17. Sedmnáctého května

 

 

Harriet se jednoduše musela smát, když viděla Draca, jak zápasí s kuchyňským příborem.

Zprvu si toho nevšiml, zatímco ho nepozorovaně sledovala v zákrytu už dobrých pár desítek minut. Neměla to srdce ho vyrušit. Ale to nebyl čistě altruistický pocit, že ano. Jednak to bylo ze sobeckých důvodů, protože se chtěla sama pobavit a věděla, že do budoucna to třeba může použít ve svůj prospěch. Zejména bude-li tím moct Malfoye často dráždit, jednak proto, že ještě nikdy neměla tu možnost vidět ho chovat se tak přirozeně. Vidět ho jako běžného smrtelníka bez piedestalu, zašpiněného v zástěře a to bylo něco, co se ani nedalo popsat. Jako by Voldemortovi narostl nos, jakoby se Brumbál obarvil nazeleno a začal by nosit lenonky nebo by Snape z ničeho nic začal chodit v křiklavě oranžové a vlasy si ostříhal na ježka. A takové věci se zkrátka denně nestávají. A už vůbec ne u ní doma.

Pohled pro bohy, jak se tak říká.

 

V momentě, kdy zápasil s něčím, co by se v dobrém slova smyslu dalo nazývat drůbeží, tak už to nevydržela a začala se pohihňávat. O úder srdce později, kdy už to mladík vzdal a na jeho tváři se objevil výraz, za který by se ani to nejroztomilejší štěně nemuselo stydět, nevydržela to už vůbec a vyprskla v hurónský smích. Skoro jí ho bylo až líto, zvlášť v moment, kdy se ozval jeho žaludek. Ale vážně jen skoro.

 

Draco Malfoy zpozorněl a hned stočil zrak na příchozí osobu, v očích se zračil jasný vztek. Skrčil obočí a našpulil rozhořčeně rty.

Ani to Harriet nepřesvědčilo, že by se měla přestat smát. Ale z čisté dobroty srdce se nakonec rozhodla udělat v situaci radikální řez.

Přišla pomalu k Dracovi, který se stále mračil. Lehce se k němu přitiskla, v tu chvíli blonďák zpozorněl a čekal nejhorší, ačkoliv v tom pohybu byla jistá příležitost, ale místo toho Harry jen odvázala mašli zezadu z jeho zad, převzala od něj zástěru a omotala ji sobě kolem pasu.

 

„Mám pro tebe návrh, Malfoyi,“ usmívala se stále od ucha k uchu, když viděla, jak je Zmijozelák upatlaný od všech možných ingrediencí a hraje různými odstíny.

Draco naklonil zvědavě hlavu a vybídnul dívku, aby svůj návrh vyslovila, všechny štíty hrdosti vztyčeny.

„Máš hlad. Sice jsem říkala, že si všechno budeš dělat sám, ale uděláme takový výměnný obchod. Já ti uvařím jídlo. Ty mi s ním pomůžeš. Ale bude pro tři osoby. Až se vzbudí Remus, bude mít hlad a oba dva víme, že bude dneska potřebovat hodně síly a pořádně se najíst. Zachováš se jako správný gentleman a slušný člověk a poprvé v životě neuděláš nic sobeckého. Podělíš se a zároveň se budeš podílet na něčem, co někomu pomůže. Jinak budeš hladovět celý den!“

Úsměv z jejích rtů stále nezmizel, spíše se teď zdál víc výsměšný a vyzývavý.

Bylo vidět, jak to mladému aristokratovi v hlavě šrotuje. Přemýšlí, zda je to pro něj výhodné. Když si představil, jak celý den bude o hladu, protože vlastně neumí nic uvařit a nemůže si ani nikam na jídlo zajít, rozhodl se nakonec, že jednou v životě udělá výjimku a kvůli svému vlastnímu prospěchu se přidá k Potter-Evansové.

„Víš Potty, Brumbál by byl na tebe pyšný. Jsi stejná manipulátorka jako býval on. Uměl to vždycky nastražit tak, že člověk mu byl ještě vděčný, že to tak zařídil.“

„Ano, to by asi byl,“ usmála se Harry smutně. „Kdyby ho Snape ovšem nezabil.“

„No, kdyby ho nezabil,“ pokračoval dál Draco bez špetky viny, ačkoliv oba dva věděli, že to měl být on, kdo ponese na svých bedrech vinu za smrt bývalého ředitele., „Asi by se už rozpadal. Už tehdy byl Brumbál starý asi jako hnědé uhlí.“

„Malfoyi!“ zamračila se.

„Ok, mlčím.“

„Takže to znamená, že tvá odpověď zní…“ nadzdvihla obočí a chtěla mermomocí z Draca dostat hlasitou reakci, o které věděla, že ho v jistém smyslu pokoří.

„Já myslím, že je to jasné, ne snad?“ opáčil nakrknutě Malfoy a hleděl jí zpříma do očí.

„Odpověď tedy zní?“

„Potty, ty prohnaná mrcho, ty chceš, abych to řekl, že jo!“

„Samozřejmě. Jinak si pamatuj, že budeš spílat všem kuchařům světa…“ mile se usmála a dělala, že přeslechla slovo mrcha.

„Jo… Ano, slyšíš? Tak jo, souhlasím!“

„Myslím, že jsem příliš neslyšela, nějak mám v poslední době asi zalehnuté uši,“ postěžovala si útrpně brunetka a prstem si přejela přes levé ucho.

„Ano, sakra. Ano, ano, ANO!“ zakřičel nakonec a dal ruce v bok, maje skrčené obočí a hlas výrazně zhrublý hněvem.

„Takhle se mi líbíš, Malfoyi!“

„Já se ti líbím vždycky a za každých okolností, Evansová!“ odpověděl ihned obratně mladík a tentokrát se zazubil on.

„Jdi k šípku, Malfoyi!“

„Řekla Růženka,“ vrátil jí nahrávku na smeč a spokojeně se zatvářil. Byl zase ve formě. Jen kdyby tu teď nemusel stát jako domácí skřítek a nutit se nechtěně do práce.

 

Harry nechala jeho odpověď bez odezvy a rovnou popadla pekáč, který vytřela máslem.

Nechala zmizet ten kus masa, který se s trochou fantazie dal nazvat drůbeží a zbytek těch obskurních experimentů jakbysmet.

Beze slova vyzvala Malfoye, aby nakrájel mrkev, petržel a cibuli. Bylo úžasným zadostiučiněním, když ho mohla pozorovat, jak nad cibulí roní slzy se zatnutými zuby a snažil se u toho tvářit navýsost arogantně.

 

„Já myslela, že Malfoyové nepláčou,“ rýpla si pobaveně, když si její kolega začal protírat mokré oči. „Snad jsem tě nerozbrečela já? To by mi vážně bylo mooc líto,“ pokračovala jízlivě. „Aby si tě třeba někdy někdo nespletl s ufňukanou Uršulou.“

 

Draco zanechal všech aktivit a věnoval tváři Vyvolené pichlavý pohled očí v barvě mračen před bouří. Ty dlouho stavěné pilíře sebeovládání však nebyly zbořeny a on se jen lstivě zazubil. „No a co tebe, spletli si tě někdy s chlapem?“

„Ne, a tebe?“ vyšlo z úst Harriet automaticky, aniž by přemýšlela o tom, co vlastně dělá.

 

Malfoy ji chtěl naštvat, dělal to totiž celou dobu. Proč by si občas nemohli vyměnit role?

Ona by ho tak ráda vytočila k nepříčetnosti, třeba by se konečně za tou maskou lhostejnosti a chladu prolomily ledy a on by se konečně občas choval jako člověk a ne jako plechový robot. Člověk, který má city, kterého něco zraňuje, který se dokáže naštvat a který kromě chuti pomstít se, má taky chuť se zasmát. Nejen svým vtipům, ale i sám sobě. To by ale Harry zřejmě chtěla příliš, tohle by Malfoy nikdy neudělal.

Neustále čekala, kdy přijde nějaká další peprná odpověď, oni se pohádají do krve a Malfoy jako obvykle sekne se vším kolem sebe a naštvaně odkráčí pryč. Hlad nehlad.

Ale nic se nedělo.

 

Když však Malfoy neudělal lautr nic, naprosto ji jeho reakce překvapila a to překvapení bylo nemálo znát i v jejím výrazu.

Zmijozelský mladík se lehce pousmál a vrátil se zpět ke krájení cibule. Zřejmě touha o přežití a najíst se, byla větší, než touha tohle všechno jedním urážlivým slovem zkazit.

Že by přeci jen Malfoy občas vyjel ze zajetých kolejí a uměl zachovat společensky přijatelnou tvář?

Tušil, co je to sebereflexe a pokora?

 

 

***

 

 

Když oba dva spolu usedali v tichosti ke stolu, bylo na Dracovi vidět, že je nakonec rád, že poskytl takzvaně své služby v oblasti kulinářství, protože byl hladový jako vlk, i když ve skutečnosti netušil, jak moc bývá Lupin hladový. Ale rozhodně byl někdy hladový přesně jako on.

Další kuře, které se Harry na rozdíl od Draca podařilo upéct dozlatova, bylo obložené pečenými brambory a zapečené se zeleninou. Když se do něj poprvé zakousl, musel ve své hlavě uznat, že Potter, tedy Evansová, je opravdu dobrá kuchařka. Odkud se naučila vařit (a proč), a kde vzala druhé kuře, když to první se doslova obrátilo v nicotu, nechtěl Draco vůbec řešit, hlavně, že mohl nasytit svůj žaludek.

Ale nakonec mu zvědavost přece jen nedala.

 

„Kde ses tohle naučila? Vždyť tys neuměla uvařit ani bezbolestný lektvar, Evansová. Tak jak je možné, že umíš vařit?“ ptal se Draco nakonec zvědavě a v jeho tónu nebyla znát vůbec žádná ironie ani jízlivost, až to Harry překvapilo.

„Když jsi chlap, co žije dlouhá léta sám, Malfoyi, a nikdo ti nevaří a ani nemáš možnost se každý den promenádovat po restauracích, holt se naučíš i vařit. Z tvého dotazu jsem vycítila něco jako uznání. Takže ti chutná?“

Draco mlčel.

„Ale no tak, Malfoyi, nechovej se jako nafoukanej nádiva a přiznej to, chutná ti. Pochval mě!“

„To bych raději snědl brouka.“

„Rita Holoubková za to nestojí.“

„Cože?“

„To nic. Prostě to řekni: ‚Potty, umíš dobře vařit,‘“ napodobila intonaci jeho hlasu. „Nikdo jiný než já tě neuslyší.

„No dobrá, ty vyděračko. Je to vcelku poživatelné. Víc ze mě nedostaneš!“

„To je mnohem víc, než jsem od tebe očekávala, asi budu vrnět blahem, taková čest,“ zadeklamovala pobaveně.

Chvilku bylo zase ticho, ale pár nádechů poté Harry načala nové téma.

„Vedle v salónku jsou na stolku složky. Přinesla jsem jak tvoje, tak moje. Zítra chci zajít za Pastorkem a domluvit se s ním, aby nám posílal každou novou informaci přímo sem, ale co prozatím vím, tak se nic nového neodehrálo. Kdyby ses chtěl angažovat, tak ať víš, kde jsem je dala. Půjdu za chvilku za Hermionou, tak se tím třeba můžeš zabavit.“

„Co očekáváš, že tam najdu?“ opáčil blonďák. „Prohledával jsem to asi stokrát a žádné nové poznatky jsem tam nenašel. Jediné důkazy, co máme, jsou ty fotky a teď můžeme jen čekat na další vraždu.“

„Říkáš to s takovým klidem,“ zelené oči se přimhouřily. „Jsi necita, je ti jedno, jestli někdo umře.“

„Nech si ten svůj zachráncovský komplex pro sebe, ano? Buď té lásky. Já na něj nejsem zvědavý. Jsem prostě realista a říkám, jak to je.“

 

Harry bohužel věděla, že má v podstatě pravdu.

A pak už nepadlo ani slovo.

 

***

 

 

 

Když ve vší tichosti dojedli, Harry nechala na kuchyňské lince vzkaz pro Remuse, že má jídlo v troubě, aby se mohl najíst, až bude mít hlad. Pak se přes krb s proneseným heslem přemístila letaxem přímo do bytu k Hermioně a Ronovi, kde už na ni její kamarádka s úsměvem na rtech čekala.

Dívka s havraními vlasy se usmála na svou kamarádku od ucha k uchu právě v moment, když se omylem srazila s další osobou, která byla na odchodu.

 

„Ginny!“ radostně se usmála na dívku s ryšavým ohonem.

„Harry,“ oplatila jí úsměv mladá Weasleyová. „Jak se máš, dlouho jsme se neviděly.“

„Ano, to ne, protože ty se za mnou ani nestavíš. A já za tebou nemůžu, vaši… Však víš.“

„Je mi to líto, Harry,“ omlouvala se Ronova mladší sestra. „To víš, mám toho teď moc, nic nestíhám, nemám skoro čas. Zrovna někam strašně spěchám. Tak se měj moc hezky a pozdravuj Remuse, slyšela jsem, že je teď u tebe, stejně jako Malfoy,“ zapitvořila se škodolibě, jako by to snad Harry přála.

„Jo, jasně,“ přikývla jmenovaná sklesle a znovu pohlédla na Hermionu.

„Díky za všechno, Herm,“ zamávala dívce ještě zrzka, a pak odešla stejným způsobem, jakým pro změnu Harriet Evansová přišla.

 

 

 

***

 

 

Hermiona vypadala jako vždy velice ustaraně, ačkoliv její tvář už vypovídala i o jiném. Byla spokojená. Když jí Harry pogratulovala k těhotenství, zazubila se jako nikdy v životě, zářila jako sluníčko.

Vyzařovala z ní energie, spokojenost a radost. Možná, že to byla stále ta stará Hermiona, která měla starost o všechny kolem, ale poprvé v životě ji Harry viděla spokojenou samu za sebe a rozradostněnou ze sobeckých důvodů. Bylo úžasné pozorovat, s jakou láskou mluví o Ronovi a o jejich miminku, které by se mělo v příštím roce narodit.

 

Hermiona nikdy tolik Rona nechválila jako teď. Svěřovala se o tom, jak o ni pečuje, jak ji nenechává nosit těžké věci a jak ji nutí neustále odpočívat. Jak každé ráno za ní přichází do postele s vydatnou snídaní, i když kolikrát nepoživatelnou (ale snaha se přece cení), a jak teď všechny starosti obstarává on. Dokonce se naučil nakupovat a začíná se i od své matky učit vařit, aby Hermiona nemusela dělat vůbec nic.

Přesto ještě stále musela chodit do práce, i když jí Ron přemlouval, aby už si vzala mateřskou dovolenou.

Hermiona je prostě Hermiona. Precizní, perfekcionistka a puntičkářka, která neví, kdy si odpočinout.

 

 

Když pak opustily téma Ron-dítě-těhotenství, svěřila se Harry, že dostala své poprvé a Hermiona se téměř úlekem rozbrečela, protože si kladla za vinu, že Harry na to nepřipravila a nepověděla jí o tom víc.

 

„Nechápu, jak tohle můžete celý život všechno snášet? Strašně mě z toho bolí břicho i hlava. A to nemluvím o té krvi, já mám pořád dojem, jako by mě brali na nože. A jsem pořád podrážděná a protivná a nejraději bych všem a všemu podřízla hrdlo, jak mě rozčílí i skvrna na ubruse. A nejraději bych se zahrabala do peřin s hrnkem horké čokolády a už nikdy nevylezla z brlohu.“

Hermiona se rozesmála. „To jen zezačátku. Pak už si na to zvykneš. Když s tím celý život žiješ, tak to už ani nevnímáš. Tys měla tu nevýhodu, žes na to nebyla připravená a nikdy si s takovou možností ani nepočítala. Ale je pravda, že holt někomu to dělá větší problémy. Některé holky v Bradavicích to měly třeba jen tři dny a přitom je nebolelo ani břicho. A některé to měly třeba šest dní a celou dobu trpěly migrénami hlavy i bolestí břicha, Levandule s Parvati třeba…“

„Dost, Hermiono, nechci vědět, co Parvati s Levandulí, ušetři mě toho, prosím. Řešíme tady podělaný menses. Je to vlastně dost nechutný,“ nakrčila Harry nos, ale nakonec se rozesmála. „Nejde tomu nějak kouzelnicky pomoci? Je to dost nepříjemné a otravné.“

„Popravdě je nebezpečné si zahrávat s kouzly jen tak, může to ohrozit zdravotní stav člověka. Před pár měsíci jsme právě u Munga měli děvče, co se o to pokoušelo a dopadlo špatně. Museli jsme ji stabilizovat a už nikdy zřejmě nebude mít děti. Chápu, že je to obtěžující. Ale mohu ti třeba poradit nějaké medikamenty, co trochu zaberou. Nebo pokud se chceš cítit fyzicky pohodlněji, tak navrhnout třeba tampóny.“

„Tam-co?“

 

Téma dívčích problému pojalo skoro hodinový rozhovor. Hermiona Harriet vysvětlovala každý detail a každé změny. Jak se s tím vypořádat po svém, zároveň však co za žádnou cenu nedělat. Nakonec si všimla její zachmuřené tváře a byla až příliš empatická, aby jí nedošlo, že to, co vidí v jejích smutných zelených očích, nesouvisí se zmíněným tématem.

 

„No a co trápí tebe, Harry. Vidím, že tě něco tíží. Je to kvůli práci?“

Harry zakroutila hlavou, aby vyvrátila její domněnku.

„Tak kvůli Malfoyovi, že ano? Otravuje tě? Provokuje? Máš ho určitě už plné zuby,“ pokračovala dál ve svých teoriích Hermiona.

Dívka si nervózně zastrčila své černočerné vlasy za ucho a skousla si dolní ret. „V tom to je, Hermiono, já… Myslím, že i když mě Malfoy provokuje a štve, tak že mi to vůbec nevadí, právě naopak.“

„Jak to myslíš?“

„Mám asi šílený problém a myslím, že teprve až dneska jsem si to pořádně uvědomila. Pořád jsem si říkala, že to není možné a že je to asi jen nějaké špatné období nebo to se mnou cloumá prostě proto, že jsem teď ženská, ale mám dojem, že to tam bylo už dřív. Že i jako chlap jsem to vnímal, ale neuvědomoval jsem si to. Asi mi to teď pomohlo… Ten estrogen mě zničí!“

„O čem to promerlina mluvíš, Harry, co se děje?“ v hnědých očích se zračila hrůza. Harry mluvila, jako by snad někdo umíral. V pohledu jejího dřívějšího kamaráda byly pochyby a snad i strach. „Jaký máš problém?“

„Asi mě vzrušují chlapi!“ řekla sklesle jako by právě vynesla svůj vlastní ortel před samotnou inkvizicí.

„Nepovídej,“ oddychla si rázem dívka s kaštanovými vlasy a rozesmála se.

„To není vtipné, Hermiono.“

„Promiň. Ale… Tohle tě trápí? Proč? Je to vcelku logické. Vždyť jsi teď žena. Z biologického hlediska se tomu dá rozumět. Tvé tělo má teď jiné choutky, je jinak stavěné, jinak nastavené. Genetické predispozice se prostě jen upravily v rámci nového modelu,“ pronesla pobaveně. „Máš v sobě jiné hormony, které ovlivňují nejen tvé tělo, ale i tvůj mozek a tvé myšlení. Je vcelku logické, že tě začínají zajímat i muži. Myslím, že to není nic, co by tě mělo trápit.“

„Omyl, Hermiono. Mě to trápí. Taky jsem si myslela, že když jsem ženská, tak je to vcelku normální. Zpočátku jsem přemýšlela nad tím, že se mi prostě líbí ženy, ale postupně jsem zjišťovala, že nejen ty. Že se mi líbí i muži a konkrétně jeden!“

„Který?“

„Malfoy!“

„Co? Harry!“

„Já vím, je to naprosto ujeté, já vím, Hermiono. Ale prostě to tak je.“

„No…“ protáhla trochu zaraženě bývalá primuska a snažila se zformulovat nějakou radu nebo větu, která by Harry neublížila, „Malfoy byl vždycky přitažlivý a sexy, to musím přiznat. Je to sice parchant, ale je na něm něco, co zaujme, že? Něco jako tajemno a zároveň neodolatelná chuť mu pořádně naplácat na holou…“

„Hermiono!“

Novopečená budoucí matka se ale pořád culila. „Myslím to vážně, Harry. Má podivné charisma. To není konec světa,“ položila jí ruku na rameno.

„Nechápeš mě. Já jsem zjistila, že Malfoy se mi nezačal líbit teď… Já… Nějak… Prostě… On se mi líbil, i když jsem byla muž, ale prostě jsem si to neuměla přiznat. A až teď, když si mě začal všímat i on, jsem zjistila, že to tam prostě vždycky bylo. Líbí se mi, když v něm vzbuzuju zájem a zároveň ho pořád nesnáším. A vždycky to tak bylo. Já myslím, že jsem asi… Byl asi… Gay?!“

„Ale vždyť si chodil s Ginny.“

„To jo, vlastně, já ji miloval a pořád ji asi miluju, ale taky tuším, že se mi zřejmě líbili i kluci, ale nikdy jsem to nebral stejně… Já jsem byl nejspíš vadný, Hermiono.“

Dívka se zamračila a vzala do své ruky tu Evansovic. „Tak za prvé. Nikdy jsi nebyla vadná ani vadný. Na tom, že se ti líbili muži i dříve, není nic vadného a vůbec, v kouzelnickém světě se homosexualita nikdy neodsuzovala tak jako v mudlovském. Na to jsem přišla i já. Chápu, že tví prudérní příbuzní by to z tebe chtěli zřejmě vymlátit, kdyby to tehdy věděli, ale kouzelníci jsou v tomhle dobrá staletí dopředu. A pokud si milovala i Ginny, nebylas přímo homosexuál. Navíc… To, že se ti líbili kluci i dřív, je docela fajn, aspoň ti to teď nebude překážet v životě a přijmeš to snáz, nebo ne?“

„Já nechci být dál ženská!“ rychle se ohradila černovláska.

„Opravdu?“ zdvihla jedno obočí Hermiona.

„No,“ přiznala si druhá z dívek. „Asi… Já… Vlastně… Já už nevím. Má to své výhody, ale chápej, není to to, co bych si vybrala.“

„Nic jiného ti v tuto chvíli nezbývá. Poslouchej. Není a nikdy nebylo nic špatného na tom, že se ti líbila obě pohlaví. A pokud se ti líbí Malfoy a ty jemu taky, tak kde je problém?“

„Malfoy je zmetek a všechno to dělá jen pro své potěšení, chce mě dostat a málem se mu to povedlo. Je to arogantní blbec. Je to… No je to prostě Malfoy.“

„Co chceš říct tím, že se mu to málem povedlo?“

 

A tak začala Harry vyprávět. O všem, co už s Dracem Malfoyem zažila a kam až skoro zašli. O čem za celou dobu přemýšlela a co jí denně obtěžovalo v mysli. Vyprávěla jí, že svým zvráceným způsobem ji přitahuje i samotný protivný profesor lektvarů Severus Snape. Jak ho teď vidí ženskýma očima a jak v něm vidí někoho přitažlivého, na rozdíl od toho přerostlého netopýra, kterým pro Harryho Pottera vždy byl, a kterého ještě nedávno nesnášela.

 

Mluvila o tom, že začíná uvažovat nad tím, jaké to je být s nějakým mužem a jak ji její ženské hormony začínají ovlivňovat. Odolávání všem těm smyslům a ženským pudům, bylo stále těžší a přistihla se, že tomu začíná podléhat. Ta otravná touha po lásce byla už jen třešinka na dortu, přičemž věděla, že jako muž po ní tak moc netoužil, po rodině ano, ale o milostné pletky se tolik nezajímal. Svěřila se, jak se jí stýská po dotecích, polibcích a něžném zacházení.

Nikdy nechápala, jak ženy svět kolem sebe vidí a vnímají a až tato lekce jí ukázala, jak to mají těžké.

Když probraly všechny aspekty jejího nového života, byl skoro večer.

 

Ale předtím, než Harriet Evansová opustila byt jejích přátel, ještě se na něco zeptala. „Herm, co tu dělala Ginny a co teď vlastně dělá? Má moc práce? Straní se mi? Nebo se mi to jen zdálo?“

„Víš, Harry, asi bys měla něco vědět. Ona,“ sklopila hlavu jako dítě, které bylo přistiženo při nějakém záškodnickém činu, „teď s někým chodí. Oficiálně už od sedmnáctého května, což vlastně… No, však víš.“

„S někým chodí?“ tmavovlasou bystrozorku bolestivě píchlo u srdce. „Od sedmnáctého… Ale to bylo už dva týdny po mé… Nehodě,“ další hřebík byl zaražen do pomyslné rakve.

Hermiona opatrně přikývla.

Jak mohla tohle jeho-její Ginny udělat? Už dva týdny po té nehodě? Jak si mohla už tak rychle za něj najít náhradu?

„S kým?“

„S Oliverem Woodem.“