„Arthur Collard. Ředitel nadnárodní společnosti pro výrobu léčiv. Firma pochopitelně spolupracuje s farmacií ve Velké Británii. To by nebylo až tolik divné, kdyby náš drahý ředitel Collard nepobíral měsíčně neevidované sazby na svůj ulitý účet,“ započal Sherlock krátkým úvodem.
Prohrabal se několika listy a dva z nich podsunul Johnovi.
„Zprvu tichým společníkem, který posílal tyto obnosy na jeho účet, byla tak zvaná firma Jobs&medies. Tehdy ještě neznámá malá britská firma, kterou trhu představil právě náš muž. Kde se vzala, tu se vzala… K překvapení všech s velkými úspěchy a obraty. Před třemi lety se ale Collard stal ředitelem společnosti poté, co jeho předchůdce záhadně zmizel. Celý případ se zmizením bývalého ředitele společnosti byl až neobvykle rychle smeten ze stolu, případ byl během týdne uzavřen jako sebevražda. Přestože nebylo nalezeno žádné tělo, žádné důkazy, žádná vodítka,“ pokračoval detektiv dál.
Otevřel složku a vytáhl z ní dalších pár listů. Několik výstřižků z novin, které se zaobíraly případem ohledně zmizelého ředitele. Noviny samotné v podstatě neměly o čem psát. Informace byly kusé, neurčité, nepodložené, byly to všechno jen uměle vytvořené teorie novinářů. Vytvořené na základě ničeho.
Nadechl se a zase spustil ve svém monologu, „Pak jejich firmy prošly fúzí. V podstatě to byla jen otázka asi dvou týdnů, než proces afilace podnikatelských subjektů proběhl, nikoliv otázka měsíců nebo let, jak to tak v případě fúzí dvou firem bývá, zejména kvůli upevňování pozic na trhu, marketingu a propagaci. A když víme, že každá měla oficiální sídlo na jiném kontinentě. Vše bylo právnicky ověřeno a ošetřeno, bez jakéhokoliv protahování nebo potíží, jako by se tímto sloučením zabývali již nějaký ten rok, což se za přítomnosti předešlého ředitele zcela určitě neudálo. A jakékoliv praktiky, o kterých neměla veřejnost ponětí, byly zameteny pod stůl. J.M., Johne, říkají ti ty iniciály něco?“ ohlédl se na svého přítele, který držel teď v rukou materiály, které mu před chvílí podal.
Na listech byly zkopírovány oficiální přesuny peněz na transparentní účet. A oproti tomu také neevidované převody na osobní účet Collarda, který jej měl vedený pod akronymem společnosti, tedy pro neznalého člověka snadno zaměnitelný za běžný účet.
John se na Sherlocka podíval a vyletělo mu obočí do čela. „J. M. James Moriarty,“ nemusel čekat, až mu to Sherlock potvrdí, celé to smrdělo jeho iniciací.
A vyšší z mužů automaticky přikývl.
„Collard dříve působil v Británii, ale když začala být jeho aktiva pro veřejnost poněkud podezřelá, přestěhoval se do Sydney a po čase svůj ne tak úplně přiznaný obchod přesunul na okraj Adelaide. Jedna z jejich laboratoří sídlí také na Klokaních ostrovech,“ zlehka si odkašlal, než se jeho sametový baryton znovu pronesl pokojem. „A to nás přivedlo sem. V tuto chvíli už jeho tichý společník – jak my oba víme – zůstane tichým navždy,“ zdvihl pobaveně koutek a ani John se neubránil nad tím cynismem pousmát, i když celá ta situace rozhodně nebyla něčím, co by mělo oba muže pobavit. „Ale to náš člověk neví. Nikdo kromě nás dvou, Johne, a Mycroftova týmu netuší, že je Moriarty mrtvý. Ostatně, pro svět to je stále přece Richard Brooks, nebo ne?“
„Nejspíš ano, jo,“ doplnil ho neochotně John Watson. Ten fakt mu stále dělal docela problém. A snažil se to důrazně vysvětlit i na svém blogu.
„Snažili jsme se Collardovi uměle navodit pocit, že jeho společník má jen příliš mnoho práce na opačné straně světa, než aby se svými zdejšími obchody nyní zabýval, tedy veškerou svou zodpovědnost jak se zdá převedl náš Jim prozatím na něj. Poslední dva měsíce jsme s Mycroftem vymysleli jistý plán…“
Sherlock zamrkal a trochu se ošil, snad jako by očekával, že jakmile dokončí tu větu, John mu tentokrát vážně vrazí pěstí.
Na chvíli opravdu zmlknul, než mu jeho přítel věnoval plnou pozornost.
John ho chvíli jen pozoroval, než mu zřejmě začal docházet význam těch slov. „Ty… ne, Sherlocku… To nemyslíš vážně.“
„Máme za to, že se s ním Moriarty nikdy nesetkal a veškerá jejich jednání probíhala vesměs elektronicky. Což víme hlavně na základě jejich elektronické historie, kterou se mi podařilo získat, a tedy díky několika svědkům, kteří, no, řekněme, že už to nikomu neřeknou.“
„Chápu to správně, že jo. Ty se chceš prostě za Moriartyho vydávat,“ zamračil se doktor a věnoval Sherlockovi jeden z těch svých nesouhlasných pohledů, jako když se zachoval k někomu s despektem a řekl jako obvykle něco nemístného, co se k situaci vůbec nehodilo. A co lidi běžně uráželo nebo ponižovalo.
„Mám Moriartyho údaje, mám jeho telefon. Když se zastřelil na té střeše, ponechal nám tím taky jisté výhody.“
„Ty seš prostě nenapravitelnej blbec, že jo? Aniž by ses každej den vystavoval smrtelnýmu nebezpečí, tak to prostě nejde, že jo.“
„Nuda.“
„Že se vůbec ptám,“ zavrčel na oplátku a položil podané materiály zase zpátky na stůl. Opřel se do křesla a zhluboka vydechl.
Ne, že by snad nečekal, že všechno půjde hladce. Je přece na sebevražedné misi Sherlocka Holmese. Tedy Scotta Hollanda. Vždyť tohle přesně čekal, když s cestou sem souhlasil.
Zase jako dřív.
V podstatě denně se se Sherlockem účastnili akcí, kde jim šlo o život. Celá ta eskapáda s Moriartym byl jeden dlouhý smrtelný valčík. Taneček skrytý za noblesním postupem.
Nejednou oba málem zemřeli a John už se při zkušenosti s výbušninami na svém těle smířil s faktem, že to byl jeho poslední den. Nebezpečí. Adrenalin. Každodenní pohon. Vzrušení.
Se Sherlockem post mortem.
Jakoby se mu na ramenou usídlila tíha celého světa.
Takže v čem to bylo jiné teď?
Odpověď byla zcela prostá. Teď byl Sherlock znovu naživu. Opravdu naživu. Nezemřel. Už jednou pro něj truchlil. Moc pro něj truchlil. Když někomu dáte naději, vzít mu ji znovu krátce na to je zkrátka… Nedá se to snést.
Podruhé už by John Sherlockovu smrt nepřežil.
Jako by Sherlock četl jeho myšlenky. Snad je i chápal, protože se zatvářil zcela vážně a v rámci vlastních možností dokonce i lítostivě: „Jinak to nepůjde, Johne.“
„Fajn. No fajn. O co tady vlastně vůbec jde? O jaký obchody? A jakou v tom mám hrát roli já?“
„Farmaceutika. Collardova společnost se na veřejnosti tváří jako vývojové centrum zabývající se léčbou a hledáním léků na různé typy nevyléčitelných nebo obtížně vyléčitelných chorob. Zabývají se klinickými testy dobrovolných dárců, vakcínami, až po výzkum a vývoj inovativních farmaceutik, která by v budoucnu mohla se stoprocentním účinkem vyléčit například rakovinu.“
„Když tě tak slyším, vyznívá to skoro svatě, typickej adept na Nobelovu cenu. Ale slyším tam to obligátní ale…“
„Přesně tak, Johne. Slyšíš ho tam zcela oprávněně. Jedná se o obchod s drogami, pochopitelně. Ale ne ledajakými. Za tím vším totiž vězí nejen vývoj léčiv, což je skvělé alibi, ale také vývoj konkrétní drogy. A nemluvíme zde o barbiturátech, ani nejde o hypnotika, analgetika nebo nějaký druh sedativ. Jedná se o paralytický druh, který chce Collard prodat tomu, kdo nabídne více, bez ohledu na jakoukoliv vojenskou nebo atentátní skupinu. Zatím se mi podařilo zjistit, že jedním z možných kandidátů může být i ISIS.“
John na okamžik doslova zkoprněl. Sevřel ruku v pěst. Vrátilo se mu několik vzpomínek na Afganistán a na okamžik zavřel oči, než se mu zase vrátil hlas. „Proboha. To ale… To je děsnej průser, Sherlocku.“
„Ano, Johne. Jak říkáš, je to průser. Nemůžeme dopustit, aby se taková látka dostala do rukou kohokoliv. Získal by tím neskutečnou převahu, nehledě na možné katastrofické celosvětové následky a to vůbec neřešíme otázky morálky a kriminálního dopadu.“
„O co přesně má jít? Chci říct… Jak to funguje. Říkals paralytická. Takže nějaká droga, co vyvolává paralýzu? Dočasně? Nebo to má trvalé následky? Může zabít?“
„Jsi doktor, takže dobře porozumíš tomu, co ti popíšu. V podstatě ta látka, jak říkáš, paralyzuje. Má trvalé následky a dost dobře se v první fázi podobá jisté formě mozkové obrny. Zprvu je nenápadná. Útočí na centrální nervovou soustavu. Zpočátku se objevují jen lehké obtíže. Nespavost, lehká bolest hlavy, bolest okolo dutin a očí, potíže se soustředěním, podrážděnost, kterou střídá jistá labilita, třes rukou, rozostřené vidění, zcela určitě výkyvy teplot. Střídají se horečky se zimnicemi. Druhá fáze navozuje hlubokou depresi, halucinace, v podstatě vymizí jakákoliv soudnost, na místě je impulzivní chování. Dochází k progresivní demenci. Běžná je šlachová hyperreflexie, dysartrie, afázie a zcela určitě epileptické záchvaty. Poslední fáze postiženého zcela paralyzuje. Zkolabuje respirační systém. Dojde k takzvanému syndromu multiorgánové dysfunkce. Selhání organismu. Tělo není schopno vykonávat příslušné úkony. Celkový nervový systém je paralyzován a mozkové synapse nevysílají tělu potřebné příkazy k tomu, aby dál vykonávalo svou práci. Obvykle dojde jako první k selhání kardiovaskulárního systému a dysfunkci krevního oběhu, to také bývá důvodem úmrtí.“
„Pane bože. Panebože, panebože.“
„Celý tento proces trvá podle dostupných informací zhruba devadesát šest hodin. Postižený během nich trpí velkými bolestmi.“
„Chceš říct, že… Že to na někom testovali?“ John naštvaně zvýšil hlas, Sherlocka jeho reakce ale vůbec nevyvedla z míry. Seděl tam a podával informace zkrátka jako Sherlock. Jako stroj. Ačkoliv něco v jeho očích prozrazovalo, že mu to vůbec není lhostejné.
„Jak jsem říkal. Mají dobrovolné dárce. Nejen orgánů. Ti obvykle ani netuší, čemu se upisují. Obvykle se jedná o jedince, kteří počítají s tím, že brzy zemřou na nějakou z nemocí, kterou trpí. Většinou rakovina – nejčastěji rakovina plic. Ta neovlivní účinky požité drogy, která se soustředí na centrální nervový systém. Nikdo z nich však netuší, že zemřou daleko dřív, než by bylo v jejich případě přirozené.“
„Do hajzlu. Sherlocku, tohle musíme zarazit. Takovou smrt si nikdo nezaslouží. To je naprosto nehumánní a nemorální. Ten šmejd by si zasloužil shořet v pekle!“
„A proto se do toho vložíme my, Johne. Jak jsem ti říkal, a teď mi jistě rozumíš. Jinak to nepůjde,“ věnoval mu jeden z těch svých pohledů, které definují jeho sebejistou osobnost. Osobnost toho Sherlocka Holmese, který vždy všechno vyřeší a všechny zachrání, a pak se tím chlubí.
Tohle vědomí Johna trochu uklidnilo. V tomhle Sherlockovi věřil. Vždycky mu věřil, že dokáže nemožné a to jeho protivné ego v něm vlastně vyvolávalo pocit téměř naplněného úspěchu.
„Jo. Jasně. Já jen, však víš…“
„Upřímně, Johne. Těší mě, že i poté co…“ si lehce odkašlal, nechtěl říct nahlas - co jsem umřel. „Že no… Že máš stále o mě obavy.“
Chvíli to trvalo, než mu John odpověděl a to ticho doprovázelo promnutí očí a nosu. Jako by si dával načas s odpovědí, kterou neuměl slušně podat. „Sherlocku. Možná pro nás bude lepší, když se o tom teď prostě nebudem bavit, dobře? Nejsem si jistej, jestli se na tohle cítím.“
Detektiv mlčky kývnul.
„Fajn. A teď mi řekni, jak ti teda v celým tom svinstvu můžu pomoct?“
Jako by někdo na detektivovi přepnul spínač, který měnil nálady z vteřiny na vteřinu. Sherlock tlesknul nadšeně dlaněmi a věnoval Johnovi dětinský úsměv. „Jsi lékař.“
„Skvělá dedukce. Už chápu, proč jsi tak úspěšný v tom, co děláš,“ pronesl John s ironií v hlase.
„To měl být vtip?“ optal se Sherlock zcela vážně.
John protočil oči v sloup a pobídnul ho, aby jednoduše pokračoval ve svém vysvětlování.
„Pokud to byl vtip, Johne, tak se ti zcela určitě nepovedl, protože…“
„Zmlkni, chytrolíne a prostě mi řekni, co se ode mě chce.“
„Dost si protiřečí, cos právě řekl, Johne, mám tedy zmlknout, nebo ti to mám říct?“
„U všech svatejch, s tebou nejde nic normálně,“ zakroutil John hlavou a promnul si u toho krk, pak to jednoduše vzdal. „Sherlocku Holmesi, buď tak laskav a prosím, vysvětli mi, jakou roli mám v této habaďůře hrát já.“
„To je přece zcela jednoduché, Johne! Je to tak vzrušující!“
„Víš, Sherlocku, tohle celý je dost smutný a nechutný, nemělo by tě to tak těšit. Seš nadšenej jako děcko před vánočním stromkem. A to prostě není hezký ani vhodný… A když už je to tak jednoduché, tak prosím, máš prostor mi to vysvětlit.“
„Collardova společnost neustále nabírá nové vědce. Kvůli jejich vzru…,“ podíval se na mračícího Johna a ihned se opravil, „…ošklivému tajemství, nemohou nikomu plně důvěřovat. I když většina vědců podepisuje smlouvy, ve kterých jsou klauzule o mlčenlivosti. Přesto nemůžou jen tak nechat po světě pobíhat lidi, kteří by toho věděli moc. Pak tedy nenechají své vědce, aby zjistili vše okolo samotného plánu. Plně zasvěcených je jen pár lidí, kteří jdou na ruku Collardovi. A troufám si tvrdit, že větší část z jejich zaměstnanců uznává jakýsi morální kodex a pravá podstata tamní práce by se jim nezamlouvala. Tak jednoduše každému dají jen část úkolu, a když už toho zjistí příliš, nakonec je propustí. Zaměstnanci se tam střídají s neuvěřitelnou pravidelností.“
„Asi už tuším, kam tím míříš.“
„Ty, Johne, jsi jako Lékař měl chemii a biologii. V podstatě jsi vědec a rozumíš samotné podstatě všech podobných experimentů, nebude pro tebe těžké ze sebe jednoho z vědců udělat. Nehledě na fakt, že se v komplexu nachází i několik lékařů kvůli testování na lidech. Takže ty, Johne Wayne, se budeš ucházet o místo. Veškeré podklady jsme pro tebe s Mycroftem už nechali připravit. Během pár dní by měly dorazit, pokud se nenaskytnou nějaké potíže.“
„Rozumím. Fajn. To bych mohl zvládnout, jo.“
„Udělal bych to sám, jsem chemik. Ale jak jsem říkal, někdo musí zastat roli Moriartyho a nic proti tobě, Johne, ale myslím, že jsem pro tuto roli jako dělaný.“
„No tak o tom vůbec nepochybuju,“ pronesl s trochou podráždění doktor a podíval se na hromadu na stole.
Natáhl se k lejstrům výstřižkům, a začal se jimi znovu probírat, aby si do paměti vryl všechny ty nezbytné informace. Prohlídl si i ostatní nastřádané materiály. Některé z nich byly proškrtané černým lihovým fixem, snad jako by si Sherlock odškrtával splněné mise, což možná přesně to taky znamenalo.
V některých z článků doktor rozpoznal pár informací, které se v uplynulém roce mihly okrajově ve zprávách, nebo o nich někde četl. Projel mu v zádech na pár vteřin ledový chlad, když si uvědomil, že za tím vším stál jeho bývalý spolubydlící a nejen to. Že všechny ty případy nebyly tak nevinné, jak působily v médiích. Dost možná byly daleko nebezpečnější než ten, do kterého se teď uvrtal on sám.
Podíval se znovu na Sherlocka, který z něj nespouštěl oči a John ihned poznal, že ten prevít ho znovu dedukuje. Ale nechal to být.
„Tak jo. Je ještě něco, co bych měl vědět?“
„Všechno podstatné jsem ti sdělil. Jakmile dorazí tvoje podklady, budeš mít pár dní, aby ses na svou roli pečlivě přichystal. Snad není nutné, abych připomínal, že pro tento případ jsme zcela cizí lidé a nikdy jsme se neviděli.“
„Pochopitelně. Ne, že bych měl po tom posledním roce nějakej problém to zahrát…“ pronesl jedovatě John tišším hlasem, ale bylo mu jasné, že ho Sherlock slyšel. Vzdychl. „Promiň. Musím si zvyknout.“
„V pořádku, Johne. Je zcela v pořádku, že se na mě stále zlobíš. Akceptuji to.“
Zase zabředávali do té nepříjemné debaty, které se John tolik chtěl pro dnešek vyhnout.
A pak si vzpomněl na něco, o čem věděl, že odvede pozornost tím správným směrem.
„To mi připomíná, Sherlocku, něco pro tebe mám. Počkej tady, hned budu zpátky,“ odložil všechna lejstra a vstal. Odešel z pokoje a trvalo zhruba pět minut, než se zase vrátil ke krbu. V ruce držel něco, co v Sherlockovi v ten samý moment poznání vyvolalo ve tváři neutuchající nadšení.
„Johne!“ vystřelil vyšší z mužů na nohy a to zvolání obsahovalo naprostou dětinskou radost, která v šedivějícím doktorovi vyvolala podobné nadšení.
To, jak vyslovil jeho jméno. Tělem se mu prolilo horko a usídlilo se v centru hrudi.
Sherlock si od Johna převzal kožené pouzdro a neochvějně se do něj dobýval. Když z něj vytáhl svoje housle, skoro to vypadalo, jako by se mazlil s malým hebkým kotětem. Hladil je s absolutním obdivem, něžností a oddaností.
John v tu chvíli zatoužil po tom, aby mu stejný pohled Sherlock věnoval také. Ale bylo mu jasné, že to nebylo možné. A bylo zbytečné se topit v podobných představách. Přesto s bolestí u srdce sledoval svého přítele, jak uchopil své housle, vložil si je pod bradu a o několik úderů srdce na to se prostorem pronesl libozvučný tón houslí.
Něco v té intimní chvilce Sherlocka s jeho houslemi v Johnovi spustilo pocit smíření. Klidu a míru, který už šílené měsíce nepocítil.
Možná byl Sherlock Holmes naprostý pitomec. Geniální pitomec, ale tohle… Tahle chvíle, tento moment, za ten by vyměnil klidně další měsíc utrpení.
Byla to nádhera.
Komentáře
Zasílate odpověď ke stávajícímu příspěvku (zrušit).