14. Čtrnácté pokolení

 

 

Remus Lupin pozoroval dění kolem sebe s naprosto stoickým klidem. Občas se mu mírně zatřepal levý nebo pravý koutek úst, ale jinak na něm nebylo znát, že by ho tato situace nějak vzrušovala, vyváděla z míry nebo děsila.

Přesto by se ovzduší ve sklepení dalo krájet na malinké kousky. Důkazem toho byl hlavně postoj Severuse Snapea. Vrhal na Remuse přesně ten pohled, který jako by říkal tak si ukroj a vypadni nebo ti do čaje naliju cyankáli.

 

Harriet pozorovala oba dva muže s pobavením. Remův klid a Severova podrážděnost a nevole byly ve vlastní opozici jako dvě zrcadla odrazující každé jiný obraz. Závisle na tom Snapeův kabonící se výraz přímo úměrně vyvolával v Removi čím dál roztomilejší úsměv.

Tím nejzábavnějším, co v poslední době mohla Harry vidět, byl rozhodně Snapeův nesouhlasný pohled, který se skrýval za podivné smíření.

Ani si nepamatovala na den, kdy se cítila spokojeně, kdy neminul aspoň ten jediný den, ve kterém by nebyla nucena snášet nějaké nepohodlí, čelit potížím nebo jednoduše vnímat vlastní nervovou labilitu, při níž zjistila, že od doby, co z ní je žena, je opravdu nějak citlivější a všechno si příliš bere.

Harry Potter nikdy nechápal, proč si Ginny všechny jeho chlapácké řeči tolik brala k srdci a proč jí kdejakou nejapností ranil. Teď už věděla, odkud vítr vanul a do smrti asi nepřestane zpytovat svědomí.

 

Přesto i naopak jednu výhodu tahle změna těla měla. Nikdo ji nebral jako toho Harryho Pottera. Chlapce, který přežil a který zachránil svět. Nejednal s ní v rukavičkách, úslužně a vtíravě. Byla inkognito a život se zdál být najednou jaksi volnější a méně přiškrcený.

 

Proto byl dnešek něčím zvláštní. Mezi Remem a Severusem to skřípalo vždycky a kdysi si myslela, že je to špatné, ale dnes si uvědomila, že je to spíš zábavné a něčím jiné. Ty dva pohledy se v pravidelném sledu analyzovaly jako by jeden od druhého očekával nějakou zradu. Nebo možná něco jiného? Bylo to jako sledovat je, kdy se sežerou navzájem, nehledě na to, kdo tady v tom páru je ve skutečnosti vlkodlak.

Ti dva byli jako jing a jang. Jako noc a den, cukr a pepř, bílá a černá. Byli všechno, co přesně vystihovalo protiklady. Remus klidný, rozvážný a flegmatický. Napůl člověk a napůl zvíře, kterému vtip není cizí. Naopak Snape byl vždycky jen ten přerostlý krtek. Zalezlý ve své noře, slepý k okolí, neochotný se přizpůsobit běžným normám. Bez smyslu pro humor a ochotě připustit si někoho k tělu. Sarkasmus bylo jeho druhé jméno a byl to pasivní cholerik.

 

Z přemýšlení ji vytrhla černá silueta.

 

„No, P-Evansová, udělal jsem podrobnou analýzu vaší DNA. Jak z krve, tak z vašich slin. Našly se v nich mírné anomálie, ale v podstatě je to běžné DNA jako každé druhé, nic zázračného u zázračné dívky,“ nadhodil cynicky, a pak pokračoval.

„A díky Mungovi jsem mohl porovnat vaši krev před přeměnou a po proměně. Jsou mezi nimi jisté rozdíly, které jsou evidentní podle změny pohlaví. Pochopitelně když nemluvíme o hladině hormonů, jako jsou estrogen, progesteron a testosteron. Muži také obvykle mají vyšší hladinu červených krvinek a změna vašeho pohlaví je rapidně snížila, také k přihlédnutí vaší nynější postavy.“

 

Harry na něj hleděla jako by zase seděla v lavici při lektvarech a výklad profesora byl pro ni jako sněť nesmyslů v cizím jazyce.

 

Snape si samozřejmě všiml toho tupého výrazu, který léta vídal a vzdychl. „Molekuly se mírně liší, ale to není nic, co bych nepředpokládal. Bohužel vaše nynější krev nechtěla reagovat ani spolupracovat s žádným lektvarem ani odvarem, který je běžný pro analýzy při krevních poruchách nebo genetických mutacích. Nepřijímá žádné specializované dryáky. Jedinou reakci, kterou jsem byl schopen zaznamenat, byla alergie na moruší blány,“ zakončil svůj sáhodlouhý monolog Snape. „Pro dobro tohoto světa doufám, že k nim nemáte přístup, ale co bych si dělal iluze, ani netušíte, o čem je řeč.“

 

„Co tím chcete říct?“ nadechla se v očekávání nejhoršího Harry. „Že nevíte, jak mi pomoci? Že jste nenašel způsob?“

„Jak jasnozřivé, slečno Evansová,“ zadeklamoval rádoby překvapeně Snape a očkem se v nestřežené chvíli ohlédnul na Remuse Lupina, který se k jeho vzteku pořád usmíval jako největší idiot.

„Ale-ale… Jste mistr v lektvarech…“

„Vám opravdu nic neunikne!“ zdvihl pobaveně koutek úst zkušený lektvarista a znovu pohlédl na Lupina, který se zdržoval komentářů. Merlin ví, proč mu tenhle vlkodlak vždycky tolik důvěřoval, přitom nikdy neměl důvod.

„Jsem ráda, že se bavíte, Snape!“

„Nesmírně,“ tentokrát vzhůru vylétl druhý Snapeův koutek úst a způsobil tím, že vykoukly na pár vteřin jeho zažloutlé zuby.

„Nebojte se,“ všiml si profesor výrazu v tváři té holky. „Nehodlám to vzdát. Já nikdy nic nevzdávám, je mi jedno, že se jedná o vás, i když mi tolik připomínáte ji, ale pro mě je tohle výzva!“

„Ji?“

„Myslí Lily,“ tentokrát po dlouhé době promluvil Lupin a poposedl si, hledě tak zpříma do očí svému bývalému spolužákovi. „Kdybys neměla ty černé vlasy, ale zrzavé, jsi celá ona, Harry. Když teď nenosíš brýle, vyniknou víc tvé zelené oči a tvé rysy se teď taky více podobají tvé matce než Jamesovi. Zřejmě nějaká genetická proměna.“

„Zřejmě,“ procedil skrze zuby ztuhle Snape. Poté se otočil na dívku. „Zkusím více možností. Zanechte mi tady své vlasy a nehty. Když nereaguje krev ani sliny, můžeme to zkusit s jinými genetickými vzorky. Zatím se posaďte zde a řekněte mi, jak se cítíte?“

„Myslíte teď?“

„Ne, hlupáku… Myslím od doby, co se vaše tělo změnilo. Cítíte nějaké napětí nebo tlak? Cítíte se malátná? Jak je vám fyzicky i psychicky?“

„No… Je mi fajn.“

„Vyčerpávající, jako vždy, slečno Evansová! Hned mi to dalo odpověď na moje otázky!“

„Opravdu?“

„Jistěže ne, huso hloupá. Buďte konkrétnější!“

Harriet se zamračila, ale urážku přešla raději mlčky. „Fyzicky nepociťuju žádné změny. Trochu mě bolí záda, ale to je o zvyku. Nikdy jsem nebyla zvyklá tady, však víte,“ máchne rukama na svůj hrudník, „něco navíc nosit. Občas mám strašné migrény, hlavně, když jsem musela poslouchat Malfoye, ale to sem asi nepatří… Co je ale nejhorší, od doby, co jsem ženská, mám tendence se rozbrečet i když rozliju ráno kávu. Všechno mi připadá jiné, jsem nějak háklivější na urážky a plno věcí mě rozčiluje. Jsem přecitlivělá, protivná a umrčená, abych tak nějak shrnula svoje dojmy.“

„To je normální, nejste… Nebyla jste zvyklá na tolik emocí. Testosteron nevytváří takové podmínky. Ženy jsou oproti mužům o dost více citově založené a emotivnější. Oxytocin je u žen jedním z prvků, který hluboce odděluje chování mužů a žen. Ženy v těchto podmínkách vyrůstají, jsou zvyklé své emoce, dojmy a myšlenky kontrolovat. Na vás tyto emoce padly zčistajasna bez možnosti jakékoliv přípravy. Snažíte se zpracovat impulzy, hormony a reakce, těla, které tam dříve nebyly a to v krátkém čase. Není divu, že to pro vás bude neskutečný koktejl zmatku, nervového vypětí a frustrace. Jednoduše nejste zvyklá vše prozatím držet tolik na uzdě. Potřebujete na to čas.“

„Aspoň, že tak. Už jsem vážně myslela, že jsem nenormální. Tedy ne, že bych někdy normální byl,“ oddychla si černovláska a ulpěla pohledem na vysokém muži stojícím přímo před ní.

„A dostala jste už menses?“ chopil se najednou znovu slova profesor a tvářil se stále vědecky a nezúčastněně.

„C-cože?“

„Menstruaci, Evansová. Menstruační cyklus!“

„To jste už druhý člověk, co se v posledních pár dnech o tom zmínil,“ zalovila v paměti a vzpomněla si na narážku toho blonďatého snoba.

„To mě nezajímá, mě zajímá vaše odpověď.“

„Ne, nedostala. Měla bych?“

„Samozřejmě, že měla, jste žena. To ale vypovídá o jednom. Vaše tělo se ještě stále adaptuje, vyvíjí. Až bude zralé, tak se máte na co těšit.“

„Uhm… A bolí to? Totiž… Vy-víte-co.“

„Řekněte mi, jak to mám vědět? Působím na vás jako někdo, kdo má ovaria a jehož anatomie s něčím takovým pracuje? Ale pokud mohu soudit, horší než cruciatus to nebude.“

„To jste mě uklidnil.“

„To jsem opravdu, ale opravdu rád, protože mou životní náplní není nic jiného, než vás neustále uklidňovat. Nechcete třeba ještě zazpívat ukolébavku na dobrou noc?“ nadhodil cynicky Snape a zkřivil otráveně rty.

„Ještě něco potřebujete vědět?“ zaskřípala Evansová zuby a zatnula ruce v pěst. Tenhle chlap ji na jednu stranu štval ještě víc než kdy dřív, ale na druhou stranu si nějak začala uvědomovat, že je svým způsobem hrozně charismatický, aniž by chápala, kde se v ní tenhle dojem vzal. Snape a charismatický? To je jako byste řekli, že lord Voldemort nedělal reklamu na spodní prádlo jen proto, že se styděl za odstín své kůže.

„Ne, slečno, to je pro dnešek vše. Buďte té lásky a věnujte mi ze svého vroucného srdce dva nebo tři vaše vlasy.“

Harriet se usmála. „Tři zlaté vlasy děda vševěda.“

„Je mi líto, že vám to musím říct, ale Brumbál už mezi námi není.“

„Jste hnusný cynik!“ přimhouřila Harry oči a snažila z hlavy vytěsnit myšlenku, že by ho nejraději teď vlastníma rukama uškrtila. „To díky vám tady není!“

„Vážně? To jsou mi věci, kdybyste mi to neřekla, ani bych to nevěděl,“ zakroutil hraně hlavou a vcelku nelidsky Harriet vyrval z hlavy pár vlasů.

„Au!“ zaskučela a probodla ho pohledem. „Nehty mi chcete taky trhat?“

„Kdepak, to bych si přeci nedovolil!“ odešel profesor ke svému stolu na stupínku a otevřel šuplík, z něhož vyndal cosi hliníkového a podal to Harriet. Byly to nůžky. „To ponechám s radostí na vás.“

 

 

 

Když už bylo po všem a Harriet se mohla konečně vymanit ze spárů toho zmijozelského hada, usadila se ke dveřím.

Remus dívku pozoroval s polozavřenými víčky a snažil se z její tváře vyčíst, co se jí honí hlavou. Ale v jejím obličeji nebylo nic moc znát. Možná jen… Smíření.

„Bude to dlouho trvat, Remusi?“

„Záleží na tom…,“ zasekl se v půli věty a na okamžik se zamyslel. „Poslyš, Harry. Běž domů. Nemá smysl, abys tady na mě čekala. Já si jen promluvím se Severusem a hned budu zpátky. Nemusíš tu zůstávat kvůli mně. Však víš, jaké to bude,“ věnuje dívce smířlivý poloúsměv a ona přikývne.

Ale i přesto odmítá jen tak odejít.

„Tys tady taky kvůli mně zůstal, Reme. Nenechám tě v tom samotného,“ držela se svého přesvědčení.

„Vážně,“ usmál se vlkodlak, „běž, já si poradím sám, koneckonců jsem byl se Severusem tolikrát o samotě a jak vidíš, stále žiju.“

Harry si Rema přeměřila a naklonila hlavu. „Vážně chceš, abych tě tu s ním nechala? Nemám jít počkat třeba na chodbu?“

„To je v pořádku, věř mi. Můžeš jít domů. Nezapomeň, že tam někdo na tebe čeká,“ mrknul spiklenecky okem prošedivělý muž.

„No vidíš, já na něj zapomněla. Snad můj barák ještě stojí,“ zvedla se z židle a rukou chmátla po klice. „Vážně nechceš, abych zůstala?“

„Vážně,“ přikývl mile Remus, a jakmile se bystrozorka ujistila, že bude její přítel v pořádku, opustila sklepení, školu a posléze i celé bradavické prostory a přemístila se přímo před svůj dům.

 

 

***

 

 

Když procházela hlavními vchodovými dveřmi, uslyšela hlasitý rykot. Uvědomila si, že přišla asi zrovna včas. Ale… Pokud slyšela dva hádající se hlasy, čí by mohl být ten druhý? Malfoy, pokud věděla, netrpí schizofrenními záchvaty, tedy, pokud se to po té nehodě nějak nezměnilo.

 

„Neber moji rodinu vůbec do huby, Weasley. Ty máš štěstí, že ses narodil jako chlapeček, protože kdyby ne, ani by sis v dětství neměl s čím hrát, jak jste byli chudí!“

 

Slyšela zrovna ten nepříjemný hlas toho namyšleného aristokrata, co ze sebe vždycky dělal něco víc, než byl. V tu ránu jí bylo jasné, o co zřejmě šlo.

 

„Tak to si už přehnal, Malfoyi! Rictusempra!“ rozpoznala dávno i ten druhý hlas, který jasně patřil jejímu nejlepšímu kamarádovi Ronovi.

 

Harry vešla do místnosti právě ve chvíli, kdy Ronovo kouzlo o fous minulo Dracovu hlavu a byla svědkem neuvěřitelného Malfoyova rádoby přemetu, díky němuž se kouzlu vyhnul. Musela uznat, že když už nemá takt, má aspoň pohybové schopnosti.

 

„Minul si, Weasley, už ti někdo řekl, že míříš jako holka?!“ vysmíval se mu blonďatý rival a dával najevo svou nadřazenost celou svojí bytostí od jedovatého tónu až po posmívající se výraz v obličeji.

„Ty…“

„Co to tu k sakru je?“ teprve teď si oba dva aktéři všimli, že je přítomen i někdo třetí.

„To on!“ ukáže prstem zrzek.

„Co to kecáš, Weasley? To tys mě napadl první!“

„Já? Jsi Malfoy?!“

„A to o něčem vypovídá? Někdy si myslím, že mluvíš jen proto, Weasley, aby si vydával zvuky!“

„Tak dost!“ vložila se do toho Harriet a dva nádechy na to se otočila na blonďáka, ¨zatímco sledovala, jak se na tváři jejího kamaráda rýsuje úsměv, který má co dočinění se satisfakcí. „Malfoyi, vzpomínáš na naše pravidlo?“

„Že tě mám zavolat, když budou na dvorku hrát Sudičky?“ nadhodil ironicky.

„Ty moc dobře víš, které myslím. Nebudeš v tomto domě nikoho urážet…“

„Já nemůžu, ale on může?“ nafouknul se Malfoy a na důkaz všeříkajícímu výrazu ve tváři se Ronald Weasley rozesmál. Věřil ve svou pevnou půdu pod nohama.

„A ty, Rone! Nevěřím, že se Malfoy z ničeho nic začal hádat! Já vím, že je protivný, snobský a nesnesitelný, ale k hádce ho vyprovokuje jen další urážka. Neprovokuj ho, buď tak laskav. Dokud tady bude bydlet, tak chci klid, už tak nejsem nadšená z toho, že tady musí být!“ ukázala na něj prstem a spřáhla ho nehezkým pohledem.

„Ale Harry…“

„Žádné ale Harry,“ utnula hlas svého přítele v načaté větě. „A vůbec, proč jsi tady? Stalo se něco?“ zjemnila najednou hlas a založila si ruce do kříže na prsou.

Mladík přikývl. „Vlastně ano, já…“ posadil se na nejbližší sedačku, načež se ohlédl na Draca Malfoye stojícího stále na svém místě. „Ať jde pryč!“

„No nemysli si, že nějak stojím o to poslouchat zrovna tebe, Weaslánku,“ odfrkne si znechuceně aristokrat. „Jdu k sobě.“

 

Otočí se na patě a chvíli na to byly už jen slyšet dusavé kroky po schodech.

 

„Sdělil nám to, jako by snad očekával, že ho navštíví ministr kouzel!“ nabubřel se Ron, ale hned poté se v rozporu s tím rozhořčeným projevem jeho tvář uvolnila a namísto zamračené grimasy se objevil vskutku blažený úsměv.

„Harry,“ zazubil se ještě víc, „já budu táta!“

„Co?“ Harriet využila situace a šokovaně si přisedla hned vedle svého přítele. „Chceš říct, že Hermiona…“

„Jo, Harry. Hermiona je těhotná. Ve čtvrtém týdnu, dneska odpoledne mi to řekla. Já budu táta, chápeš to?“ opakoval nadšeně zrzavý Nebelvír. „To už bude čtrnácté pokolení rodu Weasleyů!“

„Rone!“ vykřikla dívka zvesela. „To je skvělé! Gratuluji! Vám oběma! To je úžasná zpráva. Konečně nějaká skvělá novinka!“

„Jo, kámo. Už se nemůžu dočkat, až se to malý narodí! Samozřejmě jsme se s Hermionou dohodli, že půjdeš za kmotru… Teda… Pokud stále ještě budeš… Ty víš co… A pokud ne, tak za kmotra. Podle situace pak k tobě přikmotříme buď Tonksovou nebo Remuse,“ pokračoval Ron.

„Já,“ ozvala se dojatě brunetka, „já fakt nevím co říct. Díky. To je neuvěřitelné. Tak Hermiona bude máma.“

„Musel jsem ti to jít začerstva říct, ale když jsem přišel, byl tady jen Malfoy a rozvalený si četl noviny na křesle. Když jsem se ho ptal, kde jsi, tak mě odbyl, že není tvůj komorník. Až potom mi došlo, že seš asi u Snapea. Je pátek.“

Zamyslel se. „Stejně ale nechápu, jak si tu můžeš Malfoye držet, nevydržel bych s ním ani jediný den. Je to naprostej vůl.“

„Já vím. On tu taky není proto, že by měl krásné oči nebo že bych ho tu kdovíjak moc chtěla. Kingsley mi to… No nepřikázal, ale spíš tak nějak doporučil. Navíc… Nemůžu ho nechat někde na ulici, je to můj partner a děláme spolu na tom případu. A jeho ohrožení by bylo i moje ohrožení, chápeš.“

„A už víte, kdo je vrah?“ otázal se se zájmem Ron.

„Máme už nějakou stopu. Čekáme na další útok. Nic jiného nám nezbývá. Zítra budu muset jít do kanceláře pro složky. V tom zmatku za posledních několik dní jsem úplně vypustila, že jsem je tam všechny nechala, stejně tak jsou tam i ty Malfoyovy. Navíc jsme se s Pastorkem domluvili, že budeme předstírat Malfoyovu smrt a zároveň, že končím i já s případem. Vezmu nám práci domů a budeme na tom dělat tajně.“

„Vypadá to nebezpečně, dávej si pozor, Harry.“

„Neboj, Rone. Už nějaké zkušenosti mám. Já se jen tak nedám,“ pronesla, snad jako by odpovídala na víc věcí zároveň. Případ nebo přítomnost Malfoye v domě, obojí působilo nebezpečně samo o sobě.

„No,“ vstal najednou zrzek, „já už půjdu, je pozdě, Hermiona na mě určitě doma čeká. Musíme to ještě pořádně oslavit,“ a společně s Vyvolenou se přesunuli na chodbu ke krbu.

„Pozdrav ji a víš co? Řekni jí, že se zítra odpoledne stavím. Hezký večer.“

„Tobě taky,“ nabral si zrzek letaxový prášek do dlaně a po nějaké chvilce jeho tělo olízlo už jen několik sytě zelených plamenů a on byl v tu ránu pryč.

Harry ještě dobrou chvilku hleděla do krbu, kde mizely zbytky magie.

Vzdychla.

Na jednu stranu se pousmála radostí za své přátele, na druhou stranu cítila, jak se jí někde uvnitř žaludku usazuje těžký kámen, to v momentě, kdy si přiznala, že se Draca Malfoye zřejmě nějaký čas nezbaví.

Ne dokud nevyřeší ten zpropadený případ.