3. kapitola

Conor hleděl na muže v masce vyjeveně ještě dobrých pár desítek vteřin. Byl první osobou v Novém Founlandu, která se k němu chovala nevraživě, což byl i částečně důvod, proč byl tak zaskočený.

„Já jsem tady obědval,“ pronesl se špetkou bázlivosti v hlase, i když rozum mu napovídal, že namísto toho mu měl doporučit, ať se laskavě ponoří tam, odkud přišel.

Muž na Conora zíral s podobně nevěřícným pohledem. Conor se z nějakého podivného důvodu nedokázal od těch rozezlených očí odtrhnout. Byly to ty nejzelenější oči, které kdy viděl a přistihl se, že naprázdno polyká, zatímco ho obestřel mužův hluboký hlas.

„Obědval? V tomto počasí?“ vyšvihl se hbitě vedle něj na skálu.

Conor vstal. Ta černě oděná postava, co se vynořila z moře, v něm nevzbuzovala vůbec důvěru a pocit, že proti muži stojí na nohou, mu připadal bezpečnější. „Na někoho tady čekám,“ oznámil mu a zase byl sám sebou.

„Máte tady schůzku?“ znovu ten nevěřícný pohled doprovázený pohybem, při němž si sundával ploutve na nohou. „To chodíte randit na Skálu sebevrahů?“

„Skála sebevrahů? Opravdu se tady tomu tak říká?“ hnědé oči se rozhlédly kolem, a přestože ještě před chvíli se mu tohle místo zdálo fascinující, najednou mu skály připadaly zlověstné a nevypočitatelné.

„Na to byste brzo přišel sám, stačilo by zůstat o něco dýl,“ muž se postavil. Byl neobvykle vysoký, hubený, ale statný, zejména v ramenou a pažích, přiléhavý neopren mu v těchto partiích jedině lichotil.

Sebral ze skály ploutve a síťku a zavelel: „Tudy.“

„Ne, díky,“ odpověděl Conor automaticky. Nehodlal následovat člověka, který se objevil tak neobvyklým způsobem a byl navíc od hlavy až k patám zabalený do gumy.

„Tudy,“ zopakoval mnohem hruběji, popadl ho velkou mokrou dlaní pod paží a vlekl ho za sebou jako neposlušné dítě.

„Nechte mě!“

 „Podívejte!“ natočil ho k moři a Conor uviděl, jak se voda tiše sune za nimi a na místě, kde ještě před chvílí s klidem dřepěl a rozjímal nad krásami hloubek moře, vyčnívá už jen malý proužek suchého místa.

„Ještě tam pořád je místo,“ namítl proti své vůli zatvrzele, i když se mu lehce třepal hlas. Možná vztekem, možná strachem, možná ponížením, v dané situaci to mohly být taky všechny tři možnosti naráz.

„Dlouho tam nebude. Nezdržujte!“ zavrčel muž hlubokým hlasem a táhl ho dál za sebou.

„Nemusíte mě přece držet, nejsem malé dítě,“ protestoval a snažil se mu vysmeknout ze sevření. „Můžu jít sám.“

„Podle vašeho chování to není tak zřetelné, ale jak chcete,“ pustil ho.

V té samé chvíli Conor šlápl na mokré chaluhy a podjely mu nohy.

„Takhle se utopíte dřív, než příliv zatopí skály,“ poznamenal muž a vytáhl ho na poslední chvíli zase na nohy. Tyčil se nad ním v šířce svých ramen tak impozantně, že Conor na chvíli zase ztratil dech. Byl snad o půl hlavy menší, bylo těžké necítit z protější osoby respekt.

Přesto nedovolil své pýše, aby byla zašlapaná nějakým namyšleným panákem, co se neumí chovat, „To těžko,“ odsekl. „Jsem výborný plavec.“

Znovu se Conor pokusil o vykroucení z pevného sevření, ale tentokrát ho tajemný muž nepustil. „Já jsem na takovou koupel vybavený, ale vy ne. Víte vy vůbec, jak je ta voda ledová? Jste idiot?“

Conor s nelibostí sledoval, jak mu voda stoupá kolem nohou a vsakuje se do nových značkových sportovních bot. Nutno podotknout, že voda byla přesně tak ledová, jak ji muž vylíčil.

„Zasloužil byste, abych vás tam nechal,“ zamračil se na něj jeho zachránce. „Není ve vás ani špetka vděčnosti.“

„Zrovna jsem chtěl odejít, když jste se vynořil z moře jako nějaký strašidelný vrak,“ odbyl ho napruženě.

„No, to určitě! Civěl jste na moře jako zhypnotizovaná želva,“ rozčílil se. „Byl jste na té skále přilepený jako ty zatracené hnědé řasy. Dívejte se, sakra, pod nohy!“ sevřel znovu pevně jeho paži, když se Conor sklouznul po kluzkém kameni.

„Je to ještě daleko?“ Conor prudce oddechoval. Zachvěl se hrůzou, když zpozoroval, že stezka, po které původně přišel, je už pod ledovou vodou.

„Jen co přebrodíme tuhle louži,“ opáčil nazpět muž a brouzdal se bezstarostně vodou, které kolem nich kvapem přibývalo.

Louže nebyla hluboká, ale Conorovi se zdálo, že je vyplněná obzvlášť kluzkými řasami, jako by tomu osud právě chtěl, aby mu při každém kroku podkluzovaly nohy. Jednou dokonce už nezvládl udržet rovnováhu a padl na kolena. Pořádně si zmočil boty i džíny, než ho jeho průvodce zase vytáhl na nohy. Voda byla tak neskutečně ledová, že Conor vzdal i jakýkoliv protest nebo pichlavou poznámku. Končetiny mu snad pomalu cepeněly, protože cítil, jako by mu do nich bodalo tisíce jehel a postupně v nich ztrácel cit.

Nakonec skály přestaly klouzat a pod nohama měl suchou zem. Nikdy dřív za ni nebyl tak rád. „Proboha,“ ulehčeně vydechl. „To je najednou taková pohoda!“

„Měl jste z pekla štěstí,“ konstatoval muž a pustil mu paži. „Přijít o několik minut později, byla by z vás už jen lákavá potrava pro ryby.“

„To trochu přeháníte,“ ohrnul nos Conor, kterému se zase trochu vrátila barva do tváří a který posbíral zbytky své hrdosti. Když si všiml chladného pohledu zelených očí, polknul. „Ale děkuju vám,“ dodal tišeji.

Konečně měl možnost pořádně si ho prohlédnout. V tom neoprenu vypadal jako nějaký démon z vodních hlubin. Oči pod výrazným obočím najednou nebyly zelené, ale černé, jak se duhovky rozšířily, když si ho muž stejně tak z blízka prohlížel.

Z obličeje toho díky masce Conor neviděl příliš, ale bylo poznat, že měl muž výrazné rysy, bradu a lícní kosti. Na první pohled působily trochu moc drsně. Přísný úzký spodní ret, proti němuž se krojil trochu plnější vrchní, na okamžik olíznula špička jazyka. Něco na tom chlapovi Conora přitahovalo stejně jako nebezpečí temných vod, a zároveň ho jeho existence vytáčela do nebeských výšin, a to ani neznal jeho jméno.

„Ví ta osoba, na kterou – nebo kterého – jste čekal, kde vás najde?“

„Je to muž,“ odkašlal si Conor a prsty si prohrábl svoje zvlněné vlhké kučery. „A určitě to neví. Zatím se neznáme.“

„To celou věc poněkud komplikuje, ne?“

„Chci říct, že jsme se ještě nesetkali,“ vysvětloval dál Conor, ačkoliv vlastně netušil proč. Neměl povinnost to tomu chlapovi všechno vylíčit. „Zatím o mně nemá ani zdání.“

Ale brzy mě pozná, a pak se bude divit.

„A proto jste seděl na Skále sebevrahů a čekal, že vám ten člověk, kterého vůbec neznáte, spadne odněkud z nebe? Nebo připluje po hladině?“ zakroutil hlavou. „Tak tomu říkám logika.“

Conor zvedl bojovně bradu. „Pro mě není až tak úplně neznámý. Vím, že bydlí v majáku. Čekal jsem, až se vrátí.“

„Ale tam bydlí Patrick Bouchard,“ povytáhl muž se zájmem obočí.

„Já vím,“ přikývl na oplátku menší z mužů. „Právě toho hledám.“

Nejraději by se toho chlapa ihned zbavil. Nohy měl promrzlé a potřeboval si z auta vzít suché boty. „Takže díky,“ dal se na ústup v teniskách za doprovodu čvachtajícího zvuku vody v nich.

„Co chcete Paddymu Bouchardovi?“ zavolal za ním.

„Do toho vám snad nic není,“ odpověděl mu Conor chladně přes rameno.

„Právě naopak,“ ohradil se muž. „Hledáte totiž mě.“

Najednou se vteřiny zdály nekonečně dlouhé, když promočený mladík ustrnul v pohybu. „Cože?“

„Já jsem Patrick Bouchard,“ odpověděl s úsměvem a odhalil nepravidelné, ale zářivě bílé zuby. Kus neoprenu mu sjel z tváře a jeden dlouhý pramen středně plavých vlasů si našel cestu ven.

Conor na něj hleděl fascinovaně, jako by zmrznul v čase. „To přece není možné,“ pronesl nakonec užasle.

„Co kdybychom pokračovali v rozhovoru u mě v majáku?“ navrhl s klidem. „Jestli tady ještě chvíli budu mrznout v napůl rozhaleném neoprenu, dostanu zápal plic.“

„Ale vy nemůžete být přece Patrick Bouchard,“ trval na svém Conor. „Na to jste příliš mladý!“

Vlastně sám netušil, kde přišel na představu, že by Patrick Bouchard měl být starý plešatý obtloustlý chlap, možná ne tak starý jako Jarod Bouchard, ale ta představa se mu zdála jasná jako facka. A přesto si uvědomoval, že se mu nikdo nikdy ani slůvkem nezmínil, že by Patrick Bouchard měl být starší chlap s pupkem a možná knírem. Jeho fantazie byla naprosto nepodložená.

„Jsem starší, než vypadám. To dělá ten spořádaný život,“ zažertoval a zdvihl na Conora koutek úst.

„Vyloučeno,“ pronášel dál přesvědčeně mladík.

„To vykládejte mým rodičům,“ pobavenost v hlase Patricka Boucharda byla znatelná. „Ale teď buďte rozumný a pojďte dovnitř do tepla. O mojí totožnosti se můžeme hádat i nad šálkem teplého čaje nebo kávy.“

Patrick zavěsil síťku na rameno a vyrazil, zatímco za ním Conor kráčel v tichosti a sledoval jeho plavný krok a pevný, osvalený a štíhlý zadek, který ho donutil kousnout se do spodního rtu. Tenhle mladý Bouchard nevypadal vysloveně jako filmová hvězda, ale pohyboval se atletickým krokem a každý nový nášlap pohnul svaly v té správné rovině, aby budil charismatickým dojmem. Když si Conor uvědomil, že se celou cestu k majáku zaobíral myšlenkami nad pozadím svého nepřítele, úplně se nad sebou zastyděl.

Patrick Bouchard otevřel dveře a z majáku se s nadšeným štěkotem vyřítil světlý novofundlanďan a radostně kolem nich poskakoval.

„Přestaň, Merline!“ okřikl psa. „Nebojte se ho,“ otočil se na Conora. „Štěká jako potrefený, ale neublížil by ani mouše.“

Conor se přistihl, jak si psa prohlíží se zvednutými koutky rtů. „Merlin, vážně? A umí taky čarovat?“

„No, vykouzlil vám na rtech úsměv, takže bych řekl, že ano,“ mrknul na něj Patrick a v tentýž okamžik by Conor přísahal, že musel zrudnout až na zadku. Skoro jako by s ním ten chlap flirtoval.

„Běž, Merline, běž se provětrat,“ popostrčil muž psa ze dveří. „Tak pohyb, chlape,“ zabouchl za psem a štěkot po chvíli zeslábl.

„Vydržte, prosím,“ pokývl hlavou schovanou v neoprenu a vyprázdnil síťku do kbelíku z rudé umělé hmoty na zemi.

Přízemí majáku bylo zařízené jako laboratoř. Do kruhových zdí byly zabudované dřevěné pulty, na kterých ležely mísy s čímsi, co Conorovým netrénovaným očím připomínalo smetí z pláže. Po stranách byly mikroskopy, ne jeden, dva nebo tři, ale rovné čtyři. Na kraji stolu byl položený laptop a vedle něj kovová kartotéka s šanony. Všude po prostoru byly rozházené ulity, mušle, kameny a sem tam i nějaká vycpanina nebo kostra ptáka.

„Tudy,“ Patrick ukázal na kovový žebřík natřený zářivě červenou barvou, stejnou, jakou byly natřené dveře zvenčí. Ponoukl Conora, aby vyšplhal první, a pak se vydal za ním. „Dá to práci, než vylezete úplně nahoru, trochu ta madla kloužou.“

První patro bylo zařízené jako kuchyň a jídelna zároveň. Uprostřed byl masivní stůl, dvě rovné nalakované dřevěné židle a malý sporák na kraji. Pán domu se naklonil k propan-butanovým kamínkům a zatopil. A zatímco na vrchol postavil hliníkovou konvici s vodou, nechal zároveň oheň, aby vyhříval místnost.

„Nevím, jak vám, ale mně je zima,“ poznamenal.

„Mně taky,“ připustil neochotně Conor omámený okolím, vybavením, hostitelem i vším, co se mu doposud přihodilo.

„Sundejte si ty boty,“ ukázal Patrick k jeho nohám. „A džíny. Usuším vám to nad kamny,“ natáhl se do police a podal si fleecovou deku, kterou mu podal. „Hoďte to na sebe, kalhoty vám brzo uschnou. S botami to chvíli potrvá.“

„Džíny nemám tak mokré,“ snažil se bránit mladík s navlhlými kudrnami. „Není třeba je sušit,“ prohlásil nakonec rozhodně a stáhl si pouze boty, které muži s tím prozíravým pohledem podal.

„Jak je libo,“ pohnul rameny hostitel a narovnal se s hbitostí, kterou by mu i mladší Conor mohl závidět. O to víc bylo znatelné, s jakou grácií se ten muž pohybuje. „Jestli chcete trochu pomoct, než se převléknu, tak káva je támhle u dřezu, stejně jako hrnky. Můžete nám udělat kávu.“

„Díky, ale já nebudu pít kávu.“

„Ale budete a udělte dobře. Mám nejlepší kávu v celém Novém Founlandu.“

„Já zatraceně nechci žádnou…“ opakoval se Conor, ale Patrick už byl dávno pryč. Zavrčel si takříkajíc pod nos a přesunul se k dřezu, kde vše obstaral, přestože mu rozum radil, aby se natáhl pro své promočené boty a co nejrychleji zmizel.

Ale den byl dlouhý, on byl zkřehlý, unavený a rozzlobený. Šálek kávy by mu vlastně bodnul, a pokud si tatínkův bohatý mazánek pořizuje kávu, která nemá v celém okrese konkurenci, tak kdo je, aby takový komfort odmítl. A to se ani neohlédl na fakt, že mu vlastně byla pořád docela zima a z kamen šlo příjemné teplo.

Během doby, kdy čekal, než začne voda pořádně vřít, se znovu ohlížel po okolí. Vypadalo to, jako by maják měl více oken, než bylo běžně zvykem. Do místnosti proudilo světlo, i když bylo venku pod mrakem. K jednomu z nich přistoupil a podíval se ven. Nebylo vidět vůbec nic. Na okenních tabulkách se držela mlha jako chomáče bílé bavlny. Jako kdyby jedinou skutečnou entitou a středobodem všeho byl maják a vše ostatní vzdálené na kilometry byla jen nějaká těkavá a nezničitelná hmota trýznivého vesmíru.

K majáku nedoléhaly ani žádné zvuky, jen někde v dálce spíš jen podvědomě Conor vnímal nárazy vln vody, ale jinak bylo všude ticho. Dokonce nebylo slyšet ani racky.

Bezděky se zachvěl a vrátil se k teplým kamnům, odkud nevyzařovala taková lstivá lezavost. Vnímal prudké teplo na vlastních stehnech a pozorně sledoval, jak z džínoviny stoupá pára při jejich postupném schnutí. Voda na kamnech už dávno vřela a Conor se zvedl, aby jí zalil hrnky s kávou.

Patrick slézal po červeně natřeném žebříku tiše jako lstivá kočka. Conor, který k němu stál zády u dřezu, nezaznamenal žádný pohyb ani pochybný zvuk. A pak se zčistajasna vedle něj objevila vysoká postava v černém roláku s dlouhými plavými vlasy přes ramena. V prvním okamžiku se lekl, div nezařval, ale na poslední okamžik se ovládl.

Patrick Bouchard vypadal – teď když stál přímo u něj – ještě vyšší. Vlhké plavé vlasy mu rámovaly ostré rysy ve tváři a v momentě, kdy se Conor na něj ohlédnul, měl co dělat, aby se mu nepodlomila kolena.

V neoprenu vypadal muž solidně i tak, ale teď, když byla vidět celá jeho tvář i s vlasy a postavu mu nezahalovala umělá guma, působil dvakrát tak charismaticky. A i když Conor k tomu člověku v podstatě cítil jakýsi psychický odpor, tělo si jaksi dělalo, co chtělo.

Teplo se mu vlévalo do tváří a nervózně polknul. To mu ještě tak scházelo, aby s ním cloumaly hormony, když to nejméně potřebuje.

Takže v momentě, kdy svému hostiteli podával jeden ze zalitých hrníčků, se rozhodl zeptat, kde je koupelna, protože měl nutkání si v soukromí tak trochu naliskat pár facek, aby se vzpamatoval.

„O patro výš, nad obývákem. Malé dveře na konci ložnice,“ poslal ho nahoru.

Conor poděkoval a začal rychle šplhat po železném žebříku, než si druhý muž stihne všimnout jeho nepohodlí a očividných reakcí těla.

Jakmile vyšplhal nahoru, krátce se zastavil, aby si prohlédl obývací pokoj. Byl poměrně moderně zařízený, oproti zbytku majáku, který měl tu čest zatím vidět. Ale nebyl přeplácaný ani zbytečně přepychový, spíše účelně vybavený.  Působil rozhodně komfortně a útulně.

Ve svém stavu neměl moc chuť fantazírovat nad tím, co všechno se asi odehrálo na dvojlůžkové posteli v rohu a proč je potah z lůžka stažený na zem.

 Když si všiml nedalekých dveří, ke kterým ho Patrick původně poslal, zapadl v mžiku oka za ně a opřel se před zrcadlem o malé umyvadlo. Propláchnul si obličej vodou, zatímco sledoval svůj odraz v zrcadle. Viděl, jak se mu už tak běžně zvlněné vlasy ve vlhkých prstýncích kroutí na temeni a že má tváře až moc vláčně a růžové. Už dlouho nepůsobil tak zdravě a atraktivně. Ironicky se mu hlavou prohnala myšlenka o tom, že mu zdejší podnebí a společnost očividně svědčí.

Rozkročil se a zhluboka se nadechl, aby zpracoval vlastní nečekané vzrušení a tok myšlenek.

Zatraceně, tohle mu byl čert dlužen.