Část druhá

John s hrůzou sledoval, jak se koule otáčí, otáčí a otáčí, ve své setrvačnosti naráží do druhé koule a obě se odkloní přímo do jamek, kam patřily. Se zatajeným dechem přihlížel zaraženě tomu, jak Todd zakončuje hru svým vítězstvím.

Do tváří se mu nahromadila všechna krev a začal lapat po dechu. Byl si naprosto jistý, že tenhle duel nemůže Todd vyhrát. Ne, že by nějak extra snil o těch nebezpečných zubech kolem svýho ptáka, ale…

„Kdes…“ zašeptal bezbranně. Tohle byla hra jeho života a on ji zvoral. Lehká panika pomalu přecházela v šok. „Kurva. Jak?“

Toddův výraz se nedal vyložit jinak než jako škodolibý. Cenil zuby a užíval si svůj moment. Ten zmatek a zděšení v Sheppardově tváři byl k nezaplacení. Přešel blíž, dostatečně natolik, aby muže vtěsnal mezi sebe a kulečníkový stůl. A John se ani nevzbouzel.

Natáhl prst se špičatým tmavým nehtem a přejel s ním po jeho lícní kosti. „Je to jen… Myslím, že tomu říkáte geometrie a fyzika. Propočty úhlů a os. Setrvačnost. Využil jsem principu zachování energie, akce, reakce a sil působících mezi hmotnými body v určitém úhlu odrazu a pod dynamickou silou. To by zvládl i úplný amatér. Stačí k tomu jen odhadnout osu souměrnosti, hmotnost koulí, zrychlení a hybnost. Ty to tak nehraješ?“

Jasně, že to do prdele takhle nehrál. Kulečník nebyl přece věda, byla to zábava! Nepřemýšlel u toho nad Newtonovými zákony. Emzák jeden vtipná, užíval si jeho mentální vivisekci.

„Teď už nejsi tak samolibý, Johne Shepparde?“

Plukovník cítil, jak mu při Toddově doteku přejel po páteři mráz. Polknul a nakonec si dovolil podívat se do vyzývavých očí, které připomínaly ty kočičí, i když měly v nynější blízkosti roztažené zornice. Ignoroval přitom způsob, jakým se o něj wraith otřel u pasu, když se ještě víc nahnul.

„Kdy?“ pokusil se znít sebejistě a nad věcí, i když mu uzel v žaludku způsoboval intenzivní nepohodlí. Nepřerušil oční kontakt. Toddův dráp se zahákl zlehka a bezbolestně o jeho klíční kost. Škádlil. John by dokonce přísahal, že předl. Ne ten dráp. Todd.

„Zítra před západem vašeho slunce odlétám s úlem na pár dní pryč. Dostav se tři hodiny před naším odletem na mateřskou loď. Budu tě horlivě očekávat.“

Sheppard nedůvěřoval svému hlasu, a tak jenom přikývl, přičemž odmítal uhnout pohledem. Už prohrál jeden souboj, jeho ego tvrdošíjně odmítalo ustoupit a utrpět porážku v dalším.

Todd odstoupil, odložil tágo do stojanu a zdvihl koutky v drzém úšklebku. „Uvidíme se zítra, Johne Shepparde.“

Vydal se plíživě až skoro neslyšně ven, zatímco se kolem něj teatrálně zavlnil nový kabát.

Johnovi dalo zatraceně moc práce, aby se zase dokázal soustředit. A v hlavě sesumíroval, co se to do hajzlu právě stalo. Vypadá to, že zítra touhle dobou už z něj bude odborník na wraithský nádobíčko.

***

Pomalu se blížil dohodnutý čas. John přecházel po své ubikaci ze strany na stranu a snažil se v sobě potlačit hotovou erupci emocí. Ne, že by přímo ztrácel nervy, na to byl moc hrdý jedinec s touhou všem dokázat, že se ničeho nezalekne. Ale tak nějak na něj začalo doléhat, do jakého průseru se to vlastně zase dostal. A že jich za ty roky bylo nespočet, tenhle je převyšoval. Možná trochu na jiné úrovni, ale třeba major Lorne by se do takový patálie určitě nikdy nedostal. Lorne totiž věděl, kdy má držet hubu.

Převlíkl se z vojenského oblečení do civilu. Přišlo mu divné a nepřístojné, aby šel vykouřit wraithovi v pracovní uniformě. Jako by tím snad reprezentoval planetu Zemi. Převlíkl se asi třikrát, vůbec netušil proč. Co si vůbec lidi oblíkají, když jdou někomu vyhulit po prohrané sázce? Existuje na to precedens?

Nakonec to vyhrály volné džíny a ležérní tmavé triko s límečkem. Když už měl dělat… No, ty věci s Toddem… Tak ať se aspoň cítí pohodlně a vypadá u toho zároveň dobře. Ne snad, že by se chystal na rande, sakra práce. Todda jeho hadry stejně nebudou zajímat.

Proč jen byl hergot tak nafoukaný?

Zapípal jeho osobní komunikátor. Takový malý Rodneyho technický zázrak propojující dorozumívání Atlantis s Toddovou posádkou. Prostřednictvím toho zařízení si John s komandérem občas mohli vyměnit několik zpráv. Vytáhl ho z kapsy kalhot a srdce se mu v dvojitém taktu rozbušilo. Potily se mu prsty, ale to Todd na druhé straně komunikačního šumu nemohl tušit.

Přečetl si text, ve kterém jednoduše stálo: Nebudu tě soudit, když naši dnešní schůzku nestihneš, Johne Shepparde.

Překvapil sám sebe, když si uvědomil, že ho ten vzkaz rozčílil. Todd ho přece neměl nikdy za sraba, proč by s tím začínal teď? Při té představě se cítil daleko hůř, než kdyby si měl odřít kolena. Očekával od mimozemšťana výsměch a popichování, ne snad nějaký pochybný soucit (o kterém si ani nebyl jistý, jestli je ho vůbec schopný) a možnost ze všeho vycouvat. Todd by ho samozřejmě do ničeho nenutil, ale mít s ním takové pochopení – to se mu zvlášť dvakrát nepodobalo.

Pokud by teď Sheppard vzal zpátečku, bylo by to, jako by narušil to křehké spojení mezi nimi, ten podivnej smír a spojenectví. Přátelství, na kterém pracovali.

Na tohle patrně neexistovaly žádné regule, které počítaly s paktem o výměně tělních tekutin, ale stejně… Pokud by to vzdal, pravděpodobně by to znamenalo konec té jejich návykové hry, u které se bavil víc, než byl ochotný přiznat.

Semkl pevně čelist a prsty se mu hbitě rozutekly po klávesách přístroje. Prohrát umí každý blbec. Platí, jak jsme se domluvili. A dal odeslat.

***

Netušeně se vyhnul strážím i ostatním přítomným spojencům. Zdálo se to být až podezřelé, že se nenápadně dostal na můstek, ale nestěžoval si. Dost možná v tom měl prsty Todd. Nicméně čím méně očí, tím lépe.

Todd už čekal v křesle. Držel v ruce něco, co se notně podobalo tabletu, jen designem a technologicky se lišil od toho lidského. John si i s odstupem několika yardů všiml nemnoha digitálních teček na jeho displeji, velitel zřejmě zpovzdálí sledoval díky echolokačním senzorům pohyb jeho flotily na orbitě.

Zvedl od tabletu oči, a kdyby měl obočí, určitě by zvedl i to. „Jdeš brzy, Johne Shepparde. Jsi tak dychtivý?“

„Dychtivý mít to celý za sebou,“ odsekl, ale v jeho hlase bylo dost škádlivého podtónu na to, aby bylo patrné, že je to konsensuální a nenásilné, přestože šlo o výsledek vystupňované sázky.

Todd si odfrknul a odložil tablet stranou.

Úlisně si přeměřil člověkovu figuru od hlavy až k patě. „Tolik spěchu. Nemáš v úmyslu si vychutnat první felaci ve svém živote a něco se při tom přiučit?“

John obrátil oči v sloup. „Ale prosím tebe, nebudeš první, komu jsem vykouřil péro.“

Oči se se zájmem zaleskly: „Velmi dobře.“

„Jo, to a taky… No nic,“ ulevil hlasivkám odkašláním a předstíral sebevědomí, které mu ale popravdě zrovna chybělo. „Prostě si nemusíš připadat nějak výjimečně, Todde, je to brnkačka. Je to jako jezdit na kole.“

Nakloněná bělovlasá hlava indikovala neznalost kontextu. Wraithi měli křižníky, šipky, průzkumné lodě, ale nic tak banálního jako je kolo. Todd to nechal být, ostatně význam toho slova byl v aktuální situaci irelevantní.

„To by mě ani ve snu nenapadlo,“ pronesl nakonec.

Opět se na něj zaměřil se svým pichlavým pohledem, přičemž roztáhl v křesle nohy. Až teď si John všiml, že na sobě neměl svůj ikonický kabát, ale byl takříkajíc nalehko. Usmál se způsobem, kvůli kterému plukovníkovi naskočila po těle husí kůže. V očekávání toho nejhoršího se ještě ošil, než prostorem zavibroval sytý baryton.

„Tak pojď blíž, Johne Shepparde, abychom mohli konečně začít. Nemáme na to celý den.“