Začarovaný brk

Draco Malfoy seděl znuděně v lavici a sotva vnímal slova profesorky McGonagallové. Měli dvouhodinovku přeměňování s Nebelvírem. Zatracený Merlin. Jako by osud zasáhnul, když pro něj na začátku roku zůstala jediná lavice volná. Teď seděl s Pansy a ještě k tomu skoro u katedry. Normálně by se posadil dozadu, nejlépe za Pottera, aby ho měl pořád na očích.

Přece se držel pravidla, že nepřátele by si měl hlídat pěkně z blízka, ne?

„Draco?“ ozvala se vedle něj Pansy. „Co teď ta stará říkala? Nestihla jsem si to zapsat,“ nahlédla přitom do jeho poznámek, kde se místo zdlouhavého zápisu roztahovalo spíš několik čar a čmáranců. A jeden obrázek, který by se s přivřením oka dal považovat za jelena.

„Já si nic nepíšu, Pansy,“ oznámil Malfoy suše a dál pokračoval ve vybarvování svých uměleckých počinů.

„Draco?“

„Co zas?“ otočil se na ni nakvašeně.

„To jsou iniciály?“ optala se dívka zvědavě a ukázala špičkou prstu na pár písmen, který byl v bublině.

Zklamaně se zakabonila. „Ty sis našel holku? Žes mi o tom neřekl, to od tebe není fér…“

„Nenašel jsem si holku, Pansy. A dej mi pokoj.“

„A co potom znamenají ta písmena?“

„To nic neznamená, nech to být a nestrkej nos do věcí, do kterých ti nic není.“

„Ale Draco, vždyť víš, že mně to můžeš říct!“ dotírala dál a snažila se ho přinutit k odpovědi.

„Opakuji ti, že ta písmena nic neznamenají,“ otočil se od ní půlkou těla a pokračoval v čmáranicích.

„Há Pé… Kdo to je? Prosalazara, snad ne Hannah Prescottová? Ta z Mrzimoru? Vždyť je to tupá husa, Draco. Vůbec není pro tebe dost dobrá.“

„Pansy,“ zasyčel nebezpečně Draco a zahleděl se své kamarádce zpříma do očí. „Nech. Mě. Na. Pokoji. Přestaň analyzovat, kdo je pro mě dobrý a kdo ne. O tom si laskavě rozhodnu sám.“

„Takže Hannah to není?“ mlela si dál svou. „Pak tady je ještě Helen Proustová. Ta čtvrťačka, co chodí k nám? Ta to je, Draco? Vždyť je pro tebe moc mladá.“

„Buď už konečně zticha, Pansy,“ opáčil ledově Malfoy, i když ještě stále v relativním klidu.

„Takže Helen taky ne. Počkej, počkej… Jak se jmenuje ta kráva z Nebelvíru, ta Pattilová? A to její dvojče?“

Draco si promnul špičku nosu a zakroutil krkem, aby ulevil bolesti. Možná to bylo z toho, jak se hrbil, ale dost možná se mu prostě jen Pansy dostávala na kobylku a on se musel ovládat, aby z ní neudělal slimáka. Zhluboka se nadechl a polknul poznámku, kterou už měl na jazyku, možná bude lepší ji nechat, ať si tyhle nesmysly dedukuje dál. On tomu přece nemusel sekundovat. A tak se rozhodl, že bude svoji spolužačku ignorovat. Ale znal ji dost dobře na to, aby věděl, že to nepomůže.

Vzal do ruky brk a přikreslil mezi dvě písmena další. Velké buclaté J.

„Há Jé Pé? Draco, proč mi to nechceš říct?“

Ticho, nic na to neříkal.

„Slyšels mě, Draco?“ naklonila se přímo k němu, až se její vlasy otřely o jeho tvář. A v tu chvíli doslova viděl rudě.

„Varuji tě naposledy. Nech. Mě. Na. Pokoji. Pansy. Po dobrém!“

Dívka se zatvářila bezradně a pozorovala tahy mladíkovy levačky, jak precizně stínují nově načrtnuté písmeno. Kousla se do rtu. Žádnou spolužačku s těmito iniciálami neznala. A sotva tušila, jaké by mohla mít druhé jméno. Věděla, že Grangerová je druhým jménem Jane, pamatovala si to ještě ze zařazování. Ale neměla příjmení na písmeno Pé. Taky co by její dokonalý Draco viděl na té mudlovské šmejdce. Odvrátila se zmučeně od chlapce svého srdce a rozhodla se truchlit po zbytek hodiny na své straně stolu. Draco jí evidentně nic říct nechtěl. A to ji ranilo ještě víc.

Na konci hodili, když si oba dva balili věci a třída se pomalu vylidňovala, chytla se další šance za pačesy. Mladík si ještě hodil brašnu přes rameno a zamířil ke dveřím, aniž by si všiml, že ho Pansy Parkinsonovou neodbytně začala následovat.

„Draco,“ zastavila ho ve dveřích zrovna ve chvíli, kdy z třídy vycházela Grangerová ruku v ruce s Weasleym a za nimi hned ten ubožák Potter. „Proč mi to neřekneš? Co jsem ti udělala? Vždyť víš, co k tobě cítím,“ prosila ho plačtivě.

A v tu chvíli pomyslný pohár trpělivosti přetekl.

Plavovlasý Zmijozel spráskl rukama, zahleděl se jí znovu do těch otravných očí a zvýšil hlas: „Chtělas to, máš to mít,“ otočil se na Pottera a ukázal na něj prstem. „Je to Potter, spokojená? Po nocích si píšu deníček o tom, jak tajně sním o Harrym Potterovi.“

Jmenovaný, který byl všeho svědkem, se zarazil na místě a začal si zmateně prohlížet oba aktéry celé té komedie. V očích mu svítily dva příslovečné otazníky.

Pansy se začala mírně třást brada, načež se definitivně rozplakala. „Nevím, co jsem ti udělala, že jsi na mě tak zlý, Draco. Tak mi to teda neříkej, když nechceš, ale nemusíš ze mě dělat pitomce. Zlomils mi srdce, abys věděl.“

S hlasitými steny, které se snažila tlumit v rukávu hábitu, vyběhla na chodbu, kde málem porazila Grangerovou s Weasleym. Ti se samozřejmě jako naschvál líbali.

Malfoy, který osaměl s Harrym v učebně, si promnul spánky, za tu migrénu mohla jednoznačně ona.

Potter se na něj zvědavě podíval a spustil: „Zase sis kreslil na pergamen obrázky?“

Draco neochotně přikývnul.

„Malfoyi, jestli takhle budeš pokračovat dál, bude o nás vědět celá škola. Už teď se všichni diví, proč už s tebou Crabbe ani Goyle nesedí.“

Sivé oči vyhledaly ty zelené: „Já za to nemůžu, Harry, asi mám začarovaný brk.“