14. kapitola - Rodina

Dny ubíhaly nenadále svižně, i když byly z větší části naplněné nudou a mrzutým přemýšlením nad tím, co se děje tam venku, zatímco on sám byl zavřený mezi zdmi prostoru, který mu nezajistil běžné pohodlí a spokojenost.

Čas, který netrávil roztrpčeně analyzováním celé situace, proměňoval v příležitosti zdokonalit svůj plán a přiblížit ho realitě. A to pokaždé, když byl Potter nablízku. Nenápadné otření dlaní nebo ramen, kradmá pozorování, přesně tak akorát vypočítavé poloúsměvy a při každé příležitosti vhodná lichotka nebo projev díku.
Zprvu si toho hrdina nevšímal, ale když se z toho stala denní rutina, bylo vidět, jak se mu pokaždé obličej zalije ruměncem nebo se nepatrně zatřese v ramennou či po těle. Ale ani v jednom z případů neuhnul nebo si nepostěžoval. A Lucius to bral jako dobré znamení.

Každý večer spolu večeřeli. Stal se z toho rituál. Jejich tradice, která se neobešla bez přátelské konverzace, tedy v rámci jejich možností. I když ji obvykle zahajoval sám Zmijozel. Zdálo se, že se Potter konverzacím, které se netýkaly vyšetřování, zpočátku bránil. Stejně jako si nemohl Lucius nevšimnout, že se od jejich myslánkového prozření mladík na něj nedokázal zpříma podívat.

Pokud tedy trávil temné večery v myslánce, Lucius se ani nedivil. Zdravého mladého kluka podobné scény nemohly nechávat chladným, i kdyby ho muži nezajímali. Neboť odraz počitků a vjemů se snadno přenášel, když šlo o tyhle věci. A Malfoy dělal vše pro to, aby nedal najevo spokojenost ze skutečnosti, že to má právě ten kýžený efekt. Poněvadž by vsadil celé jmění na to, že to bystrozora vzrušovalo. Znal tyhle pohledy. Ve svém životě se s nimi setkával často. Byly naplněné touhou s příchutí zakázaného ovoce. Míval v mládí i během manželství dost ctitelů na to, aby si je vryl do paměti. A Potter se na něj díval stejně. Většinou když si myslel, že si toho Lucius nevšímá. Uhýbavé manévry byly jen dalším důkazem, že má pravdu.

Večer co večer po práci nosil Potter domů hotová jídla. Přes den se Lucius musel zabavit sám a jen se svými nejzákladnějšími znalostmi obstaral i vaření, když musel. Ale ani jeden z nich nebyl žádný zkušený kulinář, aby to bylo pro jeho chuťové pohárky dostatečně na úrovni. I když byl Nebelvír na tom s přípravou chodů o něco lépe. Přece jen se o sebe většinu života staral sám.

Odkašlal si, když dojedl poslední sousto. Dnešní menu bylo neobvykle výtečnou volbou. Lucius Pottera podezříval, že se mu skrze kupované večeře snažil vlichotit, protože pochyboval o tom, že by si běžně dával k večeři lanýže na víně. A ne ledajaké, ale z jedné z nejšpičkovějších kouzelnických restaurací v Londýně. Tu chuť by poznal kdykoliv a kdekoliv. Každé výročí tam totiž se ženou strávili příjemný romantický večer. Navíc měl podnik to nejlepší renomé a otrhaní vagabundi jako Weasleyovic sebranka si ho rozhodně nemohli dovolit.
Nesnažil se nakonec svést ten kluk jeho?

Samotná Potterova ochota obětovat takové obnosy, aby svého hosta uspokojivě nasytil, značila, že mu nebyl jeho názor lhostejný. Za předpokladu, že na konci celé té jejich frašky nebude po něm vyžadovat finanční kompenzaci. Ale už mu ji jednou nabídl a zlatý hrdý samaritán ji s pobavením odmítl.

Potter s usrknutím zhltnul posledních pár soust, vidno, jak mu stolování a etiketa vůbec nic neříkají. Lucius nad tím výhledem nakrčil zhnuseně ret. Jestli mají vedle sebe nějaký čas vydržet, bude ho muset naučit způsobům.

Otřel si ubrouskem ústa a složil dlaně na stůl, zatímco si ten klacek ještě nevhodně olíznul prsty. Merline, ty to vidíš!
A pak se na něj podíval, když si všiml, že ho aristokrat sleduje.

„Co?“

„Přemýšlím, jaké zvíře mi připomínáte.“

Potter se zamračil a jedovatě opáčil: „Nejsme všichni kultivovaný a distingovaný gentlemani s bezchybným vystupováním jako vy.“

„Pochopitelně, nás dokonalých je málo.“

Odfrknul si. „Jak jinak.“

„To ale neznamená, že byste měl mít za každou cenu tak otřesné zvyky.“

„Já zase nekomentuju vaše otřesný poznámky, tak jsme si asi kvit.“

Lucius se nenechal vytočit a rozhodně ho to neodradilo od toho, aby v diskuzi pokračoval. Ale rozhodl se trochu odlehčit stávající okamžik.

„Reprezentujete ministerstvo kouzel jako jeden z nejlepších bystrozorů. Vaše vystupování je vaše vizitka a řídit se aspoň částečně společenskými pravidly vám neuškodí. Přestal jste se hlídat.“

Potter na něj hleděl, jako by mu narostla druhá hlava. „Co tím myslíte?“

„Všiml jsem si, že jste se přestal starat o to, jak přede mnou působíte. A přestal jste rozhodně mluvit jako upjatý úředník.“

„Cože?“
„Když jsme se před pár týdny poprvé setkali, projevoval jste se velmi slušně, mluvil spisovně a držel jste se víc zkrátka. Jako byste přemýšlel nad každým slovem a pohybem. Musím uznat, že to na mě dělalo dobrý dojem.“

„Chcete snad říct, že teď mluvím jako negramotný sígr?“

„Chci tím říct, pane Pottere, že už se přede mnou tolik nehlídáte.“

„A to je jenom špatně?“

„Ne nutně vše. Pro mě určitě ne,“ zdvihl potutelně koutek úst. „Že nefiltrujete své verbální vyjadřování, je má výhoda. Nepřemýšlíte tolik nad tím, co přede mnou skrýt a jste víc bezprostřední. Ale vaše ignorace nebo snad mezery ve znalostech společenské etikety umí být někdy značně rozčilující.“

„Vy vždycky ve všem najdete nějakou příležitost, že?“

„Co na to říct, pane Pottere, jsem oportunista. A v mém případě jsem ten příslovečný tonoucí, který se stébla chytá. Jak jen to jde. Příležitost dělá člověka.“

Aby nějak vyplnil tíživé ticho, které se posléze proneslo prostorem, postavil se Potter a posbíral ze stolu nádobí. Kouzla nekouzla, položil ho do dřezu a začal vše mýt ručně. Zády k němu. Možná netušil, jak vlastně zareagovat. Což u cvičeného bystrozora, který by měl být zvyklý při každé příležitosti improvizovat, nedávalo zrovna smysl.

Nebo se ho Potter prostě rozhodl ignorovat.

Dlouze si povzdychl, a pak změnil téma. Měl až příliš prostoru nad věcmi přemýšlet. A tyto otázky se mu vkrádaly do myšlenek takřka denně, takže nebylo překvapením, když se konečně zeptal.

„Proč jste se před šesti lety u mě přimluvil u Starostolce? Věděl jste moc dobře, že jsem se provinil ve všech bodech obžaloby. I navzdory tomu jste se pokusil o snížení mého trestu. A úspěšně.“

Potter se otočil, odložil talíře na odkapávač a utřel si ruce, než přešel blíž k němu. Podíval se na něj s výrazem, ze kterého šla překvapivě vyčíst snad jen laskavost. No jistě, chrabrý hrdina a Nebelvír s vřelým srdcem i poté, co mu vyčetl jeho způsoby a chování. Měl by být rozzlobený, ale on už dávno nebyl. To si mohl myslet.

Ani se to nesnažil zamluvit a narovinu prozradil, co měl na jazyku. „Vaše žena mi zachránila život. Váš syn mi zachránil život. Ani vy jste mi nikdy nepřipadal jako zanícený Smrtijed. Možná na začátku, když jste ještě nevěděl, že se Voldemort vrátí. Byla to pro vás hra o moc a postavení. Jako dítě jsem vás měl za zlého a zkaženého, ale jako dospělý tomu rozumím líp.“

„Za to já nerozumím vám. Já přece jsem zlý a zkažený. Nic mezi tím přece neexistuje,“ pronesl s ironií v hlase. „Byl jste tam, když vyhlásili rozsudek.“

„Namlouváte to mně, nebo sobě?“

„Copak jste to opakovaně nečetl v Denním věštci? Měl jsem za to, že vás ta dětská naivita už opustila. Přestaňte si mě idealizovat, nic dobrého z toho nevzejde.“

Nelíbilo se mu, kam tím svým výchovným monologem mířil. A už vůbec nesouhlasil s tím, že z něj dělal pozéra. Ani vyslovení Pánova jména mu stále nedělalo dobře, natož představa, že se ho Potter zřejmě snažil nějakým stylem napravit. Nebo zachránit od sebe samého.

„Váš cynismus a snaha mě znechutit jsou jen pokusy jak mě od sebe co nejvíc odstrčit. Jste uzavřený do sebe, i když se snažíte působit, že jste vlastně nad věcí a pánem situace.“

To byl eufemismus století. Vážně. Komu by se asi tak měl otevírat? Potterovi?

„Doufáte, že si nikdo nevšimne, jaký doopravdy jste,“ dodal ještě.

„A jaký doopravdy jsem, pane Pottere. Buďte tak laskav a ujasněte mi to,“ semknul rty tak pevně, že mu skoro zbělaly. Spojené v tenkou linii skoro nebyly vidět.

Kluk starý jako jeho syn ho chtěl poučovat o tom, jaký opravdu je? Byl směšný a opovážlivý. Co ten tak o tom mohl vědět?!

„Když jsem stárl, když se konečně objevil Voldemort, vaše chování se změnilo. Nedávalo to smysl. Ten zlý a prohnaný Lucius Malfoy přece nemohl slepě poslouchat příkazy nějakého ambiciózního cholerika s absurdní představou o očistě světa. Ten zlý a prohnaný Lucius Malfoy by takový svět přece raději stvořil sám, aby ho všichni v něm poslouchali. Protože to on byl zvyklý diktovat pravidla. Teda kdyby opravdu chtěl, protože on rozhodně nikdy nebyl materiál na pokorného posluhovače někoho dalšího, posluhovače, co drží hubu a krok. Nebo ano? A i kdyby celá ta vize budoucnosti byla uskutečnitelná, co by vám pak zbylo k ovládnutí, kdyby si byli všichni čistokrevní kouzelníci rovni? Co ten svět vlastně nabízel? Zejména když ani samotný Voldemort nebyl čistokrevný?“

„Kam tím míříte? Vždycky rád používáte velká slova a řečnické otázky, abyste navodil to správné drama.“

„Pozoroval jsem vás. V průběhu let, kdykoliv jsme se potkali. Například tehdy v pátém ročníků, když jste šel pro tu věštbu. Během války, když mě chytili a já jsem se dostal do vašeho domu. V průběhu poslední bitvy, kdy jste se už aktivně neúčastnil. I když samozřejmě teď vím, že jste byl bez hůlky.“

Lucius si při té vzpomínce rozmrzele odfrknul.

„A zejména na samotném konci, kdy jsme vyhráli poslední bitvu a Voldemort padl. Tehdy jste zůstal na hradě s rodinou. Obklopený nepřáteli, ale s rodinou. Jako by to bylo to jediné, na čem záleží. A pravdou bylo, že to bylo to jediné, na čem vám záleželo. Ačkoliv jste věděl, že si pro vás přijde ministerstvo, zůstal jste tam s nimi. Šťastný, že je vaše žena a syn v bezpečí. Rodina. Láska. Něco, co Voldemort nebyl nikdy schopný pochopit. Uvědomit si, že to je jedna z nejsilnějších motivací udělat cokoliv.“

„Přestaňte říkat pořád dokola jeho jméno.“

„Už není důvod se ho bát. Je pryč. A vy… Člověk, kterýho pohání takovej stimul, nemůže být zlý a prohnaný. Nebo jenom zlý a prohnaný. Sobecký? Možná. Ale nejsme všichni svým způsobem sobečtí? Žijeme svoje životy kvůli sobě, ne kvůli druhým. A podle toho taky jednáme.“

Lucius nevěděl, co na to má říct. Něco se v něm pohnulo. Nedokázal se Potterovi ani řádně podívat do očí a pod tím pichlavým pohledem měl nutkání utéct.

„Nejsem naivní, jak tvrdíte. A nikdo není jenom dobrý nebo jenom zlý. Každý v sobě máme obojí, je jen na nás, co si zvolíme. Vím, že jste nikdy neměl rád mudlorozené a že jste se vždycky považoval za někoho lepšího. Za vyšší vývojovou větev kouzelnické populace. Ale to, co jsem od dětství já u vás považoval za bezcharakternost, zlovůli a nenávist, později přestalo být tak černobílé. Kdykoliv jsem na vás náhodně narazil, všiml jsem si, jak jednáte se svou rodinou. Dělal jste všechno pro to, aby se jim nic nestalo. A věřím, že váš neúspěch na ministerstvu vám u Voldemorta vysloužil trvalou nemilost. Už tehdy vás prozradily vaše oči. Chladný postoj byl jako skvěle padnoucí košile, ale oči nikdy nelžou. Byl jste vyděšený. Sužoval vás strach z toho, co se stane, když nesplníte každý jeho rozmar. Co by jim mohl udělat. Jak jsem říkal před pár týdny. Vím, co pro vás znamená vaše rodina. A vím, co jste ochotný pro jejich ochranu podstoupit.“

Sevřel pěsti v potřebě se něčeho pevně chytit. Srdce mu zběsilým tlukotem uhánělo, až ho slyšel bubnovat v uších. Potterova psychoanalýza ho nachytala nepřipraveného čelit celé pravdě. A něco na dně žaludku způsobilo, že se jím provalila vlna nelíčeného obdivu. I když s ním bojoval.

Pořád zapomínal, že Harry Potter už je dospělý a má to v hlavě dávno srovnané, přestože neuměl používat příbor jako slušně vychovaný jedinec.

Sledovala ho. Tvář se zelenými duhovkami. Tak mladá, bez vrásek a v tuto chvíli i nesmírně atraktivní. Hotová tabula rasa čekající na to, až do ní bude život vepsán i s jeho novým údělem. Tak kde se v ní vzalo tolik porozumění, moudrosti a sečtělosti?

Třebaže se chtěl proti všemu ohradit, najednou ztratil schopnost vyjadřování.
Odkdy v něm uměl Harry Potter tak dobře číst?