Poslední zázrak

Omlouvám se. Všechno je to pravda. Všechno, co o mně říkali. Já si vymyslel Moriartyho. Jsem podvodník. Noviny měly celou tu dobu pravdu. Řekni to každému, kdo tě vyslechne. Nikdo nemůže být tak chytrý.

Zjistil jsem si všechno, abych na tebe udělal dojem. Byl to trik. Kouzelnický trik. Tenhle telefonát je můj dopis. Tak to lidé dělají, ne? Nechají dopis. Sbohem, Johne.

Dech se mi zastavil přímo před rty. Někde v hrudníku jsem pocítil tupý tlak. Na dně žaludku nepříjemnou křeč. Stál jsem tam a strnule zíral vzhůru. Proč to říká? Co se to děje? Nechápal jsem jediné slovo.

Jediné, co jsem chápal, bylo, že čas neúprosně běžel dál, zatímco se mi hlavou honily myšlenky, které nedávaly smysl. Jedna křížila druhou. Pohled se mi skoro zamlžil, jak se mi lehce zatočila hlava. Cítil jsem tlukot svého srdce, až mi rezonoval a vystřeloval přímo do krku, kde se tvořil nepříjemný hlen. Ten okamžik jako by trval věčnost.

Snažil jsem se s ním mluvit, sledoval jeho oči, udržet pohled i na tu dálku, snažil jsem se mu říct, co pro mě znamená, ale on neposlouchal. Dál říkal ty podivné věci. Pravdu překrucoval ve lži, a lži překrucoval do pravdy.

Snažil se ze sebe udělat podvodníka, proč?

Polknul jsem a ve stejné vteřině jsem s neskonalým šokem sledoval, jak se jeho tělo řítí z budovy nemocnice přímým pádem dolů. Vnímal jsem, jak se můj šok mění v naprostý děs, který se na pár okamžiků převtělil až v samotnou paralýzu.

Bylo pozdě.

Když jsem k němu doběhl, svět skončil. S ním. S jeho skokem. S jeho bryskním intelektem. S jeho životem, který dával smysl tomu mému. Dával mu smysl ve všech možných i nemožných směrech. A já si to uvědomil příliš pozdě. Nikdy jsem mu to neřekl.

Bylo pozdě.

S jeho životem skončil i ten můj.

Jen ten můj se proti tomu jeho zdál být naprosto bezcenný. Nepodstatný. Vždycky byl.

Jako by mi někdo vyrval duši přímo z těla a skořápku někam bezohledně odhodil.

Je pozdě.

Opakoval hlas v mé hlavě pořád dokola.

***

„Tahle skladba se mi líbí,“ usmál jsem se pro sebe a zaposlouchal se do tklivých tónů houslí, „tu jsi složil sám?“ zalil jsem dva porcelánové hrníčky s čajem horkou vodou a oba je položil na stolek.

Odpověď nepřišla, ale to bylo u Sherlocka normální. Někdy nemluvil i několik dní.

Posadil jsem se do křesla a přivřel oči. S příchutí čaje na jazyku a s příjemnou hudbou v uších jsem se spokojeně usmál. Takhle vypadal domov. Nebo by alespoň měl.

Hra na housle ustala.

Vysoká postava, která se doposud tyčila před oknem, se obrátila mým směrem. Sherlock se usmál, odložil housle, posadil se naproti mně do svého křesla, podal si šálek čaje a upil.

Chvíli jsme spolu jen tak mlčeli a užívali si klidu, na mého přítele to bylo až neobvyklé při jeho akutní touze neustále řešit případy a posouvat své hranice až na okraj samotných možností. Ale něco na té chvíli nás dostalo do jakéhosi souznění, spříznění. Někdy je příjemné zkrátka jen tak s někým být a mlčet.

S někým, koho celým srdcem milujete.

Dopil jsem čaj, odnesl jsem svůj hrnek do dřezu, a když jsem se otočil, Sherlock odešel a pokoj zůstal prázdný. Jen druhý hrníček s čajem zůstal překvapivě naprosto plný na svém místě jako předtím.

***

Sledoval jsem, jak se Sherlock pohybuje kolem své chemické aparatury a něco zkoumá v mikroskopu. Lebka s bizonem se téhle show účastnili taky a sdíleli se mnou fascinaci v jeho ladných pohybech. Na někoho jeho výšky to bylo až k podivu.

Jeho župan za ním vlál jako křídla opeřeného dravce. Působil mysticky, a přesto v něm byla jakási podivně nečekaná křehkost.

Všiml si, že ho se zaujetím pozoruji a usmál se na mě. Způsobem, jakým se na ostatní lidi nikdy nesmál. Zahřálo mě to na hrudi a rozpínalo se to celým tělem až někam do slabin. Hýčkal jsem si tyhle úsměvy jako medaile z války, které pro mě neznamenaly oproti těm gestům zhola nic.

Opětoval jsem úsměv a v něm bylo vepsáno vše, co jsem si kdy přál mu sdělit nahlas, ale nikdy to neopustilo mé rty. Alespoň jsem v to doufal. Nemuseli jsme o tom mluvit, oba jsme věděli, že to tam je.

Pak někdo ten vzácný okamžik narušil, ozvalo se zaklepání na dveře. Byla to Molly.

„Jak se ti daří, Johne?“ usmála se na mě povzbudivě.

„No, skvěle, pojď dál, udělám nám čaj,“ pozval jsem ji do bytu.

Když jsme se vrátili do obývacího pokoje, Sherlock tam už nebyl.

„To nebude nutné, já zase hned půjdu. Chtěla jsem se jen přesvědčit, že jsi… V pořádku.“

„Jistěže jsem v pořádku, proč bych neměl být?“ usmál jsem se nechápavě na Molly a zakroutil hlavou. Věnovala mi takový podivný pohled, ve kterém se snad dala vyčíst lítost. Ale proč?

„Pro nikoho to není lehké,“ řekla, políbila mě na tvář, a pak mě chytla na okamžik za ruku. Němě jsem na ni zíral a snažil se vyčíst význam toho sdělení.

Než jsem se stačil zeptat, jak to myslela, tak se za ní zaklaply dveře.

Podíval jsem se k mikroskopu, pod jehož objektivem neležel žádný vzorek, ani sklíčko. Aparatura byla prázdná a bez známek manipulace. Naopak se zdála být zaprášená.

Zamračil jsem se.

Pocítil jsem podivný příval nervozity. Ohlédl jsem se směrem k Sherlockově ložnici a vyšel jí vstříc. Zaklepal, a přestože se neozvalo žádné pozvání, ani slova odporu, vešel jsem. Byla prázdná. S obleky ve skříni seřazenými podle barev a materiálů jako vždy. Na nočním stolku ležela neotevřená krabička cigaret.

Ložnice působila ponuře. Byl v ní větší chlad, než kdekoliv v domě.

Zmateně jsem zamžoural víčky.

Vyběhl jsem na chodbu a dolů do bytu za paní Hudsonovou. S naléhavou otázkou, jestli u ní není Sherlock, že zmizel neznámo kam.

Dívala se na mě vyděšeně, rty se jí třásly a oči jí na okamžik zvlhly.

„Ale Johne, Sherlock… On. Sherlock je přece mrtvý. Sám jste ho viděl, jak…“ zajíkla se a tak tak udržela na uzdě pláč.

Náhlá nevolnost se provalila celou mou osobností, nejen na povrchu, ale i zevnitř, a já si zmateně vzpomněl na celou událost u Bartoloměje jako by to byl nějaký špatný opakující se sen.

Byl to trik. Kouzelnický trik. Tenhle telefonát je můj dopis. Tak to lidé dělají, ne? Nechají dopis. Sbohem, Johne.

Krev. Nehybné tělo. Křik. Tolik křiku. Chumel lidí. Panika. Žal. Bolest. Tak strašně moc bolesti! Tak neskutečně moc bolesti. Sherlocku proč?!

Padl jsem na kolena a rozplakal se jako malý kluk. Přímo před paní Hudsonovou, která mě hned na to začala objímat a přidala se s pláčem ke mně.

***

Vzdychl jsem na křesle s knihou v ruce a založil stránku.

Otočil jsem se na postavu stojící u krbu a celé tělo mě z toho pohledu na mou imaginaci zabolelo.

Stál tam a byl dokonalý. Dokonalý jako vždy. Ve svém obleku a fialové košili. S kudrnami spadajícími do čela, měňavým pohledem, který člověka zanalyzuje až na kost. S drzým úsměvem na plných rtech.

Byl jen v mé hlavě, ale byl tady se mnou. Navždy. Jako můj vlastní výplod iracionality. Jako můj vlastní duch.

Přece jsem to po něm žádal. Tehdy na hřbitově. Aby pro mě udělal poslední zázrak.

Sherlock Holmes. Můj věčný a tichý společník.

Kterého jsem z hloubky samotné podstaty miloval.

A nezáleželo na tom, zda byl živý nebo mrtvý.

Důležité bylo, že pro mě splnil můj poslední zázrak, protože jsem už nikdy nechtěl být zase sám…