Část první

Není to tak, že by s tou myšlenkou Lucius Malfoy nesouhlasil. Nenávist byla jistá forma sentimentu. Emoce dostatečně silná na to, aby jí člověk zbytečně neplýtval jen tak pro nic za nic. Ale dokázal se jen stěží ovládat. Kdykoliv totiž spatřil zlatého chlapce, cítil, jak to v něm bublá a vře.

Nesnášel spoustu věcí. Například neschopné a pomalé skřítky, zbytečné poplatky v bance, špatně nažehlené košile, neschopnost ministerstva sjednat si pořádek, když to bylo nutné. Třebaže měli teď na své straně Vyvoleného. Nesnášel byrokracii, nesnášel slabochy a idioty. Cítil nechuť ke každému, kdo měl hloupé výmluvy. Jen při pomyšlení na to, že by na něj někdo bez dovolení sáhl, vysílal mentální cruciatus. Nenáviděl fronty, zejména poté, co už jeho jméno po válce nemělo takovou váhu jako dřív a nikdo už se mu nesnažil vnucovat do přízně a poklonkovat, kudy prošel. Iritovaly ho drby a nepodložené žvásty Rity Holoubkové. Zkrátka a dobře nenáviděl hromadu věcí.

A stejně se pro žádnou z nich nedokázal tak bouřlivě rozvášnit, až mu skřípaly zuby, jako když se v jeho bezprostřední blízkosti objevil Potter. Hrdina, kterému musel být vděčný za to, že jeho rodina neskončila v Azkabanu. I když se s ním záhy jeho žena rozvedla, a kladla mu za vinu poslední události v Malfoy manor, mohlo to dopadnout daleko hůř. Pokud by tedy spolu s tímhle přešlapem nepřišel i o mocenské postavení.

Pokaždé polykal hořkost v ústech, jakmile ho bonton donutil s Harrym Potterem prohodit byť jen pár slov. Potter byl totiž vším, čím býval dříve on. Známou tváří a ikonou kouzelnického světa, vlivným a platným členem společnosti, kterému celý kouzelnický svět zobal z ruky.

I navzdory tomu byl ten kluk jeho přesným opakem. Za každých okolností samý úsměv, laskavost a skromnost. Jeho otravný morální kompas a soucit často mířil i do aristokratových řad. Někdy až příliš. Až to nabádalo myslet si, že je ta jeho podělaná nevinnost jen póza, protože Luciuse ten zájem akorát obtěžoval. A raději by si vypíchl bulvy, než by byl celé té frašky součástí.

Pokaždé se držel, aby neprotočil oči, kdykoliv hrdina pronášel ty své naivní názory a přesvědčení o tom, jak nejlépe zajistit kouzelnickému světu prosperující budoucnost. Tomu klukovi bylo něco málo přes dvacet, co ten mohl vědět o životě? Chyběly mu politické zkušenosti a rozhodně neovládal ten správný tah na branku. Jako by neustále byl v opozici jen proto, aby mohl Luciuse naštvat. Tolikrát byl v pokušení na tu dutou černovlasou hlavu třikrát zaťukat a přimět ho, aby pochopil, že svět není růžový, chce to mít ostré lokty, a že on sám rozhodně není jeho zavšivená charita.

Pro zachování vlastního zdravého rozumu se tak snažil tomu dotěrnému ctí nasátému Nebelvírovi vyhýbat, i když Lucius Malfoy opravdu nerad prohrával. Na druhou stranu uměl vyčkávat, když byl v nevýhodné pozici.

Za to neustálé Potterovo vměšování se do cizích záležitostí pod záminkou pomoci, si to jednou šeredně odskáče. Malfoyovo ego totiž vážilo víc, než ten proklatý Nebelvír, a věděl nejlépe, jak věci ve skutečnosti dělat. A podělaní idealisti a dobrodruzi by neměli v politice vůbec figurovat. Takže jestli Pottera nenáviděl? Rozhodně. Za všechno, čím byl a co představoval.

Vždy, když ten kluk otevřel rty, aby vyplodil opět nějaký nesmysl, chtěl mu je Lucius něčím nadobro zacpat. A možná, že u toho občas míval i nepatřičné představy. Za to se ale na něj nemohl však nikdo zlobit.

???? ???? ????  

Ministerský ples byl samé pozlátko a nesplnitelný příslib. Houfy nafrněných pravdoláskařů kam jen oko dohlédlo. Potter v doprovodu ministra kouzel Kingsleyho Pastorka byl samozřejmě nepřehlédnutelný. A když Lucius změnil trajektorii poté, co si ho národní hrdina všiml, bylo už pozdě. Ten morálně pochybný monolog, co na něj Potter spustil, přežil jen proto, že už v sobě měl třetí sklenici šampaňského.

Ministerstvo si nedovolilo nepozvat ho na ples už zejména proto, že pořád posílal nemalé obnosy darem a podílel se na dobročinnosti. Jeho peníze pokryly nejedny poválečné opravy a umlčely četný počet drzých úředníků a kritiků. A ačkoliv už nebyl jeho hlas veřejně slyšet, dal si záležet, aby ho slyšel Potter. Takže když ho nakrásně poslal do míst, kam slunce nesvítí, trochu se mu ulevilo.

Důsledkem celé té příznačné záště se Lucius ocitl u baru s další sklenicí alkoholu v ruce. Sám. Tentokrát se nerozpakoval říct si o něco ostřejšího, protože pokud měl tento večer přežít a udržet si tvář, aby zase navrátil jménu Malfoy jeho starý lesk, potřeboval vzpruhu.

Pak už si jen pamatoval, jak pod ním někdo nadšeně vzdychá, když prsty vjel do uhlově černých vlasů. Zelený zastřený zrak si ho přeměřoval a on se sklonil, aby se se zavrčením zakousnul do Potterova spodního rtu. Mladíkovy nohy se hříšně a obscénně roztáhly, aby mu udělaly prostor. Kůže s olivovým nádechem byla orosená potem a dech obou mužů se vytrácel z hrdla.

Stále mu nebylo jasné, jak spolu skončili v posteli, ale v tuhle chvíli si vůbec nestěžoval, protože měl konečně možnost toho rozčilujícího Nebelvíra umlčet. Nebo ho při nejmenším donutit, aby protentokrát zpíval hudbu, která pro změnu lahodila jeho uším.

Potter se pod ním svíjel v blaženém opojení, pomalu se rozpadal na kousky pod návalem rozkoše, když do něj začal Lucius zběsile a pravidelně přirážet.

A zatímco začal Potter bez zábran vyluzovat nestydaté zvuky, Lucius přemýšlel, jestli takto zněli všichni dobrosrdeční, čestní a odvážní Nebelvíři, kteří se naoko tvářili, že jsou páni situace. Protože Potter v tuhle chvíli pánem situace rozhodně nebyl. A nevypadal, že by mu to dělalo větší problém. Tichá voda břehy mele.

„Tvrději, rychleji, kurva, jo… Luciusi, pořádně mi ho tam vraž,“ procedil pod ním skrz zaťaté zuby. „To je všechno, co umíš? Slyšel jsem, že ti říkali bůh sexu, ty lstivej bastarde. Dokaž mi to! Ošukej mě tak, že zítra nevstanu! Udělej mi to jako nikomu!“

Potter byl tak opilý! Oba dva byli. Ale Lucius neměl důvod, proč tentokrát kluka neposlechnout. A když se do něj nemilosrdně vpíjel, aby z něj vyšukal i ty poslední zbytky soudnosti, chytil ho znovu za vlasy, aby s nimi škubnul a zaklonil mu hlavu. A Potter se bez jediného doteku na vlastním ptákovi s výkřikem udělal.

Nakonec Lucius dovolil i sám sobě, aby se prudce vystříkal do toho pružného a mladého těla, nad kterým měl doteď plnou kontrolu. Bylo krásné zase cítit mezi prsty takovou moc.

???? ???? ????  

Druhý den se Lucius probudil s nepříjemnou bolestí hlavy a mlhavými vzpomínkami. Přesvědčil sám sebe, že to byl jen špatný sen. Nebylo přece absolutně možné, aby mu zlatý chlapec a hrdina, který zabil Temného pána, dovolil opíchat ho tak zvráceným způsobem. Malfoy byl tak zklamaný sám ze sebe a ze svého penisu, že v tu chvíli zapomněl na celou nenávist. A rozhodně odmítal přiznat, že se mu v mysli vybavila Potterova hezká tvář s těma nejzelenějšíma očima, které znal.

Zmijozel se většinu dalšího dne snažil Potterovi vyhýbat jako dýmějovému moru, ale nutná spolupráce s ministerstvem na revitalizaci Bradavic mu to nijak neusnadňovala. Lucius si myslel, že chladný přístup a ignorace Pottera věci zjednoduší, a že urážky na jeho adresu zmírní to spravedlivé rozhořčení. Ale zdálo se, že to nemělo valný efekt.

Soudě podle Potterova výrazu a reakcí si jen potvrdil, že to nebyl jen přelud, že včerejší noc byla až příliš reálná. Ten kluk ani neuměl udržet masku a jeho obvyklé zdvořilé chování se proměnilo v ostýchavé přitakání. Protože při každém okamžiku, kdy se jejich oči střetly, uhýbal pohledem a červenal se tak moc, že to muselo být podezřelé i ostatním přítomným. Jakmile byla potřeba odpovídat, pouze mlčky přikyvoval.

A když klesl Lucius zrakem níž, všiml si, že v rozhalence chlapcovy košile byly velmi viditelné otisky zubů.

Tak ty byly rozhodně jeho. Instinktivně sevřel pevně rty, jako by jeho úsměv měl prozradit původce.

Už se to nikdy nestane, přísahal si. Byl to sex dvou opilců, co potřebovali upustit páru, nic víc. Znovu stejnou chybu neudělá a zítra na všechno oba dva zapomenou.