Rozhodně ne!

„To rozhodně ne," prohlásil Harry. Podíval se na drobného mužíčka stojícího u zrcadla. „Tohle si na sebe na oslavu revitalizace Bradavic nevezmeš. Rita Holoubková by mě roznesla na kopytech."

Fílius se na mladíka ohlédnul a zatvářil se dotčeně, zatímco si prsty uhladil vlasy. Ty růžové nedbalky byly dárek od jeho zesnulé matky. Příležitost přímo volala, aby si je vzal. Vedle svého mladého milence by byl konečně známý nejen proto, že je o tři hlavy menší než on, ale i pro svůj vytříbený vkus. Budou spolu bořit všechny generacemi pevně vystavené konvence!

„Máš pravdu, Harry, ta barva mi nejde k pleti. Možná bych měl zkusit jiný odstín," pokusil se o kompromis.

Promnul si zelené oči, snad aby zklidnil vzrůstající pobouření, načež se vroucně - i když se zdviženým koutkem - usmál: „Fíliusi, vypadáš, jako bys šel v noční košili. To není pyžamová párty."

„To bylo přeci v dávných dobách zvykem. Klasické a společenské róby byly šité přesně tímto způsobem. Některé starobylé rody se takových tradic stále drží. Měl bys mít k tradicím úctu, Harry."

Nebelvír vzdychnul. Musel přiznat, že drobounký skřet ve světle růžovém negližé, v němž se skoro ztrácel, působil křehce a roztomile. Vůbec ne nepatřičně.

Profesor formulí mávnul hůlkou, košilka se zbarvila do pomněnkově modré a na jejím středu - přes celý hrudní koš - se objevil emblém Havraspáru.

Drobná postava se znovu natočila k zrcadlu a spokojeně se usmála: „Výtečně. Teď mi to ladí k očím."

Vzdal to. Potter to vzdal. Pravdou však zůstávalo, že pod tradičním kouzelnickým oděvem se už obvykle nic nenosilo, což byl vlastně velmi příhodný zvyk. Až bude šance a nikdo se nebude dívat, zatáhne Fíliuse někam do přístěnku pro košťata a pořádně si ověří, zda-li na těch tradicích tak důsledně lpí.

A raději si to ověří hned dvakrát.