19. Od devatenáctého století

 

 

Draco málem vytrhl dveře z pantů, jak do nich dlaní praštil.  

Když vystartoval jako učiněný blesk, aby mohl najít Evansovou a celé to s ní probrat, div se sám nezabil. Chytil se bolestivě za nos, který to odskákal, když do dveří Evansové neúmyslně vrazil.

A z nich někdo vyšel.

Nebyl to nikdo jiný, než samotný Remus Lupin, zablešený lykantrop, co má sotva na chleba a vodu. To mu náladu zrovna nezvýšilo. Chuť proklít toho chlapa na červa, kterého by zašlápl a setřel z podrážky, ho nepřešla ani poté, co ho od jeho sžíravých myšlenek neodvedl případ.

 

Copak… Že by si dali nakonec dostaveníčko u Potter-Evansové v pokoji?

Místo toho, aby se Draco soustředil na ostrou bolest v nose, ze kterého mu začínala lehce stékat krev, jeho obličej nejspíš zrudl téměř do nachova, když si představil, co se tam asi dělo a začal se znovu vnitřně užírat. U Salazarových fusaklí! Proč mu ten blešák leze do zelí?! To si jednou vypije!

 

„Omlouvám se,“ řekl Lupin tak typicky svému slušnému chování. „Nechtěl jsem tě uhodit,“ vytáhnul z kapsy hůlku a stačilo jen pár vteřin na to, aby Dracův dokonalý nos byl zase jako ze škatulky. Ale tím spíš to mladého Malfoye vytočilo, protože o pomoc nestál, zvlášť ne od Lupina. A místo poděkování mu začal spílat, že se o nic neprosil.

Zabodl do něj své ocelově zbarvené duhovky a jal se znovu otvírat kliku ode dveří, když mu v tom jeho bývalý profesor ze školy zabránil.

 

„Co…“ chtěl už něco říct, ale Remus mu skočil do řeči.

„Teď tam nechoď. Ať už chceš Harry říct cokoliv, počká to do zítřka. Zrovna jsem jí dal uklidňovací lektvar a bude spát až do rána. Necítila se dobře a myslím, že bude lepší ji nebudit, potřebuje se pořádně prospat a uklidnit.“

Kdo se ptal na jeho názor? Proletělo Dracovi hlavou bez otálení. A hlavně… Z čeho jí je špatně, co?

Po rendez-vous s tím ošuntělým žebrákem se totiž ani není čemu divit. Ale Draco s ní musel mluvit. Bylo to docela naléhavé. Někdo se jim hrabal ve věcech a všechny důležité dokumenty smazal, ukradl nebo zničil. Harry to musí vědět.

Ale i když se po nějaké chvíli přemlouvání Draco snažil, Lupin neuznal jeho argumenty za dostatečně adekvátní a poslal ho zase zpátky.

 

Otrávený blonďák si znechuceně odfrknul a znovu zapadl za zdi svého dočasného pokoje. Znechucený i sám sebou, že nic víc nepodnikl. On. Malfoy. Malfoy, který si za každou cenu vezme všechno, co chce. To je přece rodinná filozofie, která šla ze syna na syna již od devatenáctého století.

Jednou ji naučí i svého syna, tedy pokud se někdy usadí, protože prozatím neměl v plánu poctít nějakou z chtivých dam a uzákonit jí svou manželkou. Do chomoutu se mu nechtělo, hlavně, když ještě neměl možnost svést Evansovou.

U Salazara! Co má Lupin, co Dracovi chybí? Proč ona dává přednost tomu zvířeti před čistokrevným aristokratem s pořádným jměním? On sám by se samou láskou sežral a to není vlkodlak jako Lupin.

Buď slušný, Draco! Je to pod tvou úroveň a dal si slovo. Říkal si sám, aby se uklidnil.

On to slíbil. Evansové. Teda, tak nějak souhlasil s tím, že nebude na Lupina hrubý a neuctivý (ale nikdy ne ve své hlavě).

Nicméně už v zájmu vlastního pohodlí a snahy vycházet se zdejšími Nebelvíry, aby ho neprohodili oknem v nouzi největší, se pokusil vážně uklidnit. Evansové by se to nelíbilo a on nechtěl, aby byla naštvaná, teda ne takto!

 

A hned dva údery srdce poté si uvědomil, co to vlastně zaměstnalo jeho myšlenky, a zavřel chápavě a se vší nechutí víčka. Zatímco povzdechl a promnul si prsty spánky.

Ne, tohle prostě nebylo možné.

Ať už si namlouval cokoliv, tohle prostě… Ne, tohle nebylo možné. NE!

 

Je to Potter.

Harry Potter.

Chlapec, který přežil.

Chlapec, který se stal dívkou.

Zatraceně sexy dívkou.

Dívkou, která ho přivádí k šílenství.

Dívkou, která v něm vyvolává žárlivost.

Ne, to prostě není možné! On není… Není do ní…

Ne! To ani náhodou!

Posadil se na postel.

Musí se vyspat. Musí se z toho vyspat. Určitě… Až se z toho vyspí a vzbudí se, všechno zase bude v pořádku a tyhle nesmyslné otázky nebudou obtěžovat jeho mysl a vůbec nebudou zatěžovat jeho svědomí. Určitě.

Zítra to bude zase všechno jinak.

 

 

***

 

 

Ráno, do kterého se Draco probudil, nevypadalo příliš pozitivně. Venku lilo jako z konve a obloha byla plná černých mraků, ze kterých provazce deště zatemňovaly pořádný výhled z okna. Všudypřítomná a prudká masa padající vody mu umožňovala vidět jen pár centimetrů před sebe. Voda bičovala okapy a zanechávala za sebou sevřený pocit plný beznaděje. Sem tam se jimi prohnal klikatý blesk, který ve své okázalosti ozářil celou oblohu. Silný vítr ohýbal stromy po celé ulici.

„To to náramně začíná,“ zívnul a protáhnul se, protíraje si své oči, jejichž barva byla jindy podobného odstínu jako mračna na obloze.

 

Ihned se otočil ke stolku, kde ležely složky. Musí ihned najít Harry… Teda Evansovou. Sám sebe okřikl. Kdy vlastně začal Potterovi, ne Evansové, říkat Harry? Protřepal zaraženě hlavou. Asi už je zkrátka přetažený.

Po ranní hygieně a úpravách sebe sama popadl složky a odhodlán to všechno se svou kolegyní probrat, zamířil k jejímu pokoji.

Dvakrát zaklepal.

Nic.

Zaklepal znovu, ale nikdo neozýval. Zaklepal ještě jednou a pořád se neozvala žádná odezva.

Otevřel zvědavě dveře, a když spatřil prázdnou ustlanou postel, s nevolí si odfrknul a zaklel.

 

 

***

 

 

Harry už vstala před šestou hodinou. Sice se ještě nějakou půlhodinu převalovala, ale nakonec se donutila vstát.

Lektvar, který jí Remus dal, účinkoval ihned a ona tím pádem spala déle, než by očekávala. Vlastně déle, než za posledních pár let. A cítila se o dost líp. Na všech frontách vlastního uvědomění.

Oproti předešlým dnům jí bylo o něco lépe. Asi ji pomohlo, když se mohla svěřit Removi. Tíha na hrudníku byla pryč a v hlavě už se jí nestřídaly ty trýznivě protivné myšlenky.

Asi to tak všechno mělo být, uvědomila si s lehčím srdcem. Zřejmě osud nechtěl, aby jí byl určený vztah s Ginny a ona po všech těch dnech měla konečně pocit, že je něco tak, jak má být, i když to vlastně nedávalo smysl.

 

 

Procházela chodbou přímo k hlavnímu štábu velitelství bystrozorů. Věděla, že tam Pastorek má být. Dnes měl úřední hodiny od sedmé.

Potichu otevřela dveře a nakoukla do prostor před kanceláří, kde za stolem seděla ministrova sekretářka a s někým se bavila.

Harry vstoupila a na mladou dívku se usmála.

 

„Dobrý den, Lino.“

„Slečno Evansová,“ otočila se v mžiku na ni a usmála se. „Co vy tady, tak brzy?“

„Jdu za ministrem, je volný?“

„Je mi líto, slečno, ale teď má u něj audienci tady slečna Láskorádová,“ ukázala na dívku, s níž se doteď bavila a jejíž obličej prozatím Harry neviděla. Jakmile uslyšela jméno dívky, na tváři se jí rozlil úsměv a ihned ji oslovila, aniž by si uvědomila, co dělá a že je podivné, když se takhle tváří.

„Lenko, jak se máš?“

„Promiňte?“ ozval se vedle ní veselý hlásek plavovlasé mladé ženy. „My se známe? Nevzpomínám si.“

A v tu chvíli si Harry uvědomila svůj omyl a měla chuť se dlaní praštit do čela. „Ne,“ odkašlala si. „Totiž… Já znám vás. Promiňte, nechala jsem se unést,“ podala ji svou dlaň. „Harriet Evansová. Znám vás, jste redaktorkou Jinotaje.“

„Ano, to jsem,“ pronesla dívka skoro nepřítomně a zadívala se malinko zasněně. „Čtete Jinotaj?“ nakonec přijala její ruku a vřele se usmála, tak, jak to uměla jen Lenka.

 

Zvláštní děvče, ale Harry ji měl vždy svým způsobem nesmírně rád. Ve všech těch podivnostech se vždy našel střípek pravdy a porozumění.

Byla tak jiná než ostatní a vždycky dokázala pozvednout člověku náladu. Možná z ní ve škole mívali srandu, ale nebyl snad nikdo, kdo by ji neměl rád. Byla to roztomilá podivínka plná nadšení a dobrých úmyslů.

 

„Samozřejmě,“ přitakala zvesela černovláska.

„Lenko,“ oslovila ji familiérně sekretářka, „můžeš jít, pan ministr tě už čeká. A držím palce, ať ten rozhovor vyjde.“

„Díky, Lino, a doufám, že se zase někdy uvidíme za jiných okolností,“ odhrnula si redaktorka Jinotaje vlasy z očí a otočila se na Harriet. „Mějte se, slečno Evansová, těšilo mě,“ a než odešla, podivně na Harry mrkla. Snad jako by jí viděla až na dno žaludku a Harriet pod tíhou toho analyzujícího pohledu ztěžka polknula.

„Ano, mě taky,“ donutila se nakonec říct dívka-jejíž-jméno-už-nebylo-tak-známé.

A když Lenčina záda zapadla za dveřmi ministra, Harry se otočila a zlehka zamračila na mladou sekretářku. „Vy se s ní znáte osobně?“

Dívka za stolem sklonila stydlivě hlavu. „Ano, totiž, chodily jsme spolu do školy.“

„Vážně?“ chopila se slova Evansová. „Vy jste chodila do Bradavic? Nějak si na vás nevzpomínám. Pamatuji si na Lenku, studovala o ročník níž, ale na vás ani ne…“

„Totiž… Já jsem byla v Bradavicích necelý rok.“

„Ach tak, přestoupila jste, potom je mi to jasné,“ usmála se vroucně dívka se zelenýma očima.

„No,“ zarděla se znovu plavovláska. „Víte… Ani ne. Já totiž… Já jsem moták, víte? Neumím si kouzly ohřát ani čaj. Zprvu to vypadalo, že by se mé schopnosti daly nějak vyvolat a poddat se určitému režimu, ale nakonec to nedopadlo dobře a musela jsem ze školy odejít.“

„Ach,“ zasekla se na chvilku Harriet a cítila se trapně. Proto byla ta dívka tak plachá. Teď už chápala ten podivný postoj, který ke všem měla. „Promiňte, to jsem nevěděla. Je mi líto, pokud jsem vás dostala do rozpaků. Určitě to není něco, s čím se ráda svěřujete.“

„To je v pořádku,“ sklopila hlavu a zalistovala v diáři. „Pokud jde ale o schůzku s panem ministrem, dnes to bohužel nepůjde, má tu plno. Jednu schůzku za druhou. Hned po Lence Láskorádové má schůzku s bulharským ministrem, a pak má schůzku U Svatého Munga. Poté má zase jednání s oddělením pro kouzelnickou dopravu a pak má schůzi s profesory z Náležité kouzelnické úrovně.“

„Takže má zkrátka nabytý program, jak tak poslouchám,“ zamrkala přemýšlivě Harry a dívka přikývla. „Dobrá, tak tedy… Víte co, můžete panu ministrovi říct, že jsem tady byla a ať mi, až bude moct, pošle sovu? Jde ještě o dořešení toho případu. Chci to už mít z krku, jistě mě chápete.“

„Samozřejmě. Vyřídím mu to. Je mi líto, že jste se trmácela takovou cestu tak brzy ráno, mohla jste tady nechat oběžník.“

„To nevadí, Lino. Stejně jsem nemohla spát. Tak se mějte pěkně a ať vám to dneska rychle uběhne.“

„Děkuji, slečno Evansová, vy se taky mějte hezky, ráda jsem vás viděla.“

„Nápodobně, Lino.“

 

 

***

 

 

Venku stále pršelo. Draco sledoval, jak se za okny i přesto rozpíná odeznívající nečas. Kulisu zádumčivého pološera doprovázela přítomnost jemného bubnování deště. Čas od času se zablýsklo a zazněl hřmot, ale bylo vidět, že se bouřka vzdaluje a nahrazuje ji vítaný klid.

Když Harry vykročila z krbu, téměř na jazyku cítila, jak si k snídani udělá čerstvé vafle s borůvkovou marmeládou. Ta konkrétní vidina jí zpříjemnila tohle nevlídné ráno.

 

„No sláva, že ses uráčila přijít.“

A přesně v tu chvíli její nadšení polevilo. „Malfoyi, trocha zdvořilosti by ti taky neuškodila,“ ani se na něj nepodívala a dělala, že ho ignoruje. Šla rovnou do kuchyně.

Ale ten blonďatý snob ji následoval.

„Co chceš?“ otočila se na něj naštvaně a zamračila se.

„Že ty máš ještě menstruaci, Evansová, že seš taková nepříjemná?!“ popíchnul ji Malfoy.

„Podle tvé vlastní logiky bys ji musel mít tři sta šedesát pět dní v roce, Malfoyi!“

Namísto toho, aby se plavovlasý aristokrat ohradil, se spíš ještě víc šibalsky usmál. „Musíme si spolu promluvit.“

„A já myslela, že už to děláme,“ opáčila ironicky bystrozorka.

Draco Malfoy ignoroval tón jejího hlasu a dělal, že přeslechl její poznámku. „Jde o náš případ. Nevím, jestli ses už dívala do těch složek, které si přinesla, ale já ano a moc se mi to nelíbí.“

Harriet se zamračila a v okamžení zaujala překvapený postoj. „Co se děje?“

Měla tu příležitost Draca Malfoye za posledních pár týdnů dobře poznat, lépe než za celé ty roky dříve. Věděla, že když už se ten pitomec rozhodne mluvit o práci, má to opodstatněné odůvodnění. A už tahle skutečnost se jí nelíbila.

„Ty složky jsou skoro prázdné,“ reagoval ihned bývalý zmijozelský princ. „Všechny nové důkazy, které jsme spolu nashromáždili, jsou zkrátka fuč. Všechno. Fotky, lejstra, pitevní zprávy. Všechno. Jsou tam jen prázdné a čistě bílé papíry, netknuté, jako by se případu nikdo nikdy neujal.“
„Jak to myslíš, Malfoyi? To je přece nesmysl.“

„Myslím to přesně tak, jak to říkám, Evansová. Někdo ty materiály pročistil. Promazal. Nenechal tam skoro nic, co by nás někam zavedlo.“

„To nemyslíš vážně?“ zpozorněla Harry a dala ruce naštvaně v bok.

„Ne, asi si dělám srandu, Evansová, protože se tu neskutečně nudím a nevím, co se svým časem! Jistěže to myslím vážně. Mám ty složky u sebe, pojď se podívat.“

 

 

***

 

 

Harriet ani nevnímala, jak přehnaně uklizeno Malfoy v pokoji má. Za dobu, co ho měla v domě, u něj v pokoji ještě nebyla a do této doby neměla ani v plánu to měnit. Dnes ale byla možnost se podívat, jak si to tu ten nafoukaný aristokrat zařídil a skoro se až cítila potupně, když si povšimla veškeré systematičnosti ve všem, co se na dosah nacházelo. Draco Malfoy to tady měl puntičkářsky uspořádané, uklizené a úhledné. Ještě stačilo podívat se do zásuvky s ponožkami, jestli je má seřazené podle barev a materiálu.

 

„Tady,“ vytáhnul Malfoy složky z šuplete ze stolu, kam je přes noc schoval. Položil je na postel, pobídnul Harry, aby se usadila, a rozevřel je. „Vidíš,“ otáčel jednu stránku za druhou, „všechno zmizelo. Všechna naše práce je v pr…k ničemu, protože nějaký dobrák, salazaržel, to prostě a jednoduše smazal,“ zvýšil hlas, čímž dal najevo, jak je pobouřený.

„Kdo by měl k těm složkám přístup?“ optala se nechápavě Harry a podívala se podezřívavě na Malfoye. „Neměli jsme uzamčenou ani zaopatřenou kancelář a naše složky ležely ve stole několik dní netknuté. Mohl se k nim dostat skoro kdokoliv.“

„To mohl,“ potvrdil mladý dědic Malfoyovského jmění, „ale málokoho by napadlo se tam vloupat. Musel to být někdo, kdo o tom věděl. Kdo si byl jistý, že tam nejsme a že je kancelář volná a k dispozici bez dozoru. Někdo, kdo měl přístup k našemu rozvrhu a pravděpodobně znal i ministerstvo. A co je nejhorší, někdo, kdo má přehled v celkovém dění tohoto případu,“ zamračil se a promnul si nos.

Harry se prodírala prázdnými listy v jejím obličeji byla jasně znát nevole a zároveň i postoj těla naznačoval, že je rozčílená.

„Nebo to mohl být někdo, kdo je pokročilý v černé magii, tím by se mohl dovnitř dostat i přes případné překážky samotného ministerstva, za předpokladu, že nešlo o zaměstnance,“ doplnil svou teorii Draco a zaklapl desky lejster. „Ať to byl kdokoliv, musíme to zjistit,“ zahladil si plavý pramen vlasů za ucho, jakmile mu sklouzl přes čelo dolů. „Ale… Když tak o tom přemýšlím, někdo mě napadá…“

„Kdo?“

 

Bystrozor s rozšířeními zornicemi, které obkresloval ocelově šedý kruh, se vědoucně usmál a věnoval svůj pohled kolegyni.

Ano, už na to jistě kápl. Tohle bylo snad jedno z nejvíce vysvětlujících zjištění. A přišel a to zrovna on!
A jestli ho za to Evansová nebude zbožňovat, tak bude něco špatně!