5. kapitola

Vážený pane Pottere,

s potěšením Vám oznamujeme, že ve Škole čar a kouzel v Bradavicích počítáme se studijním místem pro Vás.
V příloze Vám zasíláme seznam potřebných knih a vybavení.
Školní rok začíná 1. září. Očekáváme Vaši sovu nejpozději 31. července.

Se srdečným pozdravem
Pomona Prýtová
Zástupkyně ředitelky školy.

Harry odložil dopis na kuchyňskou linku. Zhluboka vzdychl. Skoro tomu nemohl uvěřit. I po těch letech a mimo hranice tento den přece jen nadešel. Roky doufal v to, že je nikdo nenajde a že minulost mu už nebude šlapat na paty, ale tady to bylo. Potterů sice byly stovky, ale mezi kouzelníky řady přece jen zřídly.

Stejně měl vždy podezření, že rozesílání přijímacích dopisů do Bradavic je spíš automatické a magické, než promyšlené a osobní. Profesorka prýtová a stejně tak kdysi i profesorka McGonagallová určitě netrávily každoročně své večery rozepisováním stovek dopisů pro jednotlivce. A to nejen prvních ročníků. Z toho si tedy vyvodil, že vlastně učitelský sbor ani ministerstvo netuší, komu vlastně dopis přišel. A pokud ano, určitě nebyl jediný kouzelník Potter žijící v Austrálii. A určitě by si to po té době nespojili s ním.

Sevřel dlaně tak, aby zastavil třas v prstech. Vzpomínka na to, co bylo kdysi, v něm pořád vyvolávala nepříjemné chvění a nevolnost. Uteklo mnoho času, aby se se vším vnitřně smířil a aby se naučil znovu žít, ale stále byly věci, které se vytěsnit nedaly. A zejména ne tehdy, pokud se mu opakovaně vracely noční můry, ve kterých znovu a znovu čelil Severusi Snapeovi.

Měl by se vrátit do Británie? Měl by se postavit minulosti? Už přece nebyl ten sotva dospělý zděšený a zranitelný kluk. Už nebyl depresemi sužovaný slaboch, který se neuměl vzepřít nátlaku. Zestárl a dospěl. Stal se z něj silný a rozhodný muž. Vybudoval si renomé v zemi, která teď byla jeho domovem. Stal se předním výrobcem hůlek. V kouzelnické společnosti si ho vážili, jemu se dařilo a nikdo si ho nespojoval s tím zachráncem světa, jenž porazil Temného pána.

Měl by to zahodit? Často se neubránil stesku. Byly chvíle, kdy jeho srdce toužilo navštívit svoji rodnou zemi. Podívat se na přátele, které tam zanechal. Weasleyovi, Hagrida. Nebo třeba na Nevilla s Lenkou.

Prvních pár let mu chodily dopisy od paní Weasleyové a sem tam i něco od bradavického klíčníka. Dokonce mu jednou napsala i Ginny. Ale ani na jeden z nich neodpověděl. Navzdory tomu, že po tom toužil, rozhodl se zpřetrhat všechny vazby. Měl nový život. A už nebyl sám a musel myslet na jiné věci. Po čase všechny snahy o kontakt ustaly.

Pořád cítil k Británii pouto, vnitřně toužil se tam jednou vrátit, aniž by ho pronásledovaly špatné sny. Nadešel ten správný čas? Vyspěl už dostatečně, aby se mohl tváří v tvář setkat se svou minulostí? Možná by ho ani nepoznali a věci by to usnadnilo. Dávno se změnil. Nechal si narůst dlouhé vlasy a nosil je svázané v copu. Brýle zahodil už před lety a nechal si zrak spravit lektvary. Zmužněl, zejména v ramenou a ještě o půl hlavy vyrostl. A jizva? Jizva, díky níž ho vždycky všichni poznávali, zmizela v den Voldemortovy smrti. Vypadal jinak, než před necelými dvanácti lety. Dost možná by ho nepoznala ani paní Weasleyová.

Ohlédl se po svém synovi, který seděl vedle v místnosti a četl si knihu. Měl by mu dát jeho dopis? Pořád mohl celou tu věc s Bradavicemi ignorovat. V Austrálii byla taky kouzelnická škola. Neměla takovou dobrou pověst a rozhodně nebyla tak akreditovaná, ale potřebné vzdělání by v ní získal jakbysmet.

Takže měl by ho do Bradavic pustit? Stačilo by napsat odmítavý dopis s vysvětlením nazpět, aby se jejich pošta nezbláznila jako tehdy, když jemu samotnému strýček Vernon odpíral korespondenci.

Jeho syn byl neobvykle talentovaný a inteligentní, měl vlohy na mnoho věcí. I na ty, které Harrymu nikdy nešly. Jako protekční dítě dostal svou hůlku už v osmi letech, přestože to bylo proti kouzelnickým zákonům. A taky mu na rozdíl od Harryho šly celkem lektvary. V tomhle rozhodně nebyl po něm. Věděl, že by pro něj Bradavice byly vhodnější.

Učil tam pořád i on? Muž, který ho před lety tolik pokořil? Vzpomínky se vyrojily tak nečekaně, že se musel pevně chytit stolu, aby nezavrávoral pod představou těch nechutných doteků na svém těle. Polknul. Harry dopis roztrhal a ledabylým kouzlem na prach spálil. Ne, není připravený na to se tam vrátit. Teď ještě ne a možná, že už nikdy.

°°°

Když se druhý den vrátil z práce, nikdo nebyl doma. Bylo to jediné štěstí, neboť na prahu dveří uviděl další obálku se známým zeleným inkoustem a s erbem čtyř kolejí bradavic. Ani na vteřinu nezaváhal a nechal dopis kouzlem shořet. Nedostanou jeho syna. On do Bradavic nepůjde!

Když se podobný rituál opakoval během dalších čtyř dnů, Harry začínal být otrávený a znechucený. Ale pořád se nedonutil napsat do Bradavic vysvětlující odmítnutí. Jako by si pořád chtěl nechat zadní vrátka otevřená. Měl dávno tušení, že si nedají pokoj. Živě si pamatoval, jak to probíhalo, když měl nastoupit on. Budou mu posílat dopisy tak dlouho, dokud si jeho syn aspoň jeden z nich nepřečte.

Zatrnulo mu. Promerlina! Co to dělal? Rozhodoval tady o budoucnosti vlastního dítěte. Nedal mu ani příležitost dozvědět se pravdu. Dělal úplně totéž, co mu kdysi udělali Dursleyovi a to prozření s ním nemálo zamávalo. Na krátký okamžik pocítil nad sebou samým opodstatněné zhnusení. Nechtěl, aby se opakovaly chyby, kterých se na něm dopustili jeho příbuzní. Zastyděl se nad sebou. Mohl tohle udělat svému synovi? Osobě, kterou na světě nejvíc miloval a která ho zachránila před sebou samým? Byla to nejdůležitější bytost na tomto světě a vždy pro něj byl na prvním místě. Rodina. Pravá rodina. Někdo, koho bezmezně a bez výjimek hluboce miloval a kdo na oplátku miloval jeho. A on mu dělal tohle?

Cítil hořkost v hrdle, ale pevně se rozhodl. Přejel palcem po zeleném inkoustu a zhluboka si vydechl, než dopis odnesl do synova pokoje. Položil ho na postel tak, aby nešel přehlédnout. Ještě se naposledy před odchodem ohlédl na to místo, a pak zavřel za sebou dveře. Musí být silný. Pro něj. Nesměl být sobecký a myslet na sebe. Byla potřeba myslet na budoucnost svého syna. A moc dobře věděl, že to Bradavice ho nejlépe připraví do života a ukáží mu směr, kterým by se mohl vydat. Že právě tahle škola mu dá to nejlepší vzdělání, které si zasloužil.

Teď zbývalo jenom čekat.

°°°

Zavřel oči, zatímco netrpělivě čekal, až dorazí Potter mladší.

Tak přece jenom se bude muset vrátit. Bude muset čelit minulosti. A nebude možné, aby se jakýmkoliv způsobem zapřel, neboť přítomnost jeho syna ho prozradí tak jako tak.

Další starosti mu dělala skutečnost, že nevěděl, co tam bude dělat. Tady měl podnik, který sice snesl jeho nepřítomnost, ale nicnedělání nikdy nebylo jeho oblíbenou činností. A pendlovat denně mezi dvěma kontinenty se i pro kouzelníka zdálo být náročné.

Měl svou práci rád, dělal ji s upřímným zalíbením. Nemusel by zavřít krám, měl zástupkyni, která by jeho povinnosti převzala a bez pochyby zvládla. Ale byl to neobvyklý pocit. Ještě nikdy tohle neudělal. Solange byla důvěryhodná osoba a jeho dobrá letitá přítelkyně, ale dokázal by se toho na čas vzdát?

S bydlením by to nebyl až takový problém, protože ještě stále měl po svém kmotrovi Grimmauldovo náměstí. Stejně tak měl na účtu svoje dědictví po rodičích. V podstatě by se nemusel do konce života živit vůbec ničím. Jenže on ve svém životě potřeboval ruch, nějaký cíl a podněty. Nebyl ani zvyklý na to, aby byl oddělený od svého syna. Ten by odjel do Bradavic a vůbec by se nevídali.

Chvíli zmateně bloumal myšlenkami a snažil se přijít na různé alternativy, jež by byly schůdné pro ně pro oba, až ho nakonec trkl spásný nápad. Usmál se. Ano, to by možná zřejmě šlo. Mohl se aspoň o to aspoň pokusit. Sedl k psacímu stolu v pracovně, vytáhnul nažloutlý pergamen, brk s kalamářem a pustil se do psaní dopisu.