15. kapitola

Minerva McGonagallová byla první z učitelského sboru, kdo se dozvěděl pravdu o Wadeově původu. Ředitelka se zbytečně nevyptávala a překvapivě se nad tím ani nepodivovala, pouze Harrymu s úsměvem na tváři pogratulovala. A Harry by se dokonce vsadil o svůj měsíční plat, že na něj dokonce mrkla okem.

Mezi ostatními to bylo takové veřejné tajemství. Nemluvilo se o tom, ale Severus s Harrym tušili, že už se o nich dávno šuškalo a jejich syn, byť dodržel slib a nikomu nic neprozradil, nedokázal udržet netečnou tvář kdykoliv je viděl spolu. Co si studenti nebo ostatní profesoři domysleli, zůstávalo ve hvězdách. I když si nejspíš ani nebylo moc co domýšlet, koneckonců pravda bila čím dál víc do očí.

Navzdory tomu kdyby je někdo postavil před hotovou věc a chtěl přiznání, Harry Potter by nic nezapřel. Možná by to i hrdě přiznal. I tak se snažil netlačit na pilu a nechat věcem volnější průběh.

Čas utíkal tak kvapně, že sotva Harry popadl dech, byla půlka března, za nimi Wadeovy dvanácté narozeniny. Tak byl zase o rok starší. Kdyby tak šlo to dospívání zastavit. Byl zase o něco vyšší, vytáhl se a skoro začínal být vysoký jako Harry. Začínal mu hrubnout hlas a Harryho polilo horko při představě, že bude jednou znít stejně sametově jako ten Zmijozelův.

Oslava byla jiná než všechny ty předešlé, protože tentokrát si všichni tři udělali výlet na Příčnou ulici, kde společně poobědvali, nakoupili hromadu dárků a navštívili Weasleyovic krám s kejklemi.  Synova nadšená tvář byla k nezaplacení, to bez debat. Každopádně vidět Severuse Snapea, jak se se zájmem a profesionálním entuziasmem probírá předměty - pro něj - nevalného charakteru, celý den ještě víc projasnilo.

Wade, ačkoliv se tvářil, že je jenom do počtu, byl se svými pokusy dát svoje rodiče dohromady neoblomný. Harryho to na jednu stranu dojímalo, na druhou stranu mu to nebylo příjemné, neboť věděl, že to musí být protivné lektvaristovi. Harry zkrátka jen zklamaně přihlížel tomu, jak se mu to nedaří. I přes všechny ty jeho snahy věděl, že k tomu nikdy nedojde. To by přeci museli chtít oba dva. A možná, že Severus někoho někde měl. Nikdy o tom nemluvili, ale spíše proto, že se to zdálo nevhodné. Takže se Nebelvír taky nikdy neptal. Jeho kolega byl vždy dost uzavřený člověk a o jeho osobním životu se nikdy nic nevědělo. S nikým o něm nemluvil. A pokud přeci jen, tak Albus Brumbál už to rozhodně nikomu nepoví.

°°°

Během května se počet jejich společných výletů do Prasinek znásobil. A častokrát se stávalo, že se Wade nenápadně někam vytrácel, i když oba dva otcové věděli, že syna nakonec najdou v knihkupectví, kde už byl skoro jako doma.

Harry seděl na lavičce a vystavoval obličej jemnému májovému vánku. Ve vzduchu byla cítit příjemná vůně kvetoucích rostlin. A v korunách stromů to žilo navrátivším ptactvem. Čekal, až se k němu připojí Severus, jako to dělával každý víkend. Wade překvapivě nebyl zase k nalezení, a když si Nebelvír všiml, jak se k němu starší muž z dálky přibližuje, pousmál se. Severus v dlaních držel dva kelímky, zřejmě s máslovým ležákem. To samo o sobě v Harrym vyvolalo ten známý lechtivý pocit na dně žaludku, protože Severus na něj myslel. Na jeho pohodlí, potřeby a zřejmě mu chtěl udělat nejspíš radost. Ale to ještě nic neznamenalo, že? Jen běžnou přirozenou pozornost vůči druhému člověku. Příteli.

I tak si kladl dost důležitou otázku. Kdy vůbec Severus Snape za svůj život byl pozorný? A ke komu? Protože to nebyl scénář, se kterým by se za svých studentských let setkával. A rozhodně mu ani nikdo z jeho známých o dobrotě jeho srdce a nezištnosti nevykládal. I když to samozřejmě po válce vyplavalo všechno na povrch.

Posadil se a mladší z kolegů přijal s díkem kelímek, který byl očarovaný, aby udržoval teplotu. Když nasál vůni, uvědomil si, že se jedná o svařené víno. Tahle volba ho překvapila.

„Je zase v trapu, že?“

Severus zdvihl posměšně koutek. „Jak jinak. Jestli ho něco po cestě sežere, jsem z obliga. Potkali jsme tam Hagrida. Bude to na něj.“

„Ah, vůbec bych se nedivil, kdyby s sebou Hagrid pašoval něco, co by Wadea opravdu sežralo,“ pronesl lakonicky Harry a upil.

„O další starost míň.“

„Severusi!“ rozesmál se.

„Neříkej mi, že by se ti trocha prostoru v knihovně nehodila,“ zažertoval. „A ten klid a pořádek.“

Harry měl rád jeho suchý humor, někdy byl až šibeniční, ale věděl, že nic z toho, co říká, nemyslí vážně. A dost často se k němu sám nechal zlákat.

„A co teprve, jak by si naše účty u Gringottů ulevily.“

Tmavé oči se k němu upřely, „Vidíš, přesně o tom mluvím. Život by byl o tolik snadnější.“

„A nudnější.“

„Mám rád nudu.“

„Nelži, Severusi, ty nesnášíš nudu. Kdybys neměl svoji laboratoř, nemohl ustrašeným studentům brát kolejní body a v hodinách lektvarů dramaticky mávat hábitem, zničilo by tě to.“

„Já nemávám svým hábitem! A už vůbec ne abych navozoval drama!“

Harry stížnost ignoroval a pokračoval dál: „Kdybys nemohl být kreativní, našel bych tě ve Filchově hladomorně viset ze stropu za paty dolů prostě jen proto, aby ses nenudil a vyzkoušel něco nového. A ještě by sis stihl u toho dělat odborné a erudované zápisky.“

„To si vyprošuju.“

Harry zdvihl obočí a snažil se nesmát, jak se Zmijozel zakabonil.

Na to konto Severus dodal: „Když už tak za kotníky, Pottere. Viděls už někoho viset za paty? Je to nepraktické a neohrabané.“

„Vlastně to nemám příliš v oblibě, abych byl upřímný… Myslím jako vídat lidi, zatímco visí hlavou dolů a ještě k tomu v mučírnách. Nebo i visící kdekoliv jinde. Raději je vídám pevně na nohách a tváří v tvář, jestli víš, jak to myslím,“ zadeklamoval mladík a snažil se u toho zachovat vážnou tvář, ale moc mu to nešlo. Celá tahle konverzace byla jedna z těch naprosto absurdních, které neměly žádnou informační hodnotu. I tak si je pokaždé užíval.

„Ovšem, to je ta preferovanější možnost. Se všemi údy ve správném úhlu. A ideálně i mimo hladomorny a mučírny.“

„No já nevím, někdy to má své kouzlo, když si umíš dávat dobrý pozor, jak stimulovat bolest,“ zazubil se rozjíveně Harry. A když si uvědomil, co z něj vypadlo, rychle skryl svůj obličej za kelímek.

Ne, že by sám věděl něco o tom, jak stimulovat bolest tak, aby to mělo kouzlo. Co ho to promerlina napadlo?

Alchymista si ho chvíli prohlížel způsobem, ze kterého se nedalo vyčíst, co se mu honí hlavou a Harryho to znervóznilo dost na to, aby se tupě zadíval do země.

Naštěstí Severus jeho poznámku nakonec nekomentoval a změnil zavčasu téma. „Pořád jsme se nedobrali k řešení problému. Wadeova sbírka začíná být bezedná. Ale uznávám, že nechat jakékoliv dítě, a to nejen to naše, sežrat kouzelnými tvory je trochu drastické i na mě.“

Harry se hlasitě rozesmál, až mu skoro svařák prskal nosem. „To nejspíš jo. Já jsem spíš uvažoval o větším domě. Trochu víc starostí, ale zase méně pocitu viny.“

Tentokrát neudržel chladný výraz ani Severus a nejenže mu vyletěl jeden koutek úst vzhůru, ale dokonce to udělaly oba dva.

Načež se naoko zamračil. „Navíc mi ten rarach dělá chaos v titulech. Naprosto ignoruje zavedený rejstřík a míchá mi dohromady svazky rozličných vědních oborů a odvětví. To nemluvím o abecedním řazení. Praktická využití amortencie klidně vložil mezi Matoucí a ohlupující utrejchy a Encyklopedii homeopatických elixírů. Díky za existenci accia, jinak bych se musel zbláznit věčným hledáním. Díky Salazarovi za to, že jsme kouzelníci, dělat pořádek v tom…“

Něco v Harryho očích donutilo Severuse se uprostřed výkladu zarazit. Nebelvír si ho prohlížel s podivnou věrností a spokojeností. S oddaností, kterou u něj v poslední době vídal častěji, než by byl schopný přiznat. A Kterou by rozhodně u něj nikdy nečekal.

„Co je?“

„Nic. Jen… Je to tak… Srdečné. Nenucené. Je mi příjemně. Cítím se příjemně, Severusi. Důvěrně. Cítím se příjemně a důvěrně s tebou. Teď a tady.“

Neměl ponětí, jak na to zareagovat. Co jeho paměť sahala, nikdy mu nikdo nic podobného neřekl. Tak si jen odkašlal a přikývl, zatímco přemýšlel, jak naložit se svými rozvířenými emocemi. Ty zuřivě bublaly za hradbami jeho zdánlivě poklidné masky. Tím přetvařujícím se projevem chránil zejména sebe a za ta léta se ho naučil nosit jako na míru šitou košili. Bylo těžké se osvojených zvyků zbavit.

Místo aby poděkoval, udělal přesně to, v čem byl mistr. Zavedl řeč jinam.

„Dovolím si navrhnout jinou alternativu, než se rozhodneš k investici do nemovitostí.“

Potter se zatvářil zaskočeně, ale ta emoce se jeho tváří mihla jen krátce jako stín.

„A to?“

„Existují zaklínadla a kouzla, díky kterým lze větší objem vtěsnat do menšího prostoru. Myslím, že by to situaci značně usnadnilo. A možná vyřešilo.“

„Oh. Jo, jasně. To je taky samozřejmě řešení.“

Když konverzace ustala, tak už jen tiše posedávali na lavici a dopíjeli svařené víno. Snad jako by vyčerpali všechna vhodná témata, ani jeden neměl odvahu navázat na něco dalšího. I nezaujatý pozorovatel by si všiml, že mezi nimi visí cosi nevyřčeného, co oba dva znepokojuje. Ale na otevřenou diskuzi to byly dvě příliš tvrdohlavé povahy.
Návrat ztraceného syna nakonec oběma ulevil. S jeho příchodem jako by ta tíha z ramen zase zmizela.