7. Ochránce

Remus si Harryho starostlivě prohlížel. Krčil přitom obočí a nahlížel na něj jako na blázna, kterému už není pomoci.

„Seš v pořádku, Harry?“

„Cože? Proč bych neměl být?“

„Vypadáš, že ti není dobře, vždyť mluvíš z cesty.“

Harry zalapal po dechu a dal si načas, když si uvědomil, že by ze svého hloupého přeřeknutí mohl vybruslit levou zadní. Vlastně by všechno mohl svést na to, že je to celé jenom nedorozumění, ale uvědomil si, že tohle vůbec nechce. Neměl už chuť, sílu ani vůli vzdorovat pravdě. Tolik chtěl, aby někdo znal pravdu, aby pochopil, čím si prochází. Tak moc si přál mít na své straně zrovna Remuse, který měl ze všech největší pochopení a nebyl by v celé situaci zároveň tolik zainteresovaný. I navzdory tomu, že byl James Potter jeho nejlepší přítel.

A jak by tady Harry dál vůbec existoval? Celá kolej, nejen Pobertové, si o něm myslí, že je zrádce a lhář. Zbytek času by strávil v izolaci a jen by odpočítával dny svého přežívání, než by ho z té mizérie zachránil Brumbál a jeho pohůnci z ministerstva.

Takže když to přiznání tak bezmyšlenkovitě vypálil jako jadernou střelu, už odmítl po sobě uklízet. Nebude zapírat. Řekne pravdu. Ale bude mu Remus vůbec věřit?

Vzdychl. Sklopil hlavu a zahleděl se na koberec, jehož károvaný vzor se zdál být v tuto chvíli jako záchytný bod. Jako by mohl za něj udělat ta nejtěžší rozhodnutí. Musí to zkusit, při nejhorším bude za blázna, jak hůř by ještě v tuto chvíli mohl dopadnout?

Vyhledal oříškové oči Remuse Lupina a pevně jim čelil. „Víš, Remusi, je to pravda. Je mi jasné, že mě máš za blázna a je mi jasné, že to, co ti říkám, působí neuvěřitelně.“

„Co má být pravda? Že nejsi v pořádku? Tak tomu bych docela věřil,“ pronesl neobyčejně chladně.

„Ne, počkej, poslouchej mě!“

Remus se začal zvedat. „Já myslím, že jsem tě poslouchal už dost dlouho, Harry. Vážně sis nemohl vymyslet něco smysluplnějšího? S takovou hloupou výmluvou by nepřišel ani Petr a to nechci jeho inteligenci nijak snižovat, ale všichni víme, že jeho výmluvy bývají občas legrační. Jenže tohle není vůbec legrační.“

Poskládal do náruče všechny knihy a svitky a otočil se k odchodu, načež ho Harry prudce chytil za paži a zastavil.

„Nedělej to, Remusi. Já tě prosím. Nebuď jako oni. Seš jediný, komu jsem se s tím svěřil, komu jsem věřil, že si to nechá pro sebe. A já ti to chci říct. Všechno. Celou pravdu, ale děláš si závěry, aniž bys měl…“

„Tys mi věřil? To já jsem ti věřil,“ skočil mu do řeči. „My všichni jsme ti věřili. Ale tys nám lhal, od začátku. Bylo by mnohem jednodušší, kdyby si nás nekrmil takovými nesmysly. A hlavně Jamese. Vždyť přece každý dokáže chápat, že se kamarádi zakoukají do stejné holky. Není to od tebe fér, není fér takhle lidi klamat.“

Harryho žilami se prořítil vír zuřivosti. Bylo to poprvé v životě, kdy měl nutkání někoho probrat vlepením facky. Ale i když tady ta chuť byla, neudělal to. Neudělal to, protože Remus nevěděl, netušil by, za co by ji dostal. A hlavně by to všechno jen zhoršilo. Harryho hněv byl v podstatě neopodstatněný. Kdo s rozumem by mu vlastně takovou historku baštil?

Brumbál. Napadlo ho vzápětí. Jenže Brumbál měl důkazy, Brumbál měl dostatek zkušeností a jakýsi šestý smysl.
Odkašlal si a donutil Remuse, aby si zase sednul, aniž by ho pustil. Postavil se nad něj jako bůh pomsty a zhluboka pronesl.

„A teď, Remusi Johne Lupine, si tady sedneš a budeš poslouchat. Hezky si vyslechneš všechny argumenty a důvody, a až teprve potom si budeš dělat závěry, ne bez všech proměnných. Protože Remus Lupin z mojí budoucnosti by to udělal, protože díky tomu, co ho život naučil, uměl nejen číst v lidech a dávat druhé šance, ale taky nikdy nikoho jen tak neodepsal.“

A Remus povolil. Překvapeně otevřel rty a zíral na Harryho jako by ho viděl poprvé. Pravděpodobně na něj neudělal dojem ten hlubokomyslný monolog o jeho budoucím já, ale Remus si byl naprosto jistý, že Harrymu nikdy nesvěřil svoje prostřední jméno. A stejně tak ho nejspíš neznal ani nikdo ze Záškodníků. Nepoužíval ho. Jednou se ho Sirius ptal, co to J. na jeho kufru znamená, ale Remus mu na to z kratochvíle opáčil jen nějakým přitroublým žertem.

Harry pustil jeho paži a nechal Remuse, ať knihy zase odloží na stůl. Nespouštěli ze sebe oči.

A pak si černovlasý Nebelvír sedl těsně vedle něj, aby nemusel zvyšovat hlas pro případ, že by je někdo mohl slyšet. „Je mi upřímně jedno, co si teď o mně myslíš. Ale já ti to prostě řeknu tak, jak jsem to měl udělat už od začátku. I když jsem Brumbálovi slíbil, že to neudělám. Je těžké to v sobě dusit, sledovat, jak se dějí věci, kterým bych mohl zabránit, ale vlastně nemůžu. Takže, Remusi, já ti teď povím svůj příběh a ty mě nebudeš přerušovat. A až skončím a ty budeš mít stále pocit, že lžu, už to necháme být. Nebo pokud bys snad po ruce měl veritasérum, tak ho klidně do mě nacpi, ale to asi nemáš, že jo?“ rýpnul si.

Remus si odfrknul, ale neřekl na to nic.

„Fajn. Předpokládám, že víš něco o obracečích času,“ otázal se ho.

Remus přikývl. „Jistěže, normálně se o tom ve škole neučí, ale něco jsem o nich četl. McGonagallová se o nich i v souvislosti s jinými kouzly mimoděk zmínila v přeměňování, i když bych řekl, že to spadá spíš do obrany. Zaujalo mě to, takže jsem si o nich něco vyhledal. Ve školní knihovně toho moc není, hádám, že asi jen v zakázané sekci, ale tak daleko jsem to nikdy nezkoumal. Používají se k cestování časem, ale jsou vzácné.“

„Dobře. No, je to lepší než nic. Ale určitě by tě zaujalo, co bys zjistil. Pokud by tě zajímalo, jak fungují a k čemu přesně jsou určené, tak ti vlastně můžu jako zdroj posloužit sám.“

Remus přimhouřil nevěřícně oči.

„Přesně tak, Remusi. Protože obraceč času je důvod, proč jsem tady. Nejsem z Kruvalu, nejsem dokonce ani z této doby. Přenesl mě sem obraceč času.“

„Jasně. To je příhodné. Protože kouzelníkům se doma určitě válí takové hodnotné předměty, co můžou napáchat paseku. Vsadil bych svoji hůlku, že něco takového si ministerstvo musí hlídat.“

„To je pravda, pokud jde o registrované obraceče a nevyrobené podomácku.“

„Ale no tak, Harry, slyšíš se, jak to absurdně zní?“

„Říkal, jsem, že mě nebudeš přerušovat. Nech mě mluvit, prosím tě.“

„Jsem z budoucnosti. Přesněji z roku 1997, z doby, kdy Voldemort nabral na síle a terorizuje svět. Slíbil jsem Brumbálovi, že to nikomu neřeknu, protože bych mohl změnit budoucnost, dokonce změnit i svůj vlastní život. Způsobit, že se například nikdy nenarodím. Kdyby věděl, že ti to teď povídám, podnikl by patřičné kroky, aby se to už neopakovalo. Vlastně bych věřil i tomu, že by nám oběma vymazal nebo změnil paměť. Tohle bude jenom mezi námi. Prozatím. Koneckonců už mi nezbývá moc času, dříve nebo později se vrátím do své doby. Ale pořád toho můžu změnit příliš. Ale kdo by se mi divil, protože nepocházím z doby, kde jsou věci růžové a kde by se mi dařilo. Kde bych byl šťastný.“

Zadíval se na druhého mladíka. Remus mlčel, jak si Harry přál, ale něco v něm pookřálo, protože už se netvářil podmračeně a rozhodl se jednoduše poslouchat.

„Jednoho večera jsem byl u Siriuse doma. V domě Blackových. Grimmauldovo náměstí zůstalo po smrti jeho rodičů prázdné. A Regulus… No, o Regulusovi se dodnes neví, co se s ním stalo.“

Bylo vidět, že to Remuse opravdu zaujalo, protože Harry znal informace, o kterých nemohl jednoduše vědět. Ani s nimi Sirius o své rodině nemluvil, zřídkakdy si postěžoval na svoji matku. A i když byl Regulus s nimi ve škole o ročník níž, neudržovali žádný kontakt. A nebylo to tím, že by byl ze Zmijozelu. Sirius jednoduše přetrhal s rodinou veškerá pouta poté, co utekl z domu.

„Nechci tě zatěžovat detaily, mohl bych toho prozradit mnoho. Sirius je můj kmotr,“ zdvihl koutek. „I když to zní šíleně, já vím. Kdo by zrovna jemu svěřoval malé dítě, že?“ nadhodil pobaveně. I Remusovi cukly koutky.

„To proto znám Grimmauldovo náměstí vcelku dobře, trávil jsem tam dost času poslední roky. A řekněme, že knihovna Blacků je dost…no zajímavá. Pravděpodobně si tam nikdy nebyl, Siriusova matka by z toho nejspíš měla mrtvici,“ zažertoval. „Vlastně měl její obraz vždycky problém i s mojí přítomností. Krátura na tom nebyl o moc líp.“

A Remuse to popravdě rozesmálo taky, protože to bylo vcelku přesné. Na tváři se mu rýsoval smířlivý výraz, neboť kdyby tohle všechno nebyla pravda, odkud by Harry znal všechny tyhle detaily? Jasně, Remus u Blacků doma nikdy nebyl a všechny ty detaily mohly být jen smyšlené, aby působily věrohodně, ale že si Walburga Blacková nechala namalovat obraz, o tom Remus od Siriuse v minulosti slyšel. A o Kráturovi toho taky slyšel nemálo. Tímto při nejmenším si mohl být jistý.

„Ale abych se vrátil k tomu, co jsem chtěl říct. Blackovi, jak jistě víš, nebyli zrovna spořádaní kouzelníci a černá magie jim vůbec nebyla cizí. V jedné z těch knih jsem narazil na neregistrovaný obraceč. Byl jiný, než s jakými jsem se v minulosti setkal. A než se zeptáš, tak ano, už jsem dřív měl tu čest díky spolužačce, ale to je vedlejší. Běžné obraceče nemají tu schopnost přenést člověka na větší časové vzdálenosti. A už vůbec nemají schopnost tě přemístit. Ale tenhle obraceč byl prostě úplně jiný. Podle Brumbála bez pochyb vyráběný někým velmi schopným na míru. Pro vlastní potřeby, nevíme to jistě, ale ministerstvo o něm nemělo ani páru.“

„Chceš říct, že někdo z Blacků vytvořil obraceč, který dokáže přeskočit roky, desetiletí?“ optal se prefekt zaujatě, tentokrát z jeho slov čišela jasná zvědavost, byl už napůl cesty k tomu, aby Harrymu uvěřil.

„Jo. Neměl jsem tušení, čeho je schopný. Celé se to seběhlo tak rychle, neměl jsem v úmyslu cestovat tak daleko, chtěl jsem jen…“ vzdychl a posunul si brýle.

Remus poznal ten provinilý výraz. „Chtěl si jen zabránit událostem, které se staly nedávno v tvé době.“

„Přesně tak. Šlo mi jen o to někoho zachránit. Chtěl jsem prostě pomoct. A než jsem zjistil, co se vlastně děje, tak nejenže mě ta zpropadená věc přemístila do Bradavic, což by nemělo být možný, ale zároveň o nějakých dvacet let zpátky. K vám. Asi nemusím vykládat, že jsem byl v šoku. A zároveň rád. Představ si, že by mě ten obraceč vzal na místo, odkud jsem ho použil. Objevil bych se v domě Blacků. To by byl neskutečný průser.“

„To bychom teď spolu asi nemluvili. Z toho, co vím o Siriusově rodině, bys nedopadl nejlíp.“

„No právě. Možná bych i pochopil, že dokáže někdo obraceč využít i jako přenášedlo, ale Bradavice? Vždyť by nemělo být možné se sem dostat. A ani Brumbál na to nemá odpověď.“

„Takže Brumbál ví všechno?“

„Ví jen to podstatné, zakázal mi mluvit o budoucnosti. To se dalo čekat. Vlastně to ví i McGonagallová, byla u toho, když jsem Brumbálovi ten obraceč dával. Po cestě se rozbil a obyčejný reparo ho nespraví, takže ho musel předat odborníkům a říct o mně ministerstvu. Jsem tady tak trochu nelegálně. Chce to čas, není to snadný. Shodou okolností jsem měl v mé době nastoupit do sedmého ročníku, takže se jaksi naskytla příležitost, že dostuduju s vámi. Jenže kdo měl tušit, že to bude tak těžký? A že mě bude stíhat moje vlastní matka?!“

Remus zlehka natočil hlavu, pořád v jeho gestu byla drobná nedůvěra. Ale Harry byl přesvědčený o tom, že se to nakonec zlomí.

„A hned jakmile jsem se objevil tady, tak jsem narazil na Jamese a Siriuse. Prostě celý moje podělaný štěstí. Hned první střet a rovnou ti dva. Můj otec a můj kmotr. Nevěděl jsem, kde jsem a kdy to vlastně jsem, ale jakmile jsem je uviděl, docvaklo mi to. I když se tomu zatraceně špatně věřilo, důkazy proběhly rovnou kolem mě. A doslova jsem se z nich posadil na zadek.“

Hnědý pohled zamrkal. „Otce a kmotra?“

„Ke všemu se dostanu. Zavedli mě k Brumbálovi, teda já jsem dělal, že nevím, kudy se k němu jde, protože samozřejmě, že jsem to věděl. Strávil jsem u Brumbála v pracovně tolik hodin, že bych to nespočítal na prstech. Celé se to vymklo z rukou a věděl jsem, že jedině Brumbál je schopný mi zase pomoct. Na koho jiného se tady taky obrátit, že jo. Celá ta věc kolem obraceče se táhne už od začátku roku, takže nebylo zbytí. Musel jsem si změnit jméno a vymyslet nějaký ty rodinný historky a původ.

„Takže si nám lhal i v tomhle,“ přednesl Remus lehce zpruzele. „Neznáme ani tvoje jméno.“

„Ne tak úplně. Jsem Harry, v tom jsem nelhal. Jsem jen jednoduše nemohl použít svoje příjmení. Tak jsem použil Brown. Stačí, že vypadám, jak vypadám.“

„Jak to s tím souvisí?“

„Ale no tak, Remusi, tohle ti přece muselo dojít. Podívej se, jak vypadám. Přece jsem nemohl pobíhat po hradě jako Harry James Potter a tvářit se, že s Jamesem nejsme do rodiny.“

Strnul. Krev se mu vařila v žilách a po tváři pobledl. Remus si ho prohlédl, jako by ho opravdu viděl poprvé a najednou všechno začalo dávat smysl. No jistěže to byl Harry Potter. Vždyť si půlka Bradavic myslela, že je Harry Jamesův příbuzný. A když si ho prohlídl víc zblízka, zalapal po dechu.

„Tvoje oči…“

„Mám je po matce. Tak si mi to vždycky říkal.“

„Já?“

„Tvoje budoucí já. Z mojí doby. Že jsem tolik podobný Jamesovi, jen ty oči mám po matce.“

„Znáš mě z budoucnosti,“ reagoval věcně. „Jistěže. Pokud je Sirius tvůj kmotr a Lily s Jamesem tví rodiče, pak to dává samozřejmě smysl.“ Přesto se neubránil pocitu, že i v budoucnosti působil jako páté kolo u vozu. Nebyl pro Harryho vlastně nic jiného, než přítel jeho rodičů a kmotra. Jistým způsobem to bylo zraňující.

A Harry si toho zklamaného stínu v jeho obličeji všiml, tak dodal. „Víš, proč jsem v obraně tak dobrý?“

Remus vzhlédl a pokrčil rameny.

„To jen díky tobě. Byl si mým nejlepším učitelem. Naučil si mě všechno, co umím a znám. Byl jsi ten nejlepší profesor obrany, kterého kdy Bradavice měly.“

„Cože? Já a profesor? Ale prosím tě, jak by se něco takového mohlo vůbec stát? Vždyť s mým handicapem to nejde.“

„Brumbál byl v té době stále ředitelem,“ podíval se na něj, jako by to vysvětlovalo vše. „Měl pro tebe slabost. A hlavně bez ohledu na tvůj stav, tě všichni milovali. Remusi, jen díky tobě jsem ve své době nejednou přežil v těžkých dobách.“

„Jak to myslíš?“

„Je válka. Voldemort se v mé době pokouší o převrat. A já jsem jeho úhlavní nepřítel. Čelil jsem mu víckrát, než bych dokázal spočítat. A pokaždé jsem vyvázl bez větších zranění. A to jenom díky tomu, cos mě naučil ty. Vděčím ti za svůj život.“

Hrudník druhého mladíka se divoce vzdouval pod návalem emocí a Harry by přísahal, že v Remusových očích zahlédl slzy. A v ten moment si uvědomil, že konečně získal jeho důvěru.
„Vždyť je ti sedmnáct! Jak můžeš být úhlavní nepřítel Voldemorta? To je přece šílené. Jak se něco takového vůbec stane?"
„Tohle si nechám pro sebe, protože by to mohlo moc věcí změnit, ale řekněme, že za to mohla jedna hloupá věštba. Nejde to změnit. I když jsem chtěl a vlastně bych mohl, když jsem tady, ale asi jsem příliš zodpovědnej na to, abych to dopustil. Protože co já vím, co bych tím změnil? Uškodil bych někomu jinému? Podělal celou časovou linku úplně jinak? Prostě to tak je."
„To je mi moc líto, Harry."
„To nemusí, Remusi, vážně. Každopádně říkám to jenom tobě, protože ti věřím. Není to tím, že bych nevěřil tátovi a Siriusovi, ale mám důvody, proč jim to neříct. Vážné důvody. A pokud dovolíš, nebudu je sdělovat ani tobě. Takže bych byl vážně rád, kdyby tohle celé zůstalo jen mezi námi. Už jen to, že jsem to řekl tobě, bude problém, pokud se to dozví Brumbál. Nasliboval jsem mu, že budu mlčet a namísto toho dělám úplný opak."
„Neboj se, Harry, budu mlčet jako hrob. Chápu, že to není snadné."
„Takže mi věříš?"
„No, nebudu tvrdit, že tomu všemu rozumím a že nemám jisté pochybnosti, ale všechny ty detaily, které jsem si vyslechl, vlastně dávají smysl. I to, žes znal moje tajemství a že jsou ostatní zvěromágové. Najednou to vidím v jiném světle. A stejně tak znáš věci, které neznají ani ostatní z party. James ani Sirius nevědí, že je moje prostřední jméno John. Jak tohle víš?"
„Vlastně na to přišla moje spolužačka Hermiona. Než jsme tě poznali, jel si s námi vlakem do Bradavic a na tvém kufru bylo Remus J. Lupin. Moje kamarádka se dopídila, že seš náš budoucí profesor a no, nechci říct, že je vlezlá, ale když ji něco zaujme, tak vždycky zjistí, co potřebuje. Takže to byla ona, kdo s tím přišel. Nevzpomínám si už jak."
„Koukám, že máš taky pěkně vykutálené kamarády."
„Ani nevíš jak moc! Já, Hermiona a Ron jsme způsobili daleko víc potíží, než vy všichni dohromady."
„Tak tomu se těžko věří."
„Ne, vážně, Remusi, jsme chodící katastrofa. Řekl bych, že to budu mít v genech," zazubil se. „A samozřejmě neuškodilo, že jsem zdědil tátův neviditelný plášť."
Remus si vybavil pár měsíců starý incident s pláštěm, při kterém se chtěl James před Harrym chvástat, a něco mu došlo. „Řekls, že tvůj otec zemřel."
Chvíli bylo ticho. A vlastně i to ticho bylo jako sto nevyřčených slov. Remus pochopil.
„Chtěl si zabránit smrti Jamese?"
Harry se ošil. Věděl, že nemůžu říct pravdu, přestože už toho Remusovi vyklopil dost. Tohle by byl moc velký zásah. „Něco takového. Prosím tě, neptej se mě na to."
Přikývl, mladý lykantrop byl naštěstí velmi trpělivý a chápavý, a ačkoliv by rád znal pravdu, respektoval hranice.
„Pořád je to ale neuvěřitelné. Ty tvrdíš, že seš syn Lily a Jamese."
„Jo. Máš pocit, že na to nevypadám?" zdvihl rozverně koutek úst.
„Vlastně to začíná dávat velký smysl. Jen ta představa, že se dá takto cestovat časem. Chápej, je těžké to přijmout."
„Jasně, tomu rozumím. A teď si představ, že se dostaneš do doby studia svých rodičů a tvůj otec tě nesnáší za to, že po tobě jede tvoje vlastní matka. Vítej v mém světě!"
„To je taky naprosto absurdní," pročísl si kaštanové vlasy prefekt.
„Proč si to myslíš?"
„Protože James a Lily by se nikdy nemohli dát dohromady. Lily ho nemůže vystát."
„To je pravda. Podle toho, co jste mi vždycky říkali, tak ho dlouho nesnášela, protože se choval jako frajírek a taky proto, že šikanoval Snapea. Ale na konci sedmáku dali dohromady. Podle Siriuse se táta prej pochlapil. Přestal se chovat jako blbec a konečně ukázal mámě, že je víc, než jen famfrpálová hvězda. Nějak to zafungovalo. Jenže jak se zdá, tak moje přítomnost narušila tenhle jejich spletitý románek. Touhle dobou by se už pomalu měli sbližovat. Protože nedlouho po škole se vzali a měli mě. A pokud by se to nestalo, tak se nikdy nenarodím. Takže jak jistě chápeš, řeším tady docela složitou situaci ohledně vlastní existence. A namísto toho jsou na mě všichni naštvaní. A nemusím asi dodávat, že když mě máma políbila, tak jsem zpanikařil. Je to moje matka, krucinál. Já nechci mít v puse jazyk svojí mámy, Remusi!"
Vedle něj se ozval smích, který se Remus snažil tlumit pěstí před svými rty, ale neúspěšně.
„To fakt není vtipný!"
„Vlastně docela je, ale máš pravdu, je to dost velký problém. Ale co chceš teda dělat?"
„Musím ty dva dát zase dohromady. Úplně jsem to pokazil. Co když se teď kvůli mně nedají dohromady? Změním budoucnost a nikdy se nenarodím, prostě nebudu existovat. Takže musím něco udělat. Jenže když se mnou nikdo nemluví, tak to bude fakt těžký," lamentoval obrýlený Nebelvír.
Roztřásly se mu ruce. „Celé jsem to podělal. Kdybych nebyl takový blbec, tak bych ten zpropadený obraceč prostě vrátil na jeho místo a nechal to být. A nic by se nestalo, nic bych nepokazil."
„Teď už je pozdě takových věcí litovat, Harry. Pořád seš tady, ne? To znamená, že ještě nějaká šance je."
„Na tom něco je," podíval se na svoje dlaně, jako by čekal, že každou chvíli budou průsvitné a zmizí, ale nic z toho se nestalo. Beznadějně vyhledal Remusův pohled.
„Spravíme to. Pomůžu ti. Pořád je čas s tím něco udělat. Uděláme všechno pro to, aby se Lily do Jamese zamilovala, jak to bylo předurčené."
„Ani nevíš, jak mě bolelo, že jsem byl celou tu dobu na mámu zlý. Snažil jsem se ji odradit. Nikdy bych nevěřil, že je tak neoblomná. Odmítl jsem ji několikrát, ale jako by mě vůbec neposlouchala. Říkal jsem jí fakt ošklivý věci, aby mě začala nesnášet, ale ani to nepomohlo. Byl jsem pro ni akorát víc přitažlivý. Nedostupný a tím pádem asi lákavější, nebo si to nedokážu jinak představit. Děsila mě."
A Remus se zase smál. Vlastně vyprsknul smíchy.
„Sakra, nesměj se mému neštěstí," zakřenil se Harry. Dobře, musel uznat, že ta představa v očích druhého člověka musela vypadat zábavně a ani on sám se nedokázal ubránit pobavení.
„Přiznávám, že jsem byl jejím chováním taky dost překvapený. Znám Lily jen jako hodnou poctivou holku, co se hodně učí a o kluky se moc nezajímá. To James byl vždycky ten patolízal, co jí nechtěl dát pokoj. A ona z toho bývala pokaždé otrávená. Že se takhle mince obrátí, to by jeden nečekal. Co to o ní asi vypovídá, když si v ní probudil takovou vášeň až ty."
„Ježíši, Remusi, fuj! Takový věci už vůbec nikdy neříkej!"
„No ale vážně. Vzhled to nebude, vždyť jste s Jamesem úplně stejní. Až na ty oči. Možná, že ta nedostupnost v tom vážně hrála tu roli."
„Takže myslíš, že..."
„Že když si James začne hrát na nedostupného, Lily by mohla změnit svůj názor. Nebo ho při nejmenším vzít na milost a začít ho brát vážně."
„To by mohlo zabrat. Ale jak toho docílíme?"
„Důsledným úsilím," složil si Remus ruce do klína. „Na něco už přijdeme, důležité je se nevzdávat."
„Jsem rád, že jsem ti to řekl. Jako by mi spadl kámen z ramen. A jsem rád, že jsem tě dokázal přesvědčit. Kdyby přece jenom, jsem ochotný podstoupit test DNA. Ale až budeme Jamesovi krást během spánku krev, musíme být opatrní," zavtipkoval.
„To nebude nutné. Jednak na takové věci existují kouzla, která nejsou tak těžká k otestování, a jednak ti věřím, Harry. Možná to zní celé neuvěřitelně, ale myslím, že dokážu odhadnout, když mi někdo lže. A tohle by byla příliš složitá lež na to, aby do sebe tak přesně zapadala. Vždyť jsi Jamesova živoucí kopie."
„Díky, Remusi. Vážně. Za to, žes mě vyslechl. Žes mi dal šanci. Žes mě naučil tolik věcí, i když pro tebe to je ještě budoucnost. Díky za všechno."
„Není za co. A teď bychom se měli vrátit k dost důležitým věcem, které můžou být až život ohrožující..."
Vyvolenému vyletělo obočí do čela v očekávání, než Remus potutelně dodal: „Fakt je Tichošlápek tvůj kmotr? A tos zvládl dospět bez fyzické nebo psychické újmy?"
Oba se hlasitě rozesmáli.
„Na jeho obranu, když jsem byl malý, moc času se mnou netrávil. Ale byl to skvělej kmotr. I když se jako dospělý zase tolik nezměnil, to je fakt."
„A co Petr?" zvážněl Lupin.
Harry uhnul pohledem a na chvíli zadržel dech. To gesto pochopitelně vyvolalo podezření.
„Proč ho vlastně nemáš tak rád? Nesnaž se tvrdit, že to tak není, protože možná, že kluci si toho nevšímají, ale já jsem si toho na tobě všiml. I když se to snažíš docela dobře skrývat, nejsem hlupák."
„Remusi, tohle nebudeme řešit."
„Proč? Stalo se něco s Petrem?"
„Remusi, prosím."
„Udělal něco? Něco vážného? Souvisí to s tím, jak teď mizí? Proto tě to tolik trápí? A netvrď mi, že ne, protože vím, že ano."
„Kdybych ti to řekl, změnil bych budoucnost. Nemálo. Mohl bych změnit celé dekády a osudy mnoha lidí."
Poberta se zarazil a chvíli si druhou tvář přeměřoval. Něco bylo s Petrem zatraceně špatně a on to věděl i bez Harryho jednání, ale netušil, že by to mohlo mít až takový dopad.
„Dobře, promiň. Už se nebudu ptát. Ale abys věděl, tak i bez tvého chování jsem poznal, že není něco v pořádku. Akorát si mi teď zavdal důvod sledovat každý jeho krok a mít se víc na pozoru."
„Fajn, dejme tomu. Ale prosím, neřešme to. Nechci toho mít na svědomí ještě víc."
„Jistě. Stejně je škoda, že u sebe nemáš ten obraceč. Vážně by mě zajímalo, jak vypadal a co vlastně všechno umí."
„Třeba se ti ta příležitost jednou naskytne. A pokud ne v dohledné době, tak v naší budoucnosti."
„Snad se s námi aspoň rozloučíš, než se budeš vracet, Harry."
„Pokud tomu bude situace nakloněná. Kdo ví, co se ještě vůbec stane. Dost možná se nespraví nic a já tady zkejsnu."
„A trápí tě to moc?"
„Vlastně ani ne, ale dalo by se říct, že ve své době mám ještě neodkladnou práci, kterou za mě nikdo neudělá. A pokud bych se nevrátil, mohlo by to mít dost špatný následky. Přestože bych raději zůstal, tak tam na mě čekají lidi, kteří mě milují a které miluju já."
„Třeba ta tvoje dívka, o které James mluvil?"
Harry se pousmál. „Jo, Ginny. Vtipný je, že jsem po tátovi zdědil zřejmě i stejný vkus na holky. Víš, ona je taky zrzka."
„Tak to se těším, až ji jednou poznám."
„To poznáš, budeš ji učit."
Protáhl se. „Pořád nemůžu uvěřit tomu, že ze mě bude profesor. Je to tak abstraktní."
„Pamatuj, ten nejlepší učitel!"

Za okny už byla naprostá tma a knihovnice oběma gestem naznačila, že by měli opustit knihovnu.
Když vycházeli na chodbu, Harry se na Remuse obrátil: „Vím, že máš hromadu otázek. Je logické, že seš zvědavý a že bys rád znal odpovědi, ale taky určitě chápeš, že ti je dát nemůžu. Nemůžu..."
„Změnit budoucnost," doplnil ho Lupin. „Já tomu rozumím. Nebudu ti dělat v tomhle směru potíže."
„A James s Lily se musí dát dohromady přirozenou cestou. Teda jak jen to s naším zásahem půjde, ale ani jeden nesmí vědět o tom, že už se to vlastně stalo."
„Jasně, neboj. Bude to naše tajemství. A co Tichošlápek?"
„Prozatím to budeme vědět jen my dva."
„Tak jsem to nemyslel. Spíš, že by nám při operace Jily mohl pomoct. I když trochu jinak."
„Operace Jily?"
„James a Lily. Jily."
„Remusi, ty mě prostě nikdy nepřestaneš překvapovat. Tak jo, operace Jily. A co ten Sirius?"
„Může nám pomoct dát je dohromady, aniž by znal celou pravdu o tobě. Nemám pochyb, že něco vymyslíme."

A přesně v momentě, kdy se Harry nadechoval k odpovědi, se rozevřel obraz Buclaté dámy a z nebelvírské věže vyšli dva Záškodníci.
„Já že prej nemám žádné vychování, jak to myslela?"
„Asi tak, že máš utrum, Dvanácteráku."
„Vždyť to není pravda, umím bejt skvělý společník."
„Jojo, Jimmy, ten nejlepší."
Skoro do sebe vrazili, a jakmile se James obrátil k příchozímu páru, sevřel pevně rty, až se mu zavlnila čelist. Zelené a hnědé oči se střetly. Jamesův výraz mluvil sám za sebe.
„Víš co, Tichošlápku? Asi jsem si to rozmyslel a půjdu rovnou spát," obrátil se na patě a zamířil zpátky za obraz, nechaje tam kamaráda bez reakce stát. Ten se ale nenechal dvakrát pobízet. A i když nevěnoval Harrymu stejně nevraživý pohled, kývl jen na Remuse a prostě beze slova následoval Pottera staršího.

Harry přivřel oči: „Oni mi nikdy neodpustí, Remusi."

„My to zvládneme, Harry. Nesmíš ztrácet víru."

***

„Harry, Harry,“ dívčí hlas rezonoval společenskou místností jako ozvěna. „Stůj.“

Ale Harry předstíral, že neslyší.

„Počkej na mě, prosím, něco bych ti…“

Pořád nereagoval na volání a už i všem ostatním bylo jasné, že to není náhoda. Ale ani společenská místnost nebyla tak velká, aby spolužačce unikl. Protože i kdyby se ukryl v chlapecké ložnici, hrad by jí dovolil vstoupit, ačkoliv kluci do těch dívčích nemohli. Bylo to nefér.

Takže bylo jen otázkou času, než ho dohoní. A jakmile se tak stalo, Harry se prudce otočil a zlověstně si Lily prohlížel. Nemusel v podstatě ani nic říkat, aby vyjádřil, co si myslí.

„Nebuď tak otrávený, že mě vidíš,“ pronesla dotčeně.

Harry nemohl jinak. „Představ si ale, že já docela jsem. Zvláštní, že?“

„Já jsem myslela, že…“

„Tak raději nemysli, Lily. Zřejmě to pro tebe není zdravé,“ trhalo mu srdce, že zvolil tuhle taktiku zlouna, ale začal ztrácet naději, že bude cokoliv jiného fungovat. Ani po těch měsících si jeho matka nedala pokoj. Dokonce ani ten incident na chodbě po doučování s ní nehnul. Sám neměl v povaze být na lidi takto hrubý, jednoduše se mu to příčilo. Malou výjimkou byl možná Malfoy junior, ale to byl přece jen jeho školní rival, který mu to oplácel stejnou mincí. Ale mluvit takto s Lily bylo bolestivé, navzdory tomu, že se musel tvářit, jako by to byl jeho denní chleba. Musel docílit toho, aby na něj konečně zapomněla.

„No dovol?“ ohradila se zvýšeným hlasem a oči se jí zaleskly neprolitými slzami.

„Ne, nedovolím. Tobě už nedovolím nikdy nic, Evansová. Jsi otravná, vtíravá a lezeš mi krkem. Nevím, jak ti ještě vysvětlit, že mě máš nechat na pokoji, protože tomu tvému nemyslícímu mozku to asi desetkrát nestačilo,“ nahnul se k ní a nebezpečně hrubým a tichým hlasem to k ní doslova zasyčel, aby těm slovům dodal trochu naučené zlovůle. Než stačila odpovědět, zmizel rázným krokem z jejího zorného pole.
A ona tam zůstala zaraženě stát s tváří promočenou od slz. Těžko říct, jestli za to mohlo zlomené srdce nebo ponížení, ale tentokrát si byl Harry jistý, že to zabralo.

***

„Kde je? Kde je ten hajzl?“

Harry seděl u stolu v knihovně a dělal si domácí úkoly. Vlastně to očekával, ale přesto se tvářil překvapeně, když k němu jako tajfun přiběhl jeho otec a shodil mu věci ze stolu. I kalamář, který se rozlil po podlaze. Popadl ho za límec a postavil ho za nohy.

„Cos jí provedl, ty parchante? Proč Evansová brečí? Cos jí řekl?“

Harry se snažil tvářit, že je nad věcí, ale pravdou bylo, že byl překvapený sílou svého otce. A jeho motivace byla dostatečným bubákem, aby se mu rozbušilo divoce srdce. Pokud dnes neskončí jako šváb, bude mít při nejmenším zlomený nos.

Přesto se dál tvářil, jako by se ho to netýkalo. „Nic jsem jí neudělal. To spíš on by se měla zamyslet nad sebou a nad svým chováním.“

„Hajzle! Vetřel ses mezi nás a dělals, že seš náš kamarád, Browne. Celou dobu ses jen přetvařoval a hrál si na hodnýho hošánka a oběť, ale tohle už ti nikdo z nás nežere. Seš prolhanej zrádce a někomu tak čistýmu a hodnýmu jako je Lily, nesaháš ani po kotníky.“

Odfrknul si. Čistě proto, aby svého otce ještě víc popudil. Potřeboval, aby z něj byl ten příslovečný hrdina před očima všech ostatních. Co bylo na tom, že se sám postavil do role záporáka. Za pár týdnů nebo měsíců už si na něj stejně nikdo nevzpomene, jakmile se vrátí do své doby. A jeho rodiče snad konečně pochopí, že patří k sobě.
Napřáhla se proti němu pěst a Jamesův hlas zahřměl: „Sundej brýle!“

V Harrym hrklo.

„Sundej ty podělaný brýle, Browne!“ zakřičel James znovu.

A třebaže Harry věděl přesně, co ho čeká, ochotně a s klidem si sundal brýle v očekávání rány, která přišla hned záhy. Složil se na zem a chytil se za nos, ze kterého mu začala téct krev.

James na něj ukázal: „Ještě jednou jí něco uděláš, řekneš, nebo se na ni jenom podíváš a seš synem smrti.“

Dvanácterák už se chystal odejít, když v tom se ještě jednou rozčíleně otočil a tasil hůlku, kterou zamířil přímo na klečícího mladíka na zemi.

„Za tohle zaplatíš,“ zahřměl a přesně ve vteřině, kdy otvíral ústa k vyslovení kletby, se ozval z druhé strany výkřik.

„POTTERE! NE!“ dívka s dlouhými ryšavými prameny přiběhla k Harryho otci a popadla ho něžně za paži. „Ne, Jamesi, nedělej to. On za to vůbec nestojí. Nestojí za to, aby tě vyloučili ze školy. Těsně před koncem.“

James se po ní otočil. To bylo poprvé, co mu řekla jménem. Dlaní, v níž držel hůlku, sklouznul po stehně k zemi. S otevřenými ústy ji sledoval a naprosto se mu z hlavy vykouřila veškerá slova.

Harry skrytě a s úsměvem pozoroval, jak se jeho otci začaly třást ruce, jak jeho hlas vypověděl službu, zatímco se Lily na něj vřele usmívala.

Chytila ho pevněji za paži a nespustila z něj oči. „Posadíme se spolu, co říkáš? Už si ho potrestal dost. Bude si to pamatovat, neboj. A já bych ocenila společnost.“

Harry rychle sklonil hlavu, aby nebyl vidět jeho spokojený výraz. Nos ho bolel jako čert, ale někde ve středu hrudi cítil úlevu. A z ramen mu někdo sejmul pekelnou tíhu.

Než však James ochotně Lily následoval, nenávistně vztyčeným ukazováčkem ještě na Harryho zamířil se slovy: „Ještě jednou, Browne! Ještě jednou provedeš něco, co by Lily ublížilo, tak…“ názorně si přejel prstem po krku v náznaku pomsty.

Zkrvavený Harry se krčil na zemi, ale přese všechno, co se právě událo, se nedokázal přestat usmívat.

Přece jenom k něčemu ta oběť byla. Pokud posloužila vyššímu účelu, nikdy toho nebudu litovat.