Bestiální něžnost

Hubený černovlasý chlapec se probudil a zamžoural do slunečného rána. Paprsky na jeho vkus až příliš intenzivně laskaly. Odvrátil hlavu a zavzpomínal na předešlý večer. Vlastně vzpomínal na většinu předešlých večerů. Na ramenech měl určitě ještě jizvy. Kdyby se jen scházel s někým úplně jiným. S někým, s kým by nemusel obchodovat. S někým, s kým by to tolik nebolelo. Patos, pokáral své myšlenky, převalil se na bok a s očima upřenýma na depresivní plakát Sisters of Mercy přemýšlel, jakou barvu dneska hodí na vlasy. Věděl, že žádná nevydrží déle než do půlnoci. Černá byla jeho prokletí. Byl odsouzený nosit ji až do smrti. Když ne na těle, tak alespoň na hlavě.
„Fialová,“ rozhodl se nakonec a vymotal se z přikrývky.

V zrcadle na stěně koupelny se krátce mihl bledý odraz, když se natáhl do skřínky pro tubu s kouzelným obarvovačem. Byla to rutina. Ponořit hlavu pod proud tekoucí vody, otevřít víčko, vymačkat obsah na mokré prameny a rovnoměrně rozetřít. Zvládl by to poslepu. Po pěti minutách jsou z polodlouhých urousaných pačesů kuriózní jedovatě fialové šlahouny. Ještě vysušit, zkrátit a navoskovat jednu stranu ofiny a může se věnovat obličeji.

Už dávno si zvykl na svou vybledlou a mastnou pleť. Dalo by se říct až natolik, že mu teď nečinilo nejmenší potíže použít pudr a ten kontrast mezi smrtelnou bělobou a temnými duhovkami ještě více prohloubit černou tužkou na oči. Jednou dvakrát zamrkal, aby setřásl nepříjemný pocit ve spodu bělma, vyčistil si zuby a zadíval se na sebe. Na to, že bylo osm ráno, byl se sebou vcelku spokojen.

Vyrazil ke skříni s oblečením a cestou ze sebe svlékl pyžamo. Pak zběžně prošel zásobu věcí na normální nošení. Oko automaticky vynechalo troje klasické bavlněné kalhoty a zamířilo neomylně do zákoutí, kde se skrývalo mnohem poutavější ošacení - černé latexové bokovky. Měl je schované dole ve tmavém rohu, tak aby na ně nikdo snadno nepřišel, a bral si je jen při výjimečných příležitostech. Miloval, když ho kalhoty těsně obepínaly a končily sotva nad kyčlemi.

Věděl, že si je může dovolit, a taky věděl, že právě tohle bude to, co spolehlivě odvede pozornost od keců typu: „Vypadáš jako chytrej kluk.“

Aby nepoškodil účes, bílé přiléhavé tričko s fialovým lemováním si oblékl kouzlem, potom odložil hůlku na vrch skříně a krátce zauvažoval, jaké zvolí doplňky. Natáhl prsty pravé ruky k vnitřní stráně dvířek, sundal z nich široký stříbrný pásek s masivní přezkou, na níž se vzájemně proplétali dva purpuroví hadi, a omotal si jím boky. Pak ještě rychle hrábl do šperkovnice v nejhornějším šupleti. Na krk si připnul decentní stříbrný řetízek, do ušního lalůčku s trochou námahy vměstnal černý obsidiánový kamínek a na kostnatý prostředníček pravé ruky nasadil prsten zdobený kobrou s ametystovými šupinami.
Po finální úpravě, kdy si oblékl černé kožené sáčko, vklouzl do špičatých kozaček a narovnal páteř, pohlédl na svou stylovou vizáž, kterou kazil už jen příliš dlouhý a příliš hákovitý nos.

„Jsi k sežrání, Severusi,“ pochválil se lehce ironicky. „Rozhodně k sežrání nějakou krvelačnou bestií... Možná ani bystrozor by neodolal.“
Ještě párkrát na sebe mrknul, zhoupnul se v bocích a sešel po skřípajících dřevěných schodech do kuchyně. Tam otevřel ledničku, vzal si kus pistáciového pudinku a po tom, co kouzlem opravenou propiskou načmáral na stůl vzkaz pro otce, zamířil k vchodovým dveřím.

Ulice rozplétající se průmyslovou čtvrtí od Tkalcovské dál do středu Yorku, působily nezvykle přívětivě. Tedy alespoň pro většinu konvenčně uvažujících jedinců, kteří měli rádi sluníčko a vítali ho v každé roční i denní době, zvláště zde v Anglii - zemi, kde mohli být rádi za opravdu slunečné léto.
Severus kráčel sebevědomě, nevšímal si pohoršených pohledů sousedů a tiše se vysmíval každému, kdo se za ním ve městě otočil a neopomněl poznamenat, jak by s těmahle zasranýma teploušema vymetl. Co oni mohli vědět? Mudlovská pakáž, která nemá ani páru o tom, co se děje za zavřenými dveřmi kouzelnického světa. Jaké divadlo se hraje za utajenou oponou. Neměli ani tucha o nějakém Voldemortovi a o jeho síle. Nerušeně si žijí pro svoje bezvýznamné, rutinní a zmechanizované životy, propíjí mozkové buňky v oblíbených hospodách a nadávají na homosexuály, aby si alespoň částečně ulevili od pocitu zakonzervování v obrovské a dusné plechovce s názvem Svět. 
Severus zaklepal na dveře starého domu na kraji poklidné vilové čtvrti. Po pár minutách se zevnitř ozval příznačný klapot vysokých střevíců a jemu otevřela starší dáma v elegantním hábitu z černého sametu. V ušních boltcích se jí pohupovaly zatraceně dlouhé granátové náušnice.

„Přepych je prý rakovinou lidstva.“
„Ale nemusí být špatné v něm zemřít,“ odpověděl Severus s úšklebkem.
Žena se sladce usmála a pustila ho dovnitř.
„Už na tebe čeká,“ oznámila, když brala do ruky jeho sako, aby ho pověsila na věšák. „Včera jsi to vzal úprkem. Chudinka, byl z toho celý špatný. Stále dokola bouchal hlavou do zdi a přemýšlel, jestli ti neublížil. Prý sis tisknul to... no, víš co.“
„Hm,“ přikývl Severus. „Ale kvůli tomu jsem neodešel. Neměl si dělat starosti -nejsem z cukru.“
„Já vím,“ ozvalo se ze strmého schodiště nad nimi.  „Ty se na jazyku nerozplýváš.“
Nahoře na odpočívadle stál vysoký muž. Bujné rezavé vlasy mu divoce tančily kolem tvrdé mramorové tváře a v bledých, podivně zastřených očích mu pobaveně blýskalo. Uhlazoval si faldy na tmavém županu, které vznikly při jeho spěšném obléknutí.
„Dobré ráno, Rabastane,“ usmál se poněkud nuceně Severus.
Dáma v černém na oba spiklenecky zamrkala a zmizela za dveřmi vedoucími pravděpodobně do kuchyně. Severus nikde jinde než ve vstupní hale a v Rabastanově ložnici nikdy nebyl, ale podle vůně, která se k němu dostala, usoudil, že se asi o kuchyň jednalo. Chvíli na zabouchnuté dveře zíral a snažil se zapamatovat si to zvláštní aroma spojující tři druhy jeho nejoblíbenějšího koření - hřebíček, skořice, anýz.
„Matka si ráda hraje s chutěmi, pokud jde o dokrvovací lektvar,“ osvětlil Rabastan, když si všiml směru jeho pohledu. „Tak už pojď. Potom si dáš.“
Severus vyšlapal schody, lhostejně vložil svou dlaň do Rabastanovy a společně odešli do ložnice.
Pokoj byl čtvercový, poněkud stísněný a jediné světlo, které působilo, že z něj nebyla úplná kobka, se nacházelo v krbu. Uprostřed stála postel akorát pro dva, potažená bílým bavlněným prostěradlem. Někdo po ní rozesel malé červené polštářky.
Severus automaticky zamířil do jednoho z křesel a udělal si pohodlí. Rabastan mu mezitím namíchal pití.
„Přemýšlel jsem, jestli se vrátíš. Bál jsem se, že náš vztah skončil.“
„Obchody se nemají rušit bez konzultace druhé strany,“ podotkl Severus a změřil si Rabastana dlouhým, nečitelným pohledem. „Navíc tohle je obchod výhodný pro obě strany. Nevidím důvod končit.“
„Takže jsi přišel dokončit včerejší schůzku?“
„Dá se říct,“ přikývl Severus a upil ze své Bloody Mary. „Pokud tedy partner nemá nějaké výhrady.“
Rabastan se na něj zakřenil a odhalil tak své ostré špičáky. Severusovi tím matně připomínal Lupina. O tom teď ale přemítat nechtěl. Stočil tedy pohled na plápolající plameny před sebou a soustředil se jen na to, jakou další otázku Rabastanovi položí, aby efektivně využil protislužbu za dnešní setkání.
Rabastan ho nechal v klidu rozjímat a přešel k nočnímu stolku. Chvíli se jím prohraboval, než vytáhl na světlo umělohmotnou dózu.
„Sehnal jsem lubrikant,“ oznámil a zamával tubou, aby na ni Severus dobře viděl.
Do Snapea jako kdyby vjel ďas. Zatnul zuby, třísknul skleničkou o stoleček a vstal.
„Už jsem říkal, že ten včerejšek byl zaviněný něčím úplně jiným! Nemusíš kvůli mně měnit návyky.“
„Chci, aby ses cítil příjemně,“ podotkl Rabastan nevinně. „Mám sice rád krev, ale ne tu, kterou nemůžu slízat.“
Severus měl několik vteřin tendenci poznamenat něco vpravdě jízlivého, pak se však ovládl a jeho tvář dostala ten správný zakyslý výraz.
„Drobné info k situaci, která by mohla nastat: Až se mi rozžehne Znamení, těžko mi pomůže deset gramů gelu na tvým péru. Prostě a jasně, můj reflex je sebou trhnout, a pokud budeš ve mně, bude to holt trochu bolet. S tím ale nic neuděláš, tak se tím přestaň zabývat a užívej si. Ostatně já za to dostávám víc než dost.“
Rabastan se zatvářil na oko podrážděně. Schoval dózu zpátky do zásuvky, svlékl si župan, který dosud halil jeho vypracované, tvrdé tělo, a vlezl si mezi dva polštáře. Pak pohodlně opřený vyzval Severuse, aby přišel k němu. Severus s krátkým povzdechem vstal, sundal kozačky, odkopl je do rohu a rezignovaně se posadil na pelest, zády k Rabastanovi. Pak si začal přetahovat tričko přes hlavu.
„Ne,“ zarazil ho Rabastan. „Chci to udělat sám.“
Severusovo překvapení teď bylo mnohem větší, než když se jeho oči střetly s lubrikantem. Co se to s Rabastanem děje? Takhle ho neznal. Vždycky to byl sebestředný a netečný mizera. Jako milenec sobecký a necitelný. Teď ho ten samý muž hladí po vlasech; probírá se jimi, jakoby byly tím nejzázračnějším úkazem, který kdy viděl; omakává strukturu jemných a tenkých vláken, která sahají až po ramena a která mu něžně odpovídají svou měkkostí a poddajností; stahuje z něj tričko tak pomalu, že Severus mimoděk zasténá, jak mu lemování dlouze přejede přes bradavky; laská jeho odhalená záda, až jsou černé bokovky těsné nejen na bocích.
„Rabastane... co to děláš?“
Ta otázka vylétla ze Severusových úst dřív, než si stačil uvědomit, že při aktu spolu nikdy nemluví. Rabastan to ale nevzal nijak špatně.
„Už mě nebaví mít v ruce jen loutku, Severusi,“ zašeptal mu měkce do ucha a pak cucal jeho lalůček tak dlouho, dokud z něj nedostal obsidiánovou náušnici a nevyplivl ji na zem. „Dneska chci, abys po mně toužil.“
Plynule sjel rukama k Severusovým bokům, vklouzl oběma palci pod lem kalhot a laškovně mu přejížděl nehty po plochém břiše. Severus potlačil zasténání a objal Rabastanovu dlaň svými prsty, aby ho zastavil.
„Co po mně vlastně chceš?“
„Chci tvou touhu. Tvou rozkoš. Chci, aby ses svíjel pod mými dotyky a v duchu mě žádal, ať si tě vezmu. A pak se chci dívat, jak vrcholíš.“
Severusovi se rozbušilo srdce. Cítil, jak ho přelila vlna horka, a na ploskách dlaní mu vyrašil teplý, lepkavý pot.
„Slibuju, že odpovím na všechny tvé otázky. Prozradím ti, co jen budeš chtít. Znám jména všech členů Řádu, znám jejich adresy, jejich minulost. Cokoli si budeš přát,“ předl Rabastan do jeho ucha a sem tam ho olizoval. „Sám bych mohl být pravou rukou Ty-víš-koho, kdybych chtěl. Jenomže mě nebaví skákat, jak nějakej cvok píská.“
Rabastan Severusovi odhrnul vlasy a zasypal jeho krk svůdnými polibky. Tak žhavými a přitom tak lehkými, až se chlapci roztřásla ramena a žíla na spánku se divoce roztepala. Nikdy nic takového nezažil. Dotyky sebe sama se s ničím takovým nedaly srovnávat a dotyky toho cizího muže včera a předevčírem byly tomuhle na míle vzdálené. Severus netušil, proč se Rabastanovo chování takhle razantním způsobem změnilo, ani proč mu tolik záleží právě na jeho rozkoši, na jeho touze po něm. Vždyť jediné, co Rabastan Lestrange potřeboval, byla krev. Mladá krev, kterou byl zvyklý si brát ve stavu nejvyššího opojení.
„Dobře,“ vydechl Severus, aniž by věci domyslel do konce. „Dám ti, co žádáš.“
Rabastan mu otočil hlavu k sobě a krátce se na něj zazubil. Pak jeho sivou tvář zahalila rouška vážnosti.
„Ale nestojím o žádnou předstíranou slast, aby bylo jasno. Chci, aby ses se mnou miloval, ne ležel na posteli a nechal se šukat. Na to si můžu pořídit tu nejlevnější štětku. Rozumíš?“

Severus kývl. Rabastan ho svými silnými pažemi vytáhl na postel a položil ho vedle sebe. Vleže vypadal Severus ještě hubenější než ve skutečnosti byl. Neměl zpevněné břišní svaly, a tak se mu břicho nehezky propadalo na úkor vystouplých žeber. Byl proto rád, že Rabastanovu pozornost odvedly kalhoty. Rabastan mu je pomaličku rozepnul a stáhnul. Nepřekvapilo ho, že už pod nimi Severus nic nemá. Jenom se rozverně uculil a jal se ochutnávat to, čemu se dosud během jejich schůzek pečlivě vyhýbal.
Severus zpočátku dusil sténání ve svém hrdle. Stejně jako to dělal téměř celý svůj krátký sexuální život. Doma bylo nemyslitelné, aby si při uspokojování počínal hlučně, už kvůli tenkým zdím a otcově puritánské povaze, a od Rabastana se hned při prvním setkání dozvěděl, že nestojí o žádný hlasitý projev. Když teď ale rudovlasý muž vtáhl celou jeho tvrdou délku do svých horkých, lačných úst, před očima se mu roztančily hvězdičky a rozkřičel se jako ještě nikdy. Rabastan ho vyplivl a Severus přihmouřil oči v očekávání trestu, který přijít neměl. Místo něj přišel polibek jako vánek na špičku penisu, pak deset dalších po jeho délce, jeden do jemného ochlupení a nespočet od podbřišku nahoru až k pootevřeným, zvoucím rtům. Rabastan do nich vklouzl jazykem, škádlivě se otřel o horní patro a Severus měkce zasténal do jeho úst, až se oba propletené svaly rozbrněly.

„Nechápu, co shledáváš atraktivním na pistáciích, ale budiž,“ zabroukal Rabastan, když opustil ten teplý, sladký prostor. Uvelebil si svého milence na jednom z polštářků a vtiskl mu poslední letmý polibek na rty. Pak jeho prsty zabloudily pod Severuse, našly místečko mezi jeho půlkami a začaly smyslně přejíždět svými bříšky po svraštělém povrchu. Severus se prohýbal v zádech, odolával nutkání sáhnout si na bolestivě naběhlou erekci a protože nevěděl co s rukama, přejížděl jimi po Rabastanových ramenech, pažích a bocích. Myslel, že těmito veskrze obyčejnými dotyky nemůže nic způsobit. Překvapila ho Rabastanova okamžitá reakce v podobně mocného zavzdychání, a v mírném šoku si uvědomil, že ho mužovy odpovědi na jeho neohrabanou něžnost povzbuzují. Začal Rabastana hladit, kam jen dosáhl.

Rudovlasý muž ve chvíli Severusovy nepozornosti otevřel šuplík, vytáhl lubrikant a navlhčil si tři prsty. Potom je postupně jeden po druhém vsunul do chlapcovy rozcitlivělé štěrbiny. Severus zatajil dech a dlaně na Rabastanových bedrech ztuhly. Bylo to jiné, než když do něj silnější muž necitelně vrazil dva prsty a ve spěchu ho roztáhl. Bylo to příjemné, opatrné a Severus se přistihl, že chce najednou mnohem víc. Víc než ty tenké, pěkně zaoblené kousky potažené hladkou kůží.
„Rabastane,“ hlesl mu ze strany do ucha. Své přání mít ho okamžitě v sobě si ale raději nechal pro sebe.
Rabastan se pobaveně ušklíbnul. Pomalu vyndal prsty a ještě pomaleji je nahradil svou tepající chloubou.
Severus se ještě nikdy s žádným mužem necítil tak fantasticky. Většina těch, se kterými obchodoval, si z něj dělala prachobyčejnou děvku, nikdy ho nedokázali uspokojit a ani se o to nepokoušeli. Severus nebyl gay, a možná o to bylo těžší dosáhnout při takovém sexu vlastního orgasmu. Teď mu ale připadalo, že jestli do něj bude Rabastan celou dobu klouzat takhle mučivě loudavým tempem, nakonec se jeho rozkrok rozletí na milion kousků.
„Rabastane! Můžeš klidně zrychlit!“ zavrčel a zvrátil hlavu dozadu, když k němu dorazila další drobná vlnka extáze. Sám mu teď boky divoce vycházel vstříc.

Rusovlásek si ho ještě více nadzvednul, aby mohl přirážet hlouběji než dosud, zahákl jeho dlouhé štíhlé nohy o svá ramena a hmátl pod nejkrajnější polštář. Mezi prsty se mu ve světle plamenů cosi kovově zalesklo.
Severus ucítil chlad ocelového břitu na své rozpálené hrudi. Pevně semkl víčka a dech se mu zadrhl. Věděl, co kromě uspokojivých přírazů přijde. Celé tělo měl napnuté, jak ho Rabastan těsně vyplňoval a držel v záklonu. Nemohl vidět tenké ostří, které mu zajíždí pod kůži s grácií smyčce tančícího po strunách houslí, ale vnímal všechno. Pálení šklebené pokožky, bolest rozdírané škáry, vzrušení pramenící z provokování vlasových kořínků, které Rabastan bez ustání dráždil volnou rukou. A všechny tyhle pocity ještě umocňoval mužův jazyk, jenž klouzal po čerstvých ranách ve stejném rytmu, v jakém teď jeho úd pronikal do Severuse.

Přál si víc. Přál si vykrvácet v náručí tohohle muže, který mu právě přinesl rozkoš tak jedinečnou, že nic a nikdo ji už nebude moci překonat. Severus se bez přestání třásl po celém těle, kapičky horkého potu mu stékaly do otevřených ran a mísily se s krví, jež Rabastan lačně sbíral do úst. Nevěděl, jak dlouho ještě vydrží vzdorovat návalu slasti, který se s každým slíznutím a přírazem stupňoval. Nechtěl skončit dřív než Rabastan. Nutil se těmi ubohými zbytky své vůle, aby se neudělal, aby vydržel - nutil se myslet na něco neutrálního nebo odporného, jenom aby oddálil blížící se vrchol. Nikdy by to nikomu nepřiznal, ale myslel v tu chvíli na Brumbála a jak by se asi tvářil, kdyby ho takhle viděl - s prohnilým Rabastanem Lestrangem, jeho ptákem v zadku a břitvou na těle.

Ta představa zaúčinkovala dokonale. Rabastan s poslední karmínovou slzou, kterou Severusova kůže vyplakala, vyvrcholil a Severus ho následoval několik vteřin po něm.
Místnost se ponořila do ticha přerušovaného jen praskáním v krbu a prudkým oddychováním. Oba se navzájem křečovitě drželi a sháněli ztracenou rovnováhu. Rabastan stále ještě cuchal Severusovy vlasy, i když nyní již značně nepřítomně. Severus tlačil zavřená víčka k sobě a snažil se upamatovat si tuhle chvíli, tenhle zážitek - to zdánlivě neslučitelné spojení bolestí a vzrušení, tohohle bestiálně něžného muže. Když pak otevřel oči, nemohl uvěřit, že Rabastanovi po tváři teče slza. Jemně ji setřel.

„Co se stalo?“
Ta otázka pročísla smířlivé ticho. Rabastan pustil Severuse ze své náruče, převalil se na bok, olízl zbytky krve na břitvě a schval ji do nočního stolku.
„Možná bychom se už měli rozloučit,“ zachraplal. „Za to, cos mi dal, ti samozřejmě nezůstanu dlužen.