3. kapitola

Vzbudila ho hudba, přesněji řečeno písnička od Lady Gaga, kterou doprovázely hlasy.

„Co to děláš?“

„Má tu písničku rád.“

„Jak to asi můžeš vědět?“

„Koukal jsem se mu na facebook. Všechno slyší, ne?“

„Sluchové funkce degenerují jako poslední.“

Byl to šok. Jako by na něj někdo vylil ledovou vodu, zatímco tvrdě spal. Byl dezorientovaný a srdce mu bušilo tak divoce, že ho slyšel až v uších.

O to větší šok to pro něj byl, když mu dva vědci, doktorka Caitlin Snowová a Cisco Ramon řekli, že se nachází ve S.T.A.R. Labs. Na místě, které se mu nikdy ani nesnilo, že ho někdy navštíví. Navíc mu sdělili fakt, že byl devět měsíců v kómatu.

Svět se pod tím prohlášením začal chaoticky točit. Takže on byl devět měsíců mimo, protože do něj uhodil blesk, probral se v budově chvalně známého Harrisona Wellse a byl v naprostém pořádku?

A vůbec, odkdy zasažení bleskem způsobí, že člověku narostou svaly?

Cítil, že je ve skvělé formě. Popravdě, vypadalo to, že se nikdy v životě necítil lépe.

»»--->   Ϟ Ϟ Ϟ   <---««

Bodlo ho u srdce, když zjistil, že během těch devíti měsíců Iris našla svou spřízněnou duši. A nebyl jí nikdo jiný, než Eddie Thawne, Joeův nový parťák. Ale k jeho vlastnímu překvapení, to zjištění nebolelo tak moc, jak očekával. Něco v jeho mysli mu našeptávalo, že ona mu stejně nebyla nikdy určena a že na něj stále někde čeká jeho druhá polovina. Skoro jako by měl pocit, že už je tomu objevu blízko.

Na začátku ho jeho nové schopnosti trochu vyděsily, nebýt podpory členů ze S.T.A.R. Labs a jejich vědecké i morální opory, nejspíš by z toho začal šílet. Před nimi nemusel nic skrývat, protože ať už si přál, aby to Iris věděla, Joe měl pravdu, v první řadě ji musel chránit.

Ale i napříč novým přátelstvím a se vší tou pomocí, stát se hrdinou svého města byl závazek. Bylo to těžké rozhodnutí, vyžadovalo to zodpovědnost a svým způsobem se z toho mohla stát celoživotní oběť. Co když nedokáže být tím, koho lidé Central city potřebují? Co když měl Harrison Wells pravdu a byl jen vedlejším efektem nezdařilého pokusu s urychlovačem částic. To ještě neznamenalo, že by měl být hrdinou. I přestože si nepřál celý život nic jiného, než pomáhat lidem. Od dětství se kromě šikany potýkal také s výsměchem, když věřil na nemožné. Až se nakonec tím nemožným stal on sám. O to horší bylo, že se mu to nezdálo jako shoda náhod.

Ale jak by mohl někdo s podobnými schopnostmi, jako měl on, zavraždit jeho matku před tolika lety? Co když se z toho stane osobní msta a křížová výprava na cestě za polapením vraha Nory Allenové? Dokáže si držet odstup a zůstat nezaujatý?

Hranice mezi žalem a vinou byla vždy tenká.

Byl jediný člověk, který by ho mohl pochopit a kterého věděl, že musí navštívit.

Setkání s Arrowem bylo tentokrát úplně jiné, než posledně. Oliver Queen ho vyslechl, podržel ho v těžké životní chvíli, dal mu několik nedocenitelných rad a Barry z něj měl chvíli pocit, jako by ho konečně pustil blíž k sobě. Vnímal souznění a atomy v jeho těle začaly lehce vibrovat. Zřejmě z dobrého pocitu, který v něm Oliver vzbuzoval. Na pár okamžiků se cítil celý a spokojený, protože tenhle muž před ním, muž s těma nejmodřejšíma očima na světě – jak si už všiml, chápal, čím si Barry procházel. Chápal, čím se musí stát.

Tento hrdina, ke kterému vždy vzhlížel, mu byl podobný víc, než se na první pohled mohlo zdát. A Barry nechtěl v tuto chvíli nic víc, než aby byl na něj ochránce v kápi hrdý.

Něco ve tváři Olivera Queena bylo celkově jinak. Byl uvolněný a sledoval Barryho s drobným úsměvem na rtech, oči přišpendlené do jeho olivových duhovek. I v postoji bylo znát, že je tatam to zbytečné napětí nebo rivalita.

I tak si ale držel dostatečný odstup, občas si prohnětl ruku, jako by ho bolela, a sem tam přešlápl z nohy na nohu, jako by byl nervózní. Ale možná si to rychlík jen přál, protože to byl on, kdo tady byl nervózní a nechtěl v tom být sám.

„Měl si úraz?“ začal Barry, aby trochu pozdržel konverzaci, u které nevěděl, jak začít. Bradou poukázal na zápěstí smaragdově oděného muže.

Oliver si odkašlal a uhnul lehce pohledem, „To nic, bylo to horší, rychle se to hojí.“

Zřejmě nechtěl působit zranitelně. Hrdinové přece nekrvácí a nelámou si končetiny. Barryho mysl se zpětně vrátila k momentu, kdy si před pár dny zlomil ruku sám, když s doktorem Wellsem, Ciscem a Caitlin testovali jeho schopnosti. Během tří hodin se mu naprosto celá zhojila. Jako by se to nikdy nestalo.

Byla škoda, že neměl Oliver podobnou výhodu. Jako samozvanci, který je denně v ohrožení života, by se mu to určitě hodilo. S počtem všech nepřátel, kteří se ho pokoušeli zranit. Zejména když si Barry vybavil všechny ty jizvy na jeho svaly opředeném těle.

„Něco mi říká, žes tisíc kilometrů neuběhl jen proto, abys pozdravil přítele a ptal se na jeho zranění,“ přerušil plavovlasý muž tok Barryho myšlenek.

Mladík chvíli hledal správná slova. Nadechoval se a vydechoval, měl pocit, že tíha na jeho ramenou způsobí, že se namístě sesype.

„Celý život jsem chtěl dokázat něco víc,“ svěřil se mu. „Být něčím víc. To se teď stalo a při první příležitosti někomu pomoct, jsem to podělal. Co když má Wells pravdu? Co když nejsem hrdina? Co když jsem jen kluk, kterého zasáhl blesk.“

Bylo zvláštní, jak snadné bylo tyhle věci říkat zrovna jemu. Oliver Queen byl k němu v minulosti všechno, jen ne dvakrát sdílný, příjemný a vlídný. A stejně měl Barry pocit, že je jediný, kdo ho dokáže uklidnit a doopravdy motivovat.

„Nemyslím si, že tě ten blesk zasáhl, Barry. Myslím, že si tě vybral,“ řekl Oliver hlubokým hlasem a z jeho výrazu bylo snadné vyčíst, že svá slova myslel upřímně a vážně.

A když tohle Barrymu s neoblomným přesvědčením řekl, naskočila mu husí kůže a v žaludku se mu vytvořil podivný uzel. To prohlášení znělo osudově a nekompromisně. Jako by opravdu měl být předurčený k tomu, aby se stal hrdinou, jako ti, které vždy obdivoval a tiše zbožňoval.

Ale byl hoden takového privilegia?

„Prostě si nejsem jistý, že jsem stejný jako ty, Olivere. Nevím, jestli můžu být nějaký neohrožený strážce.“

„Můžeš být něčím lepším. Protože dokážeš lidi inspirovat tak, jak jsem to já nikdy nedokázal. Jako strážný anděl můžeš střežit své město, něčeho dosáhnout, zachraňovat lidi. Tak rychle jako blesk.“

Ten moment podivného souznění byl dojemný a Barryho úzkost pomalu vyprchávala s každým vřelým slovem, které k němu druhý strážce pronášel s nečekanou důvěrou. Nervozita taky dávno vzala roha. Měl nutkání ho obejmout a položit si čelo na jeho statné rameno, ale potlačil ho. Možná byl teď Oliver k němu vřelejší, ale něco tak intimního jako objetí by nejspíš znamenalo pár kroků zpátky v jejich nově vybudované harmonii. A mladý vědec věděl, že chce tuhle důvěru naopak pěstovat a rozvíjet. Možná, že jednou mu to objetí Oliver Queen nabídne sám.

„Dej na svou vlastní radu,“ otočil se k němu samozvanec, tentokrát se zakrytýma očima a Barryho polilo příjemné teplo, když na jeho tváři spatřil vlastní výtvor. „Nos masku.“

Když sledoval při odchodu další z těch kaskadérských kousků svého – teď už zřejmě - přítele, nemohl si pomoct, aby svůj obdiv nevyjádřil nahlas. Oliver Queen docílil toho, že se Barry cítil doslova požehnaně. I navzdory tomu, že se během celého rozhovoru ztrácel v těch modrých hlubinách.

Bylo to zvláštní, skoro vůbec ho neznal, viděli se sotva párkrát a stejně měl dojem, jako by ho znal celý život. Jako by vnímal, co se mu honí v hlavě.

»»--->   Ϟ Ϟ Ϟ   <---««

Časem začal Barry překonávat složitější překážky, vyvíjet se, zdolávat nemožné. Kromě rychlosti, schopnosti regenerace a vrhání blesků, se naučil provibrovat pevnými předměty na molekulární úrovni. A při každé nové schopnosti přemýšlel nad tím, co na to řekne Oliver. Udělá na něj dojem? Věnuje mu jeden z těch vzácných vřelých úsměvů, které má vyhraněné jen pro své nejbližší?

Stejně tak se časem začalo víc a víc projevovat spojení s jeho spřízněnou duší. Snad jako by byla někde poblíž. I když byly některé případy fyzické i mentální bolesti nepochopitelné, vzhledem k tomu, že běžní lidé nemívají střelná zranění nebo halucinace, snášel to vše tentokrát lépe. Díky regeneraci, která jako by mu byla právě kvůli jeho spřízněné duši přidělena osudem, byl vše schopný tolerovat a překonávat snadněji a bez následků. A kdo ví, možná byla ta schopnost dvousměrná a jeho nové vlohy dokázaly té osobě na druhém konci pomoci také. Aspoň v to doufal.

Měl nové přátele, na které se mohl spolehnout, dařilo se mu v práci a dokonce se dávno přenesl přes zranitelnost vůči Iris. Přestože měl každý den nutkání ji všechno říct, vždy vyhrála zodpovědnost a taky láska k ní. Která byla už jen ryze bratrská. Když zaslechl, že se zasnoubila s Eddiem, jediné, co si opravdu přál, bylo, aby byla šťastná a už ho ani zdaleka netížil pocit ztráty.

Začal si říkat Flash, Oliverovo prohlášení o bleskové rychlosti bylo vlastně trefné a vystihovalo jeho podstatu. Nejen, že byl jako blesk v mnoha rovinách, ale samotný blesk mu tuhle proměnu způsobil. Flash. Ta přezdívka se mu líbila. A líbilo se mu, že ji vymyslel jeho přítel hrdina.

Vše bylo dokonalé, nebo mělo by být.  Ale byla tu jedna drobnost. Ten malý, ale vzrůstající dojem podivného nenaplnění, který dotíral každým dnem víc a naléhavěji. Kdykoliv se objevil pocit, který mu nepatřil, nebo mravenčení po těle, věděl, co se děje a pokaždé byl blíže k tomu, že by konečně rád poznal, kdo mu byl životem předurčený jako druhá část dokonalého celku.

»»--->   Ϟ Ϟ Ϟ   <---««

Cisco Ramon se nadšeně rozhlížel po vybavení. „Člověče, já myslel, že máme ve S.T.A.R. Labs krutopřísný vybavení, ale tohle je bomba. Co bych taky čekal od Felicity Smoakové.“

Byl to jeden z těch případů, který je svedl spíš omylem dohromady. Metačlověk se schopností manipulovat s předměty se objevil ve Starling city a vlastně to byla Felicity, kdo se Barrymu a jeho týmu jako první ozval. Oliver, věčně zaneprázdněný mudrováním, se netvářil, jako by tím byl nadšený, ale stejně tak se ani netvářil, jako by to neschvaloval, když dorazili do jeho města. Nejspíš věděl, že k polapení metačlověka bude potřeba jiného metačlověka a od toho tady Barry byl.

Lučištník měl opět jednu z těch svých chmurných nálad, kdy se lidem okolo zrovna dvakrát neotevíral, a kdyby jeho pohled mohl zabíjet, zřejmě by Arrow jeskyně – jak jí Barry začal nadšeně říkat – byla plná mrtvol hned poté, co Olivera oba týmy přehlasovaly při domluvě postupu k polapení toho metačlověka.

Nakonec vše dopadlo dobře a ke spokojenosti všech stran nebyl nikdo zraněný. Flash a Arrow spolupracovali podle Barryho v dokonalé shodě, i když bylo podle odsekávání a vrčení ve vysílačce poznat, že byl Oliver místy nespokojený.

Barry věděl, že příliš riskoval, ale byl to jeho denní chleba. Nebyl zvyklý zkoumat okolí a možné nástrahy, jednoduše byl dostatečně rychlý, aby jednal a neřešil to. Taktika mu byla v podstatě cizí a v tu chvíli vždy nastoupil na scénu Arrow a jeho schopnost improvizace.

Když Barryho těsně minula kulka, na okamžik mu vylítl adrenalin v krvi. Ovšemže to bylo nebezpečné, ale zároveň vzrušující. Spolupráce s druhým samozvancem byla něco, po čem vždy toužil. Zasáhlo jen štěstí, když zavčas stačil Arrow prohnat šíp útočníkovým stehnem, aby odklonil trajektorii střelby. Psychokinetické schopnosti nebo ne, bolest byla vždy dostatečným rozptýlením a metačlověk, kterého chytali, rozhodně vůči ní imunní nebyl.

Když se vrátili do skrýše, Oliver se naštvaně beze slova vytratil, ale než odešel, věnoval Barrymu rozlícený pohled.

„Šlo to jako po másle. Co s ním je, zase mu někdo něco zlomil a nezmínil se? Nebo má nějaké trvalejší problémy?“ optal se Felicity v tichosti Barry, zatímco se s obavami mračil směrem k odcházejícímu muži. Možná se cítil trochu provinile, když jednal zbrkle, ale všechno dopadlo dobře, nebo ne?

„Ne, vlastně je v poslední době v lepší fyzické kondici než kdy dřív. O žádných problémech nevím. Všechno mu funguje na sto procent. Teda ne, že bych věděla, co všechno mu funguje na sto procent a že bych v tom měla přehled. Chci říct, nevím, v jaké kondici obyčejně bývá nebo byl a jaké ho přitom trápí problémy a jestli mu všechno funguje. Já jeho kondici nesleduju, ani nic jiného, nemluvím o ničem intimním, mluvím tu samozřejmě o…,“ protřepala Felicity hlavou během svého zamotaného monologu. „To je jedno, prostě se mi zdá, že se cítí dobře, snáší svá zranění daleko líp, než předtím. Ne, že by se mi s tím někdy svěřil. Znáš ho, vlk samotář.“

Barry se neudržel, aby se nezačal nad jejím blábolením upřímně smát. Felicity byla prostě Felicity. Měla kouzelnou osobnost.

Nakonec však vzdychl, „Myslel jsem, že už se přenesl přes tu averzi ke mně, když jsme se viděli naposledy, byl vstřícnej a no… Milej, však víš, na jeho poměry. A dneska se zdálo být všechno fajn. Až doteď.“

„Barry, Oliver tě má rád. Neřekne to nahlas, ale žádnou averzi vůči tobě necítí, věř mi. On je prostě takový.“

„Já nevím, mám pocit, že jsem něco provedl.“

Felicity se na rychlíka v červeném obleku pousmála, „No, popravdě… Myslím, žes mu udělal čáru přes rozpočet. Oliver je zvyklý všechno promýšlet, taktizovat, je to jeho modus operandi. Vnesl si mu do jeho řádu chaos.“

„Skvělý. Teď už se mnou nebude chtít nikdy pracovat. Jsem idiot.“

„Neměj strach, on se přes to přenese, až se jeho ego zklidní. Normálně je zvyklý, že je všechno podle jeho pravidel a dneska se musel přizpůsobit,“ opáčila mu prostě. „Musíš být trpělivý.“

Mladý brunet vzdychl, „Spíš mám pocit, že jsem ho naprosto zklamal. Vidělas, jak se na mě díval?“

„Kdy přesně? Protože obvykle se na tebe dívá jinak.“

Barry se zamračil a založil si ruce na hrudník, „Co tím myslíš?“

„Ah, ty nevíš, jak se na tebe dívá, když si myslí, že ho nikdo nevidí…“

„A jak se na mě dívá?“

„S nadějí, ale i obavami. Je na tebe pyšný. Oliver je složitá povaha, ale mě neoblafne. Zažil toho v minulosti příliš, o většině z těch zvěrstev nemluví. Trvá mu, než k sobě někoho pustí a jak oba víme, není to nejotevřenější člověk pod sluncem. Ve skutečnosti se v jeho povaze odráží péče a starostlivost. Je přísný a zarputilý, protože má strach. Nese na ramenou břímě za celý svět. Má pocit, že je všechno jeho vina a stejně tak cítí zodpovědnost i za tebe. Je to s tebou jiné, protože ty, stejně jako on, venku nasazuješ krk a i když jsem slyšela o tvých schopnostech, nedělá tě to nesmrtelným, Barry. Myslím si, že ho to trápí. Že tě nechce ztratit. Ztratil už mnoho přátel.“

„Vždyť se sotva známe,“ opáčil mladík se zelenýma očima napůl zmateně, napůl ohromeně. „Viděli jsme se párkrát. Vyměnili si pár smsek a telefonátů.“

„Já vím, ale k některým lidem přilneme už v samotném zárodku přátelství, protože máme pocit, jako bychom se znali odjakživa. Myslím, že jsi jedna z těch Oliverových výjimek, i když to tak na začátku nevypadalo. Ostatně, v popírání je mistr světa.“

„To si jen domýšlíš,“ pronesl trochu dojatě rychlík.

„Ne, vlastně jsem si tím docela jistá. Vidí se v tobě. Dokážeš nejlíp pochopit, čím prochází pokaždé, kdy selže. Vím, jak se chová k lidem. I když si myslíš, že je k tobě nedůtklivý, vlastně je to jeden z jeho lepších dní.“

Barry se na okamžik zamyslel, promnul si kořen nosu a trochu provinile svěsil ramena, „Popravdě, cítím to podobně. A představa, že jsem ho zklamal, mě trápí. I když jsem ho měl při prvním setkání za protivného nafoukaného chlapa, co mě nesnáší, něco na něm jako by mi říkalo, že za tu trpělivost stojí.“

„A oba dva víme, že za ni stojí,“ přikývla Felicity a položila mu drobnou dlaň na paži. „Jen je na sebe příliš tvrdý. Na ostatní jakbysmet. A přesto, když jde o tebe, vypadá, že se ho to dotýká víc, než je ochotný přiznat. Myslí si, že to nevidím. Je naštvaný, protože se o tebe bál. A teď šel trucovat.“

„Já nevím, Felicity, přijde mi, že si jen něco nalháváš.“

„Jak myslíš, Barry. Ostatně, čas to sám ukáže.“

Nakonec Barry s Ciscem odcestovali ještě té noci a zajatého metačlověka čekalo specializované vězení ve S.T.A.R. Labs. Barry Olivera už neviděl, ale odvezl si s sebou hořký pocit zklamání a nepřijatelné ztráty. Vlastně se cítil mnohem víc nepříjemně, smutně a rozladěně, než si do té doby uvědomoval. Ten sžíravý pocit prostupoval každou buňkou jeho těla a z nějakého podivného důvodu se mu na pár krátkých okamžiků objevily v očích i slzy. Jako by mu zrovna někdo blízký umřel a on měl truchlit.

Zklamal svého hrdinu.

Teď už to nedokázal vzít zpátky. Leda by se dokázal nějakým způsobem vrátit v čase a napravit to, ale taková myšlenka byla naprosto absurdní.

A Oliver Queen mu ani pár dní na to nezvedal telefony a neodpovídal na žádné smsky.

Mrzí mě jedna věc. A to, že v češtině nedokážu udržet dvojsmysl Oliverova prohlášení "in a flash", díky kterému si nakonec Barry začne říkat Flash.

Použít rychle jako blesk mi přišlo asi nejvíc adekvátní, aby si to zachovalo podstatu, ale pokud byste měl někdo jiný návrh, jsem jedno ucho. Napadlo mě ještě bleskurychle nebo bleskově, nevím, co z toho zní líp.