30. Třicet mil

 

 

„Harry…“

„Remusi…“

„Co… Co tady děláš?“ optal se muž s notnou dávkou nervozity, která byla důsledkem nečekaného a zřejmě i nevítaného překvapení.

„Spíš co děláš ty?“ zamračila se dívka a spočinula zrakem na svém bývalém profesorovi ze školy.

„Já… My… Totiž… Co to máš… To je moje krabice?“ chytnul se rychle nějakého stébla Remus Lupin, aby změnil téma.

„A-ano. Nechals ji ležet přede dveřmi svého pokoje, chtěla jsem ti ji donést… A asi to nebyl nejlepší nápad.“

„Ostatně, kdy jste vy, Evansová, měla nějaký dobrý nápad, že?“ vložil se do toho Snape a vůbec na něm nebylo poznat, že by ho situace nějak zaskočila. Sebevědomý ve svém démonickém výrazu jako vždy.

„Severusi!“ oslovil ho Remus s výrazem - já to zvládnu. Byla to zrovna ta nejméně vhodná doba na narážky.

Harry věnovala Snapeovi jeden ze svých vyčítavých pohledů a jeden ze sady těch vyčítavých poslala i směrem k Removi.

„Myslím, že bys mi měl něco vysvětlit, Remusi!“ ozvala se příkře.

„Je neuvěřitelné, že taky někdy myslíte! A já zase myslím, že vám nemá Remus co vysvětlovat, protože je to čistě jeho a má osobní věc!“ ujal se znovu slova Severus Snape a uvelebil se ještě víc na pohovce, nedbaje, že je odhalený a že před ním stojí jiná žena.

Harriet se mírně zarazila. Opravdu Snape řekl Remus? Otevřela ústa jako kapr. Znělo to od něj neobvykle lidsky, s podtónem emoce ověnčené čímsi… Snad něhou? To už vážně probíhal konec světa? Venku se vše zdálo být v pořádku, když se podívala z okna.  Bylo to tak zvláštní! Tak zvláštní, že zapomněla protestovat proti urážkám směrujícím k její osobě.

„Vím,“ spřáhl znovu vlkodlak pohledem svého bývalého kolegu a nynějšího milence, „ale upřímně, Harry,“ otočil se poté na dívku, „co sis myslela?“

„Myslela jsem, že ses vrátil k Tonksové, vždyť…“

„Zadrž!“ umlčel ji Remus pohybem ruky. „Ale to jsem přece nikdy neřekl, vzpomínáš?“

 

Harry se zamyslela. Opravdu. Jak se snažila vzpomenout si na kdejaký detail, drobnou titěrnost, cokoliv a zpětně si prošla každý rozhovor s Remusem, nic nenaznačovalo tomu, že by kdy vůbec pronesl jakékoliv jméno. Automaticky vydedukovala, že se jedná o Tonksovou, protože tomu naznačovaly okolnosti. Ale nikdy v této souvislosti nahlas nepadlo jméno Nymfadory Tonksové. A Remus nikdy nenaznačil ani slůvkem… Byla to taková tichá lež!

A ona si vymalovala představy o čisté a naplněné lásce mezi mladou potrhlou bystrozorkou a vlkodlakem v nejlepších letech. Jaký to byl omyl! A až teprve teď jí docházely všechny ty spojitosti.

 

Obrátila se na toho zamračeného netopýra: „Takže tehdy, když jste mi říkal, že někoho máte…“

„Tak jsem měl… Nechápu, proč jste o tom pochybovala!“

„Byl to celou dobu Remus!“

„Jak chvályhodná dedukce! Excelentní práce cvičeného bystrozora!“ zazněl Snape ironicky a překřížil rukama svůj obnažený hrudník, který zdobilo několik světlých starých jizev a pár tmavých chloupků, které se mu vertikálně táhly až dolů do slabin.

Harry se přistihla, že je tím výhledem zaujatá a že ji fascinuje. Přece jen bez hábitu vypadal… Jinak.

Vlastně se Removi nedivila, proč si ho vybral. Ona sama o Snapea z podivného důvodu měla chvíli zájem. Něco na tom chlapovi prostě bylo, dokud teda neotevřel pusu.

Nicméně Snape byl tak protivný, nesnesitelný, jízlivý a nespolečenský! Co ho na něm fascinovalo mimo jeho tělo? Remus přece nikdy nebyl ten typ, který si vybíral přátele a partnery bez nějakého mentálního souznění. Primárně ho zajímala duše člověka a vše, co našel pod tou slupkou. Snape může mít atraktivní tělo, ale rozhodně nebyl atraktivní ve svém jádru, byl to parchant. Parchant, který Removi v Bradavicích dělal naschvály, aby ho vyštípal z jeho pozice profesora.

„Je mi líto, že jsem ti to neřekl hned, Harry, ale nepřišlo mi to jako vhodná chvíle. Navíc jsem měl opravdu obavy z tvé reakce, mimo Severuse jsi jedna z mých nejbližších osob,“ ujal se znovu slova majitel bytu.

„Ale proč zrovna on?“ otázala se Evansová a ukázala prstem na profesora lektvarů. Tvářila se nechápavě a zmateně. Pořád ještě nemohla spolknout fakt, že právě viděla jednoho ze svých nejlepších přátel, jak se tu muchluje s jedním z těch nejprotivnějších lidí na celém světě. Svět byl plný překvapení a hlavně ironie. Jak se můžou dát dohromady dva lidé tak odlišní? Tak na chlup jiní? Byli jako dva protipóly.

A ty se přeci přitahují, ozval se vnitřní hlásek v její hlavě.

Snape zdvihl obočí v hraném udivení. „Měl jsem za to, že ještě nedávno jste mi dělala návrhy sama!“

„Cože?“ Remus kmital očima z jednoho na druhého. „Tys po Severusovi vyjela?“ usmál se pobaveně, ale nebyl by to Remus Lupin, aby v tom nebyl zaobalen i soucit.

„No…“ zamračila se Harry na Remova nového partnera a poté se podívala přímo na muže s kaštanovými vlasy protkanými stříbrem. „Tak trochu.“

„Trochu? Nepokrytě, nestydatě a necudně!“ konstatoval holý fakt Snape.

„Tak to by stačilo, ne?“ rozčílila se mladá žena. „Zase si tak nefanděte! Byl to zkrat!“

Remus se dál usmíval a dokázal si přesně představit Severusovo jemné chování i to, co se stalo. „Tak vidíš! Teď mě jistě chápeš a nemusím ti nic vysvětlovat. Já osobně taky nerozumím tvému vztahu s Dracem!“

„Ty o něm víš?“ otočila se najednou udiveně černovláska.

„Ale prosím tě, Harry, vždyť je to tak do očí bijící, ani se nesnažíte to tutlat,“ přistoupil k ní její přítel. Uchopil do náruče krabici, kterou před chvílí Harry něžně položila na zem. „Děkuji za ty věci.“

„Och, jo, jasně. Tak já asi zřejmě půjdu.“

„Zřejmě,“ připustil ledabyle s jízlivostí jeho vlastní Severus Snape.

Ještě než vhodila letaxový prášek do krbu, aby se dostala zpět z téhle jámy lvové, otočila se na patě. „Remusi? Ještě jeden dotaz.“

„Jaký?“ zdvihl zvědavě obočí vlkodlak.

„Co je s Nymfadorou? Kde teď je, když ty žiješ tady?“

„Dora odjela z Londýna.“

„Co?“ podivila se.

„Řekněme, že měla se Severusem stejné zkušenosti jako ty a neunesla to.“

„Nymfadora… Ona…“ v tu chvíli se Harry chtělo šíleně smát. Bylo to všechno tak zamotané.

Bývalá přítelkyně jeho přítele vyjela po protivném Snapeovi, aby nakonec zjistila, že její bývalý přítel s jejím vysněným plánuje budoucnost sám. A Harry si myslela, že se celou dobu jedná o Remuse a Tonksovou. Ale ve skutečnosti šlo o Snapea a Tonksovou? Takže odteď je Snape lamač ženských srdcí. Merline, co je tohle za pokřivený vesmír?

„Ano, Dora se do Severuse zakoukala. On ji samozřejmě odmítl a já jí poté musel říct pravdu. Odjela, odstěhovala se ke své matce, která žije v malé vesničce třicet mil odtud. Byt byl původně můj, takže to bylo jen logické vyústění situace. A sama nejspíš musí popřemýšlet o tom, co dál.“

„To je jak z červené knihovny…“ podotkla.

Snape si zhnuseně odfrknul. „Ta ženská nemá všech pět pohromadě. To bych raději zašel s vámi k madam Pacinkové než si s tou potrefenou nánou dát byť jen šálek čaje.“

„Díky,“ usmála se Harry pobaveně a vážila si té zdánlivé lichotky, přestože stále rozdýchávala situaci, které byla svědkem a obnažený hrudník lektvaristy tomu taky moc nepomáhal. „To znělo skoro jako byste konečně našel člověka, co je vám protivnější, než já.“
„Jak jste říkala, Evansová, nefanděte si, je to jen zkrat.“

Bylo to podivné souznění, i když by se mohlo zdát, že brzy dojde k metání kleteb. Snape ji vzal na milost a ona pochopila, že to dělá kvůli Removi. Removi, který po letech vypadal opravdu šťastně a spokojeně.
A Snapeova lichotka byla rozhodně tím největším uznáním, jaké mohla od něj dostat.

 

 

***

 

 

Dveře do pokoje se otevřely. Harry jako tělo bez duše ulehala už převlečená do postele vedle svého Draca.

Ten, dělaje, že spí, se najednou posadil a ve tmě se snažil zahledět na Harry. „Můžeš mi říct, kdes u Salazara byla? Čekám tu na tebe jako poslušný domácí skřítek a div neusnu. Ty se zatím někde vybavuješ, když víš, že netrpělivě čekám. Říkalas, že to bude chvíle!“

„Draco…“ vzdychla.

„Příště se na tebe vykašlu a jdu rovnou spát!“

„Draco…“

„Dobrou noc!“ uraženě se zabalil do přikrývky a otočil se k ní zády.

Chvíli bylo ticho.

„Snape a Remus jsou milenci,“ vybalila to rovnou na něj Harry.

Tíživé ticho se táhlo dalších pár vteřin dál, než to Dracovi opravdu docvaklo.

„COŽE?!“ otočil se k ní znovu blonďák. Protřel si pro jistotu uši, jako by doufal, že co právě slyšel, byl jen důsledek toho, že si je zalehl. „Řekni to ještě jednou!“

„Snape a Remus jsou spolu. Přistihla jsem je…“

„Och! Fuj! To je nechutné!“ pitvořil se Draco, když ho zrovna osvítila záře měsíce pronikající skrz okno. „Severus a Lupin při hrátkách! Budu zvracet!“

„Nebyli zrovna v nejlepším,“ pronesla tiše Harry, „ale chystali se zrovna na to. Oba dva byli do půl těla svlečení, lepili se na sebe a šeptali si… No, však víš,“ odkašlala si lehce, jako by se styděla říct, co zaslechla. Znovu se zhluboka nadechla a těžce vydechla.

„Merline! To je hnus!“

„Remus má na víc!“ podotkla tiše Evansová.

„Co Severus na Lupinovi vidí?“ otázal se znechuceně Draco.

„Mohl být s Tonksovou. Mohl si vybrat kdejakou ženu, kdejakého muže… Ale Snape?“ třela si Harriet spánky, jako by tím chtěla smazat všechny dnešní vzpomínky.

„Severus je na chlapy?“ mlel si dál svou Malfoy.

„Asi potřebuju panáka!“ vstala znovu z postele Harry, upravila si noční košili a smotala vlasy do uzlu.

„Počkej! Půjdu taky!“

 

 

***

 

Zatímco mladý muž s dlouhými hnědými kudrnami neustále remcal a stěžoval si na každou drobnost, drobná černovlasá žena lomcovala s dveřmi, aby mohla klíčem otevřít. Když ani na třetí pokus nechtěl zámek povolit, rozhlédla se po okolí, a když zjistila, že je čistý vzduch, mávla hůlkou.

Dveře se otevřely.

„Že ti to ale trvalo!“ postěžoval si brunet a zatvářil se znuděně.

„Buď té lásky a nech si ty poznámky aspoň tady, ano Draco?“

 

Mladík protočil oči v sloup a už nijak nezareagoval. Harry Evansová šla dlouhou chodbou až na konec. Její kolega ji následoval. Natáhla se po klice a dvě mrknutí oka poté se oběma naskytl pohled do pokoje Liny Roseové.

Vcelku malý, nijak prostorný, ale útulný pokojík s bílými stěnami. Uprostřed mu vévodila velká postel se dvěma nočními stolky na každé straně.

Harry k jednomu z nich přistoupila. Všimla si totiž zarámované fotografie, která na něm ležela. Byla to obyčejná mudlovská fotka dvou usmívajících se dívek. Jednu z nich poznala, byla to nepochybně Lina. Podle podobnosti ve tváři Harry usoudila, že ta druhá musí být její pohřešovaná sestra.

Až na dlouhé kaštanové vlasy a velké hnědé oči měla stejný baculatý obličej a podobné rysy. Nedalo se upřít, že jsou jedné krve.

Fotografie byla zřejmě pořízená nedávno, nezdála se být příliš stará, protože Lina na něm vypadala téměř totožně až na účes a na sobě měla ten samý svetr, co visel přehozený na opěradle židle a o kterém se zmiňovala. Ten půjčený sestřin svetr.  Vypadaly tak šťastně, držely kolem ramen a netušily, co je v brzké době čeká. Přes Harry se převalila vlna soucitu.

Nikdo nevěděl, jak na tom teď ta dívka je. A proč musel ten vrah využít zrovna ji. Bezmocnou a nebohou holku, která ani neuměla mávnout hůlkou.

Hned vedle rámečku ležely dopisy, o kterých plavovlasá sekretářka mluvila. Harry si je rovnou zastrčila do kapsy v mikině.

„Tohle bude ten svetr,“ ozval se ve stejný okamžik Draco s klidem a kývnul bradou k židli.

Harry se otočila na svého přítele a přikývla. „Ano, to je on, vezmi ho.“

 

Když odcházeli z pokoje, ještě zasunula židli ke stolku. Uvědomila si, jaký vliv na ni ta přeměna měla i v tomhle ohledu. Snad jakási přehnaná citlivost na detaily nebo obsedantně kompulzivní syndrom. Vše muselo být na správném místě a být uklizené. Nesnesla by představu, že něco není tak, jak by mělo být. A v tentýž moment si všimla zapadlého kulatého hřebenu na stolku za zrcadlem.

Draco se u dveří ještě otočil. „Co je?“

„Hřeben,“ natáhla dlaň, aby vzala tu věc do ruky.

„Tím se češou vlasy… Já chápu, žes většinu života nepřišla do styku s podobnými předměty,“ koukl pobaveně na černé vlasy, které kdysi trčely neupraveně do všech strach. „ Hlavně na škole. Lidi ho docela běžně používají, je fajn, že tě ho teď Grangerová naučila používat taky.“

„Draco!“ okřikla ho, ale musela uznat, že ji to trošku pobavilo. „Jsou na něm vlasy!“

„A cos čekala, že na něm bude? Dračí šupiny? Neuvěřitelné! Taková shoda náhod… Na mém hřebenu jsou taky vlasy! Tak to jsme už dva!“ pokračoval jízlivě. Proč s tím hřebenem Evansová tolik nadělala?

„Přestaň už a nech mě domluvit! Jsou na něm hnědé vlasy. Pár plavých, ty budou nepochybně od Liny, ale jsou tady taky hnědé vlasy. Patrishiny vlasy, jestli dobře předpokládám!“

„A z toho vyplývá, že…“ naklonil zvědavě hlavu.

„Že toho můžeme využít. Co když zmateme toho útočníka? Co když se budeme za Linu nebo její sestru vydávat? Nemyslíš, že Linu bude hledat? Přímo tady? Můžeme ho nalákat do pasti!“

„To mi vysvětli!“

„Mnoholičný lektvar. Vezmeme Linu sem k ní domů, abychom sem vraha nalákali. A zatímco by dorazil, jeden z nás by se vydával za ni. A já nebo ty pak za její sestru. Zmateme ho. Co kdyby si myslel, že se Lině za tu dobu, co ji hledal, podařilo nějak zachránit sestru? Pochybuju o tom, že ji má pořád pod dohledem, to by mu bránilo se pohybovat volně, jak potřebuje. Určitě ji někde zavřel a drží ji pod zámkem,“ začala gestikulovat rukou takovým způsobem, že z hřebenu v její ruce odpadlo pár vlasů na zem.

„My pomocí kouzel zjistíme, kde ji drží a zachráníme ji. Její vlasy budou navíc mnohem účinnější než její svetr. Je to její součást, genetický materiál, to je vždycky lepší, než nošený předmět.“

„A to tě napadlo teď?“ podivil se v klidu mladík s šedýma očima. „Vážně myslíš, že to může vyjít? Jak si tím můžeš být tak jistá? Je to jen spekulace!“

„Nejsem si jistá,“ koukla na něj odhodlaně. „Ale co chceš dělat, jen celou dobu čekat? Jak ho chceš jinak najít? Tady už nejde jen o záchranu sestry Liny, my musíme taky dopadnout toho vraha. Jednou provždy! Za zkoušku to rozhodně stojí! Nemáme žádný konkrétní plán a bylo by fajn se aspoň něčeho chytit. Nevíme, kdo to je, nevíme, kde Patrisha je, máme jen Linu a teď nějaké Patrishiny věci. Ale pokud máš něco lepšího, samozřejmě sem s tím!“

„Že ty mě vždycky ukecáš,“ usmál se na Harry Draco a přistoupil k ní, aby ji políbil.

 

PRÁSK! BUM!

Zvučný lomoz se prohnal zdmi celého bytu. Následovala dunivá rána, která se proměnila v jakýsi skřehotavý zvuk.

„Co to bylo?“ odskočila od Draca Harry, ale nezapomněla ztišit hlas.

Draco se naklonil směrem ke dveřím a se stejnou tichostí pronesl, „To bylo z chodby!“

Harriet přistoupila k zárubním, dveře byly vyvrácené zpola do uličky. Pokoj se teď zdál být o tolik menší, než když do něj vstoupili.

 

Ozval se rozčílený hlas, „Tak kde jsi, ty děvko! Mně se neschováš! Mám pořád tvoji pitomou sestru! Ukaž se, ty motácká šmejdko!“

 

Harry nakoukla zpoza dveří, aby se podívala a málem se jí zastavilo srdce. Zhluboka se nadechla.

Nemohla věřit svým očím, když naproti přes chodbu z jednoho pokoje do druhého uviděla přejít hubenou siluetu.

Ten člověk!

S překvapeným výrazem odskočila od futer a přitiskla si na hrudník Linin hřeben.

„Promerlina!“ otočila se vyděšeně na Draca.