Sexuální praktiky pozemšťanů - 2. kapitola

 

 

Sherlock stál před krbem a v dlani třímal svého přítele.

 

 

Tedy, přesněji řečeno, v dlani třímal lebku, se kterou sdílel tolik let neopětované dialogy, které se odehrávaly pouze v jeho paláci mysli. Ruku měl nataženou vpřed, zatímco lebeční důlky se zpříma dívaly do tváře detektiva.

Lebka snad jako by něco pronesla, protože Sherlock se k ní naklonil, v očekávání odpovědi na nahlas nevyřčené.

V ten samý moment do místnosti vstoupil John Watson, ověšený taškami z Tesca, zpříma se zadíval na figuru stojící u krbu, držící lebku jako slovutný kralevic dánský.

 

 

„Být, či nebýt? To je oč tu běží… Je důstojnější zapřít se a snášet surovost osudu a jeho rány…“ pronesl automaticky a zasmál se sám sobě, zatímco odnesl nákup do kuchyně na pult.

 

Bylo to týden od té inkriminované návštěvy obchodu pro dospělé a John doufal, jak jen to šlo, že Sherlock celý ten svůj nápad s experimentováním vytěsní. Ale znal ho příliš na to, aby věděl, že poslední dny byly jen tak zvaným tichem před bouří.

 

 

Sherlock se ohlédl za rameno, na okamžik byl překvapený Johnovou přítomností. Vlastně měl za to, že byl celou tu dobu tady s ním, kdy odešel?

 

 

 „Uchyluješ se k násilí, Johne, znamená to tedy, že tě ten pankreas v lednici rozladil? Nebo jsi stále popuzen mou žádostí o spolupráci na novém experimentu v oblastech koitu, sexuálních deviací a jejich využití?“

„Cože?“ Doktor se na okamžik zarazil, dost často se stávalo, že ze Sherlockových úst vycházela slova, co postrádala nějaký smysl (alespoň pro běžné smrtelníky nepolíbené Bohem), ale protentokrát si jejich obsah musel opravdu v hlavě přehrát několikrát. „Jakej pankreas? Ne, nic neříkej. Nechci to vědět. A ten zbytek taky ignoruju.“

 

 

Dno konzervy se rozeznělo o pult.

 

 

„Hm. Tak jsem tedy učinil něco jiného, co v tobě vyvolalo touhu mě uhodit?“ zadíval se na menšího muže Sherlock a hned na to se na pár vteřin znovu podíval na lebku s podivným šklebem na rtech. Ten výraz jasně věstil, že další nepatřičná myšlenka prolétla detektivovou hlavou.

Pronesl tiše k lebce „Násilné podněty byly v nemálo případech označeny objekty za přijatelný ne-li žádoucí stimulant.“

„Proboha, Sherlocku, o čem to mluvíš? Proč bych tě měl uhodit?“

„Vždyť si to právě říkal. Bít, či nebít… Snažím se přijít na to, co…“ položil si dlaň na bradu v příznačném gestu, které tolik potvrzovalo jeho tápání po vědění a informacích, ačkoliv to stále vypadalo, že ho zaujala myšlenka využití násilí k něčemu jinému. „Řekl ti něco Lestrade? Z nějakého důvodu se zdají mé dedukce nedostatečné…“

„Tys vymazal Shakespeara? Vážně?“ skočil mu do řeči John dřív, než Sherlock stihl dokončit myšlenku nebo cokoliv, co by vůbec mělo následovat. Stál zaraženě u kuchyňského pultu, nákup stále nevybalený a sledoval detektiva zpovzdálí. Zamrkal.

„Koho?“

„Hamleta.“

„To je nějaký náš soused?“

„Zapomeň na to.“

„To nepůjde, Johne. Je to jako se sluneční soustavou. Aniž bych tušil, o čem je řeč, napíšeš o tom na svém blogu. A má pověst bude zase o něco pochybnější.“

„Tvá pověst je pochybná od samého začátku. A vůbec jako by tě zajímala nějaká tvá pověst. Tvá pověst zajímá víc mě, než tebe,“ odfrknul si doktor. Sherlock na to nereagoval, což bylo samo o sobě dost zvláštní.

Pak za hlubokého ticha John zase vydechnul a navázal: „Ale to nic. Je to jen příběh muže, který se zabývá otázkami lidské existence a předstírá šílenství, nebo je možná šílený sám… Prahne po pomstě a sám je terčem úkladných plánů svého nepřítele, “ ohlédnul se a zdvihnul pobaveně koutek úst a jedno z obočí, zatímco si přeměřil vysokého bruneta. „Jako bych ten scénář už někde viděl, kruci. Nepřipomíná ti to nic?“

„To byl náš klient nebo je to jeden z tvých příběhů, které si tolik romantizuješ?“

„Jsem moc hladovej na to, abych tohle teď řešil, vážně,“ vytáhl z tašky košík s rajčaty, na nichž se hodlal pomstít světu za křivdy, které byly napáchány na obecných znalostech Sherlocka Holmese. Máchl nožem a jedno z nich rozdělil vejpůl. Šťávy z něj stekly po okrajích až na dřevěné prkno. Byla to aspoň nějaká satisfakce, zatímco pankreaty v různých fázích rozkladu si lebedily na dně lednice hned vedle potravin, které snad byly zatím k jídlu a nepostihla je nějaká podivná nákaza.

John by se vůbec nedivil, kdyby Sherlock doma vypěstoval a vyvinul kmenové buňky s ptačí chřipkou nebo by u nich vypukl rovnou další velký londýnský mor.

 

 

Sherlock Johna na malý okamžik sledoval, jako by v samotném pohybu jeho rukou vyhledával jasné důkazy k nevyřčeným výčitkám, jejichž existence by byla nasycena jakousi formou sentimentu, kterou nikdy nebude plně chápat.

Nakonec Johnovu poznámku nechal být, otočil se ke krbu, aby odložil lebku s úctyhodnou opatrností na jeho okraj a přešel k pultu do kuchyně.

Vytáhl další nůž a vyhrnul si rukávy.

 

 

John ho zmateně sledoval. „Co to děláš?“

„To je snad očividné, Johne. Chystám se ti pomoci s přípravou jídla, které mě stejně budeš nutit sníst i veskrze můj protest. Na oplátku za tvou pomoc, kterou jsi mi přislíbil při mém experimentu. Zkracuji tímto dobu mezi těmito činnostmi, aby byl náš společný čas využit více efektivně a promptně.“

„Já… uh. Jo, no, to není nutný, Sherlocku, vážně. Už jsem to slíbil, nevykroutím se z toho, nemusíš mi pomáhat.“

„Chci,“ ozvalo se tiše z úst detektiva a John se na okamžik napnul v ramenou. Nebylo to slovo, které by jeho spolubydlící často říkal. Vlastně si nevzpomínal, že by ho slyšel v jakémkoliv kontextu Sherlocka kdykoliv říct. „Jak jsem říkal,“ dodal hlasitěji, „je to více efektivní.“

„Fajn. Ale svou porci stejně sníš.“

„Ovšem.“

„A umyješ si před jídlem ruce.“

„Jak řekneš, Johne.“

„Fajn.“

„Výtečně.“

„A krájej ta rajčata na menší kusy!“

 

 

 

 

***

 

 

 

 

John seděl rozvalený na křesle a po vydatné večeři se oddával příjemnému nicnedělání a klidu.

Sledoval, jak se Sherlock – protahující se jako kočka a s nadšeným výrazem ve tváři – na pár vteřin ztratil v kuchyni, a pak za dveřmi svého pokoje.

 

Netrvalo to ani minutu a Sherlock, zavinutý do svého modrého županu, v pyžamových kalhotách a v bílém triku, se jistým a svérázným krokem vrátil zpátky, s propalujícím pohledem vyhledal tvář doktora Watsona. Bosé nohy v celém jeho vzezření působily až podivně lascivně.

 

 

Sherlock v ruce třímal tu samou igelitovou tašku, kterou si odnesl z jistého nechvalně známého obchodu před několika dny.

 

 

A John se v tentýž moment trhaně nadechl, protože igelitovou tašku hned poznal. Mozek mu na pár vteřin vypnul a srdce vynechalo pár úderů. Bylo to tady. Experiment, který doufal, že Sherlock vymaže ze svého diáře, se teď se vším všudy hlásil o hlavní slovo.

Ne, že by mu to před večeří nepřipomněl.

A kdyby to přece jen ještě náhodou John znovu zapomněl, tak Sherlock mávající mu pár vteřin nějakou křiklavou hračkou přímo před tváří, mu to jednoznačně a bez pochyb připomněl.

John odevzdaně vzdychl. Z tohohle se už nemohl vyvléknout a navíc Sherlockovi řekl, že se z toho nevykroutí, přestože začínal mít obavy a jisté neblahé předtuchy, že celý tento tyátr bude komplikovanější, než vůbec působil.

 

 

„Je ti doufám jasné, Sherlocku, že obsah té tašky vydá na další tři životy,“ pokusil se zavtipkovat, ale odpověď, kterou z toho vytěžil, mu moc na náladě nepřidala.

„To vůbec nevadí, Johne, můj experiment není nijak časově omezený. Jsem ochoten se této tématice věnovat do doby, než plně nepochopím její podstatu.“

Sherlock na chvíli odešel do kuchyně s jedním z koupených předmětů a začal na pultu prohledávat nádobí.

 

 

Ale já jsem do prdele nesouhlasil s tím, že se jí budu věnovat taky tak dlouho! „Co to děláš?“

„Ah, hledám nějakou adekvátně rozměrnou nádobu vhodnou k varu, do které bych mohl vložit tuto pomůcku,“ nakonec Sherlock zpod dřezu vytáhl hliníkový hrnec a vložil do něj předmět, který vypadal jako velká mrkev z plastu na hraní. Až na to, že byla určena k jinému druhu hraní, jak bylo vidno. A že to zřejmě vůbec nebyla mrkev.

To by měla na vrcholu stonek přece!

„A to děláš protože…?“ zkusil to pomalu John, který s pomalu se rodící rozmrzelostí sledoval, jak Sherlock do hrnce napouštěl vodu a stavěl ho na jeden z hořáků na plotně. S předmětem doličným přímo uvnitř, což Johna mátlo ještě víc.

„No tak udržuj krok, Johne. Jedná se přece o borosilikátové sklo. To je očividné! Oproti běžnému elastomeru je tento materiál z pyrexu schopný se ohřát nebo zmrazit bez jakéhokoliv narušení povrchu a poničení jeho struktury.“

Očividné! „No fajn… A ty to děláš, protože…?“

„Protože průnik perineem bývá příjemnější, je-li penetrující předmět minimálně lidské teploty. Je dokázáno, že svalstvo při těchto podmínkách prokazuje větší uvolněnost a potýká se tak i s menším nátlakem, než by se na první pohled mohlo zdát. Tato pomůcka je vyrobena tak, aby dokonale asimilovala lidské genitálie, nejen svou teplotou. Pochopitelně rozdíl je pak v jejich samotné tvrdosti, ale i to je vcelku přizpůsobivý faktor v ohledu na jiné předměty s podobnou funkcí.“

 

 

Teď už ho John sledoval s neskrývaným šokem, přeskočil rostoucí paniku a zakončil to rovnou čirým děsem.  Rty pootevřené dokořán a duhovky dokonale rozšířené. Tepna na jeho krku zběsile bušila, snad jako by v tom nastalém tichu byla dokonce slyšet. John ji rozhodně slyšel!

A on sám doslova zkameněl na místě a zaryl prsty do opěrek svého křesla, až mu klouby zbělaly.

 

 

Sherlock, který si ani nemusel dedukovat, co se asi jeho příteli honí myslí, protože řeč jeho těla mluvila jasně za něj, prostě jen dodal: „Neměj obavy, Johne. Tento experiment nehodlám aplikovat přímo na tobě. Pak bych přece ze zkušenosti nemohl posoudit, co v lidech vyvolává chuť se této oblasti opakovaně věnovat.“

„Počkej, počkej. Ty chceš říct, že ty si chceš… Že budeš… Že si… Ježíšimarjakristepane.“

To bychom měli k empirickým základům experimentů. Já jsem ale idiot.

„Vypadáš rozrušeně. Domluvili jsme se přeci, že mi s tím pomůžeš a také si souhlasil s tím, že mi budeš zkušeným rádcem a asistentem.“

Takhle se tomu teď říká? Zkušený rádce a asistent? „Sherlocku… Já, poslyš, co vlastně ode mě očekáváš, že budu dělat?“

 

 

Divoká představivost doktora, který toho za život zažil ve své praxi možná víc, než by sám chtěl, se rozeběhla směry, které mu poskytly dokonale detailní představy o jeho obnaženém spolubydlícím, který si opakovaně do svého zadku strká vibrátory a sténá u toho blahem, zatímco se mu tváře zalívají červení a vlasy potem. Vzrušený pohled směřující k Johnovi, který zapisuje do tabulek něco ve smyslu velmi uspokojivé – 9/10, byl jen nuceným doplňkem celé té fantazie, která nebrala konce. Sakra!

John znovu trhaně vydechl a celý se otřepal. Jistá část jeho anatomie to uznala za poměrně zajímavou možnost a těšila se na její realizaci.

A John se nad tím doslova zastyděl. A zároveň ho celá tahle situace začínala značně frustrovat. Netušil, jestli nad ním vítězí víc vztek, stud nebo obavy, ale všechny ty emoce dohromady vyvařily pomyslnou polévku nevalné chuti a přísad.

 

 

„Je to zcela prosté, můj drahý Watsone. V notebooku na stole mám otevřené tabulky s rozličnými parametry. Budeš se mnou analyzovat výsledky a zapisovat je podle postupných bodů a relevantních situací. V případě nutné asistence tě požádám o pomoc. Očividně.“

 

 

John hlasitě polknul. Takže jeho představy mapovaly skutečnou podstatu. Sakra práce. On bude Sherlocka bodovat, zatímco si před ním bude honit? Co si bude tu skleněnou pseudomrkev strkat do zadku?!

 

Nahé, zpocené tělo vzdychající a toužící po uspokojení. Srdce bušící, rty občasně skousnuté zuby. Dlaň v pravidelném pohybu směřující k… A DOST!

 

 

„Očividně…,“ pronesl nakonec nahlas John s nevolí, spíš to slovo až pronesl s na povrch bublajícím vztekem a zavrčením. To slovo, které začínal nesnášet a které se tolikrát opakovalo v situacích, kterým neuměl oponovat. Neuměl nebo nechtěl?  Vždy obnášelo přece něco, co mu nebylo zrovna v danou chvíli po chuti.  Nebo někdy možná až příliš a nechtěl si to přiznat nahlas! ON-NEBYL-DO-PRDELE-GAY! Nebyl.  Ne a ne a ne!
„Co přesně znamená nutná asistence, Sherlocku?“

„V tuto chvíli nic konkrétního. Nejsem obeznámen s funkcemi veškerých dostupných pomůcek, budeš mi muset pomoct s jejich využitím v praxi, tedy s velkou pravděpodobností. Možná budeme muset improvizovat, ale plně ti v tomto důvěřuji, ty mě určitě nezklameš.“

 

 

Znovu se ozvalo to podivné zavrčení z Johnových úst, tentokrát o třídu výrazněji, ale Sherlock ho ignoroval a zamířil ke svým hračkám, zatímco jedna z nich se prozatím hezky vyhřívala na plotně v hrnci a pomalu se dostávala k bodu varu.

John si prohrábl svými prsty frustrovaně vlasy a semkl pevně rty, zadržoval mezi nimi chuť vyřvat všechny vulgární výrazy, které ho do té doby napadly. Někdy i dvakrát. Kdyby mohl, stočil by se jako zkopaný pes do klubíčka v rohu a schoval by si hlavu.

V hlavě mu opakovaně rezonovala poslední slova: Ty mě určitě nezklameš.

Podělaný spolubydlení se zatraceným Sherlockem Holmesem!

 

„Mezitím, co ses tady snažil sám sebe přesvědčit o své vlastní nezúčastněnosti, Johne, stihl jsem se dostatečně připravit.“

„Připravit? Myslíš jako, žes…“

„Hygiena. Ta je pochopitelně nutná, jako doktor to sám musíš vědět nejlépe,“ Sherlock ze sebe začal shazovat modrý župan. Položil ho na opěrku vlastního křesla a prozatím si nechal na sobě triko a kalhoty od pyžama. Obnažené paže se pochlubily neočekávaně pevnými a výraznými svaly, které by zřejmě nikdo nečekal.

Poodešel ke stolu napříč pokojem, kde také ležela igelitová taška, a začal se v ní prohrabovat. S vědeckým selektováním se probíral dostupnými předměty, jako by zkoumal, u kterého bude nejefektivnější začít. Nakonec jich pár vyložil na stůl a do svých dlaní uchopil dvě lahvičky s gelem.

 

 

Podíval se na Johna: „Možná bychom se mohli přesunout k pohovce, Johne, co říkáš. Bude to pro nás oba více pohodlné a budeš se moci u stolu lépe věnovat tabulkám na mém notebooku a sledovat detailněji samotný proces. Zatímco já budu moci volit vhodnější polohy pro své experimentování.“

 

 

Johnův mozek definitivně vypnul.

Musel. Ztratil schopnost kognitivní funkce. Zvládl na Sherlockův poznatek na pár vteřin pouze vydechnout a nakrčit obočí. A pak zkrátka jen zíral.

Zatraceně. Měl by se k tomu postavit jako chlap! Byl to jen experiment. Nebyla třeba se cítit rozpačitě. Sherlock celou věc určitě nevnímal jako něco nevhodného nebo ponižujícího. Byl to Sherlock Holmes, zítra jistě dnešní poznatky přirovná ke dvěma stům třiceti třem druhům alergenů, nebo co on věděl, možná k nějakým formám odolnosti bavlny proti hořlavinám nebo čemu se to vlastně věnoval, když Johnovi nedávno zapálil svetr v rámci vědy, jak sám poznamenal.

 

 

A John se nakonec vzdal. Podal demisi. Hodil bílý ručník do ringu. Poddal se vtíravé myšlence, že psychické a fyzické mučení je přece vždycky prima. Hodil za hlavu všechny pochybnosti a rozpaky, a aniž by vůbec zareagoval slovy nebo zvuky, o pár úderů srdce později se zvedl ze svého křesla a přešel poslušně rovnou k pohovce, na kterou se usadil a odkud pozoroval, co bude následovat.

 

 

„Výtečně. V tom případě bychom mohli začít,“ Sherlock držící dvě různé lahvičky s gelem se na Johna usmál a s vepsaným otazníkem v očích se vážně optal, „dám na radu lékaře. Jaký myslíš, že bude nejvhodnější lubrikační gel, Johne? Na bázi vody nebo na bázi silikonu? Četl jsem, že jsou v tom jisté rozdíly, ale nemohu to posoudit z praxe. Pro mé potřeby by byla ideální kombinace obojího, ale nejsem si jist, jestli je možné takto experimentovat? Nezměnilo by to některé z daných parametrů a vzorců při běžných kopulačních zvycích? Jsou na to vůbec nějaká daná kritéria?“

 

 

Jen Sherlock Holmes dokáže minuty mluvit o lubrikačním gelu jako o součásti kopulačních parametrů a užitých vzorcích. Prolítlo Johnovi hlavou. „Ehm. Co přesně tě na tom zaráží?“

 

 

Detektiv se zatvářil zcela vážně a zahloubaně, než znovu nahlas promluvil. „Vodní lubrikační gely jsou spíše vhodné pro penetrující heterosexuální akt, při němž jsou přítomny i jiné tělní tekutiny, anebo při použití erotických pomůcek jako jsou vibrátory, anální kolíky nebo syntetické vagíny. Ale během deseti minut ztrácejí konzistenci a zasychají, takže je třeba je častěji obnovovat. Pro potřeby orálního sexu se vyrábějí také ochucené. Tento například je s příchutí medu, velmi mě ta možnost zaujala, otestoval jsem ho a je téměř chuťově zaměnitelný s opravdovým medem, když odignoruješ jisté faktory, které mu oproti medu pochopitelně schází,“ na chvíli se zamyslel, a pak mimoděk dodal, „zajímalo by mě, jak by například chutnal s toustem. Věděl jsi, že do těchto ochucených gelů přidávají opravdový cukr, aby podpořili pravost chuti? V jistém ohledu je to ale velmi nepraktické, neboť jak jistě víš, cukr kvasí a při neopatrné postkoitální hygieně by se mohly v oblastech genitálií vytvořit nepříjemné záněty.“

 

 

Johnova představivost se dostala za tak tenkou čáru, že mu pobídla představu Sherlocka honícího si umělou vagínou, zatímco jedl toust s medově chutnajícím lubrikačním gelem. Zatraceně. Tohle celé bylo naprosto špatně, tak moc moc špatně, tak moc nemravně špatně. A on začínal mít pocit, že si to snad i užívá. Jak dlouho mu trvalo, než přešel tenhle most? Hodinu?

 

 

„Namísto toho gely na bázi silikonu jsou vhodnější například pro anální penetraci kvůli dlouhotrvající viskozitě, téměř nevysychají, ale mohou poškodit povrch erotických pomůcek,“ pokračoval Sherlock dál jako by analyzoval chemický proces vazeb adice, cyklických molekul s navázáním na vazby atomů sigma. Hotová organická chemie a funkce lubrikačních gelů v jejím čele. „Takže co myslíš ty?“

 

 

John si nemyslel nic. John nemyslel. John měl pocit, že synapse jeho neuronů už totálně rezignovaly. Vzaly si dovolenou, odtančily vesele někam, kde byla větší zábava. A s jistotou mohl určit, že to nebylo v jeho hlavě. Tam to totiž teď zelo naprostou prázdnotou.

Prostě nakonec jen ukázal prstem na první věc, která k němu byla blíž.

 

 

„Takže myslíš, že bych měl zkusit ten silikonový. Zřejmě máš pravdu, je to více praktické. Ostatně poškození pomůcek je přijatelná ztráta za cenu vědy.“

 

 

Doktor by teď souhlasil už zřejmě s čímkoliv. A rozhodně se to nemohlo týkat jeho ztrácející se soudnosti…

 

 

Vysoký brunet s kudrnami přes čelo odložil obě dvě lahvičky na stůl vedle laptopu a pomalu ze sebe začal sundávat zbytek svršků. Bílé triko přes hlavu a John mohl spatřit souhru trapézových svalů, jak se protančily liniemi pod bledou kůží.

Už dříve měl tu možnost Sherlocka vidět bez trika nebo košile, zejména když mu ošetřoval rány po divočejších případech, ale nikdy dříve ten pohled nebyl tak… Intimní.

Erotický.

Nakonec před ním jeho spolubydlící zůstal stát naprosto obnažený. Ošacený pouze do metrů své vlastní smetanové kůže a občasného kontrastujícího ochlupení v intimních partiích. A že se některé zdály být dost lákavé.

 

 

Bývalý voják se snažil tvářit netečně a profesionálně. Sherlock určitě nebyl první chlap, kterého viděl, jak ho takříkajíc Pánbůh stvořil. Ale i tak mu unikl jeden nebo dva obdivné pohledy, které rozhodně naopak neunikly Sherlockově pozornosti.

Sherlock se pohodlně uvelebil na druhém okraji pohovky, roztáhl lascivně nohy – kdo ví, zda omylem nebo záměrně - a na prsty si vymáčkl dostatečné množství gelovité hmoty. Ruka s dlouhými a hbitými prsty doputovala do míst, kam obyčejně lidem slunce nesvítí.

 

 

„Takže, Johne… Chci, aby ses pozorně díval. A vše kousek po kousku prožíval a analyzoval se mnou.“

 

 

A to byla poslední slova, která John Watson uslyšel, než se definitivně a zcela dobrovolně poddal pekelným nížinám se Satanášem v jejich čele.  A nechal všechny ty hříšné myšlenky, aby si s ním dělaly, co se jim zlíbí.

Hlasitě polknul.

Nekonečná inkvizice mohla právě začít.