoj, Joshuo,“ konečně oslovil muže za jejími zády, o kterém doteď netušil, že je jejím milencem, a identifikoval jeho totožnost. Byl to její kolega z práce. A podle jejich výrazů soudil, že to trvalo už nějaký čas.

„Harry, to není tak… Joshua přišel jen na skleničku…“

„Jo, já vím, slyšel jsem,“ usmál se ironicky Potter. „Jak jinak.“

„Harry…“

„Šetřete dech, oba dva. Ušetři mě lží, Ginny, zachovej si aspoň důstojnost,“ zvedl se z křesla a zamířil ke dveřím.

Zatímco je míjel, ještě jim sdělil: „Tak si dejte tu skleničku a užijte si pohoštění, hrdličky. Udělal jsem ho speciálně pro vás.“

 

Nakonec, když odcházel na verandu, za sebou třísknul s dveřmi tak, že sebou Ginny škubla.

 

 

 

***

 

 

 

Bývalý Nebelvír šel cestičkou od domu. V duchu bědoval, že tak zbaběle utekl, ale na druhou stranu udělal asi nejlépe. Neměl chuť se s Ginny hádat. To mohl klidně udělat i zítra až se jeho emoce uklidní.

A jaké vlastně emoce? Ptal se sám sebe.

Za rohem Godrickova dolu se zastavil. Uvnitř sebe cítil mírný vztek, ale zároveň sám sobě musel přiznat, že ho nerozčílil samotný fakt, že si jeho žena našla milence. Ona měla tu drzost si ho přivést domů, zatímco by Harry měl být pryč. A po tom všem ještě, co si ti dva řekli, chtěla zapírat.

 

Zlotřilý hlásek v jeho hlavě se neopomenul ozvat. `A co jsi udělal ty s Teddym?´

`To bylo něco jiného. On je můj kmotřenec a přišel, protože se cítil špatně. Potřeboval azyl.´

`Takže kmotřenci mají nějaké speciální výhody? Ty jsi ho samozřejmě z toho špatného stavu vyléčil, jak jinak, že?´

 `To nebylo nic vážného!´

 `Aha, a proč se to tedy pak tak zvrhlo, Harry?´  hlásek nechtěl dát pokoj a neustále dorážel na ta správná místa.

`Ginny si Joshuu pěstuje určitě delší dobu, sám si to slyšel. Zatímco já a Teddy, to byl nečekaný úlet a už se to nebude opakovat!´

`Tomu sám nevěříš, že?´

Harry zatřepal hlavou, aby zahnal tyhle vtíravé myšlenky.

A pak se přemístil.

 

 

Prohlížel si bytovku před sebou a z ulice hleděl do vrchních oken. Svítilo se tam.

`A kampak to máš namířeno teď?´ vysmíval se mu znovu ten vetřelec v hlavě.

`Mlč, jsem ve stejné situaci jako byl on. Taky dnes potřebuju azyl. Nemám kam jít!´

`No jistěže, taky když je to stejná situace, mohla by se i historie opakovat a tobě by to nevadilo, viď? Bez rozvahy tě nohy přivedly přímo sem.´

„To není pravda,“ Harry si ani neuvědomil, že promluvil nahlas. Naštěstí kolem nebyl nikdo, před kým by si připadal jako blázen mluvící sám pro sebe.

„Potřebuju jen někde přespat a promluvit si. To je diametrální rozdíl. A vím, že by mi Teddy pomoc neodmítl,“ řekl znovu nahlas a přesvědčoval tak sám sebe.

`Stejně jako Ron s Hermionou, Weasleyovi, Neville, Lenka a zbytek tvých přátel, že?´

`Tohle nebudu poslouchat!´ zamračil se. Hádal se tu sám se sebou a ještě to celé probíhalo jen v jeho hlavě.

Zaváhal. Chvíli přemýšlel, že se přeci jen otočí. Jeho svědomí mělo pravdu…

 

Ale pak se rozhodl.

Otevřel kouzlem hlavní dveře a vstoupil do chodby.

Dům byl starý, postavený ještě před první světovou válkou, tudíž neměl výtah.

Harry se nadechl nad vidinou šesti pater, které musí zdolat.

Schody bral po dvou.

Když se ocitl v bezprostřední blízkosti dveří, na které se chystal zazvonit, těmi osudnými dveřmi, dobrých deset minut hledal odvahu, která by ho přiměla to udělat.

Nakonec se zhluboka nadechl a zazvonil.

 

Uslyšel kroky. Přibližovaly se.

Dveře se otevřely.

A Harry nepřipraven na ten výjev, v nich spatřil Teddyho pouze v teplákách. S obnaženou hrudí a roztomile rozcuchanými vlasy kolem obličeje.

Hlas se mu zadrhnul v krku.

 

„H-Harry!“ zachraptěl mladík a vykulil oči na svého kmotra. Ze všech lidí by zrovna jeho očekával nejméně.

„Ahoj, Teddy, nezlob se, že tě obtěžuju,“ začal s nervózním zabarvením v hlase Potter, „já nevím, kam jinam bych šel,“ zatvářil se ztrápeně a snažil se nevnímat Lupinovu nahotu, která ho proti jeho vůli strašně přitahovala. Celý ten výjev ho tak bolestivě praštil do nosu, že skoro zavrávoral.

„Jasně,“ opáčil zvláštním tónem Ted. „Pojď dál,“ vyzval ho a zavřel za ním dveře.

Harry na sobě pocítil známý pocit déjà vu. Unaveně vzdychl a nechal chlapce, ať ho zavede do kuchyně, kde mu uvařil čaj, do něhož mu nalil asi decilitr rumu na uklidnění.

 

„Pokud jsem tě z něčeho vyrušil, půjdu jinam, stačí říct,“ dušoval se Potter, ale stejně tak nějak doufal a věděl, že by ho Teddy nenechal odejít. Uvědomil si, že vlastně taktizuje a zneužívá situace. Zamračil se nad vlastní falešností.

„Z ničeho si mě nevyrušil. Pouze jsem chtěl jít do vany,“ usmál se na něj a upil taky ze svého čaje, ve kterém byla kapka rumu.

Harry se na mladíka podíval a s posmutnělým výrazem prozkoumal hloubku jeho očí. „Klidně běž, já počkám.“

„Nebude ti to vadit?“

„Pokud tam nebudeš několik hodin, tak samozřejmě ne,“ usmál se, ale jeho výraz postrádal pobavení.

„Dobře, já budu hned hotový,“ zrudnul, uvědomil si, jak dvojsmyslně to zaznělo, vyhrknul do sebe zbylý obsah hrnku, v němž už byl poměrně vlažný čaj, a pak se zvedl. Zamířil ke dveřím, které očividně byly od koupelny.

Harry byl u Teddyho poprvé. Rozhodl se, že si trochu prohlédne byt, než jeho společník vyleze.

 

Zatímco se mladý Lupin koupal, Harry si prohlížel ryze mládenecké doupě. Bylo vidět, že na nic kolem něj nesáhla ženská ruka. Teddy se nezabýval ani přílišným uklízením, což Harryho nijak nepřekvapilo. Když byl sám doma bez Ginny, taky se dvakrát nepřetrhnul, aby mohl uklízet. I když si mohl vypomoci kouzly.

 

Velká postel, kterou zřejmě ještě donedávna sdílel Ted s Viky, byla rozházená a neustlaná. Oblečení, které v posledních dnech nejspíš mladík nosil, bylo pohozené na židli a křesle. V obýváku pro změnu na stolku stály dvě sklenice plné červených fleků, zřejmě od vína nebo něčeho podobného. Dřez v kuchyni byl plný nádobí a koš na odpadky překypoval přes víko ven.

Harry se proti své vůli usmál. Takový mládenecký život by si taky znovu nechal líbit. A možná nebyl ani daleko od toho, aby se k němu vrátil. Po tom, co zjistil, že si Ginny našla někoho jako náhradu, už nemělo smysl cokoliv z jejich manželství zachraňovat. Byl odhodlaný se s ní rozvést. A tak nějak věděl, že se oběma uleví.

 

Z přemýšlení ho vyrušil zvuk. Zvonek.

Někdo stál za dveřmi a zřejmě přišel Teda navštívit.

Zpoza dveří z koupelny se ozvalo cachtání.

 

„Harry?“ zvolal Teddy, který zřejmě zrovna lezl z vany. „Mohl bys jít prosím otevřít, než se obleču?“

„Jasně,“ opáčil Potter a došel ke dveřím.

Když je otevřel, naskytla se mu příležitost stát tváří v tvář neznámému mladíkovi s černými vlasy po ramena.

 

„Kdo jste?“ zeptal se, jako by to byl on, kdo přišel otevřít a ne Harry.

„A vy?“

„Kde je Ted?“

„Slušností je se představit,“ spustil suše Harry a propaloval mladíka pohledem.

„Co děláte v jeho bytě a proč otevíráte dveře vy?“ neodpověděl kluk na dotaz a přidrzle se na Harryho vytahoval.

Pak si všiml klikaté jizvy na jeho čele.

„Aha, už chápu,“ zavrčel. „Takže samotný Harry Potter,“ vlezl dovnitř bez pozvání a barbarsky do Harryho vrazil, nedbaje na to, že nebyl pozván.

 

Harry na něj nechápavě hleděl. Zavřel dveře a šel rovnou za ním s tím, že ho zase vyrazí. Takové drzé chování se mu přestalo líbit. Normálně si do cizího bytu vpadnout a slušné chování nechat někde za prahem.

Černovlasý mladík začal volat po bytě: „Vylez, Tede!“

 

Dveře od koupelny se otevřely a v nich stál Ted Lupin a zkoprněle hleděl na nového hosta. Na sobě měl pouze kalhoty, stejně jako předtím. Jen byl rozdíl v tom, že v Harrym vyvolával ještě větší vzrušení, neboť jeho tělo bylo ještě mokré a kapky svůdně smáčely jeho vlasy i hrudník a putovaly do míst, která byla cudně skryta.

 

„Bene,“ zachraptěl Lupin a polknul. Pohledem přejel vyděšeně na Harryho a zpátky na Bena. „Co tady…“ nestihl to doříct, neboť mu někdo skočil do řeči.

Ben se zamračil a prstem ukázal na Harryho „Co tady dělá?“

„To není tak, jak to vypadá!“ bránil se Teddy.

A Harrymu v ten moment něco došlo.

Výjev, kterého byl svědkem, vypadal přesně jako milenecká žárlivá scéna. To by potom ale znamenalo, že Teddy… Jeho Teddy a tenhle… Buran… Že oni dva…

Polknul a snažil se v sobě zahnat vlnu žárlivé majetnickosti, na kterou neměl právo.

 

Mladík, teď už s konkrétní identitou – Ben, zvýšil hlas: „To vykládej sovám v sovinci, Lupine! Já moc dobře vím, co k tomu chlapovi cítíš. Celou dobu si s ním nemluvil a najednou mi přijde otevřít dveře?“

„Nech toho, Bene, svoje zbytečné žárlivé scény můžeš předvést jindy, Harry toho nemusí být svědkem,“ zarazil ho Ted, a pak se otočil na svého kmotra. „Omluvíš nás na chvilku? My si půjdeme promluvit do obýváku…“

Chytil svého – zřejmě – přítele za ruku a táhnul ho pryč.

Ten se však vzepřel a vyprostil svou ruku ze sevření. „Na to zapomeň, nikam nejdu. Jen ať to slyší, vždyť se přece jedná o něj, ne?“

 

Harry stál opodál jako solný sloup a vnímal obsah jejich slov. Hleděl na ty dva jako u vytržení a nebyl schopný se ani hnout. Mozek jako by mu na okamžik totálně vypnul a on nedokázal ze sebe dostat jediné slovo.

Takže Teddy k němu něco cítí.

Srdce mu poskočilo samou radostí. Ale hned se zase uklidnilo, když přijal fakt, že jeho kmotřenec je zjevně zadaný.

Prohlédl si toho Bena, a kdyby měl více sebevědomí, možná by si i pomyslel, že ten kluk je mu velmi nápadně podobný. Stejná postava, černé vlasy, brýle. Nebyl to snad znak toho, že tehdy to, co mu Ted řekl, byla pravda? Opravdu se do něj zamiloval? A hledal někoho podobného?

Teď nebylo ale místo na sobecké myšlenky. Tahle situace mu nebyla příliš příjemná. Rozhodl se odejít stranou.

Mladíci si vyměňovali rozlícené argumenty, zatímco nenápadně odešel do kuchyně, aby jim dal prostor. Tohle nechtěl. Nechtěl, aby měl Ted kvůli němu potíže. Už tak mu jich způsobil více než dost.

Posadil se ke stolu ke svému nedopitému čaji a snažil se nevnímat hlasité projevy, které šly z chodby.

 

„Fajn!“ zaznělo pak rázně. „Odcházím. Dělej si, co chceš, ode dneška mě to už nezajímá!“ pak bylo slyšet pár dusavých kroků a třískot dveří.

 

Teddy se evidentně za odchozím rozběhl a začal křičet na chodbu jeho jméno, ale když dveře skříply, Harry poznal, že pochodil s prázdnou, protože se hned na to přišoural za ním do kuchyně, a měl na tváři zmučený výraz.

Harry sklopil hlavu k hrnku a vzdychl. „Promiň.“

„Proč se omlouváš?“ zeptal se smutně Ted.

„Tohle jsem nechtěl,“ zdvihl zase hlavu a podíval se kmotřenci přímo do očí. „Neměl jsem dnes k tobě chodit, jen jsem ti způsobil problémy.“

„Harry, tohle nebyla přece tvoje chyba,“ konejšil ho Teddy. Přitom to měl být on, koho by měl Harry konejšit. „Ben je jen moc… žárlivý. Žárlí i na mého holiče, promerlina. To se zase srovná. Je příliš impulzivní.“

„To doufám, nerad bych byl důvodem vaší rozepře,“ myslel to upřímně. Ale nedokázal skrýt ve svém hlase ždibec naděje.

„Tohle se nestalo poprvé. Neměj obavy.“

„Takže… To byl tvůj…“

„Hmm… přítel,“ přiznal Ted poněkud nepohodlně a na místě si poposedl. Jeho oči jasně dávaly najevo, že se stále v Harryho přítomnosti cítil nesvůj a že obsah té hádky nebyl úplně nepodložený.

„Tak to jsem rád, že sis někoho našel. Doufám, že jsi šťastný,“ řekl Harry smutně a odmítal se mu podívat do očí. Měl strach, že by ho zradily.

„J-jo, já… taky,“ odvrátil se i Teddy a do jeho hlasu se přikradla špetka neupřímnosti.

„Asi by nebylo vhodné, kdybych dál zůstával,“ usoudil nakonec Harry.

 

Pravdou bylo, že si při tom excesu přiznal, že pokud tady zůstane, asi by se neudržel. Nedokázal by se Teda nedotknout. Nepohladit ho, nepolíbit.

Byl nervózní z toho, co teď cítil. Uvnitř v něm se roztahovala velká děsivá obluda zvaná žárlivost. Nevěděl, co dělat s rukama a jeho oči už dávno odmítaly poslouchat a nasadit nezaujatý výraz.

Srdce mu podivně vynechávalo a připadal si znovu jako puberťák, jako v době, kdy byl zamilovaný do své ženy.

 

Tohle už nedokázal dál zapírat. Když spatřil při příchodu Teddyho po dlouhé době, znovu se na povrch vedraly ty nestydaté myšlenky. Znovu ho ovládnul chtíč, ale tentokrát se k němu přidala i jeho sestra touha. Romantická touha.

Toužil po kontaktu, byť jen nepatrném. Třeba by se mohl dotknout jeho vlasů. Pohladit ho po hlavě. Nebo jeho ruky, nenápadně, zatímco by mu podával hrnek. Ale neudělal to. Měl strach. A teď už vůbec netoužil po tom, aby mu zkazil jeho štěstí.

To, že k němu dnes přišel, byl špatný nápad. Měl poslechnout ten dotěrný hlásek, který ho štval. Měl pravdu. Tohle nikdy nemohla být jen přátelská návštěva. Hledání azylu. Bylo v tom něco víc a jeho podvědomí to vědělo dávno.

 

„Neblázni, Harry,“ promluvil mladší z mužů, „ani si mi nestihl říct, co se stalo.“

Harry se usmál. „To není důležité,“ vstal a chtěl odejít, ale cestu mu zastoupil Ted.

„Pro mě to je důležité. Nikam tě nepustím, dokud mi to neřekneš,“ chytl ho za ruku.

Harry cítil, jak jím projel jakýsi elektrizující výboj. A Teddy vypadal, že to pocítil taky. Rychle jeho ruku pustil a jeho kmotr si mohl všimnout, jak ho tváře zradily a mírně zrudly.

A to byla poslední kapka v potlačování jeho sebeovládání.

Nevěděl, kdo to za něj udělal, ale najednou viděl, jak se jeho vlastní ruka zdvihla, prstem přejela po chlapcově tváři a zakotvila celou dlaní na jeho lícní kosti.

 

„Jsi roztomilý,“ zašeptal.

„Harry,“ zavřel oči Teddy a jeho vlastní hlas ho také zradil.

V očekávání věcí příštích nastavil rty k polibku.

Ale ten nepřicházel.

Když znovu otevřel oči, všiml si zelených očí za skly brýlí, jak si ho prohlížejí se zaujetím a někde za nimi se skrývají jakési obavy.

„To nejde,“ zašeptal znovu Potter a pustil svou ruku. Byl příliš troufalý a nadával sám sobě, že to nedokázal ovládnout. „Půjdu…“ vykročil do chodby.

 

Najednou se na něj Ted zezadu nalepil a celého ho objal. Rukama doputoval na hrudník a hlavu si položil na jeho krk. „Nechoď, prosím,“ zaznělo jemně u jeho ucha.

Harry natočil hlavu, aby si prohlédl to roztomilé stvoření, které na něm zezadu viselo. „Máš přítele, tohle nemůžeš…“

„Sám jsi byl svědkem toho, že se se mnou rozešel…“

„Ale říkals, že se to spraví.“

„No,“ připustil mladík, „možná nechci, aby se to spravilo,“ a závisle na tom se k tělu před sebou ještě více přitiskl a vlepil Harrymu drobný motýlí polibek na šíji.

Harryho tělem projela zimnice a na jeho kůži se objevila husí kůže.

„Já…“

„Harry, prosím, zůstaň tu dnes se mnou…“

 

A víckrát už ho pobízet nemusel.

V ten moment se muž s jizvou na čele obrátil obličejem k chlapci a vášnivě uchvátil jeho rty v drtivý a toužebný polibek, který mu byl stejně intenzivně oplácen.

 

 

 

***

 

 

 

Když se ráno Harry Potter probudil, cítil, jak jeho tělo zahřívá jiné tělesné teplo. Usmál se.

Slunce skrze okna prosvítalo na Teddyho tvář. Spal.

Vlasy měl pohozené po polštáři a na tváři měl jemný úsměv. Harry ho opatrně ze sebe sundal a přetočil se na bok. Dal si ruku pod hlavu a zamilovaně hleděl na nahé tělo svého mladičkého milence.

Cítil se šťastný jako už dlouho ne.

Rukou vplul do hnědých vlasů a nechal jejich jemnost, aby ho hladila po hřbetu ruky. Palcem zabloudil na Tedovo čelo a jemně po něm přejel. Neudržel se a sklonil se, aby ho políbil na rameno.

Pak na krk. A nakonec i na nos a na víčko.

Teddy se pod šimravým pocitem uprostřed spánku zavrtěl.

Byl nádherný. A Harry se nemohl nabažit tím, že tento krásný mladý muž už patří jen a jen jemu.

Jemným dotekem svých rtů přejel po těch Tedových. Znovu si lehl a přitulil se k němu.

Mladík se v jeho náruči probudil.

První, co udělal, bylo, že natočil tvář k Harrymu a pohlédl se na jeho obličej. Všiml si, že už Harry nespí, tak se na něj usmál. „Jak dlouho jsi vzhůru?“

„Ne dost dlouho na to, abych se ukojil pohledem na tebe, jak tak hezky spíš,“ opáčil svůdně Potter.

Mladík se pobaveně zasmál a jemně tak s Harrym zatřásl.

Pak ale zvážněl a jeho následující dotaz v něm vyvolal obavy, bál svému kmotrovi podívat do upřeně do tváře. „Proč si včera přišel? Nějak si mi to nestihl říct,“ očekával, že teď po té úžasné noci, které doteď nemohl uvěřit, přijde ta jobovka, která ho z výšin nebeských znovu vrátí na zem mezi smrtelníky.

Harry ho pohladil po vlasech.

„Budu se rozvádět s Ginny,“ víc neměl v plánu vysvětlovat. Stejně to po včerejší noci už nemělo smysl. Azyl dostal. A jaký!

„Vážně?“ zdvihl Ted obličej a věnoval Potterovi přešťastný úsměv.

„Vážně,“ usmál se Harry na něj taky.

Mladík se na něj vrhnul, div ho nezadusil. „A zůstaneš tady se mnou?“ přilepil se k jeho uchu, které pohladil svým horkým dechem.

„Pokud ti nebudu překážet,“ rozesmál se muž s jizvou na čele, poněvadž jeho divoký mladý milenec mu začal ožužlávat ušní lalůček, což dost dobře podpořilo počínající vzrušení.

 

A než se nadál, jazyk z jeho lalůčku zmizel a s ním i Teddy, který se nestydatě prodral až pod peřinu k Harrymu klínu.

 

Ten se už po několikáté utvrdil v tom, že to, co se včera v noci stalo, rozhodně nebyla chyba.

 

`Remusi, Tonksová, prosím odpusťte mi!´