66. Formulář číslo šedesát šest

Od okamžiku, kdy ho viděl naposledy, se svět smrsknul do jednoho šedivě vyhlížejícího pokoje plného švábů a krys. Nebo alespoň to tak působilo, že je plný švábů a krys.

Pokaždé, kdy se podíval na nějakou ampuli, zkumavku nebo snad kádinku, mu podvědomí připomnělo, co provedl. Nedokázal se už ani dotknout kotlíku nebo se podívat na nějakou ingredienci, aby si nevzpomněl, aby si to celé nevybavil, hezky barvitě a detailně, jako by mu to jeho svědomí dělalo záměrně.

Byl dokonale neschopný uvařit a namíchat jakýkoliv lektvar, aniž by si u toho nepřipadal jako ten největší padouch. Musel zmizet. Vypadnout od toho všeho.

Ležel bezmocně v posteli v nějakém zapadlém motelu na kraji Walesu a hleděl přes okno naproti ven. Holy Island. Holyhead. Jak příznačné jméno města pro někoho, jako je on. Sněžilo. Sněžilo od chvíle, kdy se tady před světem zašil. Doufal, že časem ten sníh zasněží celou budovu i s ním v ní. Teda dřív předtím, než se pod návaly větru a mrazu rozpadne, jak to tak každou chvíli vypadalo.

Ztratil naprosto pojem o čase a jakoukoliv snahu o hygienu mu pokaždé vymluvila měděná kapalina uvězněná ve skle. Whisky nikdy nechutnala tolik trpce jako teď. Ale s každým nově vyprázdněným dnem se mu přesto zdála o něco lepší a lepší. Stejně tak bylo krásné nevědomí a bezstarostnost, jež přicházela s ní na konci dne. Nebo na jeho začátku?

Dlaň mu sjela po zatuchlém prostěradle a svěsila se podél postele k zemi, kde srazila několik prázdných lahví, které o sebe vděčně zacinkaly.

Zapitvořil se. Kdyby ho tak viděli jeho renomovaní kolegové z Akademie věd. Nebo jeho bývalí studenti ze školy. Ctihodný, velevážený a několika cenami opředený akademik a lektvarista. Velký Severus Snape! Národní hrdina a dobrodinec s dobře mířeným ostrovtipem. Sám sobě se vysmál. Nahlas. Protože si to mohl dovolit.

Chmátl rukou pod postel, jestli tam nenajde ještě nějaké zbytky whisky v lahvích, ale ať hledal, jak hledal, všechny už byly úspěšně vyprázdněné. Zavrčel. Tohle ráno bude velmi nepříjemné. A salazaržel k tomu, všechny jeho zásoby toho odporného utrejchu na kocovinu, byly spotřebované.

Chytl se za čelo v momentě, kdy si jeho hlava tu skutečnost uvědomila, a začala jako na poplach vysílat bolestivé signály už z principu.

Posadil se a chodidly smetl jako kuželky vedle sebe postavené flašky. O sebe narážející sklo způsobilo, že jeho hlava znovu a ještě víc zaprotestovala. Merline, kdyby ho ta bolest hlavy alespoň nějak umravnila.

Chvíli jen tak mrzutě hleděl před sebe, pak skrz zaprášené okno, které stejně nenabízelo téměř žádný výhled, zejména pohled na červeně zbarvené cihlové zdi. Analyticky – podle denního světla - zhodnotil, kolik asi tak může být hodin. Jestli ho jeho whiskou utopený odhad nešálil, mohlo být zhruba tak poledne. Podle úhlu svitu a intenzity to vypadalo, že slunce občas zpoza šedivých mraků vykukuje se silným třpytem a bylo nejspíš nejvýše posazené.

Prospal celé dopoledne! On, člověk, který je obvykle nejpozději v sedm hodin ráno na nohou. Den ode dne, co tady bezcílně trčel, vstával později.

Znovu zavrčel, tentokrát ještě hlasitěji a rozhodl se postavit. Přešel k oknu, naklonil se a zhodnotil, jak jen to jeho výhled nevýhled při úhlu pohledu dovolil, dění po okolí. Nedaleko byl přístav, kde se to kolem hemžilo nějakými mudly. Zřejmě obchodníky a námořníky a podle rozličné agresivní gestikulace hlavně nespokojenými obchodníky a námořníky. Moře bylo kupodivu klidné na to, jak si vítr pohrával s vločkami, které se snášely z oblohy. Pomalu přestávalo sněžit. Vypadalo to na další nudný a ničím nerušený den v limbu.

Natáhl se k váčku, který ležel na stole prožraném červotoči a potěžkal ho. Ten stůl toho za léta své existence očividně dost zažil, protože když se o něj opřel, ozval se trýznivý zvuk rozklížených desek. S mírným překvapením a nevolí zjistil, že je jeho měšec s penězi naprosto prázdný. Nakrčil obočí takovým způsobem, že se téměř slilo v jednu velkou černou děsivou linku. Natáhl se ke svému kabátci, aby zjistil, že tam najde zbylých pár liber, kterými sotva zaplatí svůj pobyt. Jinak u sebe neměl ani floka.

To by až takový problém pro Severuse Snapea, impozantního kouzelníka, který za sebou mistrně zahladil všechny stopy a schoval se v zapadlé mudlovské díře, ve které by ho nepřekvapila ani morová epidemie, nebyl. Ale ačkoliv teď musel působit jako ten největší opilec a zoufalec, zbytky cti by mu nedovolily jen tak utéct, a ještě si při cestě potají ukrást nějakou tu flaštičku navíc, že ano.

Vzal si několik těch liber a mrštil s kabátcem na rozválenou postel, promnul si bradu. Nakonec si přiznal, že mu nezbývá nic jiného, než se zase vrátit do Londýna a čelit přítomnosti.

***

Když opouštěl svůj byt, čistě oblečený, oholený a umytý, měl už jasnou představu, kam zamíří. Spálil všechny ty dopisy z Akademie věd, které mu přišly a které zoufale volaly o pozornost. Najednou mu byla celá Akademie věd úplně ukradená. K čemu mu vlastně byla dobrá?

Světu už ukázal, a to nejednou, že je schopný a vážený a zaslouží si obdiv, který mu ale najednou přišel strašně přízemní a zbytečný. Kam se poděla všechna ta jeho touha něčím být? Měl to na dosah a přesto se toho teď dobrovolně a bez tíží na srdci vzdával. Nechával to za sebou, tiše a beze slov. K čemu by vlastně Akademii věd byl akademik, který ztratil motivaci a chuť?
Měl si to přiznat dávno. Jen Albus Brumbál věděl, co je pro něj nejlepší. A on měl na jeho rady dát. Vždycky měl ten starý intrikán pravdu, i když se mu to kolikrát nelíbilo a nechtěl to přiznat.

Bylo načase vrátit se zase ke kořenům.

***

Minerva McGonagallová byla upřímně překvapená a celá vykolejená, když jí do kanceláře vstoupil profesor Kratiknot, kterého tiše následoval Severus Snape. Hned na to spiklenecky mrknul na bývalého kolegu, prohodil pár slov s ředitelkou Bradavic, a odporoučel se. Nechaje tam ty dva o samotě, věnoval poslední úsměv obrazu na zdi.

Severus nedával na sobě nervozitu znát, přesto se neubránil jednomu krátkému přešlápnutí z nohy na nohu. A ona si toho pochopitelně všimla, načež pokynula rukou ke křeslu naproti a požádala ho, aby se posadil.

„Co tě sem přivádí, Severusi?“

I poté, co se událo naposledy, kdy ji tento muž nesmírně zklamal, nedávala najevo jakoukoliv nevoli nebo zklamání. Přestože to bylo stále poměrně čerstvé a utekly od té doby pouhé dva měsíce.

Byla ochotná si ho vyslechnout, byla přívětivá a vstřícná jako obvykle. Pochopitelně v rámci své běžné uniformovanosti a profesionality.

Černovlasý muž – kdysi postrach všech studentů – si významně odkašlal a snažil se usadit způsobem, který by nepůsobil, jako by seděl na hromadě nažhaveného uhlí.

„Předně bych se ti rád omluvil, Minervo,“ jeho hlas s každým slovem tichl víc a víc. Jako by se za to, co říkal, hanbil. A ono to tak částečně bylo, protože to znamenalo přiznat vlastní chyby.

„Nerozuměla jsem, cos říkal, Severusi, zopakuj mi to, prosím.“

Babizna jedna, pomyslel si. Moc dobře věděl, že rozuměla každému slovu. Ta stará oškubaná kočka měla sluch díky svým schopnostem zvěromága vyvinutější než leckdo jiný. Ošil se. Věděl, o co jí šlo, a musel uznat, že byla v právu to po něm požadovat poté, jak se v této kanceláři při posledním setkání znemožnil. Salazare! A jak urazil Albusovu památku. Proč si to ve své povýšenosti a pýše vůbec neuvědomil?

Nadechl se, aby slova zopakoval s razantnějším hlasem, odříkal slovo po slově stejně jako předtím a pokračoval dál.

„Za všechno, co jsem posledně řekl a udělal, se omlouvám. Je mi to líto a vím, že i přestože máš právo mi neodpouštět, byl bych upřímně rád, kdybych tvé odpuštění získal. Vím, že jsem udělal chybu a byl neomalený. A i když jsem byl ve stresu a říkal ty věci z afektu, vůbec mě to neomlouvá.“

Ředitelka položila dlaně na svůj stůl ihned nato, co si posunula brýle ke kořeni nosu. Její pohled byl vtíravě nepříjemný a divoký. Za vším tím klidem bylo skrz její oči poznat, že ještě pořád se s tím vším úplně nesmířila, ale jak si ho tam notnou chvíli prohlížela, její výraz měkl. Ne viditelně, ale za ty roky, co ji Severus znal, už poznal, že ho vzala na milost a že jeho slova přeci jen měla nějaký účinek.

„Dobrá. Přijímám tvou omluvu,“ na chvíli se odmlčela a nechala tak vyniknout dramatické pauze, při níž ho bedlivě pozorovala. „Nicméně, něco mi říká, že tohle není přesně to, proč jsi za mnou dnes přišel,“ zdvihla bradu, stále se snažila působit autoritativním dojmem, aby to Severus neměl úplně lehké.

A pravdou bylo, že ve svém uhlazeném drdolu a s pevně semknutými rty jí to šlo znamenitě. Připadal si zase jako jedenáctiletý kluk, který poprvé poznával Bradavice a byl ze všech profesorů na škole jednoduše nesvůj. Děkoval sobě a svým schopnostem, které si za ta léta vypěstoval, že ačkoliv se cítil hloupě a jako by ho nachytali na hruškách, nedával to na sobě znát. Roky špionáže pro Brumbála nesly své ovoce.

Přesto podezříval Minervu z toho, že ona přesně tuší, jak mu je a co po ní bude chtít. A právě proto si užívá ten moment s předstíraným nepochopením.

„Ano, to je pravda, ačkoliv jsem se ti chtěl omluvit už nějaký čas. V tom, co jsem řekl, není ani špetka vypočítavosti, o tom tě ujišťuju.“

„Dobrá, věřím ti, Severusi. Pokračuj.“

„Chceš, abych to řekl nahlas, že ano…“

Žena se opřela lokty o stůl a spojila prsty svých rukou do stříšky, lehce se usmála. „Vůbec nemám ponětí, o čem to mluvíš, Severusi. Ale zřejmě bude opravdu nejlepší, když svou žádost řekneš nahlas, abych ji mohla vyslechnout a posoudit.“

„Myslím, že si ve společnosti Albuse trávila zřejmě příliš mnoho času. Tyhle lekce pro ředitele škol jsou veřejné, nebo se dávají jen soukromně?“

Ředitelka zamlaskala a krátce se pousmála, navzdory svému výrazu však pravila: „Sarkasmem si vůbec nepomůžeš, drahý Severusi, marníš můj čas.“

Ta ženská se tím upřímně bavila! Kdyby mohl, zavrčel by, ale tušil, že v této chvíli by mu to akorát přitížilo.

„Ano, máš pravdu,“ neochotně přiznal. Co jiné mu zbývalo. „Přišel jsem tě… Požádat, zeptat se… Jestli škola nehledá profesora lektvarů.“

Minerva se zatvářila naoko zamyšleně, pak si prsty podepřela bradu. „Hm. Ne, v tuto chvíli myslím, že ne.“

Severus polknul. Takovou odpověď upřímně nečekal. Doufal v přirozeně nebelvírská samaritánství. Tahle ženská hrála nebezpečně prohnanou hru, ve které jeho hrdost značně úpěla. „Ty myslíš?“

„Jsem si tím skoro jistá. Ministerstvo kouzel bylo tak laskavo, že pro naše účely uvolnilo jednoho zaměstnance z odboru pro kouzelnickou přepravu. Údajně expert.“

„Expert, říkáš… Z ministerstva,“ jeho hlas zněl povadle. Zklamaně, nesnažil se to už ani skrývat, ale pořád byl vůči vybraným zaměstnancům ministerstva dost skeptický.

„Pochopitelně. Dokonce se mu podařilo zdemolovat jen menší část sklepní učebny, tam co jsou ty kamenné pilíře, zranil se u toho jen jeden student,“ započala zamyšleně s lehkým pobavením vyprávět. „Tím mě nanejvýš překvapil.“

Severusovi svitla naděje. Takže je to opravdu celé jen hra, že ano?

Upravila si znovu brýle. „A ani díky němu neskončilo moc studentů u madam Pomfreyové. Vlastně jen čtyři nebo pět. Ale kdo by to počítal. Byly to jen nějaké popáleniny a nevolnost. Nic, s čím by si naše ošetřovatelka neporadila.“

Teď už se Severus začal upřímně usmívat. Pozoroval ji, jak si svůj monolog užívá a jak jí přitom blýskají oči. Věděl, že o dosazování zaměstnanců pro Bradavice Ministerstvem kouzel, si myslela úplně totéž, co kdysi Albus Brumbál. Přestože byl teď ministrem Kingsley Pastorek, který neměl v hlavě seno, některé věci se bohužel neměnily, protože tyhle formality pravděpodobně ani nezařizoval on sám.

„Naši ministerští pracovními měli vždy skvělý odhad na adepty, kteří by měli působit ve školství a mít vliv na naši kouzelnickou mládež. Hned, jakmile jsem pana Swabse uviděla, bylo mi jasné, jaký je to vlastně odborník. Řeknu ti, Severusi, ten muž to jednou někam dotáhne,“ zalovila do šuplete a vytáhla z něj několik pergamenů. Popsaných i nepopsaných.

„Hned jsem z něj vycítila, že si místo na odboru pro kouzelnickou přepravu, která je pro všechny tabu, a na kterou jsou všichni krátcí, určitě zasloužil svým jedinečným přístupem a intelektem a přijde mi nesmírně líto,“ začala lovit v pergamenech a jednotlivě si je prohlížela, „že by měl svým talentem plýtvat tady na škole, kde ho plně nevyužije. Co myslíš?“

Snape si dal nohu přes nohu a snažil se, aby mu koutky nevylétly příliš vysoko. Severus Snape se přece nesměje! Ne takto.

„Mám takový neodbytný pocit, že dnešním dnem právě kolegovi Swabsovi končí v Bradavicích smlouva. Ale mohla bych se samozřejmě plést, nerada bych mu křivdila,“ dodala skoro až lítostivě.

„Kdepak to mám? Formulář číslo šedesát šest… Ano, přesně tady,“ vylovila z pečlivě vyskládané hromádky pergamenů jeden ne tolik ošuntělý jako ty ostatní a něco do něj dopsala brkem.

Bystrému pozorování Severuse Snapea neuniklo, že šlo o datum.

„Ach ano, přesně dnes,“ dodala teatrálně ještě Minerva a zdvihla ke Snapeovi hlavu. „Takže myslím, Severusi, že dnes sice nového profesora ještě nehledáme, ale od zítřka se u nás uvolní místo profesora lektvarů.“

Lektvarista měl už opravdu co dělat, aby se nad tím divadlem nerozesmál.

„Tak mě napadlo, ale je to pochopitelně jen bláznivý nápad, neměl bys o to místo zájem?“

„Začínám nabývat dojmu, Minervo, že v pletichaření byl Albus oproti tobě naprostý amatér a nedouk,“ nakonec skrýt pobavení už zkrátka nešlo.

„Mám to brát jako souhlas?“ nenechala se žena odbýt a věnovala mu konečně upřímný úsměv, ve kterém nechyběla ta známá vřelost.

„Můžeš se mnou rozhodně počítat.“

„Vítejte v profesorském sboru, kolego,“ podala mu přes stůl svou dlaň a Severus ji víc než ochotně přijal.

Když odcházel, jeden z přihlížejících obrazů si krátce odkašlal. Severus se obrátil jeho směrem.

Za rámem seděl stařík a vkládal si citrónový drops do pusy, rozléval se mu po tváři úsměv.

Zcela spokojeně pravil: „Věděl jsem, že mě nezklameš, můj chlapče.“

Znovu zaměstnaný profesor lektvarů krátce pootevřel rty, aby je po chvilce zase semkl. Načež se jeho koutky jemně zdvihly.

S úctou sklonil bradu a nefalšovaně vděčným tónem pravil: „Děkuji vám, Albusi.“