65. Šedesátý pátý na řadě

Za okny bubnoval vítr a okenní tabulky zdobily nákresy obrazců vytvořené mrazem. Pomalu se stmívalo.

Remus nezamhouřil oka už dvě noci. Myšlenky se mu stále stáčely Severusovým směrem. Poté, co navštívil jeho byt a ta vlezlá ženská mu řekla, že zmizel, si o něj dělal starosti. Snažil se ho najít. Hledal ho i na těch nejpravděpodobnějších místech. Například v Děravém kotli. Dokonce si zjistil, kde stojí starým dům Prince-Loydových i ten, v němž vyrůstal Severus.  První byl zchátralý a dávno neobyvatelný. Severus ho z nějakého důvodu nechal zajít stářím, špínou a plísní a nejevil o jeho obnovu sebemenší zájem. V tom druhém zřejmě už dlouhá léta žila nějaká mudlovská rodina, se kterou neměl nic společného.

Vědci z Akademie věd a kouzel mu řekli v podstatě totéž, co ta ženská před pár dny a Remus si byl jistý tím, že pokud Severus nechce, aby ho našli, zařídil se podle toho. Ne nadarmo dělal desítky let špeha pro Brumbála, určitě k tomu znal dostatečné množství prostředků.

Práskl rukou o stůl. Co se má co strachovat o toho chlapa? Po tom, co se posledně stalo? To Remus tady měl být ten, kdo se měl cítit ublíženě. A neměl by místo toho mít strach o toho netopýra.

Určitě se teď akorát všem jen směje za zády.

Ale co když odjel třeba ze země? A proč? Ze studu? Nebo z pocitu viny? Znal Severus Snape vůbec pocit viny? A co když se mu opravdu něco stalo? To nebyl Severusův styl, aby nechal všechny povinnosti stranou. Aby nedal vědět ani v akademii věd. Po vší nově nabyté slávě by prostě jen tak nezmizel.

Vlkodlak vzdychl a položil obličej do dlaní. Od doby, co se to stalo, zůstával na Grimmauldově náměstí. Bylo to mnohem lepší, než se trápit někde sám, a na Siriovi i Harrym bylo poznat, že ho tady rádi vidí. O Dracu Malfoyovi se dalo spíš říct, že ho v domě trpěl. Ostatně už na Grimmauldově náměstí ani nebydlel a v momentě, kdy se do Blackovic domu zase vrátil Sirius, tady trávil co nejméně času. Nebo to tak alespoň vypadalo. Panovalo sice mezi nimi tiché příměří, ale z obou stran bylo znatelné, že nebýt Harryho, nebylo by tomu tak a Black s Malfoyem by si dávno vjeli do vlasů.

Harry se po nocích vytrácel na Malfoy Manor a Sirius s Remem trávil večery vzpomínáním na staré dobré časy. A Remus mu za to byl vděčný, protože jeho přirozené komediantství a snaha udělat ze sebe jako vždycky kašpara, to mu zvedalo náladu. To byly ty momenty, kdy úplně na Severuse zapomněl. A Sirius byl ve svém živlu. Bylo na něm vidět, jak si užívá každého nadechnutí, každého slova, každého pohybu, o který byl za posledních osm let okraden.

Dnes tomu nebylo jinak. Harry se nenápadně zase vytratil k mladému Malfoyovi a Remus každou chvílí očekával příchod Siria, který se od rána snažil vyřizovat všechny potřebné formality, jak ho zaúkoloval sám ministr.

Udělal si během toho kávu. Černou a hořkou. A o úder srdce později, jen co znovu dosedl ke stolu, už na chodbě bouchly dveře a namísto rozšafných Siriových kroků se podél zdí linuly dva hlasy. Natočil hlavu ke dveřím a naslouchal. Netrvalo dlouho, aby vedle Siriova hlasu rozpoznal i ten Charlieho.

Hádali se.

Nakrčil obočí a snažil se z rozhovoru pochopit, o co vlastně jde.

„Přede mnou neutečeš!“

„Já ale vůbec nikam neutíkám!“

„Proč tomu aspoň trochu nedáš šanci, Siriusi? Slib je slib!“ zvyšoval svůj hlas Charlie, zněl naléhavě.

Oba páry nohou se zastavily. Chvíli bylo ticho, napjatá atmosféra se dala krájet.

Pak se ozval hlas Blacka: „Netušil jsem, že tvůj výběr bude tak prohnaný, byla to jen sázka,“ zavrčel. „Abys věděl, tohle je podlé.“

„Děláš z toho zbytečnou vědu, Siriusi. Je to jen večeře.“

„Romantická večeře při svíčkách? To je rande, Charlie! Tyhle večeře spolu podnikají zamilované páry!“

„Zveličuješ to.“

„Ale vůbec ne!“ řekl rázně Sirius a z jeho hlasu bylo tak jako tak poznat díky použitému tónu, že vůbec není přesvědčený o tom, co právě řekl.

Jasně, Charlie vůbec neřekl nic o svíčkách, ani o tom, že by to mělo být romantické. Toto zátiší v pozvání viděl pouze on sám. Ale určitě to tak myslel!

„Slib je slib!“ zopakoval ryšavý muž a skoro to znělo jako výhružka. „A i kdyby to bylo rande, co je na tom špatného? Nemáš rád svíčky?“ zažertoval nakonec.

Sirius zavrčel. „To není vtipné.“

„Tak bez svíček. Na tom není nic špatného.“

„Není na tom nic špatného? Jsem chlap, Charlie!“

„Nevšiml jsem si, že by ti to u Harryho nebo Remuse vadilo…“

„To je ale úplně něco jiného!“

„Vážně? To nalháváš mně, nebo sobě? V čem je to tak jiné? V tom, že se nejedná o posledního Blacka, seladona, který svádí a sbírá jeden věneček za druhým?“

„Nebuď impertinentní!“

„Je snad na mých slovech něco, co by nebyla pravda?!“ tentokrát si Charlie dovolil opravdu naštvaným tónem osočit svého společníka, přičemž pěstí praštil do stěny, až zaduněla. „Říkals, že naši dohodu založíme na vzájemné cti a důvěře, ale zatím mě přesvědčuješ jen o tom, že tobě, Siriusi Blacku, se nedá věřit!“ pokračoval zrzek a věděl, že právě uhodil kladivem do hlavičky.

Už se nadechoval, že dodá ještě něco peprného, ale druhý muž mu skočil do řeči. Jen vteřinu poté, co uražená ješitnost skrz jeho rty propustila zavrčení, které bylo nemálo podobné tomu v jeho psí podobě.

„Jak se opovažuješ! Samozřejmě, že svůj dluh splním!“

„Skvěle,“ zaznělo zvesela druhým hlasem a než stačil Sirius Black cokoliv odpovědět, na konci chodby třískly za ním dveře.

„Syčák! Dostal mě!“

Mezitím se Remus v kuchyni se snažil tvářit, že tam vůbec není. Neměl kudy zmizet a jeho přítomnosti by si oba stejně nakonec všimnuli. Zatvářil se jako by vlastně vůbec nic nezaslechl a dál si vychutnával svůj hořký nápoj. A přesně v ten moment do dveří vstoupil nasupeně se tvářící černovlasý muž ve středních letech, ještě s kabátem na sobě, a na místě se zarazil, hledě na svého přítele z mládí.

Chvíli na sebe jen tak zírali, než Sirius nezaujatě prohlásil: „Venku je šílená zima.“

Remus na to nic neřekl, pouze upil a nechal svého kamaráda, aby si odložil vše potřebné a došel si ke kuchyňské lince pro kávu.

„Úřady jsou pořád plné lidí, nevěřil bys, kolik jich zrovna dnes potřebovalo nutně vyřizovat pozůstalost, byl jsem až šedesátý pátý na řadě!“ posadil se nakonec k Removi a ledabyle usrkl, přesvědčený o tom, že konverzaci udrží na diskuzi o počasí. Jistě. Zima, sníh, Vánoce, dárky. To by přece šlo.

„Mám úplně ledový nos. Jde vidět, že se blíží Vánoce.“

„Ano, to ano,“ dostalo se mu chabé odpovědi. Nic, na co by mohl navázat.

„A všude je už výzdoba, vypadá to hezky. Pořád nevím, co koupit Harrymu. Neměl bys nějaký tip?“

„Bohužel.“

Zpropadený Remus, to mu dělal naschvál. Ale nenechal se odradit. „Možná něco hezkého na sebe, nebo nové koště. Nebo nějaké magické udělátko, co myslíš?“

„Proč ne,“ opáčil jen tak Remus a znovu zlehka upil z šálku.

Sirius to nakonec vzdal. Chvíli mezi nimi propuklo tíživé ticho. Remus to ale dlouho nevydržel a začaly mu cukat koutky, jak sledoval přehnanou snahu Siria o zachování dojmu, že je naprosto nad věcí.

„Takže Charlie tě pozval na rande?“ nevydržel to nakonec a krátce si odkašlal. Sirius se tolik snažil o konverzaci, má ji mít.

Black sebou cuknul, div nerozlil kávu a snad až příliš razantně opáčil: „Čekal si na tu správnou dramatickou chvilku?! Není to rande! Prostě se půjdeme najíst, jen najíst! My taky spolu někdy večeříme! I s Harrym jsem nejednou večeřel. Taky s Jamesem v Godrickově dole jsem večeřel. A Lily. Vlastně i jednou s Brumbálem a členy Řádu. S Moodym, tady v téhle kuchyni! Nikdy to nic neznamenalo! A taky s Červíčkem ve škole a…“

„Dobrá, dobrá, Siriusi. Nemusíš mi vyjmenovávat, s kým vším jsi to vlastně kdy večeřel. Večeřel si s mnoha lidmi, pochopil jsem to.“

„Nedívej se tak na mě, Moony.“

„Jak se na tebe dívám?“

„Já ten pohled znám. Říká mi - jedenácté přikázání zní, Siriusi, ty mě neoblafneš.“

„Takže mi záměrně zatajuješ pravdu? Blafuješ?“

„To jsem neřekl!“

„Ale myslíš si to.“

„Nemyslím! Ty se tak na mě díváš!“

„Z čeho máš strach, Siriusi?“ optal se nakonec muž s vlasy protkanými stříbrem. Dopitý šálek odložil bokem a složil si paže na stůl.

„Že bude tenhle dům teplý od sklepa až na půdu,“ tak a bylo to venku.

Jestli se Sirius tvářil zaskočeně, tak to nebylo nic proti tomu, jak se právě tvářil Remus, který ještě před čtvrt hodinou netušil, že se mezi jeho přítelem a mladým krotitelem draků něco odehrává.

„Přitahuje tě?“ naklonil Remus hlavu a zaujatě Tichošlápka pozoroval.

Sirius se už ani nesnažil nic zamlouvat, nebo záměrně měnit téma, vzdal to. Hlasitě vzdychl a položil si obličej do dlaní. „J-já vlastně vůbec nevím.“

„A máš strach, že když s ním půjdeš na večeři, zjistíš, že ano?“

„Možná.“

„A kdyby ano, co tě na tom vlastně děsí? Vždyť kouzelnický svět je mnohem tolerantnější než svět mudlů.“

„O to přece nejde.“

„Tak o co jde, Tichošlápku, vysvětli mi to.“

„Je to… No, je to divné, ne? Myslím, Charlie a já. Je to ten kluk, co je blázen do draků. Mollyin malej Charlie.“

„Teď se mi nezdá moc malej, vlastně jestli správně počítám, měl bys být jen o pár let fyzicky starší než on.“

„Vy dva jste se na mě domluvili!“

„Proč myslíš?“

„Tvrdil mi úplně totéž!“

„Nejspíš proto, že je to pravda. Siriusi,“ Lupin natáhl dlaň ke svému kamarádovi a poplácal ho po rameni. „Poslouchej. Jaké máš pocity, když se s ním vidíš?“

„Jak to myslíš?“ zahleděl se černovlasý muž na druhého zmateně.

„No… Když se s Charliem setkáš, dělá to s tebou něco? Jak se cítíš?“

„Nervózně.“

„To něco znamená. Nervózně z čeho?“

„Že mě zase políbí.“

Remus Lupin zdvihl obočí, v gestu napodobujícím Albuse Brumbála. „On tě políbil?“

„Jo, jednou. Vlastně… Oba jsme byli opilí a vedli jsme divné řeči a on mě prostě… Myslel jsem, že je to jen sranda.“

„Často ze srandy líbáš své přátele?“

„Co seš to za kamaráda, Remusi! Máš stát na mojí straně, ne mi říkat, že jsem idiot.“

Remus to nevydržel a upřímně se rozesmál. „To značí jediné, že si to sám uvědomuješ.“

„No dobře, možná jsem idiot, ale ty bys mi měl říct něco jako: Hele, Siriusi, zbytečně si děláš starosti, bude to dobrý. Vlastně se nic neděje. Všechno se zase spraví a Charlie ti tu sázku odpustí.“

Remus zamlaskal a spojil dlaně. „Co to vlastně mělo být za sázku?“

„Eh… no,“ jako malý kluk nachytaný u sousedů na višních se Black zatvářil jako naprostý svatoušek. Přesně jako Adam poté, co poděkoval Evě a zahodil ohryzek. Poškrábal se ve vlasech, aby oddálil ten moment přiznání. Nicméně upřený pohled Rema, který už tušil své, mu nedovolil dál otálet.

Pomyslel si něco o tom, že Remus je horší, než jeho matka. Té toho nikdy tolik nevyžvanil, hlavně z něj nikdy nic s jeho dobrovolným souhlasem nevytáhla. A tenhle chlap měl na vyčítavé pohledy a vyvolávání pocitu viny snad patent.

„Totiž… No. O Harrym… a Dracovi.“

Prošedivělý muž si odfrknul. „Dobře ti tak, psisko jedno nevycválané. A teď si skliď, co sis zasel.“

„Ta tvá přátelská solidarita a soudružnost mě nepřestává překvapovat, příště mi řekneš, abych se šel omluvit Snapovi, že jsem mu říkal Srabusi… eh, promiň, to bylo… nevhodné,“ najednou muž umlkl a věnoval mu omluvný pohled.

Remus hlasitě vzdychl. „Někdy mi pořád připomínáš toho patnáctiletého kluka ze školy, co měl sotva rozum. Nemůžu ti říct, co máš dělat, nemůžu ti ani poradit, co bys měl cítit. Jediné, co ti řeknu, kamaráde, je to, aby ses řídil svým srdcem. To bude nejlépe vědět, co dělat.“

„To je ten průser, Moony. Srdce totiž často dělá čáru přes rozpočet rozumu.“

„O tom mi něco povídej.“

Za okny se už kompletně rozprostřela tma. Nákresy mrazíku na okenních tabulkách se ještě víc roztáhly po namrzlé ploše.

A zbytek večera proběhl v tíživém duchu. Dva naprosto zmatení muži sedící u stolu vůbec netušili, co si se sebou počít.

***

Zatímco Remus Lupin a Sirius Black vyměnili kávu za něco ostřejšího, na druhém konci Londýna v domě s upravovanou zahradou a honosným nábytkem, Harry Potter až po prsty u nohou obnažený a naprosto vyčerpaný, usínal přitisknutý tělem ke stejně obnažené bledé kůži Draca Malfoye.

Se sladkým úsměvem na rtech.