6. kapitola

Příjemného svrbění na dně žaludku a křečovitého úsměvu se nemohl Conor zbavit dobrý pár desítek vteřin. Než do obchodu vstoupil další host.

„Dnes jsem viděl párek alkounů černých u Fletcherovy zátoky,“ přistoupil k nim, jakmile spatřil Patricka. „Říkal jsem si, že by ses na ně možná rád mrknul.“

„To není možné. Jsi si jistý, Wille, že to byli alkouni? V tomto ročním období na pobřeží moc nelítají,“ opáčil nedůvěřivým tónem Patrick.

„To víš, že sem si jistej, přesně jako sem si jistej, že vidím teď tebe.“

„Nebyls náhodou tak trochu pod parou?“ zjišťoval dál.

„Za co mě máš, Paddy, víš, že sem se posledních pár dní sklenky nedotkl.“

„Je tedy rozhodnuto!“ prohlásil Patrick a celý rozjařený se otočil na Conora. „Zábava se odkládá na neurčito. Zítra se jede do Fletcherovy zátoky. Hned ráno. Ať už se mlha zvedne, nebo ne!“

Zmínka o alkounech, ať už to bylo cokoliv, odvála najednou z jeho hlavy všechny ostatní myšlenky a Conor se cítil tak trochu odsunutý na druhou kolej. Navíc ho podráždilo Patrickovo přesvědčení, že ho snad bude na slovo poslouchat jako vycvičený pes, přestože se znali sotva krátce.

Jen z principu se sladce usmál a pronesl: „Ráno mám jiný program.“

Plavovlasý muž se na Conora zaraženě podíval: „Jaký?“

„Jsem tady kvůli tomu, abych něco napsal, a blíží se první uzávěrka. Už jste snad na to zapomněl?“

Mávl rukou. „Ale vůbec ne. Napíšete o alkounech.“

Conor si odfrknul. „Nejsem si jistý, jestli naši čtenáři o nějaké alkouny stojí, i kdyby nakrásně tušili, co to vůbec je. Jsme spíš společenská rubrika.“

„A vy máte tušení?“ zaškubaly mu koutky úst.

„Ani to nejmenší,“ potřásl hnědovlasou hlavou a rozhodně se nenechal zahnat do úzkých.

„Vidím, že si budu muset dát tu práci a doplnit mezery ve vašem vzdělání,“ zatvářil se Patrick jako přísný profesor. „Alkouni jsou černobílí mořští ptáci s krátkými ocasy. Na pobřeží přilétávají pouze v době páření a kladení vajec. Zřídkakdy jsou vidět. Řekl bych, že Will měl určitě halucinace, ale musíme si to ověřit.“

„Vy si to musíte ověřit,“ podotkl Conor. „Mě to nezajímá.“

„Nesmysl. Vy jste zakuklený přírodovědec.“

„Kdo vám takový nesmysl nakukal?“ zasmál se, když si všiml těch potutelných jiskřiček v jeho očích.

„To se samo nabízí. Jenom přírodovědec bude sedět na mokré skále a civět na zamlžené moře. To já přece musím vědět, já to dělám pořád.“

„Já jsem necivěl na moře, já jsem obědval.“

„Civěl jste na moře, Conore. První, co jsem spatřil, když jsem se vynořil nad hladinu, byla ta vaše zaujatá kukadla, jak pozorují každý pohyb pod vodou. Seděl jste tam jak zhypnotizovaný.“

„No,“ zaváhal. „Myslel jsem si, že jste mrož.“

Zvedl obočí. „Mrož?“

„Vždycky jsem si přál vidět živého mrože.“

„Tak to je mi líto, že jsem vás zklamal,“ poznamenal Patrick.

„Co se dá dělat,“ vzdychl teatrálně mladík. „Možná kdybyste si nechal narůst vousy.“

„Jednou jsem to zkusil. Nic pro mě. Vypadal jsem jako záporák z béčkové detektivky.

„Tak to asi stěžovaly, ne?“ optal se se zájmem Conor. „Ty vaše někdo.“

Chlap jako Patrick Bouchard musel mít na každém prstu nejméně dvě ctitelky.

Zprvu tu narážku nechápal, pak mu to ale po chvíli došlo. „Všichni ti někdo se proměnili  v nikdo. Zejména teď, když jsem vás potkal,“ přiznal tiše.

Conor zamlkal. Prohlížel si tvář druhého muže, aby v ní našel jakýkoliv náznak žertu, ale ať se snažil sebelíp, nebyl úspěšný. Zazobaný a pozlátky zasypaný Patrick Bouchard s ním rozhodně flirtoval a rozhodně to nebyl jen neškodný flirt. Vypadalo to totiž, že to myslí vážně. No tak se na to podívejme, zlatému milionářskému synkovi se zřejmě líbili muži.

To byl Conor tak průhledný, že se ani na okamžik nepozastavil tenhle Bouchard nad tím, že by mu to mohlo být nepříjemné? Doba mohla být dávno pokročilejší, ale nemohl přece vědět, že potkal sobě rovného. Tohle bezelstné laškování nemuselo dopadnout dobře.

Mladý novinář měl pocit, jako by se s ním zatočil celý vesmír. Nemohl popřít, že byl tenhle chlap zřejmě ten nejatraktivnější, kterého kdy poznal. I když nebyl prvoplánový krasavec, měl neuvěřitelné charisma, které způsobovalo, že se mu třásla kolena. Ty nejzelenější oči, které viděl. A ty paže a ramena! Široká a mohutná, přesně tak akorát, aby Conora obalil svým objetím a on by se v něm ztratil.

Tahle hra s ohněm byla ale nebezpečná.

„Opravdu, nezlobte se,“ řekl umírněným hlasem. „Raději se mnou nepočítejte.“

Souboj vůle, morálky a touhy byl nekonečný. Rád by přikývl, ale měl pocit, že bude lepší odmítnout.

Ulevilo se mu, když se Patrick zatvářil, jako by ho neslyšel.

„V šest jsem tady!“ seskočil svižně z barové židle a vytáhl z kapsy kalhot hrst papírových bankovek, které položil na pult.

„Ráno?“ optal se s obavami v hlase Conor. Měl by si stát za svým a znovu odmítnout, ale vůle s morálkou dostaly na frak, zatímco se touha na ně vítězně zašklebila.

„Alkouni si nepřispí, fešáku,“ lusknul prsty a přivolal si k sobě Merlina, který doteď poslušně podřimoval u kamen. „A vezměte si na sebe něco teplého. Při moři je dost chladno, zvlášť v tuhle roční dobu.“

Conor podrážděně polknul žluč, když si uvědomil, že ho ten chlap zase komanduje jako by byl malé neschopné dítě, což způsobilo, že se v něm opět zvedla vlna nevole.

„Ještě nevím, jestli půjdu,“ připomněl mu, ale hlas nebyl tak pevný, jak doufal.

Patrick se krátce pousmál, ohlédl se po ostatních, a když se nikdo nedíval, jednoduše se sklonil a věnoval Conorovi polibek na tvář. „Tak zítra!“

Byl to jen takový letmý polibek, sotva ho zašimral na pokožce, ale dotek těch rtů pálil jako žhavá láva.

Pak se ozvalo z druhé strany: „Dáte si ještě kafe?“

Lorna držela v ruce konvici s kávou a hleděla na něj se zájmem. Pokud si něčeho všimla, nedala to na sobě nijak znát.

„Ne, díky. Za dnešek toho už mám v sobě dost. Už tak mám problémy se spaním, po tom bych neusnul vůbec.“

Ale pravdou bylo, že byl tak utahaný, že by ho v bdělém stavu neudržel ani litr kávy. Podíval se na bankovky na pultu a uvědomil si, že Patrick Bouchard uhradil i jeho část. Pokrčil rameny, takový prachatý floutek si to přece může dovolit.

Poděkoval Lorně. „Půjdu si lehnout.“

Pokud se měl s Paddym sejít v šest ráno, potřeboval se pořádně vyspat. A i navzdory vlastní nelibosti věděl, že s ním půjde. Na to to byla až příliš lákavá nabídka po tom, co dal zelenoočko najevo svůj zájem. Zatracené hormony si s ním dělaly, co chtěly, protože by ho nikdo tady neudržel ani párem koní.

***

Okno pokoje vedlo k moři. Conor slyšel, jak vlny narážely do skal. Jak vše v okolí šumělo a vítr pištěl okolo okenic. Bílé chomáče na hladině se pod náporem přicházející tmy schovaly z dohledu. Kdyby bylo jasno, viděl by až na maják. I tak zahlédl nejasnou pohybující se siluetu, když přimhouřil oči a soustředil pohled ke kýženému cíli.

Když zmizela z dohledu, Conor se nedokázal zbavit myšlenek, které se k němu neustále vracely. Šel Patrick přímo do svého kutlochu, nebo se ještě předtím zastavil ve své laboratoři, aby zkontroloval mlže?

Ale co mu bylo do toho? Prudce zatáhl závěs na okně. I kdyby chtěl ten chlap skočit ze Skály sebevrahů nebo přeplavat Atlantik, nic mu do toho nebylo. Nesměl zapomínat, že pro něj představoval jen spojení s mužem, který zničil Rondě život. Nic víc. Ta jiskra, co mezi nimi přeskočila, to vzrušující napětí, nebylo nic víc, než přechodná tělesná žádostivost.

V koupelně zjistil, že zapomněl pastu v posledním hotelu. Aspoň k něčemu bylo dobré být ubytovaný ve vesnickém koloniálu, protože si mohl jednu koupit po zavírací době.

Doufal, že bude ještě někdo vzhůru. Poslední hosty slyšel odcházet, když upínal zrak do dálky a hledal v přítmí maják.

Sešel dolů. Zadní pokoj byl prázdný a na stole pořád stály srovnané Brendiny knížky. Vedle nich ležel do půlky napsaný úkol a taky pero. Hlavní světlo už bylo zhasnuté, ale byly slyšet hlasy.

Zrovna chtěl vstoupit, když uslyšel, jak Lorna říká: „Paddy je jako jeho děda. Starý Jarod by se zachoval stejně.“

Otočila kohoutkem a Markova odpověď zanikla v hluku proudu vody.

„I když si myslím,“ pokračovala, „že udělala dobře, že si to děcko nechala. Potřebuje mít někoho, koho může mít ráda. Nevíš, jestli jí Paddy bude dál platit, až si najde práci?“

„To snad ne,“ zauvažoval Mark a natáhl se pro jeden zapomenutý vdolek, který na pultu zřejmě ležel od rána.

Jeho hlas se ozval těsně u dveří a Conor provinile uskočil, i když nedokázal odejít. Instinkty novináře ho držely přibitého v dosahu zdroje. Musel dál poslouchat, i když to působilo jako by si dal studenou sprchu.

„Ale víš, jakej je v těchto věcech,“ doplnil ještě. „Dyž se ho někdo zeptá na něco soukromýho, hned vyskakuje. Nechce, aby se vo tom vědělo.“

„Chudák holka pitomá,“ pronesla procítěně Lorna. „Musí jí být v Torontu smutno… Dyť tam nikoho nezná. Musí to být tvrdé a osamělé.“

„No jo. Ale Paddy si asi myslel, že to tak bude lepší,“ řekl Mark. „Je to jeho věc. Nemáme právo se do toho míchat.“

Conor už nečekal dál. Tiše se odplížil nahoru po studeném nevlídném schodišti jako spráskaný pes. Všechny sympatie, které doposud k tomu chlapovi cítil, se naráz rozplynuly jako pára nad hrncem. Najednou věděl, co musí udělat. Ráno vstane a pojede na tu zatracenou vyjížďku za alkouny a vetře se do přízně Patricka Boucharda, aby získal pár výhod. A až bude ta správná příležitost, tak se nenechá dvakrát podbízet, protože pomsta je vždy nejlepší servírovaná čerstvá.

***

Byl strašně unavený, ale nedokázal usnout. Ležel strnule na úzké posteli a hlavou se mu honily nejrůznější myšlenky.

Jak se to říkalo? Jablko nikdy nepadá daleko od stromu. Ale tohle jablko nejenže spadlo, už stačilo i shnít. Lorna to sama řekla. Paddy je jako jeho děda. Conor se z toho prohlášení nebyl schopný vzpamatovat. Ta slova mu stále rezonovala v uších. Paddy měl teda taky dítě. I když teda asi na rozdíl od svého lakomého dědy vyklopil i nějaké ty peníze. Nicméně tu ženu poslal raději pryč, aby mu nedělala ostudu.

Ubohá holka pitomá. To řekla Lorna a Mark k tomu nesouhlasně přitakal.

„Jako babička,“ zašeptal Conor a po tvářích se mu svezlo pár horkých slz spravedlivého rozhořčení.

Ronda byla srdečná otevřená žena, ale když byl Conor malý kluk, nikdy o své minulosti nemluvila. Conor věděl, že byl jeho dědeček kanadský voják odvedený během války do Anglie, ale kdykoliv se na něj zeptal, Ronda ho okřikla nebo změnila téma. Conor byl dostatečně vnímavé dítě na to, aby poznal, že nebylo něco v pořádku. Vycítil, že je tohle téma tabu a přestal se babičky vyptávat. Stačilo, že znal jeho jméno. Jarod Bouchard. Pokaždé, když se na o něm zmínil, Ronda se nevlídně zakabonila. Nabyl tak dojmu, že jeho děda zřejmě padl ve válce a vzpomínka na něj byla tak bolestná, že o něm Ronda nedokázala mluvit.

„Nechci si ho připomínat,“ často říkala.

A pak se před smrtí rozpovídala. A všechny ty dosud potlačované vzpomínky musely ven. Tehdy se Conor dozvěděl celou pravdu.

Byl to docela běžný příběh mladé holky, která skočila na lap prolhanému chlapovi s nečestnými úmysly. Pracovala v továrně, když na taneční zábavě potkala Jaroda Boucharda. Byla to láska na první pohled a jejich vztah se díky válečné hrozbě velmi rychle vyvíjel. Na frontě po celé Evropě zuřily bitvy a jen Bůh věděl, jak a kdy celá ta válka skončí. Mladí lidé se nechali strhnout vášní a s vidinou omezeného času podstupovali nemalá rizika.

Za nějakou dobu Ronda poznala, že je těhotná. Jarod ji ujišťoval, aby si nedělala starosti, že se s ní ožení při další propustce, ale pak ho odveleli do Francie a ona o něm už nikdy neslyšela. Velmi trpěla a byla přesvědčená, že zemřel někde v zákopech.

Zůstala úplně sama. Její starší sestra s ní nechtěla mít nic společného a celá rodina se od ní distancovala jako by měla lepru, protože jim svým jednáním přinesla pouze ostudu. Zejména poté, když se rozhodla, že si dítě nechá a stane se z ní svobodná matka. Ta nálepka se s ní nesla celý život, ale dítě ji drželo při životě a raději by umřela, než aby se ho vzdala. Narodila se jí dcera.

Po válce si zjistila adresu Jarodovy rodiny, protože se domnívala, že budou chtít její dceru vidět a tehdy přišla na to, že ji její milovaný a postrádaný partner oklamal.

Jarod Bouchard byl zpátky v Kanadě. Živý, zdravý a velmi ženatý. Ženatý už v době, kdy Rondě omámil hlavu. Dokonce dávno dva roky před válkou a vyšlo tak najevo, že všechny jeho sliby byly už od začátku jen prázdné lži.

Babička byla nesmírně hrdá a už se ho nikdy nesnažila vyhledat. Nežádala o pomoc, ani o peníze, i když věděla, že na ně má nárok. Jako švadleně se jí dařilo zajistit sobě a své dceři skromné živobytí a vše, co bylo nezbytně nutné.

V předsmrtném blouznění ale volala jeho jméno. Žádala svoji jedinou lásku, aby jí vysvětlil, proč to udělal. Proč jí lhal, proč ji zneužil a odhodil jako nepotřebné vybavení.

„Jarode, můj Jarode,“ plakala a natahovala ruce, jako by tam byl. Nebo jako by právě odcházel. „Vrať se mi, prosím.“

Conor tiskl její hubené dlaně a v duchu přísahal, že Jarod Bouchard zaplatí za všechna ta léta utrpení, které jeho milované babičce způsobil.

A teď se najednou ukázalo, že se jeho vnuk zachoval stejně. Krev jeho krve. Proč ho to vlastně překvapovalo? Představil si sám sebe, jak se s důvěrou tiskne k Patrickovi, který se mu za zády směje. Jestliže už jednou oklamal jednu ženu, kde měl jistotu, že by to neudělal znovu? Jistě, jeho výhodou bylo, že nemohl otěhotnět. Za to měl srdce, které mohl snadno zlomit. Musel tomu zabránit, musel tomu předejít. Měl by něco udělat, aby to už nikdy nikomu neudělal. Ale co?

Byl bohatý, mohl si lidi a jejich mlčení kupovat. Poslat je pryč, vyhrožovat jim svým vlivem. Bylo určitě pro něj snadné na ně zapomenout. Byli pro něj jen epizodami v celém jeho životě. Stejně jako žena, která mu porodila dítě, a on ji poslal pryč, aby se jí nemusel zabývat. Aby ji neměl před očima. Mizera!

Neklidně se převaloval v posteli. Pokaždé, když zavřel oči a snažil se usnout, viděl obraz jeho tváře. Lstivě se křenila, vysmívala se mu. Jako kdyby měl podobu Patricka Boucharda vyrytou z vnitřní strany víček. Ty divoké zelené oči plné příslibů a úzký řezaný ret obtěžkaný lží.

„Vím, o co ti jde, kamaráde,“ usoudil nahlas.

Otevřel znovu oči a upřel pohled na kousek matně se lesknoucí ho okna, kde se odkryl roh závěsu.

„Ale já ti to zatrhnu. A zapiš si za uši, že nedovolím, abys zničil další nevinný lidský život.“