Část první

Sheppard si nebyl jistý, jak nazvat tu divnou věc mezi ním a Toddem. Nebylo to tak docela přátelství, ale po návratu Atlantis do Paegasu už to nepochybně nebylo ani nepřátelství. Todd v minulosti nejednou jemu a jeho lidem prokázal laskavost a hodil se jako užitečný spojenec. A i když to kardinálně podělal, když málem celou posádku Daidalu poslal na smrt, měli taky díky němu několik plně nabitých ZPM. Následující dva roky byl ochotný to zase všechno odčinit, takže se navzájem pokoušeli znovu vybudovat ztracenou důvěru. A každým uplynulým rokem se jejich spolupráce zdála být efektivnější, vlivnější a překvapivě zábavnější.

Takže byli spojenci. Nebo to možná bylo víc, než spojenectví. John si byl docela jistý, že spojenci spolu tak často netráví večery s pivem v ruce. Teda jen John měl pivo v ruce… Todd měl jen tu ruku. Ta vlastně dost jako ekvivalent stačila. I když už se s ní vzhledem k nové verzi retroviru nemusel krmit na lidech, pokud nechtěl. A Todd nechtěl. Teda tvrdil to.
Ale se spojenci jen tak nepopíjíte pivo a nepojídáte brambůrky. A určitě se s nimi nesázíte a negradujete mezi sebou soutěživost. Ať už zdravou nebo nezdravou.

Začalo to vlastně úplně nevinně. Dohadovali se o tom, kolikrát Rodney urazí Zelenku, zatímco spolu pracovali na posílení štítů Atlantis. Nešlo o peníze, ostatně co by wraith dělal s poctivými americkými dolary, a naopak jak by asi Todd Sheppardovi tu sázku zaplatil. Roky života navíc? Dar života nebo ne, dík, ale jednou stačilo.

Šlo o malé nebo občas i větší užitečné služby. Jako třeba, že John veliteli zařídil na základně Antiků vlastní pokoj namísto neosobní cely, kdykoliv byl na diplomatické návštěvě. Tak tomu říkali. Nebo když Todd plukovníkovi poskytl mimozemské a ne zrovna legální informace. Zkrátka kdo prohrál, splácel dluh.

Sem tam si nosili rádoby vtipné suvenýry z podniknutých misí, nebo si vypomohli s technologiemi. Na Shepparda jednou v jeho ložnici čekal kus zkamenělé ruky. Wraithí ruky. Té krmící, aby byl přesný. S rozšklebeným otvorem. Přímo uprostřed jeho postele. Na oplátku za to Toddovi v nestřežené chvíli podstrčil do kapsy kabátu kus hnoje, který poctivě ukradl z botanické části atlantským vědcům. Todd nakonec musel svůj - za každých okolností dramaticky vyhlížející - ohoz zničit, protože ten zápach nešlo nijak zneškodnit. Očividně s materiálem, ze kterého byl (a že by se John vsadil, že šlo o organický kus mateřské lodi) dost nečekaně reagoval.

Sem tam, když prohrál, donutil Todd Shepparda, aby mu dělal den nebo dva společnost na jeho úlu. Obklopený ochočenými a poslušnými wraithy se nicméně ani tak necítil dvakrát příjemně. A moc dobře na svém spojenci viděl, jak si nepohodlí člověka škodolibě užívá. Stejně jako jeho nový zástupce, kterému začal John přezdívat Randy, protože měl nad rtem tetování, které připomínalo knír. Rozhodně mu jednou bude muset pustit South park.

Celé to jejich hašteření bylo až nepatřičně zábavné. A nevhodné. To při nejmenším. Todd byl sice kdysi jejich nepřítel, ale zdálo se, že tentokrát hrál fér a přizpůsoboval se. John si to užíval, přestože to byl často on, kdo musel oplácet tyhle nevinné laskavosti.

***

Naučili Todda hrát kulečník. On a Lorne. To neměli dělat. Kdo měl tušit, že byl takový přirozený talent, i když většinu času jen sledoval jejich hru.

Ten večer měl Sheppard trochu upito a tím spíš mu žilami koloval adrenalin jako nikdy. A byl si jistý sám sebou. Nějaký nezkušený wraith ho přece nikdy nemohl porazit v biliáru.

„Krátkou hru?“ naklonil hlavu ke kulečníkovému stolu a upil z hrdla lahve.

Todd zdvihl obočí a na jeho sinalé tváři se objevil typický úšklebek, při kterém byly vidět jeho našedlé zašpičatělé zuby. „Netřeba se ptát, Johne Shepparde.“

Následoval člověka, popadl dvě tága a nechal Shepparda, aby nachystal koule na zelené plátno.

„Co kdybychom to udělali zajímavější?“ nadhodil pohroužený plukovník a snažil se přitom neprozradit svoje počínající nadšení. Bylo to jako adrenalinový sport.

Toddova grimasa se ještě víc roztáhla, protože měl naprosto jasno v tom, kam tím jeho lidský kolega míří. „Dobrá tedy. Ale nesázej nic hodnotného, mohl bys prohrát.“

John se zasmál a než stačil vyfiltrovat myšlenky, pusa byla rychlejší: „Bez obav, jsem v tom zatraceně dobrý. Vsadil bych svůj život.“

„Vskutku jsi, Johne Shepparde?“

„Jo, to teda jsem. Lepší než ty.“

Todd zapředl hlasem: „Vážně?“

„Jo, Todde, vážně. Možná bys měl zavčasu vycouvat,“ odfrknul si. Netrávil většinu mládí a času v armádě jen hraním hazardních her, ale v kulečníku byl zatraceně nepřekonatelný a o svých schopnostech vůbec nepochyboval. Ani Toddův nafoukaný výraz ho neobral o opodstatněné sebevědomí.

Zase se ozval ten vibrující hluboký hlas. „Co jsi ochotný na to tedy vsadit?“

John se nonšalantně opřel o roh stolu s tágem v ruce. Pokrčil rameny. „Cokoliv.“

V těch žlutých očích se zalesklo. Naklonil se k menšímu muži ze své výšky a zúžil prostor mezi nimi, načež Johnovi do ucha pronesl: „Co takto vzájemná orální výpomoc?“

Zamrkal, ale nenechal se vyvést z míry, ani se od Todda příliš neodtáhl, když to se smíchem kontroval: „Jako že si ho navzájem přeblafneme? Netušil jsem, že tohle wraithové taky dělaj. S těmi vašimi zuby a tak…“

„Nevíš toho o wraithech pořád hodně, Johne Shepparde. Takže platí?“

Plukovníkova tvář byla lehce zarudlá, těžko říct, jestli za to mohla zvýšená hladina alkoholu v krvi, nebo snad nečekaný ostych. Todd navrhnul tuhle alternativu v podstatě jen proto, aby si Shepparda dobíral. Přiměl ho, aby se kroutil jako červ v hlíně, a aby si uvědomil, že dávat cokoliv sebevědomě všanc je hloupá pošetilost. Vlastně ani neměl ponětí, čemu Sheppard v osobním životě dával přednost. Tedy pokud šlo o lidi. Nikdy ho s nikým neviděl, co se poznali.

Proto ho tolik překvapilo, když přišla od něj odhodlaná odpověď. Zejména i proto, že mu nevadila jejich mezidruhová odlišnost.

„Platí.“

„Ruku na to?“ zazubil se mimozemšťan a k jeho překvapení John nabízenou krmící dlaň beze strachu přijal. To už chtělo značnou dávku důvěry, která wraitha vcelku mile překvapila. Tenhle člověk ho nikdy nepřestane překvapovat. A nejen svým odhodláním a odvahou. Někdy to byla jen čirá nerozumnost a ješitnost, ale kdo byl, aby zahazoval tyhle jedinečné šance.

„Nějaký podmínky?“ zeptal se John a snažil se držet kontrolu nad svým lehce kolísavým hlasem.

Todd zauvažoval, přičemž zkušeně začal křídovat špičku tága jako by to dělal běžně. „Kdo prohraje, musí toho druhého uspokojit až k samotnému vrcholu.“

„A musí to všechno spolykat,“ doplnil energicky Todda.

Ten se znovu zazubil, rozpolcený mezi samolibým potěšením a obdivem. Skoro to vypadlo, jako by se na to Sheppard těšil.

„Ještě nějaký další požadavky? Jako třeba kdy, kde a jak?“ převzal od svého zeleného spojence křídu a přichystal si vlastní nástroj. Vypitou láhev od piva odložil bokem.

Deset tisíc let starý predátor se v něm nezapřel, když zlomyslně opáčil: „Uspokojíš mě na mé mateřské lodi. Zatímco budu sedět ve velitelském křesle na můstku. A ty budeš pode mnou klečet na kolenou a dívat se mi do očí.“

Dobře, ta představa se Johnovi v tuhle chvíli nejevila až tak odporná, když si mimoděk musel upravit kalhoty těsné v rozkroku.

Bez debat byl teď rudý ve tváři a nebylo to alkoholem. „Až vyhraju, vykouříš mi v jumperu, jakmile budeme na oběžný dráze. A rozhodně nebudeš kousat.“

Zasmál se.

Zasmáli se oba.

Tohle bude ještě zajímavá hra.

„Dobrá tedy. Ať vyhraje ten lepší, Johne Shepparde,“ zatrylkoval.