2. kapitola

Ubohá slavnost. Kouzelníci oslavují konec války, vzývají Potterovo jméno a připíjejí na hrdinu, který spasil svět. Co na tom, že Potter nebyl jediný, kdo dopomohl pádu Pána zla. Co na tom, že mnozí za celou věc položili život. Vřava glorifikující toho kluka Severusovi způsobovala možná migrénu, ale i on si stihl všimnout, že ten jejich velebení hodný hrdina tam ani nebyl.

Polkl hořkou slinu, když se ozvala jeho hrdost. Sám toho za svůj život neudělal málo, a tím nemyslel jen každodenní ochranu toho vyvoleného zadku, ale nikdo mu ani nepoděkoval.

Nemohl se na to dívat. Měla by to být spíš tryzna než oslava. Zemřelo tolik nevinných lidí a místo toho, aby na jejich počest proběhlo nějaké uctivé rozloučení, celá škola se zkrátka jen radovala. Bylo mu z toho zle.

Alespoň měl zbytek hradu a zejména sklepení jen pro sebe. Prázdné chodby byly vysvobozujícím rozptýlením. Bujarý smích sem doléhal jen tlumeně a poslední sloky nějaké oslavné písně už slyšel sotva na půl ucha. Ale ani tak by to nemělo vypadat. Na hradě by mělo spíš zavládnout ticho. Válka všem vzala nejen příbuzné a přátele, ale i nemálo energie. Všichni – a to nejen nebožtíci - si zasloužili odpočinek a klid.

Těšil se, až se usadí do svého křesla se sklenicí něčeho řízného a než půjde spát, přečte si nějakou nenáročnou knihu. Anebo se možná opije, protože to bylo přesně to, co by v tuto chvíli potřeboval. Tak nějak na všechno zapomenout, zalít vlastní svědomí po okraj alkoholem, aby mu pořád nepřipomínalo, že on je ten přeživší, zatímco všichni jeho blízcí už jsou po smrti a on tomu i přese všechny snahy nedokázal zabránit.

Cítil, jak ho zevnitř sžírá prázdnota. Pocit, který si tak dlouho odpíral. Kterému nedovolil, aby se ho zmocnil. Byl dávno zvyklý být sám, byl zvyklý nebýt pro nikoho důležitý a měl svoje poslání, které ho pohánělo. Dokud neodešel i ten poslední člověk, kterého nazýval svým přítelem. Dokud nebyl Albus Brumbál nadobro pryč, ani si to neuvědomil.

Ten starý mizera a manipulátor mu chyběl. Zpětně se probíral vzpomínkami a dokázal i sám sobě přiznat, že ten starý muž byl jako otec, kterého nikdy neměl. Protože Tobias Snape byl všechno možné;  tyran, alkoholik, násilník, ale nikdy nebyl jako otec. Albus měl pro něj vždy pochopení, a i když to nedával často najevo, Severus věděl, že si ho váží, a že i po všech jeho starých zradách k němu našel cestu a vnímal ho podobně. Pomohl mu v nejhorších chvílích života, byl mu oporou, když byla potřeba. Ale hlavně mu věřil. Až do samého konce.

Častokrát se spolu nezávazně bavili u čaje. Byla to příjemná kratochvíle, kterou Severus dělával jako dítě se svou matkou, když nebyl otec doma. A od té doby se k němu nikdo jiný nedostal natolik blízko, aby se v jeho přítomnosti dokázal uvolnit. Než poznal Lily Evansovou. Milovaná dobrosrdečná Lily, která mu zlomila srdce, když si vzala za muže toho pitomce Pottera. A nakonec stejně jako jeho matka zemřela. Dvě nejdůležitější ženy jeho života ho zanechaly v osamění a sebetrýzni, na níž vystavěl celý svůj asketický život.
A Albus jako by viděl na dno jeho žaludku. Vždycky ho dokázal přečíst a snadno odhadnout jeho myšlenky. Jako by to byl šestý smysl. Severus se tím nejednou vyhnul kdejakému vysvětlování nebo emocionální konfrontaci. Severus mu důvěřoval a hluboce ho ctil. Víc, než si donedávna byl schopný připustit. Ten šarlatán mu zkrátka chyběl, protože teď už nebyl nikdo, s kým by si mohl o čemkoliv promluvit, aniž by ho bez záště nebo předpojatosti vyslechl.

Rozlítaný myšlenkami do všech směrů si ani neuvědomil, že ho nohy dovedly skoro na konec chodby nedaleko jeho osobních komnat. Zaslechl tklivé zvuky. Rozléhaly se tlumeně podél kamenné zdi. Znělo to jako kvílení obří olihně nebo jako teskné hučení ztraceného ghúla. Pokusil se to ignorovat, ale jakmile ušel dalších pár kroků, dokázal už perfektně identifikovat zdroj toho lomozu. Byl to pláč. Lidský pláč. Nebo spíš fňukání.

Nakrčil nad tím patetickým projevem emocí nos a chvíli zvažoval, že se půjde opít jinam, ale byl moc unavený, aby si dnes večer nedopřál pohodlí vlastní ložnice. Mohl tu skutečnost prostě ignorovat. Na druhou stranu se nad tím projevem slabosti spokojeně zašklebil. Alespoň někdo na tomto místě pochopil, že není vhodné se radovat, a truchlil. A Severus tentokrát dokázal pochopit proč právě tady daleko od toho euforického ansámblu v hlavní síni.

Zahlédl z dálky skloněnou siluetu. Seděla na zemi s hlavou složenou v rukách a hystericky popadala kyslík. V duchu pochyboval o tom, že by šlo o někoho z jeho koleje, ale jakmile vzápětí zhodnotil celou postavu, skoro se mu zastavil dech přímo v hrdle.

Tu neposednou hřívu černých vlasů by poznal kdekoliv. Možná byly jen trochu slepené a od prachu, neboť kdo by očekával od Vyvoleného, že se po usmrcení Pána zla vrátí čistý, voňavý a jako ze škatulky, že ano. A pohozené brýle na podlaze viníka usvědčily definitivně.

Severus šel opatrně a sotva slyšitelně. Podle všeho si Potter jeho přítomnosti zatím nepovšimnul. A když se přiblížil natolik blízko, aby mu zaclonil výhled, odkašlal si.

Mladý Nebelvír zalapal po dechu a hned na to se na pár okamžiků zarazil, než zdvihl zrak vzhůru. Jen z toho překvapeného pohledu bylo poznat, jak mu je nepříjemné, že ho přistihl při činu zrovna Severus Snape.

„Pottere,“ Severus si všiml zničeného výrazu v zarudlých očích. Postrádaly lesk a tu obvyklou zarputilost. Ale neudělalo na něj nijak velký dojem.

Přesto se neubránil nečekanému soucitnému pocitu, který se mu rozlil po hrudním koši.

„Co tady děláte?“

Byla to spíš řečnická otázka, jeho motivy v podstatě chápal. Zejména i proto, že si byl moc dobře vědom faktu, že ten kluk čerstvě přišel o své dva blízké přátele. Ale potřeboval ho přivést na jiné myšlenky, i když sám nechápal, proč to dělá. Vždyť jeho představa dokonale tráveného večera s láhví Ogdenské starorežné byla naprosto narušena. A zrovna tím neposlušným klackem.

A že Potter trpěl, bylo jedině v pořádku. Protože tak to mělo přece být. Každý potřeboval truchlit. Vůbec to nesouviselo s tím, že ho teď uctívali po celém kouzelnickém světě, zatímco po Severusi Snapeovi neštěkl ani zavšivený vlkodlak navzdory tomu, že by si bez něj Potter neutřel ani zadek.

Zhluboka vzdychl, když si uvědomil, že spílá nepravému. Potter za to všechno nemohl. Bylo snadné na jeho ramena házet vinu, ale ani on si svoji roli v té posrané válce nevybral. A buď jak buď, před poslední bitvou za ním přišel, aby se omluvil za léta nedůvěry a pochybností. Poděkoval mu za všechno, co pro něj udělal a i ve své blahosklonné jedinečnosti mu svěřil, že za hrdinu celého odboje považuje právě jeho. Unaveného a protivného profesora lektvarů.

Potter byl sice někdy nesnesitelný hňup, ale svůj osud si nezasloužil. Ani o svoji slávu a pochlebování nestál. Protože se Severusem sdílel stejné břímě. Samotu a bolest z početných ztrát.

Bylo snadnější živit svoji nenávist vůči Jamesi Potterovi a přisoudit ji synovi. Ale během posledních týdnů zjistil, že Harry Potter v sobě měl víc ze své matky. A starší muž se v něm celé roky mýlil jen proto, že to tak chtěl vidět.

„Pane?“ ze zamyšlení ho vyrušil tichý hlas.

Zelené oči si ho přeměřovaly s odevzdaností a nezájmem, což ho přinutilo se zamračit.

„Na něco jsem se vás ptal, Pottere.“

„Omlouvám se, pane. Chtěl jsem prostě někam vypadnout. Škola je zničená a tady dole je největší klid. Nikdo tady nebyl.“

Snape si ho chvíli bez řečí prohlížel. Neupravený a unavený Potter byl jako hromádka neštěstí. Už od pohledu bylo vidět, že toho moc nenaspal a zřejmě nic ani nejedl. Severusovi poskočil ohryzek, když se znovu zhluboka nadechl. Ne. To, co právě cítil, rozhodně nebyla lítost! A už rozhodně žádný ochranářský instinkt. Naochraňoval se Pottera za ty roky už dost.

Ale bylo to za nimi. A možná, že by si po všech těch letech nenávisti měli se zachráncem magického světa vyříkat všechny hříchy minulosti. A začít nanovo. Poněvadž nemělo smysl se topit dál ve starých křivdách.

Co pronesl chvíli na to, překvapilo i jeho samotného.

„Dáte si se mnou whisky? Už nejste můj student, takže za vás nenesu žádnou zodpovědnost. Teď jste dospělý jedinec a je to na vaše triko.“

Harry se na muže udiveně ohlédl. Jako by měl pocit, že se přeslechl. Několikrát zamrkal, než profesorovo černé obočí vyletělo vysoko do čela s očekáváním odpovědi. Vážně ho Snape zval k sobě na panáka?

Netušil, jaká třetí moc za něj otevřela ústa, ale mrknutí oka poté sám sebe uslyšel, jak odpovídá ano.