67. Šedesátý sedmý ročník

„Líbí se ti tady?“ zaznělo nervózně od stolu.

Charlie pozoroval Siria, jak se rozhlíží kolem nich. Byli v zimní zahradě nějakého podniku, který působil velmi soukromě a důvěrně. Ohlédl se po několika svíčkách a vítězně si sám pro sebe pomyslel něco o tom, že říkal, že v tom budou hrát roli svíčky a romantika, ale nahlas to nekomentoval. Koneckonců, tak nějak s tím stejně už počítal. Poté, co nakonec krotiteli draků kývl na jeho pozvání, se tím z nějakého důvodu přestal tolik zabývat. Jako by se dostal za nějakou pomyslnou cílovou čáru vlastního svědomí.

Za okny už byla tma, prosklenými stěnami místnosti bylo vidět na hvězdy. Za okny stromy bičoval chladný vítr, ale obloha byla naprosto čirá a lesk hvězd se odrážel v napadaném sněhu. Ano, tohle rozhodně měla být romantika. Semkl pevně rty, nakonec svého analyzování ponechal a zahleděl se přímo na Charlieho.

„Je to působivé,“ musel přiznat, přestože nerad.

Celá ta atmosféra jako by se dotkla i jeho samotného. Navíc Charliemu to slušelo. A až nějak moc si toho všímal. Temně zelená košile mu kontrastovala s vlasy, rozhalenka odhalovala dračí zub pověšený na černé kůži kolem krku. Z dlouhého copu mu spadaly po každé straně dva prameny v nedbalé eleganci. A ty černé, ne příliš volné, ale ani příliš a vulgárně upnuté kalhoty, dodávaly celému jeho vzezření jakýsi šmrnc. Dal si záležet, aby zapůsobil. A očividně se to setkalo s úspěchem.

Sirius si uvědomil, jak už několik minut kladně hodnotí jeho zevnějšek a jako by ho nachytali u sousedů na švestkách, uhnul pohledem, aby to náhodou jeho společníkovi nedošlo. On se přece ještě pořád nerozhodl! Nemůže tady nad ním slintat jako nějaká pubertální holka.

„To jsem rád, že si to myslíš, měl jsem trochu obavy, jestli to nebude třeba… Moc…“ nedořekl Charlie a snažil se pochopit, proč se Sirius najednou zatvářil tak provinile.

„Moc romantické?“ dodal jakoby mimoděk Black a začesal si prsty vlasy za ucho, snaže se působit, že si toho vlastně ani vůbec nevšiml.

„Moc intimní,“ pronesl zastřeně zrzek a natáhl svou ruku, aby pomohl Siriovi upravit vlasy za uchem.

Ten místo toho, aby je uhlazoval, je spíš naopak cuchal. Nervózně cuchal. Dlaně ho jednoznačně prozradily. Polekaně ucukl, div před sebou nerozlil sklenici bílého vína, kterou jim před nějakou chvílí obsluha donesla. Údajně šedesátý sedmý ročník. Kvalitní pití. Rozhodně něco, co si Charlie za normálních okolností nemohl dovolit a přesto tady seděli a pili něco tak nekřesťansky drahého.

„Ehm,“ Sirius netušil, co na to říct. Místo toho do sebe jednorázově vlil sklenici s pitím a vydechl.

 Charlie se pro sebe pobaveně pousmál, Sirius v rozpacích neuvěřitelně roztomilý a Charlie si byl jistý, že to neměl vůbec v úmyslu, přesto se neubránil pocitu, že v životě neviděl nic krásnějšího.

Aby ten okamžik smetl ze stolu, jak se tak říkalo, objednal jim celou láhev vína. Tušil, že pro dnešní večer jí bude potřeba, aby se jeho společník víc uvolnil a byl ochotný za to dát i tříměsíční výplatu.

„Takže, Siriusi. Proč si nakonec vlastně přijal, když ses takovou dobu bránil?“ optal se zpříma zrzavý muž.

Black zamrkal, na moment pootevřel rty. Když číšník donesl lahev a dolil mu do sklenice, křečovitě sevřel její stopku, než odpověděl.

„Dal bys mi vůbec na výběr? Byls poměrně neodbytný, Charlie. A Remus mi poradil, že si s tebou mám vyjít, než to celé odsoudím.“

Charlie se na krátký okamžik zatvářil ublíženě a trvalo několik vteřin, než na to zareagoval. Když však odpovídal, zase měl na tváři ten povzbudivý úsměv, který byl u něj na denním pořádku. Přesto Siriuse neoklamal.

„Takže mám za tohle děkovat Removi?“

„Cože? Ne, tak jsem to nemyslel. Já… Jistěže ne. Uznal jsem, že má pravdu. Kdybych s tím měl vážně takový problém, tak bych tu nebyl.“

„Takže si pro dnešní večer můžu aspoň myslet, že bys měl třeba jen pramalý zájem?“

„Eh… Je to jen večeře, Charlie, ne? Nic víc…“

Chvíli bylo tíživé ticho. Sirius rychle svou prostořekost zapil, aby ji utopil na dně sklenice a Charlie nostalgicky vykoukl ven přes skleněné stěny. Byl vidět měsíc. Aniž by na černovlasého muže pohlédl, tichým a unaveným hlasem pravil: „Nabízíš mi ruku, ale nedovolíš mi chytnout se jí.“

Sirius už chtěl na to něco omluvného říct, ale Charlie mu skočil do řeči dřív, než zalapal po dechu.

„Pojďme si něco objednat, ať to je rychle za námi.“

Tichošlápek si vynadal. Hleděl na toho atraktivního kluka… Ne, muže. Hleděl na toho atraktivního muže, který to s ním nejspíš myslel opravdu vážně. Hleděl na něj a uvědomoval si, jak mu ubližuje. A vlastně ani netušil proč. Neměl vůči nikomu závazky, neměl potřebu se nikomu zpovídat, ani obhajovat svůj výběr partnerů. Tak proč se vedle něj nemohl jednoduše uvolnit? Ruce se mu třásly, slova se ztrácela, mysl odmítala kognitivní spolupráci, tělo jako by měl z olova. A srdce? Srdce nepřestalo alarmující rychlostí bušit od chvíle, co vešli do tohoto podniku, který mimo jiné na Charlieho poměry musel být až příliš luxusní.

Dodal si odvahy, a když si Charlie zklamaně listoval v jídelním lístku, natáhl ruku, aby v ní semkl jeho dlaň. Oči s rozšířenými duhovkami se překvapeně upnuly na Siriovi. Pak na jejich spojených dlaních, a zase na Siriovi.

„Omlouvám se za to, co jsem řekl, Charlie. Přijal jsem, protože seš atraktivní, vtipný a inteligentní muž a protože s tebou trávím rád svůj čas. A taky protože si v tento večer nedovedu představit, že bych byl jinde,“ věnoval mu drobný úsměv a vsadil by se, že mu obličej zalila červeň, protože ke svému překvapení zjistil, že na těch slovech bylo víc, než si doteď dokázal přiznat. A setrvačně zběsilý tlukot jeho srdce mu k tomu škodolibě asistoval.

„Neříkáš to jen proto, abych se necítil sklesle?“ Charlie na něj skepticky pohlédl.

„Ujišťuji tě, že to říkám proto, že si to opravdu myslím. A protože jsem byl idiot, když jsem si to nechtěl přiznat.“

Charlie zdvihl koutek. Dolil oběma znovu sklenice až po společensky přijatelný okraj, a pak tu svou zdvihl.

„Tak na idioty, kteří prozřeli.“

Sirius si teatrálně odfrknul, ale navzdory tomu si s mužem pobaveně přiťukl. První krize byla zažehnána, teď ještě nepodělat zbytek večera.

A zbytek života.

***

Severus Snape seděl právě za svým stolem ve sklepení, když se rozzuřeně rozrazily dveře a skrze ně do místnosti jako velká záplava vplul rozčarovaný Remus Lupin.

Všechno se odehrálo tak rychle, že si ani sám nestihl uvědomit, co že se to vlastně odehrálo. Ale aniž by stihl zaznamenat nějakou bolest, ležel svalený na zemi. Nos měl celý od krve a nad ním se s rozpřaženou pěstí skláněl Remus. Zavrčel. Působil přesně jako ten vlk, ve kterého se proměňoval každý měsíc. Působil naježeně, oči mu plály a celý se vzteky třásl. Běsnící Remus Lupin, ten samaritán za každých okolností klidný a rozvážný.

Severus ho v takovémto stavu ještě nikdy neviděl, a místo aby začal dělat něco s krvácejícím nosem, sledoval ještě v nečekaném šoku siluetu nad sebou, překvapený jeho jednáním nebyl schopný vydat ani hlásku.

Místo něj to naštěstí vyřešil Lupin, protože začal z plna hrdla na něj řvát. „Kdo si zatraceně myslíš, že seš?! Vypařit se na celé dny pryč, nikomu nic neříct, někteří lidé o tebe měli strach, i když si tak strašně odporný do sebe zahleděný parchant!“

Severus pouze zamrkal. Výčitka ještě stále nekončila.

„I když bych tě teď měl bytostně nenávidět za to, cos mi udělal. Přestože bych tě měl proklínat do dalších pokolení, přes to všechno si já pitomec dělám obavy kvůli tomu, že seš jednoduše bezohledný, nezodpovědný a egocentrický hajzl!“

„Už jsi skončil?“ dovolil si tiše pronést Snape, který nedal do hlasu tolik zášti jako obvykle.

„To si, kurva, piš, že jsem ještě neskončil!“ ještě víc popuzeně zvýšil hlas, že rezonoval celou místností, odrážel se od kamenných zdí jako bouřlivý šum a kdo ví, možná byl slyšet až ven.

„A já tě hledám všude možně, ale pán si prostě jen tak odejde! Kam, na dovolenou? Tvoji kolegové v práci měli taky o tebe obavy!“

Severus jen procedil skrz rty něco, co huhlavě zaznělo: „Nejsou to moji kolegové.“

Lupin se nadechoval k další peprné poznámce, načež se zastavil a místo toho se optal: „Cože?“

„Slyšíš dobře, nejsou to moji kolegové. Už nejsou nic. Z Akademie jsem odešel,“ prohmatal si svůj hákovitý nos, který pravděpodobně hrdinně ponese další skobovitý hrbol navíc. „Zatraceně, asi si mi zlomil nos.“

Zdálo se, že se s tím prohlášením vlkodlak o něco víc uklidnil a sklonil se na zem k němu. Přesto si neodpustil rýpnutí, které nebylo tak úplně v jeho povaze. „Zasloužil bys daleko víc, Snape. Měl bych ti zlámat všechny končetiny, nos by byl to poslední, o co by ses staral.“

Kupodivu Snape na to nic neřekl. Pouze provinile sklopil zrak. Byl si moc dobře vědom toho, že má ten chlap pravdu. A Remus to na něm poznal taky.

„Pojď, musíme na ošetřovnu,“ natáhl k němu Nebelvír dlaň, aby mu pomohl vstát. Černovlasý muž ji bez okolků přijal, i když ten elektrizující dotek v něm způsobil ještě hlubší pocit viny. Měl by zůstat na zemi a vykrvácet. Nosem, za několik dní, přesně to by si zasloužil!

Ale nebyl by to Remus Lupin, jehož adrenalin v krvi se postupně vytrácel, aby nedonutil toho netopýra zajít za madam Pomfreyovou.

Když se téhož večera spolu vrátili do sklepení, panovalo mezi nimi dlouhé a tíživé ticho. Snape si mnul svůj už tak křivý nos a vsadil by svoje zásoby přísad na rok za to, že mu ta ženská na ošetřovně schválně nechala větší hrb uprostřed nosu, než měl doteď.

„Jak si věděl, že mě tady najdeš?“ dovolil si zeptat. Nikomu neřekl, že se vrátil do Bradavic.

„Minerva,“ řekl jednoduše vlkodlak.

„Všetečná ženská, musí do všeho strkat nos. Hotový Brumbál v sukni.“

Druhý z mužů se zamračil, ale neřekl na to nic, stejně by se jeho výtky nesetkaly s úspěchem a už bylo pozdě pokoušet se toho chlapa vychovávat. Odteď už to byl jeho boj.

„Severusi,“ pronesl místo toho a vzdychl. „Měli bychom si promluvit.“

Onyxově zbarvené duhovky se zaměřily na jeho tvář a profesorova hlava krátce pokývala. Doteď se snažil tenhle okamžik pořád oddalovat, ale věděl, že to nemělo smysl. Už samotný fakt, že si tahal domů prostituta, byl ponižující sám o sobě. Co teprve fakt, že ho nutil, aby se proměňoval v jeho exmilence? Kterého nakonec – nezáměrně a pomýleně – znásilnil? Nebyl za znásilnění pobyt v Azkabanu? Polknul. Věděl, nebo spíš tušil, že Remus by ho neudal, přesto… Při tom pomyšlení se otřásl.

„Nechtěl bys začít?“ muž v ošuntěných svršcích vyzývavě na Snapea zíral. Zřejmě očekával, že začne vysvětlovat. A Snape moc dobře věděl, jak by měl začít.

„Je mi to upřímně líto,“ zadíval se na něj.

Osvětlil svou situaci, přestože mu bylo za každé slovo trapně. Přesto to vypadalo, že Remus se svým bystrým úsudkem si už dvě a dvě dal dohromady. Byl pohublý. Vlasy protkané stříbrem byly ještě šedivější, než si pamatoval. Kruhy pod očima byly taky zřetelné. Tenhle muž měl o něj strach. A co on pro něj udělal v posledních měsících? Choval se jako bastard. Ale vždyť byl bastard celý život, co vlastně čekal? Že ho změní?

Zavřel oči a pokračoval. „Mé činy jsou neomluvitelné, ale ne nelogické. Víš sám nejlépe, jak jsem celá léta toužil něčeho dosáhnout. Uvědomuji si, že cesta, kterou jsem zvolil, byla pro nás oba velmi… Obtížná…“

„Pro nás oba, Severusi? Pro tebe obtížná nebyla.“

„Máš pravdu, pro mě obtížná nebyla. Dosáhl jsem všeho, čeho jsem chtěl. Na úkor tvé důvěry. A za to se omlouvám. Mrzí mě to,“ z jeho úst to znělo věcně.

„A co tě vlastně mrzí, to, že už ti nedůvěřuju, nebo to, že za to teď sklízíš, cos zasel? Dokážeš se vlastně vžít do pocitů druhého člověka? Jsi jako zloděj, kterého mrzí, že ho chytili při krádeži, ale kterého nemrzí krádež samotná.“

„Moc to rozebíráš, takhle jsem to přece nemyslel.“

„Víš, Severusi, když se tu tak bavíme, začínám si uvědomovat, že mi asi přestává záležet na tom, jak si to vlastně myslel. Ani nevím, proč jsem dnes přišel. Ale uznávám, že zlomit ti nos bylo dostatečné zadostiučinění.“

Snape uhnul pohledem. Na okamžik se mu přes obličej mihla jakási nevítaná emoce. „Takže co teď? Teď si půjdeme každý vlastní cestou? To jsme doteď dělali. Takže má tahle konverzace něco vůbec obnášet? Ponaučení? Nikdy se nepleť do cesty vlkodlakovi?“

„Ty sobecký šmejde, kdybys nebyl takový cynik,“ Remus se skoro až hystericky zasmál a ten smích doprovázela zoufalost.

„Řekni mi, co chceš. Jak si představuješ ideální řešení této situace… Remusi,“ nakonec pronesl profesor lektvarů a v neobvyklé žádosti vyslovil i jeho křestní jméno, což neměl ve zvyku ani, když byli ještě pár. A vypadalo to, že chce upřímně znát odpověď.

Prošedivělý muž zdvihl unaveně oči. Vzdychl, pak přešel k němu blíž, hodně blízko, dost na to, aby téměř cítili navzájem svůj dech. Pak udělal něco nečekaného. Natáhl k Severusovi svou dlaň, semkl do ní tu jeho a pevně ji stiskl. Potřepal s ní a smířlivě se pousmál, i když bylo vidět, že někde tam vzadu za tím pohledem se skrývá bolest.

„Nevím, jestli dokážeme být přátelé, ale byl bych za to rád. Teď už vím, že jako partnerům nám to nebylo souzené. Žij svůj život šťastně, Severusi. Snad budeš konečně spokojený s tím, co máš.“

Severus tam jen zkoprnělý stál a zíral, načež se k němu Remus sklonil a naposledy ho slabě políbil na ústa.

Na rozloučenou. A navždy.

Než opustil sklepení, popřál mu upřímně veselé Vánoce.

*****

A/N:

A příště už poslední kapitola, tak jsem se toho přece jen dočkala.

Revize po tolika letech proběhla, přesně jak jsem si to přála udělat už dávno. Byť jsem to trošku flákala a věřím, že tam kopa chyb zůstala, protože jsem prostě slepá a už jsem neměla tolik trpělivosti ani motivace, ale i tak myslím, že povídka dostala mnohem lepší fasádu, než v jaké byla původně zveřejněná (ale ani tak to není žádný poklad, prostě už bych ji dnes napsala úplně jinak).
Bylo vážně šílený kdysi napsat takový opus magnum, tak snad i dnes ještě někomu udělá radost (nebo taky ne).