10. kapitola - Tichá domácnost

Zbytek dne byl obtěžujícím způsobem nudný a táhlý. Tím spíš, že po té jejich slovní přestřelce s ním Potter nemluvil. A ta očividná demonstrace síly Luciuse stavěla do pozice, kdy si mladého bystrozora rozhodně nechtěl ještě víc znepřátelit. A tak jen poslušně mlčel. Vůbec neměl tušení, kdy ta Potterova zloba pomine. Ale zjištění, že ten kluk ovládá bezhůlkovou magii jen tak z plezíru, když se mu zachce a bez nějaké větší snahy, ho zašimralo až na konci páteře. Získat si Pottera na svou stranu by bylo skoro totéž jako najít svatý Grál. Teď už to byla nutnost. Neboť nechat si pláchnout takovou příležitost mezi prsty by byla nezodpovědná a pošetilá hereze.
 

Na druhou stranu se mu odmítal omluvit za něco tak triviálního jako je neúcta k prašivému skřítkovi, který ho navíc v minulosti zradil, znemožnil a zdiskreditoval. Už tak trpce padl na samotné dno, zbýval poslední krok k tomu, aby se ještě víc před Potterem i sebou samým ponížil. A tím byla právě ta zpropadená omluva.

Potter si tvrdošíjně stál za svým. A i když se upsal pomoci, tak napříč tomu odmítal s Luciusem prohodit více než jen minimální výměnu slov, která se točila kolem chodu domácnosti.
 

Promlčený čas Zmijozel využil k napsání nezbytného dopisu. Varoval svou bývalou ženu s žádostí, aby se na čas vyhýbala Malfoy manor. Její příjezd a priori neočekával, ale v minulosti se stávalo, že ho navštívila a dali si čaj, zatímco měl její nový partner v Londýně nějaká vyřizování. A tomu chtěl za každou cenu předejít. Podrobnosti jí do pergamenu nevysvětlil pro případ, že by se pošta dostala do nepovolaných rukou. Nedivil by se, kdyby ministerstvo kromě jiného dohlíželo i na jeho korespondenci. A co teprve jeho skalní pronásledovatel. Musel brát v zřetel každou variantu a v téhle rovině nešlo poměry bagatelizovat.
 

Draca neupozornil. Nebyl k tomu ani důvod. Jeho syn rodné sídlo nenavštívil už řadu let, úplně se od svého otce distancoval. A dopis by ani neotevřel.
Lucius jednoduše věřil, že se Narcissa jejich synovi zmíní, pokud to bude v jeho zájmu.

○●○●○

Potter ho ubytoval v jednom z nepoužívaných pokojů v horním patře stavení. Mělo to výhodu v tom, že místnost nebyla zanesená nečistotami tolik jako zbytek domu, neboť v ní prozatím nikdo nebydlel a ani ji k ničemu nevyužíval. Stačilo by pár šikovných základních kouzel, aby se tam dalo bez větších obav zabydlet.

Odlevitoval mu dovnitř mlčky nejnutnější nábytek a prostý starý kavalec, který si Lucius přeměnil na rozlehlou postel podobnou té jeho vlastní na panství. Z představy, že by spal na té odrbané staré palandě prožrané moly, se mu zvedal žaludek. Kdo ví, komu v minulosti patřila. Ani by se nedivil, kdyby ji Potter přitáhl přímo z Azkabanu. Míval tam během dob svého pobytu podobnou.
Většiny přeneseného nábytku se štítil. Stejně jako zbytku domu. A díky tomu první den v podstatě nevytáhl paty z ložnice, na které bez přestávky několik hodin pracoval, aby si zajistil nezbytné pohodlí.
Potterova ignorace pořádku Luciuse dovedla až k nedobrovolnému sebevzdělávání. Donutila ho načíst si a naučit se několik nových kouzel pro domácnost, které v životě nepotřeboval. Tyhle věci vždy obstarávala jeho žena a domácí skřítci. Bývaly pod jeho úroveň. Ale doba se změnila, a pakliže chtěl žít alespoň částečně tak, jak býval zvyklý, bylo to nevyhnutelné zlo.

Když toho večera naposledy mávnul hůlkou nad ošuntělým kobercem, aby mu navrátil dávný lesk, uvědomil si, že použil hůlku dohromady víckrát než za poslední půl rok. Zapřemýšlel nad důsledky. Mohl čarovat, protože ho chránilo Potterovo Fidelio? Nebo ministerstvo všechna použitá kouzla považovala za triviální? Kouzelník s kreativní myslí by i tato všední kouzla dokázal proměnit v něco smrtícího. A co by se stalo, kdyby zakouzlil Reducto na tu odpornou a lety sešlou trojnožku, která byla na podestě mezi patry? Jen pud sebezáchovy ho dělil od chuti to vyzkoušet.

A věděl vůbec někdo, že se tady ukrývá? Nebylo to koneckonců v jeho neprospěch, pokud by se ztratil z hlídáčku? V představách se mu zjevila zalarmovaná skvadra černokabátníků z Ministerstva, která obrací jeho sídlo vzhůru nohama, a na pár krátkých nádechů znejistěl. Rozhodně se na to musel zeptat Pottera. A protože ten s ním odmítal mluvit, zapřemýšlel, jakou olivovou ratolest mu bude muset Lucius nabídnout, aby si opět získal jeho přízeň.

○●○●○

Uklidil. On. Lucius Malfoy. Dědic lordů z Malfoy Manor. Potomek čtyřicáté generace čistokrevných kouzelníků, jejichž jméno staletí budilo úctu a respekt. Ano, on. Uklidil.

Extra omnes! Kdyby ho viděl někdo z jeho někdejších známých a přátel, byl by všem pro smích. Jeho hrdost se zneuctěná, ublížená a znevážená sotva držela prsty zvenčí o parapet. Alespoň tak si ji teď představoval, kdyby měla fyzickou podobu. Když se rozhlížel po kuchyni, která se nebývale pyšnila čistotou, nevěděl, jestli si má pogratulovat, nebo se politovat.

Trvalo mu skoro půl dne, než dal do pořádku tři nejpoužívanější prostory. Zejména proto, že si stále osvojoval gesta a pohyby kouzel, které pro něj byly donedávna cizí. Navíc si člověk hned nezapamatuje všechnu tu terminologii lusknutím prstu. A když byl konečně hotov, padla za okny tma.

Pár hodin na to konečně dorazil i samotný Potter, a s balíčkem v ruce vkráčel do kuchyně, kde Lucius upíjel z šálku čerstvě vylouhovaný čaj. Snad to tedy byl čaj. Ani to nedokázal s jistotou potvrdit. Chuť byla zavádějící. Našel jedinou krabičku s pytlíky zapadlou v kredenci. Dost možná ani nebyl vhodný ke konzumaci a rašil v něm nový život, ale zažil už i mnohem horší situace. A stravování v Azkabanu nebo během války taky nebylo žádnou výhrou.

Dva pohledy se na pár vteřin střetly. A když si Potter všiml neobvykle vycíděného okolí, na tváři se mu vystřídalo několik grimas, které ani Malfoy nestihl všechny rozpoznat a pojmenovat. Až nakonec pootevřel zaraženě rty. Dvakrát zarotoval po vlastní ose a odložil pečlivě zabalený předmět na linku.

Spustil ruce k pasu a podezřívavě se na svého hosta zadíval: „Vy jste tady uklidil?“

Zmijozel způsobně odložil porcelán a zadíval se na toho kluka s hraným dotčením. „Nejsem tak neschopný, jak si myslíte.“

Pravdou bylo, že ze začátku byl přímo nemožný. A rozhodně mu zamlčel, jak několikrát svrhl předměty, které bylo nutné opravit reparem. Nebo to, že zapálil na okně záclony, když vyslovil inkantaci se špatnou artikulací. To byly ale ostatně situace, o kterých se bystrozor nikdy nedozví.

„Víte, čekal jsem cokoliv. V představách se mi vyjevila nejedna pohroma. Dokonce jsem měl obavy, abych vás nemusel křísit, bylo by s tím moc papírování. A já papírování fakt nesnáším.“

„Zase jste třeskutě vtipný, pane Pottere.“

„Já vím, je to můj úděl, už jsem se s tím narodil, co naděláte,“ zazubil se a Lucius v jeho zelených očích znovu spatřil ten lotrovský výraz plný pobavení. Tatam bylo to pěstované rozhořčení. Jako by Luciusovo utrpení Potterovi dělalo radost. A zřejmě tomu tak i bylo. Ale byl rád, že se situace mezi nimi začínala uvolňovat.
Odfrknul si, ale nic k tomu neřekl, zatímco mladší z mužů vložil do svého hlasu notnou dávku upřímnosti, až ho to zaskočilo.

„Čekal jsem cokoliv, ale tohle opravdu ne. Vyvedl jste mě z míry.“

„To je snad poprvé,“ neodpustil si bývalý smrtijed.

„Nevěděl jsem, že víte, co slovo úklid vůbec znamená. Natož, že byste se do něj sám pustil.“

„Zajímavé, měl jsem za to, že význam toho výrazu unikal hlavně vám. Připomeňte mi, jak dlouho jste tady koexistoval s tím neorganizovaným chaosem?“

Potter se nezvykle uculil, sklonil hlavu a promnul si dlaní krk zezadu. „Už jsem říkal, že jsem na tyhle věci nemožnej. Mile jste mě překvapil. Vážně je to jen vaše práce?“

„Přemýšlel jsem, že bych si na pomoc přivolal skřítku z rezidence, ale nakonec jsem to vyhodnotil jako příliš nebezpečné pokušení a riziko. A pokud tady s vámi mám nějaký čas vydržet, odmítám žít jako nuzák na skládce. Vaše disciplína je v tomto ohledu žalostně nulová.“

„Jo, to bylo chytrý. No, měl jsem s tím něco udělat, to je pravda,“ přiznal mladík neochotně. „Takže díky. Bylo to od vás hezký. Jako užitečný a tak. Vážím si toho a hlavně je skvělý, že jste si poradil.“

„Skoro to zní, jako byste mě celou dobu podceňoval.“

„Tohle by mě vůbec nenapadlo, takže asi jo. Nejspíš jsem vás podceňoval. A za to vám patří moje omluva. A taky za to, jak jsem na vás posledně vyjel…“ mávnul rukou v příznačném gestu, které Lucius pochopil. „Nechtěl jsem vás vystrašit nebo tak. Někdy neodhadnu svoji sílu.“

A tady bylo. Potterovo přiznání přímo z jeho vlastních úst. Hrdina války byl daleko mocnější, než se o něm vědělo, ale to už pro staršího muže nebyla žádná novinka. Novinkou pro něj bylo, že se mu Potter právě omlouval za něco, co nebyla v podstatě jeho chyba. Nadto v situaci, jenž naopak vyžadovala omluvu z úst Luciuse. Ne, že by mu ji hodlal nabídnout.

„Nechte to být, pane Pottere. Všichni občas máme dny, za které se stydíme. Někdo víc a někdo míň.“

„Nevěřím.“

„Nerozumím,“ naklonil hlavu, až mu plavé vlasy sjely po klíční kosti a špičkami se dotkly plochy stolu.

Mladík ten pohyb fascinovaně sledoval, a pak se nanovo usmál. „Nevěřím, že vy se někdy za něco stydíte. S vaším sebevědomím, schopnostmi a vzhledem.“

Znělo to, jako by s ním ten kluk snad flirtoval. Zašimralo ho v žaludku a připustil si, že to není až tak nepříjemný scénář.  A taky v tom spatřil šanci.

„Věřte mi, Harry, existuje nespočet věcí, za které bych se měl stydět, ale nestydím, a naopak nespočet těch, za které se stydím, i když bych vlastně neměl,“ oslovil ho poprvé jménem a s potěšením sledoval, že to mělo na Nebelvíra pozitivní dopad, když se nepohodlně zavrtěl.

Malfoy starší si přejel palcem po spodním rtu a ten sivý ledový pohled se proměnil v něco nevídaného, jakmile detailně obtěžkal kontury mladíkovy postavy jako ve zpomaleném záběru.

A neuniklo mu, když se Potterovy tváře zalily červení.