Laureátem poprvé

Zmrtvýchvstání bylo ve skutečnosti náročné.
Ani tak nešlo o všechny ty formality kolem nejsem mrtvý situace, protože o ty se levou zadní postaral pochopitelně Mycroft, přesto Sherlock nečekal, že bude John z jeho návratu tolik roztrpčený. Jejich setkání si po roce představoval úplně jinak. Takže k jeho překvapení scénář neprobíhal podle osvědčených dedukcí, i když mu jeho bratr dost expresivně naznačil, že se nesetká s otevřenou náručí a jeho doktor ho pošle do háje. John Watson k tomu efektivně využil jen vulgární gesta a teatrální odchod.

Trvalo tři měsíce, než Sherlock pochopil, proč tomu tak bylo. A další dva než s ním jeho přítel poprvé promluvil. Nebo mu spíš dal ránu pěstí, a pak mu ji jako správný armádní doktor zase ošetřil. Při té příležitosti prohodil několik profesních frází o ledování, klidovém režimu a koupi Advilu.

Během vyhlazování Moriartyho kartelu si Sherlock srovnal a uvědomil dost věcí. Jednou z nich bylo pochopení vlastní situace a toho, co pro něj John Watson doopravdy znamenal. Sebepoznání pro něj bývalo v minulosti náročné, ale pro svého doktora byl ochotný dopodrobna rozebrat i vlastní emoce, o nichž byl dříve přesvědčený, že jimi nedisponuje. Nakonec ale prozřel. A pochopil, proč by pro svého nejlepšího přítele kdykoliv obětoval krk i pověst znovu. A nemrknul by u toho okem.

A zatímco měl příležitost sledovat Johna, nabyl dojmu, že se u něj při truchlení nad Sherlockovou ztrátou taky něco změnilo. I když si slovutný detektiv nebyl jistý, co přesně to bylo a zároveň nebyl dostatečně odvážný, aby zjišťoval podrobnosti. Pokud šlo o Johna Watsona, tak mu vždy srdce dělalo čáru přes rozpočet rozumu. Jen teď už chápal proč. A v tuhle chvíli mu stačilo málo, protože to nechtěl zase zkazit. A tak přijal, co se nabízelo. Co mu jeho přítel mohl ochotně nabídnout.

Ale pak se daly věci rychle do pohybu a John se za další měsíc po rozchodu s jakousi Mary zase nastěhoval na Baker street do svého starého pokoje. A to si byl Sherlock téměř jistý, že měl John v plánu tu ženu požádat o ruku a založit s ní rodinu. Nedovolil si ani doufat, že by za změnu tak velkých plánů mohl právě jeho návrat. Chtěl by, ale nemohlo jít o jeho přičinění. Nebo snad ano?

Hned od prvního dne Johnova návratu na Baker street to vypadalo, že ho nechce pustit z očí. Jako by se bál, že je to celé jenom sen a že když se probudí, Sherlock bude zase mrtvý. Nebo pryč. John byl jako jeho stín. A ke všemu byl daleko víc taktilní. Sherlock skoro očekával, že s ním brzy začne spát i v posteli. Tedy během těch dnů, kdy se detektiv odhodlal vůbec spát. Ne, že by proti Johnově přítomnosti ve své posteli něco měl, právě naopak. Kvůli takové možnosti by začal spát pravidelně a bez výjimky. Ale takové štěstí on přece mít nemohl. John se zkrátka jen potřeboval přesvědčit, že je skutečný. Že nezmizí. To bylo vše. A Sherlock jeho doteky a pozornosti víc než vítal. Darovanému koni přece nehodlal hledět na zuby. Tak se to říkalo, že?

Několik měsíců takhle žili v klidném pohodlí domácnosti. Sherlock byl spokojený - dokonce spokojený s tím, co spolu zase vytvořili a jak se jejich pouto vracelo do normálu i s nějakými bonusy navíc. Začali spolu pracovat na případech. John začal novu psát blog. Večery trávili hodinami povídáním nebo družným mlčením, přičemž si Sherlock do svého paláce mysli ukládal nové zážitky. Nové vjemy. Stavěl Johnovi speciální přihrádky.

Na konci večera šli každý do své postele. Sherlock spíš naoko a ze slušnosti, než že by tak ochotně učinil. A přestože Johnovi muselo být jasné, že by jeho spolubydlící po možnosti sdílet postel hned skočil, nikdy nedal najevo sebemenší zklamání nad jiným uspořádáním. Fyzická intimita pro něj nebyla nutností. Nikdy dřív a ani nyní.

Ani pro Johna to nebyla zvláštní potřeba. Sex si užíval, zejména zamlada, ale ty roky přešly a mimo vztahy ho už nevyhledával. V rámci dlouhodobějších vztahů byla sexuální přitažlivost naopak vždy příležitostí, jak je povýšit nad fyzickou rovinu a využít tuhle intimitu k prohloubení citového pouta. K ustálení něčeho hodnotnějšího a hlubšího.

Na světě nebyl ale nikdo, kdo by Johna Watsona znal tak dobře jako Sherlock Holmes. A nejednou se John přistihl, že přemýšlí nad tím, jaké by bylo poznat ho i tímto způsobem. A i když si vnitřně uvědomil, že do jakési mentální míry po takovém spojení toužil, při pouhém pomyšlení na sex s jakýmkoliv chlapem – a dokonce i se Sherlockem – v něm ožila reakce, která mu bránila tuhle poslední hranici překročit.

V jádru šlo o to, že byl vychovaný zatvrzelými konzervativními rodiči, kteří uznávali jen tradiční hodnoty. Zejména otec, který po pozření alkoholu nešel daleko ani od rány. Většinu mládí strávil John posloucháním řečí o tom, že je homosexualita hřích nebo nemoc a že všechny hřešící sodomity čeká to nejhorší peklo.
Když se pak Harry v osmnácti vyoutovala, otec dostal první infarkt. A už nikdy s ní nepromluvil. John si s sebou tyhle vzpomínky táhl jako těžká zavazadla na každém kroku. Že se mu občas zalíbil nějaký chlap čistě esteticky, si nechával pro sebe. Ostatně to nikdy nic neznamenalo. A jakékoliv další svody, které mu život připletl do cesty, si kompenzoval tím, že si v životě všímal hlavně žen. Užíval si jejich postavu. Hebkost jejich kůže, kulaté křivky, horké teplo, do kterého mohl přirážet, jejich jemnou vůni a nasládlou chuť. Ten pocit, když se proti němu ženské tělo prohnulo a zachvělo se jako list ve větru, byl nepopsatelný. Stejně jako pocit, při kterém se vlhký klín sevřel kolem jeho prstů, jazyka nebo penisu, byl slastný a jedinečný. 
Ve srovnání s tím byla mužská postava nezajímavá. Samé tvrdé linie a úhly, žádná poddajnost nebo měkkost. Každopádně i tak si John často představoval, jak líbá Sherlockovy plné vyzývavé rty. Jak mu prsty putuje po čerstvě oholené tváři až do saténových kadeří, kde za ně zatáhne. Při té fantazii se mu divoce rozbušilo pokaždé srdce. A že si to představoval poměrně často. Ale i když byla jeho obrazotvornost taková, jaká byla – reálná, ryzí a příjemná - nedokázal si představit, jak by to od tohoto bodu dál mezi nimi pokračovalo. A jestli by to vlastně chtěl. Cítit přitažlivost k Sherlocku Holmesovi bylo matoucí a chaotické. A nechávalo to jeho mysl v ustavičném zmatku.

Každopádně si moc dobře uvědomoval, že jeho láska k Sherlockovi přesahovala fyzické mantinely. Nebo je naopak naprosto míjela. Kdyby k sobě měl být však upřímný, byly tam překážky, které by byl nejspíš ochotný s patřičným vedením přeskočit.

Navzdory tomu Sherlock jeho hranice celou dobu respektoval a nikdy nepožádal o víc, než jen o hřejivý úsměv, laskavý pohled nebo čerstvý toust s čajem ke snídani.
A tak pokračovali jako dřív. Zvyk byl železná košile. Sherlock se spokojil s občasnými doteky, nevyřčenými přísliby bez jakéhokoliv očekávání a Johnova frustrace rostla každým večerem jako plevel hnojený ve skleníku.
 

Čas od času se vydali na cestu za většími nákupy, zábavou a jídlem. Během jejich odloučení si Sherlock navykl pravidelně jíst, což John vítal s velkým povděkem. Potřeba sytit člověka jako byl on, byla pro doktora skoro jako nutnost dýchat. Zejména když věděl, jaké měl jeho přítel dřív zvyky a jak nezdravý život vedl.

Pár kilometrů za Londýnem bývaly farmářské trhy, které si John oblíbil. Poblíž byla i vyhlášená vinárna s nóbl občerstvením, které si zamiloval dokonce i Sherlock. Nebylo to veřejně tolik známé místo, ale shlukovala se tam módní smetánka a občas na místě natrefili i na nějakou celebritu. Hrála tam tichá jazzová hudba a v přítmí světel člověk snadno ztrácel přehled o čase. Bylo to vítané oproti tomu marastu, kterému oba denně čelili ve svých profesích. A naštěstí pro ně byl podnik spojený i s malým hotelem, který občas mohli využít, když už bylo pozdě, měli upito a sehnat taxík až do Londýna bylo zbytečně komplikované.

Byly to příjemné ničím nerušené večery plné vzájemné sounáležitosti. A John měl pocit, že se díky nim Sherlockovi cítil bližší. Byly to jejich večery. I přes absenci fyzického kontaktu byly dost intimní a osobité. S přivřením oka by se daly považovat za schůzky dvou milenců, přestože nic takového mezi nimi doopravdy nebylo.

Občas s někým zdvořilostně prohodili pár slov, občas je někdo poznal, ale víceméně se tady nikdy nesetkali s nikým dvakrát, takže každé setkání s jinými lidmi probíhalo bez očekávání. A bez větších následků.

Dnes večer tady seděla žena po třicítce. Štíhlá a i s jehlovými podpatky ne příliš vysoká. Jen o málo menší, než mohl být John. Po černých punčochách se jí od pat až pod sukni táhly švy, aby zvýraznily délku jejích nohou. Opírala se o bar s nenucenou elegancí a pohrávala si s drobnými bílými perlami na krku. Měla zlatohnědé vlasy, ve kterých se odráželo světlo a nakažlivý úsměv. Dlouhá šíje vyčuhující z na míru šitých šatů se svůdně nabízela predátorům v okolí. A jistá sofistikovanost v gestech byla ukazatelem, že šlo o váženou osobu, která byla zvyklá na komfort a určité postavení. Vlasy měla sčesané do přísného drdolu, ze kterého neunikl ani pramen a podle držení těla měla v plánu si dnešní večer jednoduše užít. Nic neřešit.

John z ní nemohl spustit oči. Něco na jejím držení těla ho upoutalo. A zejména způsob, jakým její křivky obepínaly vínové až skoro černé šaty, které naznačovaly, co se pod nimi skrývá.

John ve společnosti Sherlocka obhlížel ženy spíše jen proto, aby ocenil jejich krásu. Jeho morální kompas ho držel dál od zbytečných úletů a flirtu. Možná, že nebyl schopný intimity mezi nimi, ale Sherlock znamenal pro něj daleko víc, než nějaká nahodilá známost na jednu noc, třebaže by na čas zkrotila jeho libido. I kdyby nebyl se Sherlockem, ať už to v tuto chvíli znamenalo cokoliv, protože vlastně nikdy nahlas neprojevili, co znamenají jeden pro druhého, tak by se ji nepokoušel svést. Nejspíš by na ni nepromluvil ani ve chvíli, kdyby se cítil naprosto volný, neboť měl dojem, že byla mimo jeho ligu. Nicméně pohledu se ubránit nezvládl. A když se poté ohlédl přes rameno na Sherlocka, bylo mu jasné, že té geniální mysli skrývající se za proměnlivýma očima neuniklo, o co tady běží. A proč je Johnův dech tak náhle zrychlený a duhovky rozšířené.

Horkost v obličeji Johnovi prozradila, že mu pravděpodobně rudnou tváře a tak pro jistotu sklonil hlavu. Na rtech měl nevyřčenou omluvu. Když už ne za to, že ho ta žena přitahovala, tak alespoň za hrubou nepozornost vůči svému společníkovi. Než však stačil cokoliv říct, Sherlock už byl na nohou a zamířil k baru.

Doktorovo srdce se sevřelo v hrudi, jako by ho někdo prudce stiskl v dlani. Tep se mu ještě jednou tolik zrychlil a dlaně se mu začaly nepříjemně potit. Tu zamýšlenou a nevyřčenou omluvu hořce polknul.

Stísněný strachem, že ji Sherlock chce při nejmenším znemožnit za to, že se rozhodla být pro dnešní večer svůdná a žádoucí, z nich nespouštěl oči. Cítil se dost provinile, poněvadž v Sherlockově pokrouceném světě, kde sentiment měl místo jen pro Johna Watsona, to chování bylo zřejmě oprávněné. A John se přistihl, že ho ta situace dokonce vzrušuje. Představa žárlícího Sherlocka v něm probouzela něco animálního.

Ale stačilo sledovat Sherlockovu chůzi, pevné držení ramen, křivku rtů a jiskru v očích, když ženu bez ostychu oslovil, aby John pochopil, že v detektivově postoji bylo něco jiného. V tu chvíli věděl, že si celou situaci vyložil špatně.
Byl svědkem toho, jak se Sherlockovy dlouhé prsty letmo dotkly do punčoch oděných kolenou, jak jí věnoval vybízející úsměv a poté jí i něco zašeptal do ucha. Zazubila se na něj a spočinula mu dlaní na paži, kterou obemkla prsty s rudě lakovanými nehty. Sherlock ji ochotně nechal. Reakce jejich těl a výrazy v obličeji Johna mátly, ale v momentě, kdy se oba se zaujetím podívali jeho směrem, ho zasáhlo neblahé prozření. Bylo to jako facka zčistajasna. V jejich tvářích nebylo pobavení. Pokud John mohl se svou omezenou schopností dedukce odhadovat, šlo spíše o chtíč. O něco mnohem pudovějšího a syrovějšího, co by nikdy nečekal.

Jeho spolubydlící povytáhl obočí do čela a John ten lesk v očích hned rozpoznal. Byl to přesně ten pohled, který muž míval, když měl něco za lubem.

A než se doktor dokázal připravit na to, co se bude dít, oba dva vyšli vstříc jeho směrem, zatímco žena s medově zbarveným drdolem byla zavěšená do Sherlockovy paže.