37. Třicet sedm adeptů

„Kdes k ní přišla?“ Stan Silnička se nad Harriet tyčil jako bůh pomsty. V ruce držel její hůlku, mával s ní a bezohledně do Harry kopnul.

Dívka ležela shrbená na podlaze cely, kterou Stan spravil mávnutím hůlky. Procházel kolem ní jako lev v kleci a klel při tom.

„Mluv!“ kopnul do ní znovu, až se Harry chytila za břicho. „A kdo udělal tu díru? Ty špinavá motácká mudlo, kde se tady předtím ta díra vzala?“

Harry byla stočená obličejem k zemi a zarytě mlčela. Byla odhodlaná zapírat, i kdyby za to měla zaplatit vlastním životem. Nemohla dopustit, aby kvůli ní byli ohrožení ostatní. Za záchranu nevinného života tahle oběť určitě stála.

„Jak myslíš,“ dodal po chvilce Stan a zamířil na ni pro změnu svou hůlkou, protože ta byla spojená se svým majitelem a její magický potenciál se vázal na vlastníka.

„Crucio!“ zakřičel Silnička radostně a na tváři se mu rýsoval výraz šílence, který v utrpení druhých viděl neuvěřitelné uspokojení.

Zatímco věrný obraz Patrishy Roseové se kroutil bolestí na zemi, muži s hůlkou v ruce vzrušením plály plamínky v očích. Koutky úst měl zdvižené, oči vytřeštěné, posměšně se chechtal a skrze hůlku nechal veškerou svou magii proudit do vyřčené kletby, což způsobovalo, že její síla se zvyšovala a tělo pod ním se víc a víc třáslo.

Několik desítek vteřin mučil svou vězenkyni pro vlastní potěšení, ale pak náhled přestal. S neskrývaným zájmem sledoval, jak se nemůže hnout a jak vnímá bolest každého svalu na těle. Jak se jí hrudník zdvihá při každém trhavém nádechu a klesá při každém útrpném výdechu.

V něčem mu ale přišla jiná. Jako by nabrala nové síly, jako by získala nové odhodlání. A hlavně se z nějakého důvodu jevila čistější a zdravější.

Když na ni použil kletbu posledně, kňučela u toho jako zkopaný pes a dožadovala se milosti. Myslel si, že ji definitivně zlomil, ale dnes jen mlčela.

Prohlídnul si znovu hůlku, kterou měl v levé ruce. Byla mu povědomá, sám netušil čím. Nikdy hůlky kouzelníků nezkoumal, ale tahle… Jako by se s ní už někde setkal. Cítil z ní vibrace, které byly dost specifické i pro někoho, jako byl on.

Cítil, jak z ní vyzařuje neobvykle intenzivní magie, jako by chtěla hůlka kouzlit sama. Musela rozhodně patřit někomu silnému a mocnému. A přestože šlo jen o nepatrný zlomek té magie, neviditelně jiskřila mezi prsty, podobně jako to vídával v dobách největší slávy Pána Zla. A on byl tím faktem více než zaujatý.

Byl odhodlaný zjistit, komu patří.

Když se trhanka u jeho nohou zase trochu uklidnila, spustil další lavinu kleteb, které ovládly její tělo.

Tentokrát už z jejích rtů vycházely drobné steny tlumené tím, jak se dívka hryzala do rtu, ze kterého jí začaly stékat kapičky krve, když jednou skousla příliš.

Stanovi se rozlil úsměv po tváři a fascinovaně hleděl na vysílenou mudlu pod sebou. Noc byla mladá, dneska si budou spolu ještě hodně hrát.

Potřebuje ji potrestat, po tom všem fiasku, za které mohla její předrahá sestřička.

***

Remus sledoval, jak si jeho přítel upravuje vázanku pod krkem. Netušil, zda je to projev nervozity, nebo mu Remus tu vázanku utáhl moc ke krku. V každém případě na Severusově tváři nebylo vidět ani zbla nervozity. Vždyť to také byl neoblomný a zatvrzelý Severus Snape, ten nikdy nebyl rozrušený, nervózní nebo nedej Merline hysterický. Každý, kdo znal tohoto muže, mohl dopředu počítat s kamennou tváří a výrazem, který nikdy nedá nic najevo.

Před chvílí dorazili na ministerstvo kouzel. Seděli v obrovské aule, kterou Remus nikdy dříve neviděl. Nepodobala se žádnému ze sálů, ve kterých kdy byl.

Místnost byla neobvykle prosvětlená, neboť obě její strany tvořila vysoká okna tyčící se až ke klenutému stropu. Lemovaly je zlaté pruty, které ve světelné hře zářily jako by žhnuly. Podlaha byla z břízových překližek, na nichž byly vzory růží vyryté do hnědé fenolové pryskyřice.

Na konci sálu u zdi bylo vyvýšené pódium a na něm dlouhý stůl, kterému vévodil stupínek s  mikrofonem očarovaným kouzlem sonorus. Zřejmě šlo o nějaký zvyk, protože kouzelníci běžně mikrofony nepotřebovaly, byl to ryze mudlovský vynález.

U stolu sedělo několik odborníků přes lektvary a na kraji i sám ministr kouzel. Hned vedle něj seděl zachmuřený Severus a sledoval, jak profesor Quinn, předseda akademie věd stojí na stupínku a do mikrofonu předčítá seznam nominovaných vědců na Flamelovu cenu a mluví o přínosu pro kouzelnický a mudlovský svět.

Stál tam už dobrých dvacet minut a pořád měl o čem mluvit. Remus přesto neposlouchal, co bylo obsahem jeho dlouhého monologu. Sledoval Severuse. Byl na něj nesmírně hrdý. Zasloužil si to. Po těch letech konečně získá uznání, které mu patří.

Lupin seděl na židli v první řadě pod pódiem. Mezi ostatními příchozími, ale hlavně mezi tlupou neodbytných novinářů. Nejen z Denního věštce.

Věděl, že tady dnes budou, proto se snažil od Severuse trochu distancovat, aby příliš nepřišli do řečí. Sám o publicitu vůbec nestál. Nemusel být na titulní straně novin spolu s tváří svého milence. Jejich pozornost by se určitě strhla naprosto jiným směrem. Místo ocenění a přínos pro vědu by novináři začali omílat jejich neobyčejný vztah a nimrali by se v každém detailu. A o tom to dnes večer přece nebylo.

Několik dalších týdnů by jim nedali pokoj a každý den by Remus potkával na chodbách jejich domu paparazzi.

Ne, on není jako Severus, který vždycky toužil po tom, aby ho někdo ocenil. Aby konečně došel slávy a mohl tvrdit, že jeho život za něco stál.

On opravdu o tu slávu stál a Remus věděl, že je zasloužená. Severus celý život tvrdě dřel a nikdy nebyl za svůj přínos kouzelnickému světu oceněný, v podstatě ani když se ukázalo, že hrál nemalou roli v pádu Pána Zla. Protože ani poté, co skončila válka, se nikdo nestaral, že nebýt jeho, Harry by možná Voldemorta neporazil.

Jediné, čeho se Severus Snape vždy dočkal, byla chápavá a vřelá Brumbálova slova, navzdory tomu, že následovala většinou až poté, co si vyžádal u profesora lektvarů nějakou službu.

Ale kdo znal Severuse Snapea, věděl, že to pro něj nebylo dostatečně adekvátní poděkování za to, že tomu spratkovi Potterovi vždycky zachraňoval zadek. Po celá dlouhá léta.

***

Harry odmítala otevřít víčka.

Stan se nad ní tyčil zlověstně a nebezpečně. Jeho silueta vrhala stín, který jen dokresloval celý ten výjev. V jednom kuse klel a nadával. Neustále urážel Linino jméno a všechny tyhle slovní úlevy doprovázely kopance do břicha a nohou, a k tomu ne příliš jemné kletby.

Harry už nebyla ve stavu, aby dokázala udržet jazyk za zuby. Při každém fyzickém kontaktu nepatrně hekla a při každé kletbě, která se do ní pustila, už sténala bez hrdosti.

Cítila se naprosto vyčerpaně, hlavou jí proletěla myšlenka, že by toho jako muž mohla vydržet víc. Nikdy nebyla takovému mučení vystavená jako žena. Křehčí stavba těla nesla s sebou nevýhody a taky méně síly.

Přes tohle všechno ale její mysl stále zůstala střízlivě při pozoru. Neustále se sama sebe v duchu ptala, zda jsou všichni v pořádku, jestli to vyšlo. Jestli Patrisha našla svou sestru. Co se tam asi stalo, když odešla? Je Draco v pořádku? Nestalo se mu nic? A co Lina, neschytala nějakou kletbu?

Tohle všechno se jí prohánělo neustále hlavou a její život byl nic v porovnání s tím, jestli ten Dracův nevisí na vlásku. Jestli se obě sestry zachránily. Podle kleteb a stavu příčetnosti Stana Silničky odhadovala, že jejich plán vyšel. Tedy jeho zbytek.

Co se asi bude dít dál? Umučí ji Stan k smrti? A jak bude reagovat, až mnoholičný lektvar přestane působit?

Už ji nezbývalo příliš času. Možná půl hodiny, možná čtvrt, nedokázala odhadnout, jak dlouho už na studené podlaze leží. Mučení člověku vždy připadalo věčné.

Když poslední kletba ustala, neubránila se rozkašlat. Vyšplhala se na lokty, aby mohla svému krku dát větší prostor zbavit se toho nepříjemného pocitu.

Překvapením pro ni bylo, když po několikátém odkašlání pocítila v puse ocelovou pachuť krve. Rudá krev. Najednou byla všude. A kašel nechtěl ustat. Rozdrážděné hrdlo se hlásilo o slovo a Harry přestože vykašlávala na kamennou podlahu stále dokola hustou krev, měla pocit, že se drží uvnitř a ona se dusí.

Bylo zle. Věděla, že jestli mučení brzy nepřestane, možná upadne do bezvědomí a nikdy se nevzbudí.

Několik zamrkání očí, a pak to přišlo. Zatímco její věznitel namířil k jejím zádům znovu hůlku, pocítila, jak se atomy a molekuly v jejím těle snaží přeměnit. Jak se kůže jemně protahuje a pálí. Znala ten pocit. Mnoholičný lektvar přestával působit a navracel ji její skutečnou podobu.

Vlasy tmavly a prodlužovaly se, jejich temný pramen se jí zhoupl z ramena, aby dopadl do špíny na zemi. Vnímala, jak se prsty na rukou prodlužují a jak se vrací typické aroma jejího šampónu.

„Co to má znamenat?“ zvolal najednou Stan Silnička a stáhnul svou ruku i s hůlkou nazpět.

Harry neměla ani síly odpovědět.

Jakmile byla transformace dokončena, upadla bezvládně na zem a ponořila se do temnoty.

***

Nastal ten zlomový bod.

Remus byl nervózní za ně za oba.

Předseda akademie věd ukončil svůj dlouhosáhlý seznam o třiceti sedmi neobyčejných adeptech, z nichž jen pět dostane grant na dokončení výzkumu, a mezi nimiž se pochopitelně objevilo i jméno Severuse Snapea, který kromě jiného dostal jako jeden z mála i cenu samotnou.

„A teď, vážení, mám tu čest vám představit samotného autora lektvaru, který člověku umožní změnit vlastní pohlaví, což v kouzelnickém světě a nejen tom, může způsobit nebývalý převrat. Zvu na pódium samotného Severuse Snapea, profesora lektvarů z bradavické školy čar a kouzel,“ zvolal nadšeně a pokynul rukou na Snapea, „Severusi, pojďte sem a zodpovězte nám několik otázek.“

Remus, stejně jako zbytek přítomných, začal zuřivě tleskat a smál se od ucha k uchu, nevšímaje si, že za celou tu dobu, co tady byl, se na něj Severus ani jednou nepodíval, přestože on mu pohledy věnoval neustále.

Ale přisuzoval to právě nervozitě, kterou na sobě jeho milenec nedával znát. Nikdy. Ani kdyby mu při tom hrozili bolestivou smrtí.

Muž v černém hábitu se zvedl ze svého místa, obešel ministra kouzel a namířil si to přímo ke stupínku.

Když se dostavil na své místo, sklonil se k mikrofonu, aby prvně poděkoval všem přítomným.

„Děkuji Edmondu Quinnovi za jeho povzbudivá slova a za jeho příjemné uvedení. Děkuji akademii věd za to, že se rozhodla věnovat grant mému výzkumu a za ocenění. Je to pocta. Děkuji všem, kteří se podíleli na tom, abych dnes tady mohl stát. Děkuji svým kolegům v práci, že mě v mé práci podporovali. Děkuji všem,“ pronesl jako správný rétor.

V sále to utichlo. Remus vnímal každé Severusovo slovo a zatímco Severus poděkoval všem, dokonce i kolegům v práci, o kterých jen tak mimochodem doma nikdy nemluvil, ale nepoděkoval jemu jako jedinému, něco uvnitř něj se úzkostlivě sevřelo.

Pak se jeho milenec pustil to dlouhého monologu o přípravě lektvaru. O dlouhých hodinách zkoumání a dumání. O přípravě ingrediencí a návodu, jak docílit lepších výsledků. O tom, jak má ještě v plánu lektvar dále zkoumat, aby ve výsledku konečně dosáhnul toho, po čem toužil – aby mohl vyrobit lektvar, který pomůže lidem, kteří už odjakživa chtěli změnit pohlaví a kteří touží změnit definitivně svůj život. Nejen dočasně, ale navždy.

Zmínil se, že měl dobrovolníka, který se uvolil být pokusným objektem. Nebyl detailní v popisování Harryetiny situace, ale neodpustil si pár sarkastických a rádoby vtipných poznámek na její adresu, které rozesmály zejména novináře.

Jeho pokusný objekt ve vyprávění naštěstí neměl jméno. Co naprosto vynechal, byl fakt, že nápad samotný původně nevzešel z jeho hlavy, ale že za ním s touto prosbou přišla Harry. A tak to všechno začalo.

Remus Snapea nepoznával. Severus se usmíval na celé kolo, zvolil vřelý a příjemný tón hlasu, oči mu svítily jako dva plameny a dokonce i mezi řečí několikrát zavtipkoval, až se nejen dav novinářů otřásl smíchem.

Gestikuloval rukama a sebevědomě předpovídal budoucnost lektvaru a jeho využití ve více vědních a pracovních oborech, zdravotnictví počínaje, bystrozorství konče.

Kdyby v tuhle chvíli Remus Lupin odešel, nikdo, ani Severus, by si toho nevšiml. Cítil se jako odložené štěně. Přesto měl v sobě vzdorovité nutkání zůstat až do konce. Přišel jako morální podpora a taky proto, že byl na úspěchy svého přítele hrdý, ale měl pocit, že ode dnešního dne se něco změnilo.

To něco zatím nemělo pojmenování, přesto ten svíravý pocit uvnitř jeho hrudi mu našeptával, že jestli s tím něco neudělá, možná to nedopadne dobře. O co však šlo, zatím neměl ponětí.

Jakmile Severus domluvil, několik zvědavých novinářských rukou vyletělo nahoru.

Přišly otázky a odpovědi. Bylo načase zpovídat mistra lektvarů a jeho génia zvěčnit na titulní stranu všech novin.

Vlkodlak sledoval, jak byl Severus ve svém živlu, když mohl odpovídat otázkám zajímajících se o jeho práci, úsilí a jeho samotného.

Vcelku bravurně se vyhýbal otázkám o svém soukromí. Jak Remus předpokládal, všeteční reportéři nechtěli nechat ani nit suchou. Ale v tom všem shonu možná i trochu zatoužil po tom, aby se o něm Severus nenápadně zmínil.

Přesto to neudělal. Jaké zklamání může přinést byť jen drobné zapření, které je učiněno ve jméně sobeckosti. Ale byla to sobeckost? Nechtěl ho tím Severus chránit?

Dnes už si Remus nebyl ničím jistý. Přesto však veškeré své negativní pocity pudil do míst, kam patřily, aby zbytečně neobtěžovaly. Protože tohle byl Severusův den a on si ho zasloužil.

Nebyl čas ani místo na pochyby. Vždycky byl příliš citlivý a nejistý a namlouval si plno věcí, které často nebyly pravdou.

Teď byl nejdůležitější Severus a jeho nově nabytá sláva. Ne, Remus nemohl myslet negativně. To byl přece Severus. Jeho Severus.

A byl na něj nesmírně hrdý.