11. kapitola - Šetři se, osle

John se tvářil zarputile a nesouhlasně, ale krví mu koloval adrenalin. Srdce driblovalo své staccato a každý nový tep cítil až kdesi v krku.

​Celý tenhle plán byl tak nedokonalý a tak narychlo spletený na koleni, že se možnost úspěchu rovnala téměř nule. Nic, co by však Sherlocka nebo Johna odradilo, protože normálně na to byl u nich kdekdo zvyklý. A doktor si vybavil nejedno náhlé rozhodnutí na Baker Street, které padlo z minuty na minutu a zachránilo nevinný život.

Tenhle Watson by lhal, kdyby tvrdil, že si to neužívá. Užíval si to až moc. Ale odmítal to Sherlockovi dát najevo, protože by to tomu rozcuchanému šašourovi udělalo akorát radost.

Tahle hra na detektivy mu vždy rozproudila krev v žilách a pud sebezáchovy šel do ústraní, zatímco jeho vnitřní nespokojený závislák na adrenalinu dostal prostor. Navzdory tomu si nedovolil dát najevo, jak neskutečně mu tohle nasazování vlastního krku chybělo a jak rád vidí Sherlocka Holmese nadšeného pro věc s potřebou dokázat světu - opět, jak je chytrý.

Za pomoci Mycroftovy armády kouzelných elfů se jim podařilo dostat se do budovy, aniž by je zachytil kamerový systém nebo nahlásil alarm za použití neautorizovaného digitálního klíče. Zdálo se, že se Collard snažil omezit Moriartyho volnost po objektu a karta nefungovala ve všech sektorech. Přestože měl být jeho partner, Arthur Collard svého mecenáše drze obcházel.

Uličky osvětlovaly pouze světélkující ukazatele s exitem a na schodištích se rozpínalo narudlé světlo – zřejmě ze záložního zdroje. Budova jako taková byla zahalená do tmy a ticha, bez proudu a přesto oba detektivové věděli jistě, že se někde po chodbách potulují stacionární hlídky a kromě náhodně najímaných bezpečáků taky Collardovi lidi. Nehledě na fakt, že na taktických místech byly zavěšeny infračervené kamery.

I Johnovi bylo jasné, že ředitel bude obezřetný a s Moriartyho příchodem si dá majzla a nenechá nic náhodě. O to víc se zdála být situace nebezpečná.

Plavovlasý doktor se ohlédl na Sherlocka, který měl přes hlavu nataženou černou nylonovou kuklu. I v záři letmého světla byla vidět ta divokost, co se skrývala za tím měňavým pohledem, který jako jediný i s plnými krojenými rty byl z jeho obličeje znát. Zahřálo ho to kdesi v žaludku a zároveň přimělo usmát se.

Oba dva měli na sobě stejnou černou výstroj, kterou jim opatřil Mycroftův tým. Připadal si jako ninja z těch starých filmů ze sedmdesátek, které sledoval na videokazetách z půjčovny ještě v dobách, kdy si na koleji krátil čas mezi zkouškami. Z nějakého důvodu například Bruce Lee obvykle zabíral jako vábnička na hezké holky, i když upřímně z toho filmu John ani jeho společnice nakonec nic nemívali. Ale o to taky šlo. Kulisa to byla víc než povzbuzující.

Představil si, jak podobné filmy sleduje se Sherlockem a samotná představa ho málem donutila rozesmát se nahlas. V hlavě mu rezonoval ten povýšený pragmatický hlas, jak rozebírá každý nelogický chmat a scény plné absurdních dialogů.

Plížili se chodbami a místy, které nepokryly kamery, což ve většině případů dopadlo tak, že natrefili na hlídky. Sherlockův natěšený pohyb mluvil sám za sebe a Johna jeho nadšení nabíjelo jako kdysi v dobách, kdy uhýbali střelám amerických pašeráků nebo když uprostřed noci v černočerném lese čelili neexistující hrozbě v podobě zmutovaných experimentů Baskervillu.

Cesta do suterénu byla vcelku snadná díky tomu, že Sherlock už dřív získal plány budovy a měl možnost si ji lépe prohlédnout, ale čím víc se blížili k místu, kde detektiv tušil utajené laboratoře, tím víc byla zóna plná ozbrojených sekuriťáků.

Ani John, ani Sherlock nepochybovali o tom, kde leží jejich loajalita a zároveň tušili, proč už v těchto chodbách nejsou žádné kamery. Dostat se do kamerového systému a získat usvědčující důkazy by bylo pro případného technologií znalého vetřelce a hackera snadnější, než obejít tucty cvičených goril a dostat se do zakódovaných prostor.

Nikdy jeden neví, kdo by mohl Collarda zradit a ředitel si toho byl evidentně vědom a nenechával nic náhodě. Jak sám potvrdil v kanceláři Sherlockovi, každý je nahraditelný a kdo nesouhlasí, bude mlčet navždy.

Když se konečně dostali do míst, kde končilo schodiště, něco tady nehrálo. Nějakým záhadným způsobem nejenže byla chodba úplně bez kamer, ale zároveň ani nebyla hlídaná. Nikým.

Když John opatrně nahlédl za roh, kde problikávalo rudé tlumené světlo na stropě, všiml si, že tam byly dvojité – zřejmě pancéřové - dveře na číselný kód. Ovládání s ukazatelem patra na straně prozradilo, že se ve skutečnosti jedná o výtahové dveře, které nejspíš vedly jen dolů, protože nikde po cestě sem na podobné nenatrefili. A očividným důkazem navíc bylo, že na nich byla vyobrazena velká zeleně svítící nula.

„Vypadá to, že tady to nekončí. Myslíš, že mají ty laborky ještě víc v podzemí?“

Černovlasý muž si sundal kuklu a natěšeně se usmál, když se podíval stejným směrem. Jako by komplikace, která před nimi ležela, byla dezert, na který se diabetikovi sbíhaly sliny.

„Zřejmě ano. Collard si je jistý jejich neproniknutelností natolik, že sem ani nepostavil hlídky. Tihle nafoukaní zazobanci, vždycky si myslí, jak nejsou chytří!“

Johnovi cukl koutek, ta poznámka evokovala jasnou odpověď, která se úplně nevztahovala k tématu a při pohledu na slovutného detektiva se sama nabízela, ale nechal si ji pro sebe. „Takže co uděláme? Máš představu, jaký by to mohlo být heslo? Seš génius, ta moje na notebooku prolomíš během pár minut.“

„Na to nemusím být génius, Johne. Tvá hesla jsou žalostně předvídatelná.“

„Tak promiň, že jsem tak nezpůsobně omezený!“

„To jsem ti už dávno odpustil.“

„To je od tebe fakt šlechetný, Sherlocku,“ zavrčel doktor a zhluboka se nadechl, aby zase získal ztracený klid. „Takže co dál?“

„Počkáme, až někdo přijde. Nebude to trvat dlouho.“

„Cože? Ale právě si řekl, že…“

„Já vím, co jsem řekl, Johne. Ale fakt, že Collard nenasadil na tohle místo hlídku ještě neznamená, že nemají jeho muži povinnost čas od času zaskočit zkontrolovat situaci. Byl by úplný hlupák, kdyby se nějak nepojistil.“

„Proč si to myslíš?“

„Je to nabubřelý zločinec, který svým potenciálním nepřátelům chce ukázat, jak je chytrý a jak jeho zabezpečení všechny obelstí. Zřejmě půjde o nějakou sofistikovanou kombinaci čísel, jakou by u něj nikdo nehádal. Takže žádná data narozenin členů rodiny nebo pochybný životní úspěch. Půjde o vygenerované číslo, které si pamatuje jen on sám a pár lidí, kterým věří nejvíc. A protože i přes to nechce nic nechat náhodě, vždy má záložní plán. To, že si je jistý sám sebou, je naše výhoda.“

„Jo, jasně, ani se nebudu ptát, z čeho si to poznal. Asi měl jen neobvykle zahnutý kapesník v klopě.“

„Něco takového, náš ředitel je chodící klišé. Rád se předvádí a myslí si, že je chytřejší, než ostatní. Na to by přišel i ten tvůj oblíbenec z těch nereálných a směšných filmů o britských agentech.“

 John se na Sherlocka zazubil. „Takže si přece u Jamese Bonda dával pozor.“

„Ani jsem nemusel. Bylo nevyhnutelné čelit tomu marastu, i když jsem ledva vnímal. Ještě teď mám z toho tiky v oku.“

„Nádivo, vím, že ses díval taky,“ zasmál se John, sundal si stejně jako on kuklu, ve které bylo nesmírné vedro, a úplně zapomněl, kde jsou.

V tentýž moment mu Sherlock spěšně dlaní překryl rty rukou, aby ztichl. Z patra nad nimi se ozvaly zvuky. Dva páry bot se s hlukem přibližovaly po schodech blíž k nim. Detektiv měl jako vždy pravdu. Ozbrojená ochranka přišla zkontrolovat oblast.

Pár vteřin na to už Sherlock s Johnem stáli vklíněni v úzkém prostoru těsně za výtahem. Z jejich pozice byli příchozí vidět snadno, ale když se těsně natiskl tělem na Johna a společně se zaklínili do temného koutu, zraku ostatních byli sami naštěstí uchráněni.

Johnovo divoce tlukoucí srdce mělo chuť v návalu adrenalinu vyskočit z hrudního koše, když k němu detektiv horce vydechl, než natočil bokem tvář. Nemluvě o té náhlé a nečekané sotva hmatatelné intimitě těla. Zprvu se díval na Sherlocka s děsem v očích, zatímco detektiv sledoval nakroucený v nuceném úhlu ochranku, jak naťukává něco do displeje výtahu. Nebylo přímo vidět, o jakou šlo kombinaci, ale Sherlock u toho s přimhouřenými víčky pokyvoval hlavou, jako by to pro něj nebyl problém. Což ostatně určitě ani nebyl, jako ve většině případů.

John druhému muži hleděl kamsi na ohryzek na krku, jak při prudkém nádechu a vzrušení poskočil. Vnímal, jak se jeho tělo těsně tiskne na to druhé o něco vyšší, jak ze Sherlocka sálá teplo. A v momentě, kdy měl pocit, že už tu rozptylující blízkost neustojí, zhluboka vydechl a odklonil svůj pohled bokem do míst, kde se ostraha potměšile smála a čekala, až dorazí jejich výtah.

Bubnování v uších Johnovi nebylo příjemné, ale nebyl schopný zmírnit vlastní tep. Všechno okolo jako by se vytratilo v mlze, zatímco on a Sherlock zůstali uvěznění v omezeném prostoru s hrudníky v těsné blízkosti a zatímco se mu stejně tak pod nos dostávala přirozená vůně Sherlockova těla. Nepatrně kořeněná, ale ne štiplavá. Vzdušná, trochu jako závan sychravého podzimu a rozvířeného listí, což bylo pro chaotickou povahu detektiva skoro až typické. S příměsí černého čaje a špatně utajovaných cigaret.

John přivřel zmučeně víčka, v duchu se modlil ke všem svatým, aby ho jeho transport, jak tomu rád říkal jeho spolubydlící, nezradil. Ale nemělo to valného účinku, protože když víčka znovu otevřel, stalo se přesně to, čeho se oprávněně bál. Čelisti tiskl k sobě tak silně, až mu zavrzaly stoličky. Napočítal do tří, než se pokusil od druhé figury v černé trochu odtáhnout, doufaje, že tenhle Holmes dávno nezaregistroval řeč jeho zrádného těla. Jeho záda se vzápětí setkala s cihlovou zdí, ucítil to hlavně na lopatkách. Ve výklenku zkrátka nebyl dostatečný prostor. Vnitřně doufal, že ta bolest zmírní napětí v jeho klínu, ale nic se proklatě nezměnilo. Krucinál hergot, teď mu přece nemohl stát! Ne tady. Ne v tak pitomý situaci!
Podíval se na profil svého přítele. Kdyby sám byl vyšší, možná by se špičkou nosu dotýkal mužovy tváře. Jaké by to asi bylo? Sherlockovy tváře vždycky vypadaly jemně a udržovaně. Možná trochu chladně, ale sametově nebo snad až hedvábně… Vždy dokonale oholené. Sakra, měl by s tím fantazírováním přestat!

Na druhou stranu vyšší z mužů vyčkával nehybně a se zaujatým postřehem dedukoval každý pohyb hlídky. Na rozdíl od Johna žádné nepohodlí asi nevnímal. A když mu ruka samovolně sklouzla a otřela se dlaní naprosto bezprostředně o doktorův bok, John musel utišit táhlé zalykání, aby na jejich skrýš neupozornil.

V ten samý okamžik se Sherlockův ostříží zrak znovu stočil k němu. V němém gestu si svého přítele přeměřil. I v tom přítmí byly vidět Johnovy neobvykle rozšířené zornice díky notné absenci modrých duhovek po okraji, ty pohltila ta rozpínající se čerň. Hrudník se mu divoce vzdouval, jeho postoj byl zejména v ramenou ztuhlý, svaly po těle napnuté a dlaně měl sevřené v pěst, až mu klouby bělaly. Kdyby to nebyl John Watson, Sherlock by si pomyslel, že před ním stojí člověk, který se právě pere s vlastní panickou atakou nebo nečekaným vztekem.

Ale tohle byl John Watson a jeho John Watson adrenalinem a nebezpečím žil, situace podobné této v podstatě naplňovaly jeho život a nebylo možné, aby ho taková banální situace rozhodila. Takže co způsobilo tu nečekanou tenzi?

Pozorování toho malého muže Sherlockovi příliš neřeklo. Vnímal, jak se k němu upíná teplo jeho těla, horký dech, který nepravidelně ovíval krk a spodní čelist. John dýchal pořád ztěžka a nepravidelně, což bylo zcela určitě znakem nějakého druhu rozladění nebo nervozity. Druhy Johnova běžného rozladění měl Sherlock rozděleny do několika škál podle situací a výrazů, nicméně tento případ nezapadal do žádné z těch kategorií a to ho o to víc mátlo.

Znovu ucítil na svém krku horký dech a k vlastnímu překvapení se při té příležitosti sám ošil, když se mu zároveň s tím po páteři svezla podivná zimomřivost. Zatímco při povšimnutí lehkého třasu v rukou plavovlasého doktora, si uvědomil, že jemu samotnému se začaly podivně potit dlaně.

Teplo Johnova těla doprovázela i překvapivě příjemná vůně. Byla tam vždy, nebo ji vyplavily snad hormony a neurotransmitery? Noradrenalin nebo kortizol? Ale toho by si Sherlock jistě všiml dříve. Kdy vlastně? Byl někdy s Johnem Watsonem v tak bezprostřední blízkosti, aby si toho mohl všimnout? V bezprostřední blízkosti přesycené adrenalinem a nebezpečím? A všímal by si toho vlastně dřív, nebo to změnil ten Mycroftem odsuzovaný sentiment, který ke svému příteli choval? Nemělo smysl to zapírat, John Watson byl výjimka mezi pravidly a věděl to i jeho bratr.

Ta vůně se mu líbila, byla zemitá, důvěrná. Byla John. Pokud by měl podobnou vůni popsat detailně, nenašel by vhodná slova. John. To byla samotná definice. Byla jako on. Silná, pevná, sebejistá, čistá a dobrosrdečná. Domov. John pro něj vždycky znamenal domov a během své křížové výpravy za syndikáty a celou tou pavoučí sítí, si to uvědomoval čím dál víc.

John. Jeho John byl jistota. Jediná konstanta jeho chaotického života. Už jen samotná představa, že by tehdy Moriarty vyhrál a Moranova střela úspěšně dopadla cíl, mu vytvářela v žaludku těžký otrávený uzel. Bez Johnovy přítomnosti v jeho životě, by už nic nemělo smysl.

Znovu se nevědomky otřel o Johnův bok dlaní a ten sebou lehce cuknul. Detektiv se zaměřil na celý postoj těla a na vyhýbavý pohled menšího muže. Tenhle kapitán Watson se mu bál z nějakého důvodu podívat do očí, a když si konečně Sherlock všiml zběsile tepající žíly na jeho krku, na okamžik zalapal po dechu. Ale to přece nebylo možné, nebo ano? John nemohl…

Způsobovala snad jeho samotná přítomnost v Johnovi tenhle podivný stav? Vzpomněl si na stoické leč bravurně sehrané jednání Irene Adlerové, která k němu ve skutečnosti cítila mnohem hlubší pouto. A v té samé vzpomínce se mu zjevilo i podivné chování jeho jediného přítele, který podle vlastních slov nebyl gay.

Článek na jeho blogu zněl jako takové malé vyznání, když se nad tím zamyslel pohledem běžného smrtelníka s emocemi. Doktor o něm vždycky psal v superlativech, pochvalně, i když neopomněl nejednou zmínit, jaký je to strašný kretén, ale v těch slovech byla něha, vroucnost a oddanost.
I fakt, že mu není schopný odpustit celou tu zradu se smrtí, začal dávat mnohem větší smysl. Ta nevyřčená slova, která zaslechl mezi řádky při jejich posledním rozhovoru ve srubu. Jeho intuice ho téměř nikdy nezradila a on za vším tím závěsem vyčítavých slov slyšel i nevyřčená vyznání, ale doteď nebyl schopný určit jaká. Tajil před ním kapitán John Watson něco mnohem hlubšího? A pokud ano, jak moc by mu to vlastně vadilo?

Uvědomil si, že se Johna pořád dotýká a ten dotek vůbec nebyl nepříjemný, ba naopak byl netušeně vítaný.
 

Byl jediný způsob, jak si potvrdit nebo vyvrátit vlastní teorii, i když se jemu samotnému z toho podivně a prudce roztlouklo srdce, až ucítil pichlavý pocit pod žebry. Na oko sebou škubnul a předstíral nerovnováhu, načež se na druhého muže v nečekaném okamžiku natiskl. Tělo Johna Watsona dočista znehybnělo. Ve tváři se mu objevilo syrové zděšení a detektivovy dedukce mu našeptávaly, že tohle bylo tak zvané jádro pudla, které se snažil doktor před ním skrýt.

Stačilo jen pár vteřin na to, aby Sherlock definitivně potvrdil, že druhého muže celá tato situace vzrušovala, o tom už nebylo pochyb. Ale nebylo to dostatečné potvrzení, které potřeboval, aby svou teorii prokázal. Hrály v tom roli proměnné, které bylo třeba brát v potaz, a on neměl čas v tuhle chvíli všechno analyzovat, měli tady přece nedodělanou práci.

Navzdory dnešnímu pozorování nebyl hlupák, aby na základě jednoho neúměrného testu dělal závěry. Až takhle noc skončí, bude potřeba se zaměřit na více exaktní důkazy. Samozřejmě bez Johnova vědomí, protože mu něco našeptávalo, že kdyby mu svěřil svůj záměr, už by s ním nepromluvil.

„Má chyba, křeč v noze,“ zašeptal k Johnově uchu Holmes a s dokonalým výrazem nevšímavého asketika, se od svého přítele odlepil.

Než stačil na to John cokoliv říct, z trapného okamžiku je vyrušil zvuk. Ozvalo se tiché cinknutí a pár dalších zběsilých úderů srdce poté dva ozbrojení muži vstoupili do výtahu, pak už byl slyšet jen zvuk zasouvajících se těžkých dveří.

Vysvobození přišlo zavčasu.

Poté, co se za nimi zavřely pancéřové panty, Sherlock hbitě vyskočil z výklenku, jako by se nic nedělo a s plavným pohybem zamířil rovnou k číselnému zámku, vytahuje přitom z boční kapsy výstroje potřebné nářadí. Daktyloskopický prášek začal zlehka nanášet speciálním štětcem na numerickou klávesnici tak, aby sejmul otisky a mohl ho pak snadno sfouknout. Nesměli za sebou zanechat žádné stopy, a protože byly klávesy ze stejného kovu s rytinami čísel, která tak nebyla pravidelným stiskem sedřená, nebyla jiná možnost. Počítal s tím už dopředu, poněvadž si nemohl během dne v laboratořích nevšimnout, že byly všechny zámky opatřené podobnou technikou.

V rukavicích hned na to naťukal první čtveřici čísel. „Výborně, tohle bylo snadnější, než jsem si myslel. Mohou být pouze dvě varianty. Řada uprostřed, šestka. Řada nahoře, trojka. Dvakrát řada dole. Osm a sedm.“

První pokus na displeji zabzučel negativně, ale když Sherlock zadal další možnost, vrata povolila a za nimi se objevily další dvojité šachetní dveře, tentokrát s přivolávacím tlačítkem.

„Třetí pokus by nás možná prozradil,“ pronesl i tak sebevědomě. Pak dodal: „Šest, tři, sedm, osm… Jak jsem říkal, vygenerované číslo. Náhodné a bez významu.“

John se na něj chvíli zadíval tím pohledem - konečně vím něco, co ty ne  - nebo taky pohledem - ty to vážně nevíš?!

„Co je?“

„Fajn, asi bych si měl zvyknout na to, že tyhle informace druhého stupně základní školy jsou přebytečným odpadem v tom tvým palácšoftu. Jako sluneční soustava, nebo že nemáme krále, ale královnu…“

„O čem to zase mluvíš, Johne?“

„Šest, tři, sedm, osm nejsou náhodná nebo generovaná čísla, jak tady tvrdíš.“

Detektivovo obočí se nakrabatilo a výraz v jeho očích jasně Johna vyzýval k vysvětlení té zapeklité a obtěžující záhady.

„Je to rovníkový poloměr Země, génie. Šest tisíc tři sta sedmdesát osm kilometrů. A pár nepodstatných drobných. Jak to nemůžeš vědět?“

Ozvalo se unylé odfrknutí. „Irelevantní. To jsou nepodstatné informace, které akorát zaplňují můj hard disk.“

„Jak vidíš, tak někdy podstatné jsou. Možná bys měl zapřemýšlet o nějaké USB flashce, když s tím má tvůj hard disk problém. A nekoukej se tak na mě, to byl tvůj příměr.“

Sherlock se na okamžik i přes řečené zamyslel a John v podstatě nahlas pronesl to, co se mu samotnému honilo hlavou.

„Každopádně to nemůže být přece náhoda. Proč by Collard měl v hesle takové číslo?“

„To je správná otázka, proč?“

Pohled, který si posléze věnovali, byl daleko hlubší a dávno neřešil otázky hesel, oba to v tu chvíli tušili, ale ani jeden se k tomu nevracel, přestože k tomu každý z nich měl naprosto odlišný důvod.

Nakonec za sebou zahladili veškeré stopy a John zmáčknul na výtahu přivolávací tlačítko s tichou prosbou o malý zázrak, tedy aby si toho stacionární hlídka někde tam na druhé straně nevšimla.