60. Šedesát druhů čaje

„Dala bych si čaj,“ prohlásila Tonksová poté, co si bez jeho vyzvání šla sama sednout do křesla.

„Odkud víš, kde bydlím?“ opáčil zostra hluboký baryton.

Dora pokrčila rameny a ledabyle zdvihla koutek: „Mám své zdroje.“

Severus se zhluboka nadechl a polknul jakoukoliv poznámku. Sám netušil, proč tohle její chování trpí a už ji dávno nevyhodil za dveře, ale pak se před ni jednoduše postavil a s výrazem evidentních nesympatií, které se mu zračily v očích, si založil ruce na hrudi: „A jaký bys chtěla? Mám šedesát druhů. Mám černý, zelený, mátový, heřmánkový, meduňkový,“ začal výčtem, na moment se zastavil, na oko mile se na ni usmál a pokračoval, „také z durmanu, vraního oka, extrakt z baziliščích jedových žláz,“ nadnesl s výčtem nejprudších odvarů, které kouzelnický svět znal.

Žena s růžovými vlasy se na něj podívala a s ukřivděným poloúsměvem pronesla: „Asi bude stačit jen voda.“

Muž na to nereagoval a přímočaře spustil, „Co chceš, Tonksová?!“

Na moment vypadala, že se cítí trapně, ale ten dojem se během dalších vteřin ihned vytratil. Upřeně se zahleděla do jeho obsidiánových očí a kousla se do spodního rtu. Severus už netrpělivě přešlapoval z nohy na nohu, načež začal špičkou klepat o parkety, zatímco zdvihl vyzývavě obočí.

Nymphadora polknula a zhluboka se nadechla, „Ten dopis jsem psala já.“

Severus se nechápavě zamračil. „Jaký dopis?“

Mladá žena k němu znovu nasměrovala zpytavě pohled, obdobný těm provinilým pohledům, které mu léta věnovali studenti, když zpackali jeden ze svých lektvarů. Se špetkou strachu. Když ještě stále minutu na to mlčela a jemu nedocházely okolnosti, zeptal se jí znovu, tentokrát o něco razantněji. Jako ve zpomaleném filmu sledoval, jak se jí začaly letmo třást prsty na rukou, až nakonec dlaně sevřela v pěst, aby tomu zamezila.  
Pak se dostavilo to neblahé tušení a Severus začínal chápat, o čem je řeč. Výraz v obličeji mu ještě víc ztvrdl a s mnohem větší razancí se zeptal do třetice a opřel se do opěrky křesla, na kterém seděla, skláněje se nad ni jako bůh pomsty.

Polkla a velmi tiše pronesla: „Ten dopis, ve kterém ti Remus psal, že si máš přijít pro ostatní věci, že mu v bytě překážejí.“

Snape si ji dál přeměřoval nenávistným pohledem, ale zachoval klid.

„A to mi říkáš proč přesně? Já nepotřebuji znát důvod, pro který jsem vás dva měl načapat v tom vašem kutlochu. Snad nechceš, abych ti ještě poděkoval za to, žes mi otevřela oči, zatímco mi ten zablešenec lhal!“ zvýšil najednou hlas. Taková nehoráznost přijít mu to omlátit o hlavu po tom všem.

Tonksová se zamračila. „Ty mi nerozumíš,“ polknula a přešla rovnou k dalšímu vysvětlování, ale lektvarista jí skočil do řeči.

„Ale rozumím, moc dobře ti rozumím. Cos přesně očekávala, že ti na to řeknu? Že ti poděkuji a padneme si do náruče jako nejvěrnější přátelé? Že tvůj díl viny bude menší než jeho? Nebo že si snad očistíš svědomí a karmu a já ztratím zájem nakrájet tě do zakázaných lektvarů?“ jeho hlas začal mírně gradovat a argumenty stále nedocházely.

„Ale-…“

„Mlč! Že co? Že jen proto, že to nepsal Lupin, tak si budu připadat méně zrazený? Co to mělo být? Tos chtěla ulevit mně nebo sobě? Když se podívám skrz tvé uši, uvidím protější zeď, protože ty v té hlavě nemáš ale vůbec nic a teď, ženská, vypadni! Nechci ani jednoho z vás už nikdy vidět!“ hluboký hlas rezonoval místností, jako by na něj sám Severus použil sonorus.

Tonksová jako by ho ale neslyšela a dál naléhala, zatímco ji vytáhl na nohy a vedl ke dveřím.

„Severusi, musíš mě vyslechnout, to není všechno…“

„Je to naprosto všechno, ty malá couro, zmiz z mého domu a už se nikdy nevracej a stejně tak ten tvůj zaprášený čokl!“ otevřel dveře, vyhodil z nich Doru a v momentě, kdy za ní třískl s dveřmi, se dost hlasitě a zřetelně ozval její nepříčetný hlas.

„Remus o ničem neví. My jsme se k sobě nevrátili, nenávidí mě. Naplánovala jsem všechno, aby to tak vypadalo. Chtěla jsem, abys ho odvrhl a on už neměl sebemenší šanci, chtěla jsem se pomstít a rozdělit vás nadobro,“ vrazila do dveří a několikrát do nich bouchla pěstí v zápalu neočekávaného přiznání.

Severus Snape se zaraženě zahleděl na protější zeď a svaly v obličeji napnuté vztekem povolily, naopak ty v ramenou naprosto ztuhly. Byla pravda, co říkala? Opravdu byl v tom Lupin nevinně?

Promnul si spánky a zhluboka vzdychl. Nemohl vědět, jestli mu nelhala. Pokud lhala i dřív, mohla si to celé vymyslet znovu. Mohl to být další plán, jak ho ponížit a až dorazí domů za Lupinem, oba se mu budou za zády smát. Zase.

Opomíjel dunivé zvuky přicházející ode dveří, jak se ta otravná ženská nehodlala vzdát. Jeho hrdost by mu nikdy nedovolila znovu otevřít. A pokud by to vše byla přece jenom pravda, zřejmě by se neovládl a porušil by své předsevzetí už nikdy v životě nepoužít avadu. Měl chuť tu ženskou namístě zabít. To by bylo zřejmě poprvé v životě, kdy by z toho měl obrovskou radost a necítil by vinu. A možná, že kdyby Starostolci odvykládal celou tu komedii za tím, možná by ho ani neodsoudili.

Když už ho začalo to bušení a vyvolávání jeho jména rozčilovat, jednoduše použil ztišující formuli na dveře. Aby se ujistil, že od ní bude mít pokoj, pojistil se i ochrannými kouzly a pečetěmi. Ať si tam ta choromyslná hysterka třeba stráví noc.

Nakonec si šel do pracovny nalít sklenici ohnivé whisky. Rozhodně ji potřeboval.

***

„Nechápu, jak můžeš tu ženskou obhajovat,“ obořil se Draco směrem k Harrymu, když právě odcházeli od Remuse Lupina, který se jim svěřil s tím, co se stalo s Dorou.
Už před časem se Harrymu zmínil o všech peripetiích, kterými si se Snapem prošli za věčné přítomnosti nedůvěry, jež mezi nimi visela jako protivné dusno v létě. Prošedivělý vlkodlak byl ten večer tak na dně, že to dokonce i chladného Malfoye donutilo se rozčílit.
Harry měl nutkání s Remusem naléhavě mluvit nejen proto, aby se zeptal, jak se mu daří, ale taky aby se podělil o vlastní novinky, nicméně vůbec by nečekal takový zvrat událostí. Zejména proto, že měl Tonskovou vždycky rád a považoval ji za prima ženskou.

Draco pokračoval ve své litanii. „Nemám sice Lupina nijak zvlášť v lásce, ale pokud je pro mého kmotra tak důležitý, tak jsem schopný ho tolerovat. Severus ji zabije, až se potkají a pokud ne, bude ta semetrika ráda, že dýchá, až s ní skončí. Viděl jsem, co ten chlap dokáže, tím spíš, že na to má podle mýho fakt právo.“

Po očku se koukal do diáře, kde měl kontakty svědků v případu Damondy Hellerové.

Harry unaveně vzdychl. „Neobhajuju ji, Draco, pouze říkám, že chápu, proč tak jednala. Lidi občas dělají hlouposti pro lásku, nemyslíš?“ na něj významně mrkne. „Někteří se doslova chovají jako nesvéprávní.“

Dracův obličej zůstal stejně netečný a chladný jako když si prve postěžoval. S naprostým klidem se podíval na Harryho, schoval malý diář do kapsy hábitu.

Na pár vteřin si ho prohlédl, „Něčemu tak absurdnímu vůbec nerozumím,“ načež uhnul rychle pohledem, aby se Harry nestihl dopátrat faktu, že to byla pouze ješitná přetvářka.

„Opravdu ne?“ usmál se pobaveně černovlasý mladík, který už znal Draca za tu dobu dost dobře na to, aby ho stejně prokoukl. Nepatrně se k němu při chůzi naklonil a políbil ho na čelist jako by se nechumelilo.

Ze rtů plavovlasého aristokrata na krátký okamžik uniklo tiché zasyčení, ale pokračoval lhostejně dál s hranou ignorací, přestože věděl, že si ho Harry dobírá.

Když první pokus nezabral, netrvalo dlouho a Nebelvír s havraními vlasy učinil pokus druhý, tentokrát víc drzý. Dovolil si zastavit Malfoye a i když byli na veřejném prostranství, vtiskl mu na rty rychlý polibek.

„Přestaň, Potty!“ okřikl ho rázně Draco a rozhlédl se kolem sebe, aby se ujistil, že to nikdo neviděl. „Jsou tady kolem lidi.“

„Ooo, vaše vznešenosti, velmi se omlouvám, že jsem tak pošpinil vaši jedinečnou existenci na veřejnosti. Budu se za to kát. Měl bych být za to krutě potrestaný,“ zadeklamoval pohotově Harry s nadsázkou a úslužně se u toho napůl uklonil s rukou položenou uprostřed hrudi. Cukaly mu koutky a měl co dělat, aby nevyprskl smíchy.

Draco po něm střelil vypočítavým pohledem se zúženými víčky, který jasně dával najevo, že si tohle vypije. Zlotřile se usmál, „Myslím, že o tvůj trest se večer náležitě postarám.“

Harrymu zajiskřilo v očích a na tváři se mu rozlil rozpustilý úsměv, lehce polknul, atmosféra přesycená emocemi všude kolem něj jako by se dala uchopit přímo do dlaně a Draco Malfoy si jeho pohnutek a do očí bijícího vzrušení byl více než vědom.

„To je výhružka nebo slib?“

„Malfoyové nic neslibují!“ pronesl ledabyle blonďák jako vžitý axiom. „To už bys měl přece dávno vědět.“

Harry se zhluboka nadechl, a pak zase vydechl. A když mu začalo být v přítomnosti jeho kolegy a milence už neobvyklé horko, které jistě nezpůsobilo sychravé podzimní počasí pomalu překlenuvší do prosincového chladu, pro jistotu znenadání utichl. Nechal svého partnera, ať se i dál tváří vítězně a škodolibě, zatímco tak byl zároveň svědkem toho, jak tu bledou tvář zdobil spokojený úsměv. A Harry měl rád Dracův spokojený úsměv. Zvlášť ten vítězný, bylo v něm něco čtveráckého, laškovný příslib na dlouhé podzimní večery.

Po chvíli Harry změnil téma a vrátil se znovu k původní myšlence. „Hmm,“ proťal to tíživé ticho. „Navíc, Draco, před pár dny, když jsem s Tonksovou náhodou mluvil na ministerstvu a po tom všem, co jsem jí o Snapeovi a Removi řekl, vypadala, že je jí to upřímně líto. Byla rozrušená.“

Draco protočil oči v sloup. „Naivko.“

„Dobře… To, co provedla, byla nechutná podpásovka, ale přiznala se mi dřív, než musela. Nikdo ji k tomu nenutil, v podstatě nemusela. Seš bystrozor, zkrátka po těch zkušenostech poznáš na druhých, když je něco žere a když mají pocit viny. Nebyla to jen póza nebo snaha se mnou manipulovat, myslela to vážně, taková emoce se podepíše na řeči těla i v obličeji. Myslím si, že toho prostě lituje a nevěděla, jak z toho ven.“

Draco jen laxně pronesl, „Lítost a špatné svědomí to, co se stalo a do nebe volající blbost, nenapraví, ty důvěřivý šlechetný Nebelvíre, jako bys nevěděl, jaký je Severus. Je to tvrdohlavý bezcitný a ješitný mezek.“

„Opravdu?“ optal se v ten moment provokativně Harry a koukl se na Draca. „Seš si jistý, že mluvíme o Snapeovi? Opravdu je mi to nějak povědomé. Kde se to jen v těch Zmijozelech bere, že?“

Nakonec se nahlas rozesmál. Kde jen ta podobnost začínala a kde končila, že ano.

Draco mu věnoval jeden ze svých nejnebezpečnějších pohledů, až jeho ocelově šedý pohled mrazil. „Vážně, Pottere, ty si hodně koleduješ.“

V ten moment konečně došli na místo určení a začal k nim doléhat šum a cinkot. Navzdory tomu, co Draco právě Harrymu řekl, gentlemansky otevřel dveře do restaurace, aby mu dal přednost. Ještě než to udělal, si ale stačil s úlevou povšimnout, že není přítomná jistá nežádoucí ryšavá hlava.

„Vždy k službám, vaše veličenstvo,“ vstoupil dovnitř Harry hbitě, aby se mohl vyhnout možnému ublížení na zdraví a hlasitě se smál.

Draco byl schopný mu z kratochvíle přičarovat bolestivé vředy. A věděl, že mu to druhý mladík jen tak nedaruje a večer si to vybere přesně tak, jak naznačil. Horší na tom byl snad už jen fakt, že Harryho nepřiznané já se na tenhle trest propastně těšilo.

Co to o něm asi vypovídalo?

***

Remus přešlapoval v obýváku ze strany na stranu, a pak zase začal pochodovat jako lev v kleci. Nevěděl, jestli s ním cloumá víc vztek nebo ty nepatrné střípky naděje, které mu Harry díky novým informacím dal.

Pravdou bylo, že být vznětlivější povahy, dávno by Doru vyhledal a zřejmě by se jí pomstil. Ale on nikdy nebyl pomstychtivý a už ani netoužil tu ženskou kdykoliv v životě vidět, tím spíš se stavit do stejné pozice jako ona. Polehčující pro ni bylo, že se k celému svému plánu přiznala.

Ani se mu nechtělo věřit, že kdy miloval takovou intrikánku a potvoru. Jako by ji vůbec neznal. Co se stalo s tou milou a vtipnou chápavou duší, kterou kdysi byla? Navíc měl čich na lidi, jak se mohl v někom tak ošklivě zmýlit? Kdy se z poctivé bystrozorky a čestné Mrzimorky stala taková prohnaná harpyje?

Zakroutil zklamaně hlavou, a pak se pro sebe pro změnu usmál. Hned na to ale jeho úsměv zase pohasl, když si uvědomil, že ten střípek naděje je mu už k ničemu.

To, že se Dora přiznala Harrymu, bylo sice hezké, nicméně co přinutí Severuse, aby tomu uvěřil i on? Bude mít Remuse za lháře a spiklence, byl příliš hrdý a paranoidní na to, aby ustoupil a přiznal, že měl Removi věřit. Neměl by se nakonec Remus cítit spíš ublíženě a ukřivděně, protože jeho tak zvaný životní partner nebyl schopný důvěřovat mu? Ošklivá grimasa ozdobila jeho už tak ustaranou tvář.

To nebyla jen nedůvěra, bylo tam toho víc.  Hlavně od doby, co se Severus proslavil. Co z něj ta prokletá sláva udělala?!

Když se dozvěděl před týdnem od Minervy McGonagallové o jeho odchodu ze školy, které doprovázelo arogantní a netaktní přiznání o tom, že ho škola brzdila k dosažení velikosti, doslova ho zabolelo u srdce.

Tenhle Severus se mu nelíbil. Kdyby měl tenhle Severus soudnost, vzpomněl by si, jak celý život přisuzoval mylně pýchu Harrymu za to, že byl slavný. Tenhle Severus nebyl jeho Severus, ale byl odhodlaný o svého Severuse i dál bojovat a byl přesvědčený, že s trochou snahy z něj tu přehnanou pýchu vytříská. Nebo se aspoň o to pokusí. Možná to potrvá a možná se mu to nepovede, ale kdo nic nezkusí, nic nezíská.

Unaveně se usadil do křesla, když už ho přecházení ze strany na stranu přestalo uspokojovat. Má ho vůbec ještě Severus rád? A měl kdy? Tyhle otázky se mu najednou vedraly do mysli jako protivný virus a uvěznily jako rukojmí všechny jeho naděje.

Vzpomněl si na jejich hádku, když se rozcházeli. Proč by se k němu chtěl vlastně vracet? Severus očividně nestál o jeho přítomnost. Neprojevil žádný soucit, pochopení, nic. Viděl jen svou slávu a byl přesvědčený o tom, že neudělal nic špatně, takže proč by teď mělo být něco jinak?

Proč? Proč by ho Remus chtěl zase zpátky? Odpověď byla jednoduchá. Protože ho miloval. Pořád. Hluboce. A bolelo to.

Promnul si oči a hlasitě vzdychl. Musel vymyslet, jak to udělá. Musel vymyslet, jak přinutí Severuse věřit, jak ho přinutí si uvědomit, proč se všechno tak pokazilo.

Kéž by jen měl drobný důkaz toho, že ho má Severus aspoň ještě trochu rád. Nezbývalo než doufat. A pokud by se to nemělo podařit, vzdá to. Koneckonců byl ve svém životě na prohry zvyklý a tahle by určitě nebyla poslední na jeho seznamu.

Důležité bylo si uvědomit, že Severus za to nepohodlí a boj stál, i když se kolikrát mohlo zdát, že opak byl pravdou.