Severní vítr je krutý

Zima letos udeřila znenadání dřív. Sněhové vločky se spouštěly k zemi pod silou gravitace, zatímco bílá vrstva sněhu pokrývala cesty a přilehlé okolí. Teplota byla hodně pod nulou a obloha se dávno setměla. Na ulici ani noha, všude bylo pusto prázdno, jen jediné dva hlasy se rozléhaly bílou pustinou, která se tvořila hned za dveřmi hostince. U Prasečí hlavy zavírali a její dva poslední hosté opouštěli teplo vyhřáté krbem.

Mladík se světlými vlasy se pokoušel podpírat Nebelvíra, aby neupadl, ale ten měl ve svém alkoholovém opojení daleko jiné starosti a nová vlna nadšení mu vlila do žil energii. A Draco Malfoy naprosto netušil, odkud to poslední reziduum elánu Harry Potter ještě vytáhl vzhledem k tomu, v jak pohrouženém byl stavu.

„Padá sních, padá sních, pojedeme na saních. Pooojedéééme z kooopce dolůů, poooojedéme za stodolu… Padá snííích… Joooo snííích…“

Harry se z hlasitým řehotem svalil k zemi, přímou čarou do peřiny ze sněhu. Hned na to začal zase opěvovat ledové pokrývky kolem.

„Ty mě nikdy neposloucháš, Pottere! Nikdy! I kdybych ti tisíckrát říkal, že když se opiješ, tak mi lezeš na nervy, stejně to zase uděláš! A zpívat taky neumíš, ani do sprchy to není dost dobrý, tak toho u všech hadích ocásků nech.“

Draco Malfoy shora shlížel na svého partnera a tvářil se přitom pohoršeně. S obočím nakrčeným a rty staženými do pevné linky, se pokusil druhého mladíka zase postavit na nohy. Ale první pokus byl bezvýsledný.

„Jdu s děravou patou, mám horečku zlatou…“ ozvalo se posléze z Harryho úst, aniž by si předešlou výtku vůbec vzal k tělu.

„Jo, to máš…"

„Jsem chudý, jsem sám, nemocen…“

„To rozhodně seš, Pottere!“

„Hlava mě pálí a v modravé dáli se leskne a třpytí můj sen. Severní vítr je krutý…“

„Tvůj zpěv je krutý, Pottere! Připomeň mi, že si příště mám vzít sluchátka!“

„Počítej lásko má s tím. K nohám ti dám zlaté pruty…“

„Ani kdyby byly z platiny, tak bys mi tohle nepohodlí nevynahradil. Ale možná bych tě s nimi seřezal, to by sis zasloužil.“

„…nebo se vůbec nevrátím!“

„To my dva se nevrátíme, pokud nehneš tou Potteří prdelí, nehodlám tady kvůli tobě umrznout. Jde se domů!“
Znovu se nahnul, aby obrýleného hocha popadl za hábit a podepřel ho. Něco nepříjemného zavrčel, když se na něj Harry usmál od ucha k uchu. Draca napadlo, že by mohli zajít do Tří košťat, aby Rosmertu požádal o malou laskavost. Představa, že by se s Potterem přemístil, byla děsivá, ale cestovat krbem by ten ťulpas měl být schopný. Mohli by pro dnešek přespat třeba na Malfoy manor, když už v bytě neměli letaxovou síť.

„Jsem rumová víla,“ začal znovu notovat Harry z Dracova podpaždí.

„To teda seš, Pottere, to ti vyvracet nebudu,“ poznamenal suše.

„A co jsem já?" navázal v jiném tónu Harry. „Tys rumový nádeník." odpověděl si stejně tak.

„Jo, s tím taky souhlasím," přitakal znovu Zmijozelák.

„…Já včera se zlííla a upadla na chodník, to jsme se vyváleli… Mně v krvi už stoupá…“

Draco nad tím pozdvihl jen obočí a z tváře se vytrácelo odhodlání, pomalu ho nahrazovala frustrace.

„…alkoholu promile. Už zas jsem pil, svět se mnou se houpá, blábolím opile…"

„To je nevyvratitelná pravda, Pottere,“ zahučel.

„O tom, že podražil rum., Koukej, koukej, já jsem rumový ďas… Vyřvává můj opilej hlas. A večer dám si prcka zas…“

„Hele, prcku, ty si dáš nanejvýš tak litr kafe a proviant. Na všechny flašky, které doma najdu, sešlu kletby. A jestli se jich jen dotkneš, budeš zpívat úplně jinou písničku.“

Draco postupně s každým marným pokusem zvyšoval hlas, ale mělo to naprosto odlišný účinek, vůbec ne kárný. A Harry každou novou sloku doprovázel plácáním dlaní do stehen. Než z ničeho nic tem lomoz ustal a zanícený zpěv se proměnil v tiché broukání.

Taková změna nevěstila nic dobrého, a když se Zmijozel na svého dávného rivala zadíval, tak ten se jen hloupě usmíval.

„Draco,“ zašeptal po chvíli černovlasý mladík a tvářil se kajícně, těsně pár kroků těsně před hostincem madam Rosmerty,

„Co chceš násosko…,“ vzdychl poraženě Draco.

„Máš mě rád?“

Zamračil se, tyhle otázky položené zničehonic byly předzvěstí průseru.

„Normálně tě mám rád, Pottere. Ale jenom někdy. Zrovna teď tě nemám rád vůbec, ale do rána by se to mohlo spravit, až vystřízlivíš.“

„A miluješ mě?“ vyzvídal dál Harry a věnoval mu pohled nakopnutého kokršpaněla.

„Obecně vzato ano, když nechlastáš jako duha. Ale dnešek mě přiměl se nad tím vážně zamyslet.“

„A miloval bys mě, kdybych nám ztratil klíč od bytu?“

„POTTERE, TO NEMYSLÍŠ PROSALAZARA VÁŽNĚ!“