13. Pátek třináctého

 

 

Dnes byl pátek. Pátek, to totiž už něco znamenalo.

Nejenže Harry musela zase navštívit Snapea, ale ke všemu nebyl jen tak ledajaký pátek. Byl totiž pátek třináctého a to nikdy nevěstilo nic dobrého. Zvlášť, když jste o pátku třináctého museli ke Snapeovi. Pekelná kombinace.

 

Hned po ránu Harry málem zapomněla doma hůlku, když odcházela do práce.

A v práci? Tam to bylo ještě horší. Tedy, dalo-li by se říct, asi snad nejhorší. Rozhodně nejhorší.

Vítejte v pekle Harriet Evansové.

 

V jednu chvíli jí ministr převrátil naruby celý den, vlastně kdyby jenom den. Hlasitě zaklela, protože ji čekal další ne zrovna slibně vyhlížející úkol.

V jednu chvíli se pokoušela sama sebe přesvědčit o tom, že je přece na podobné jobovky zvyklá a tyhle úkoly by ji už neměly vyvést z rovnováhy. Přeci jen v poslední době dostávala právě jen takové, které jí příliš nevoněly. A jako zkušená bystrozorka věděla, že by takříkajíc měla držet hubu a krok a že ani neměla moc nárok si stěžovat.

Byla to práce jako jakákoliv jiná.

 

Tak už to holt na ministerstvu chodilo, a kdyby nebyl Kingsley Pastorek Harrietin přítel a kdyby si ho nevážila, asi by to brala jako větší křivdu. Za dob Korneliuse Popletala nebo Rufuse Brouska by si ani vzdáleně nepředstavila, že by tady jednou po jejich boku měla pracovat. Protože buď by to dopadlo vraždou, nebo sebevraždou.

Tím spíš ji poté volba nového ministra potěšila.

 

 

***

 

 

„Posaď se, Harry,“ vybídl ji, když se na žádost v oběžníku dostavila do jeho kanceláře.

Plné temné rty se roztáhly v úsměvu, který dívce způsoboval nepěkné mravenčení za krkem.

Černé oči se jí zabodly do tváře a i přes celé to přespříliš okatě milé vystupování v kostech cítila, že tohle nebude jen nějaká prosbička nebo ledajaké oznámení. Ve vzduchu, který by se dal krájet, byl cítit obrovský zvrat.

„Nebudu to zdržovat, protože tohle je docela zásadní věc a jedná se tu o život… Asi jsi dnes ráno nebyla u Munga, viď?“

„Ne, to opravdu nebyla,“ přikývla rozrušeně dívka a skrčila obočí v tom nejhorším očekávání.

„Tak to ještě nevíš. Lůžko Draca Malfoye je prázdné. Draco Malfoy je mrtvý…“

„CO?!“ vyskočila na nohy a vytřeštila vyděšeně oči.

„Uklidni se, prosím…“

„Uklidni se? Uklidni se? Heh… Proč mi všichni říkají, že se mám uklidnit, když mi sdělují takové zprávy? Co jste to za lidi? Jste vůbec normální?“ vyjekla hystericky, zajela si rukama do vlasů a zavřela oči, které se jí proti její vůli začaly plnit slzami.

Bylo ji v tu ráno jedno, co si o ní Pastorek pomyslí. Třeba, že měla poměr s Malfoyem, že po něm tajně snila nebo že ho měla ráda. Nebo třeba že s ním tajně chodila na hodiny foxtrotu. Bylo jí fuk, jak vypadá… Ale Malfoy… On… Draco… To přece nešlo! Nemohlo!

A Kingsley… Ten Kingsley, kterého znala, se jen hloupě smál… On se prostě jen smál! Někdo umře a on se směje? Ministr kouzel na správném místě, jen co je pravda.

Že by to křeslo bylo tak prokleté a dělalo z ministrů idioty?

„Uklidni se,“ usmál se znovu a jeho snědá ruka se dotkla té její. „Je mrtvý… Ale jen pro média! Pro média, veřejnost a ministerstvo. Jen já a teď ty víme, že tomu tak není.“

 

„Co-to snad… Vy!!“ znovu si sedla a ve tváři se jí objevil zatvrzelý výraz a z jejích očí šlehaly pomyslné blesky. „Vy jste to udělal schválně, abyste věděl, jak zareaguju!“ došlo jí v tu ránu.

„Máš pravdu,“ rozesmál se znovu. „Chtěl jsem vědět, jaké se mezi vámi vytvořilo pouto. A na druhou stranu se ujistit, že – promiň mi, že to řeknu – nejsi v ničem podezřelá.“

„Žádné pouto mezi námi není!“ prskala brunetka.

Na mysli měla samozřejmě to nejintimnější a tato asociace jí před očima vystavila imaginární nahý zadek Draca Malfoye, aniž by chápala proč a aniž by hlavně věděla, odkud by tenhle obraz vzala, když ho vlastně nikdy neviděla.

Nebo snad ano? Třeba ještě někdy ve škole v famfrpálové šatně při převlíkání? A proč vlastně nad tím takhle uvažuje? Není to jedno?

Ne, není. Není, když vám před očima putují takové lascivní obrázky vašich rivalů, které vlastně jen vnímáte jako menší zlo. Že ano. Měla by se nad sebou zamyslet. Protože TOHLE není normální!

 

Copak ji někdy někdo měl za normální? Několik let byl Harry Potter pro noviny a kouzelnický svět permanentní blázen a lhář, co by změnila tahle malinkatá skutečnost, že ve vzduchu plují malinkaté bělostné aristokratické zadky, vždyť to je přeci jen přelud…

Jako ten největší blázen zatřepala hlavou a rozhodila vlasy.

 

„Já myslím pracovní, nakolik jste vůči sobě loajální, a nakolik se tolerujete. Ono je to totiž dost podstatné.“

„Nerozumím vám. Když Draco není u Munga, tak kde je?“ snažila se uklidnit, ale její srdce stále zběsile bilo. A její myšlenky… K čertu s těmi sprostými myšlenkami! To je teď irelevantní. Nad tím může přemýšlet později.

„To je právě ten zázrak. Draco se dnes ráno probudil a nic mu nebylo. Jako by prostě jen usnul a po pár hodinách spánku se probudil. Nevěděl, že je v nemocnici a že se mu něco stalo. Jen si stěžoval na migrénu. A málem uřknul ošetřovatelku, která se mu snažila vysvětlit, že není u sebe doma.“

„To je mu podobné. Ale to… Přece… Vypadalo to tak vážně…“ Harry semkla své dlaně a propletla prsty.

„Ano, taky jsem byl překvapený. Ale využili jsme tuhle skutečnost ve svůj prospěch. Jak je ti určitě jasné, vrah si teď bude myslet, že jeho oběť zemřela. Ale Draco je živý a zdravý, takže se nám to bude více než hodit. Prohlásíme ho za mrtvého a on na druhou stranu bude dál tajně pracovat na případu. Teď bychom si měli dělat obavy hlavně o tebe. Ale než projdeme tuto otázku, je tu jedna, která spěchá víc.“

 

Harriet zvědavě vyletělo obočí do čela, nedovolila si cokoliv říct, plně s ministrovými slovy souhlasila, protože tohle je vážně velká výhoda. Nikdo se nesmí dozvědět, co se ve skutečnosti stalo a možná tomu přijdou oba na kloub.

 

„Jedná se o Draca. Když spojíme fakta posledních událostí, je jasné, že nemůže zůstat u sebe doma. Očekáváme, že vrah si to tam prohlédne a že to tam bude kontrolovat. Nesmí tam zůstat jediná stopa o tom, že tam někdo žije. Draco musí jít někam jinam a nemáme jinou možnost, než…“

„NE! To nemyslíte vážně…“ už jí bylo jasné, kam tím vším Kingsley míří. „Vy ho chcete nastěhovat ke mně? Proč taky ne, že? Protože Potter je přesně ten hlupák, který umožní každému azyl. Ten pitomec, co se vždycky pro všechny obětuje a který každému pomůže… Něco vám povím, Pastorku, já už nejsem Harry Potter…“

„Harry. Přijde mi to jako nejlepší řešení. Nemůžeme mu zamluvit nikde hotel nebo ho jen tak strčit někomu do bytu, dalo by se to vypátrat a nevíme, komu můžeme věřit. Navíc se nesmí ukazovat na veřejnosti. Nikoho, ke komu by šel, nemá. Do Bradavic taky nemůže a nikam daleko ho poslat nemůžeme. Potřebuji, aby dál s tebou dělal na tom případu.“

„A co na to říkal Malfoy, co? Byl určitě nad míru nadšený! On mě taky nesnáší! Nesnášíme se navzájem, to, že spolu pracujeme, je jen zázrak, je to jen vzájemně vynucená tolerance, protože víme, že musíme… Žít spolu pod jednou střechou, vy chcete, aby opravdu zemřel! To ho dřív zabiju já, než nějaký vrah!“

„Zatím o tom neví, napadlo mě to teprve před pár hodinami a navíc jsem to prvně chtěl zkonzultovat s tebou, jedná se o tvůj dům, pohodlí a soukromí. Zatím čeká sbalený u mě v bytě.“

„Tak proč si ho tam nenecháte, Kingsley, proč ho cpete ke mně?“

Ministr se vroucně usmál a z jeho tváře byl cítit stejný klid, jaký kdysi Harry pociťoval z té Brumbálovy. „Ty moc dobře víš, že nemůžu. Jsem ministr kouzel… Víš, jaký je u mě frmol?“

„Proč se tu vlastně na tohle téma bavíme? Vždyť už je stejně úplně jasné, že půjde ke mně, že? Rozhodl jste to za mě,“ nadhodila popuzeně Harriet a v jejím hlase byl znát podtón ironie.

„Ještě před chvíli bys ho tu oplakávala!“

Harriet už to nevydržela a na jejích rtech se usídlil poraženecký úsměv. „Vyděrači!“

Zakývala hlavou a vzdychla. Jako kdyby to ráno netušila. Celý den byl na nic, a to ji ještě večer čekal Snape.

Zatracený pátek třináctého.

 

 

***

 

 

Harriet s nelibostí pozorovala snobský výraz ve tváři mladého Malfoye…

 

„Zkus cokoliv říct proti mému domu, Malfoyi, a už nebudu takový dobroděj a pošlu tě na ulici a je mi jedno, co se ti tam stane!“ varovala ho předem, když ho i s věcmi vedla do připraveného pokoje přímo pro něj.

Když mířili do schodů, záměrně šla před ním, aby se nemusela dívat do té jeho protivné tváře, která očividně vypovídala o tom, že tohle je pod jeho úroveň a pan princátko Malfoy je zvyklý na lepší komfort.

 

Draco Malfoy se lstivě usmál a odbočil záměrně od tématu. „Řekni mi něco, Evansová. Je pravda, žes brečela, když ti řekli, že jsem umřel?“ nesmírně se touto skutečností bavil, zvlášť když si všiml té škály výrazů, která se Harry vystřídala na tváři. Taky mu to samozřejmě značně lichotilo. Ale ne zase tolik, o své výjimečnosti byl přece přesvědčený už dlouho, nejedna žena mu to potvrdila a nepotřeboval se to dozvídat prostřednictvím slz chlapce-který-přežil-aby-se-stal-dívkou.

 

Ignorovala ten výsměšný dotaz, který ji měl opět ukázat, kdo je tady pánem situace, ačkoliv je vlastně momentálně na dlažbě. Na to, co bylo v sázce, si dost troufal. Ale přesně tohle od Malfoye čekala.

„Tyhle jsou tvoje,“ ukázala černovlasá dívka na dveře a její smaragdové oči propíchly ty ledové, které kujnou ocel připomínaly nejen svou barvou. „Koupelna je na konci chodby, ty poslední dveře. Jak víš, kuchyň je dole, kdybys něco chtěl, a neočekávej, že ti budu vařit. Když budeš mít hlad, udělej si jídlo sám. Upozorňuju, že tu nemám žádné domácí skřítky,“ propíchla ho výrazem, který kdyby mohl vraždit, tak už tady Malfoy leží v tratolišti krve.

„Tyhle dveře naproti koupelny jsou do mého pokoje, ale tam vstupuj jen po zaklepání, a pokud tě vyzvu, jasné? A vyzvu tě jen v případě, že se stane něco opravdu důležitého. Jako, že nám bude hořet barák, na terase nám budou hrát Sudičky nebo pokud bys umíral, samozřejmě, ale to si možná ještě rozmyslím…“

„Aby sis mohla pobrečet, je mi to jasné.“

„Sklapni, Malfoyi,“ skočila mu do řeči a jako by se nechumelilo, pokračovala dál ve svém monologu. „Tyhle dveře naproti jsou od Remuse. Rozhodně nedoporučuji ho třeba zítra rušit,“ usmála se škodolibě. „Pokud tedy sleduješ lunární cykly, ale pokud ne, nevadí, bude o jednoho otravu míň a já klidně půjdu Remusovi dosvědčit, že to byla sebeobrana, že si se ho snažil unudit těmi svými arogantními žvásty, a tak se raději bránil.“

„To byl vtip, Potty? Tak já tu mám taky pro tebe jeden. Sledovat cykly bys měla hlavně ty, ne?“ nadhodil ironicky.

A ačkoliv se Harriet snažila vypadat klidně a neúprosně, připomněl jí jistou hroznou skutečnost, které se určitě také v budoucnu nevyhne. Naskočila jí husí kůže. Doteď na to ani nepomyslela. Krucinál hergot.

„Vtipné,“ poznamenala rádoby znuděně a unyle protočila oči.

„Já vím,“ prohlásí samolibě blonďák. „A samozřejmě taky vím, že je zítra úplněk. Takže ti ušetřím tvůj drahocenný čas a nebudeš muset nikam k soudu chodit, abys dosvědčovala nevinu zaprášených starých vlkodlaků.“

 

V ten moment se Harriet zarazila a s pohledem budoucího vraha, který už se tak nějak na její tváři trvale usídlil, se znovu podívala Malfoyovi do tváře. „A poslední pravidlo je… Že nebudeš urážet nikoho v tomto domě! Rozumíš? Jinak bez lítosti letíš na chodník, ať si tě třeba sežerou krysy u popelnic!“

„Bojím… Kde je tady záchod, asi jsem si ucvrknul do kalhot!“ zaskřehotá sarkasticky zmijozelský princ.

 

Na to už dívka nic neřekla, pouze ukázala prstem na starší dřevěné dveře na začátku chodby a beze slova se vytratila ze zorného pole toho sebestředného nádivy.

Tohle bude opravdu krušná doba.

S Malfoyem pod střechou! Merline, ať při nich stojí všichni svatí.

 

 

 

***

 

 

Blížila se sedmá hodina a Harriet se zrovna chystala na cestu do Bradavic.

Nechala si na sobě temné džíny a černé upnutější tričko. Na svrchní část těla hodila džínovou bundu a postavila se ke krbu. Už si nabírala letaxový prášek, když k ní přistoupil jeden z obyvatel jejího domu.

 

„Jdeš za Severusem Snapem?“ otázal se a usmál, přičemž se mu kolem koutků úst a pod očima udělaly takové milé a hřejivě vyhlížející vrásky. Remus. To byl celý on. Vždycky vypadal mile a jeho vzezření ji vždy zavedlo k myšlenkám, že kdyby byl člověk v úzkých, on je zrovna ten typ člověka, který by mu s čímkoliv pomohl, i kdyby mu šlo o jeho vlastní život.

 

Jeho vlkodlactví se však na něm začínalo podepisovat. A možná za to i mohl fakt, že se blížil úplněk, ostatně od Siria Harry věděla, že Remus vždy okolo úplňku vypadal zchátrale a použitě.

Vlasy měl už z většiny prošedivělé a neposlušně mu trčely přes uši a přes krk, tváře měl strhané a tělo pohublé. Jeho výška ještě umocňovala celou tu pohublost a všechny ostatní příznaky.

Aspoň, že po válce už nemusel dřít bídu a i přes protesty Dolores Umbridgeové, které zůstalo maximálně místo vrátné na ministerstvu, byl vydán zákon o vydávání minimálních rent pro vlkodlaky, protože bylo přirozeně jasné, že strach lidí z vlkodlaků jen tak neopadne. Což vedlo k samotnému faktu, že získat zaměstnání bylo téměř nemožné. I na tohle Kingsley myslel a nejen proto, že právě jeden z jeho přátel byl vlkodlak a věděl, jak se s tím celý život musel popasovat.

Proč by jen invalidní mudlové mohli pobírat takzvaný důchod?

Nebyla lykantropie vlastně nemoc? Jistá forma postižení, které omezuje jak sociální, pracovní, tak osobní život?

 

„Ano,“ hlesla bez přemýšlení a dál v dlani hnětla zrnka poprašku, která se jí z ruky sypala dolů na koberec.

„Půjdu s tebou. Já… Došel mi totiž vlkodlačí lektvar a dnes a zítra si ho ještě musím vzít. Zkusím poprosit Severuse, zda by pro mě neměl nějaké zásoby. Vím, že je dělá pro Munga… Já jsem doteď měl vlastního dodavatele, ale nikdy to nebylo ono… Severus s ním uměl vždycky zázraky. Proč na mě tak hledíš, Harry?“ usmál se znovu Lupin a prohlížel si udivenou Evansovic tvář.

„Já… Já… Ty o něm vždycky mluvíš tak hezky, že mám někdy až pocit, že by nad hlavou měl mít Snape svatozář.“

„To by měl, Harry,“ připustil Remus, ale už úplně vážně. „Pro mnohé z nás toho strašně moc udělal.“

„Zabil Brumbála,“ poznamenala na skutečnost, kterou stejně za ta léta nemohla strávit, ačkoliv znala všechny okolnosti. Byl to totiž jeden z nejhorších okamžiků, které Harry Potter kdy zažil a kterým musel přihlížet. Albus Brumbál byl pro něj jako dědeček, kterého nikdy neměl.

„Ty víš, jak to bylo, Harry. Víš, že Severus musel, že to slíbil. Kouzelnický slib se nedá porušit a už vůbec ne takový, který složíš s Albusem Brumbálem.“

Černovlasá hlava se obrátila beze slova nazpět ke krbu. „Pojďme nebo mě Snape zase seřve, že jdu pozdě. Už tak se mi tam vůbec nechce. Ke všemu, když je ten pátek třináctého.“

 

 

 

***

 

 

„Slečno Evan-…“ rozzuřený Severus Snape se s hlasitým dusotem nohou přesunul ke dveřím. Moc dobře věděl, kdo je za nimi a byl rozzuřený k nepříčetnosti. Jasně se domluvili, že bude chodit v sedm. A kolik bylo? Sedm a čtyři minuty. Čtyři minuty po sedmé!

Tohle mu, teda jí, nebude tolerovat. Ať si je to třeba sám Ježíš Kristus nebo Salazar Zmijozel, ale drahocenným časem Severuse Snapea nikdo nebude plýtvat. Zvlášť ne něco, co vzešlo z Jamese Pottera!

 

Když však rozevíral dveře, jeho rozlícenost vzala za své v momentě, kdy zůstal jen konsternovaně stát a hledět na dalšího příchozího návštěvníka. „Slečno Evan-… Lupine?“

„Ahoj, Severusi,“ usmál se, jak jinak než mile, Remus, a jako správný gentleman nechal první vstoupit Harry a až poté ji následoval. Zároveň přitom sledoval, jaká grimasa se usídlila na tváři muže s tak temnou minulostí, stejně temnou jako byly jeho vlasy i oči. „Dlouho jsme se neviděli.“

„Opravdu dlouho, Lupine. Raději ani nevzpomínat,“ zavrčel jako obvykle Snape a přestal věnovat pozornost osobě, na kterou tu původně čekal. „Co tě sem přivádí? Snad se nechceš zase stát profesorem obrany proti černé magie? Protože mám pro tebe smutnou zprávu, to místo je už totiž obsazené!“

 

Uniklo Harriet něco nebo v té poznámce zazněl cynismus?

„Ne, to opravdu ne. Pochopil jsem, že ve školství opravdu není mé místo.“

„To je chvályhodné, Lupine. Ještě by od tebe chytili Pavlovův reflex. Stačí, když ho chytí ta potrhlá Tonksová.“

„Koukám, že ses stále nezměnil, Severusi, příjemný společník jako vždy,“ úsměv na Remově tváři vůbec nepohasl, ačkoliv Harry jasně cítila to napětí a nesnášenlivost ze strany Snapea, který to Removi dával jasně najevo svými urážkami. To přece nemohlo uniknout ani jemu, člověku s tak bystrou hlavou…

A ano, s flegmatickým postojem a nostalgií ve vlkodlačí krvi.

„Co chceš?“ vyštěkl podrážděně profesor lektvarů a zatnul zuby.

„Myslím, že to počká. Jen jsem doprovodil Harry. Měl by ses prvně věnovat jí, a pak dojde i na mě, snad. Vím, že ses značil vždy svou trpělivostí, ne snad? Pokud bych vám tady překážel, můžu jít navštívit Minervu nebo ostatní kolegy, a pak se prostě vrátit.“

„Ne, Remusi, zůstaň tady,“ chytila se Harry své příležitosti, aby nemusela být sama v jedné místnosti s tím přerostlým černým netopýrem, jehož nálada už tak byla viditelně mizerná. Tušila, že se stane jejím hromosvodem, protože to Snape prostě dělal.

A když k tomu připočte ještě ten pátek třináctého, vlastně to skoro dávalo smysl.

 

Snape se zatvářil neutrálně, ale uvnitř v něm to vřelo. Ale dokázala to skrýt tolika lety cvičená přetvářka. Takže nikdo z přihlížejících si toho zřejmě nemohl všimnout, ačkoliv jeden z nich to tušit mohl minimálně. Někdy byly ty vlkodlačí smysly na překážku, zejména kolem úplňku, kdy se jejich síla mnohonásobně navyšovala.

 

„Jak je libo, Lupine. Ale Minerva je teď mimo Bradavice, vrací se až ráno,“ pronesl Snape chladným hlasem bez emocí, zatímco se onyxově černé oči zavrtaly do těch oříškových.

„Tak dobře,“ souhlasil nakonec vlkodlak a tím oříškovým zrakem si podobným způsobem přeměřil bývalého kolegu i spolužáka.

 

Harry tu výměnu vynucené tolerance sledovala zpovzdálí.
A na těch dvou pohledech bylo něco nepříjemně znepokojujícího.