6. kapitola

Ani po těch letech se toho moc nezměnilo. I když válka dala hradu zabrat a některá křídla byla potřeba rekonstruovat, vypadalo to, že je všechno jako kdysi.

Harry se na rekonstrukci Bradavic nepodílel a vlastně si na stav, ve kterém svůj bývalý domov opustil, do poslední chvíle nevzpomněl. Ale když teď mohl na vlastní oči vidět, jak se majestátně pyšnily naprosto totožnou vizáží jako kdysi, něco ho při té příležitosti zahřálo u srdce.

Dokonce zůstaly všude stejné i sochy a obrazy. Na pozemcích neproběhla jediná změna. Z komínu Hagridovy hájenky se kouřilo a Harry i díky výběhům, ve kterých se pohybovala zvířata rozličných druhů, si dokázal s jistotou potvrdit, že byl Hagrid pořád klíčníkem a profesorem péče o kouzelné tvory. Nikdo by totiž dobrovolně nechoval třaskavé skvorejše jako domácí mazlíčky.

Jakmile dorazil k ředitelně, zbývalo už jen vyšlapat točité schodiště do samotného cíle. Heslo mu samozřejmě ředitelka prozradila a Harry se zhluboka nadechl, neboť přišla zrovna ta chvíle, které se nejvíc obával.

Zaklepal a ještě si naposledy upravil hábit. Na Minervu McGonagallovou se upřímně těšil, ta žena v jeho životě znamenala během jeho studia mnoho a nikdy na ni nezapomněl, ovšem to neznamenalo, že nebyl nervózní.

„Dále!“ ozvalo se a on s krátkým zaváháním vstoupil.

Vzápětí si všiml několika osob stojících kolem jejího stole, ale byli k němu všichni zády. Pár přítomných poznal podle postavy. Například profesor Kratiknot byl rozhodně nezaměnitelný. Potěšilo ho, že na škole pořád učí.

Ředitelka vzhlédla a na prchavý okamžik se zatvářila jako Brumbál těsně předtím, než Nebelvíru přidal desítky bodů. Vstala a vyšla mu vstříc, i když to vlastně vůbec nebyla třeba a Harry to trochu vnímal jako malou demonstraci jejího postavení. Možná spíš jako hru, protože ty příslovečné jiskřičky v očích se jí leskly už z dálky. Byla pořád stejná, nezměnila se. Možná měla pár vrásek navíc, ale jinak byla přesně taková, jakou si ji pamatoval.

„Vítám vás,“ usmála se na něj a natáhla k němu ruku, aby se s ním pozdravila. „Jsem ráda, že jste dorazil, kolego.“

Ne, rozhodně se to mladíkovi nezdálo, protože Minerva McGonagallová vypadala velmi pobaveně.

„Já taky, paní profesorko, a jsem rád, že jste mě přijala.“

„Ovšemže. Godrick ví, že každým rokem potřebujeme nového profesora na obranu. Bohužel se stále nikomu nepodařilo zrušit to umíněné prokletí,“ odstoupila od něj a šla se znovu posadit za svůj stůl. „Připojte se, zrovna máme poradu.“

Všechny hlavy se na něj zvědavě otočily a on si tak mohl konečně všechny prohlédnout pozorně. Mezi známými tvářemi profesorka Prýtová, která byla nyní zástupkyní ředitelky. Vedle ní stála profesorka Trelawneyová, po jejímž boku se vznášel profesor Binns, který očividně bude svůj předmět učit už navždy. Poznával profesora Křiklana, i když měl možná víc šedivé vlasy a méně jistý postoj, než si pamatoval. Profesorky Sinistrovou a Vektorovou znal spíš jen od vidění díky Hermioně a to v něm v daný moment vyvolalo nepříjemnou vzpomínku. Hagrid nebyl přítomný, zato mezi dalšími neznámými tvářemi jeho nových kolegů stál on. Ve svém démonicky černém hávu a s vlasy spadajícími do bledé tváře si ho prohlížel s očividným despektem.

Harry se mírně zatřásl. Uhýbal pohledem, ale měl dojem, že si toho profesor všiml. Snape se mračil. Z jeho postoje Nebelvír snadno vyčetl, že o příchodu nového kolegy vůbec netušil. A hlavně mu došlo, že Harryho vůbec nepoznal.

Nečekaně ho to zaskočilo. Jejich setkání po tolika letech ho mučilo v nočních můrách a představoval si, jak si ho Snape vychutná hned, jakmile se vyskytnou ve stejné místnosti. Ale ten chlap neměl sebemenší ponětí. Byl jednoduše naštvaný, že mu ředitelka nesdělila tu informaci dřív.

Načež se jejich oči střetly a poznání si našlo i Severuse Snapea. A držení jeho těla se naráz změnilo. Ztuhl v ramenou a svěsil ruce podél těla. Přičemž i z jeho obličeje se vytratil ten naštvaný dojem. Zkoumal ho, jako by nevěřil tomu, co vidí. Snad pořád ještě vstřebával, jestli je to vůbec možné. Zorničkami putoval po jeho těle a zpátky k obličeji, a když se znovu zadíval do těch sytě zelených očí, semkl pevně rty, až to vypadalo, že si ukousnul jazyk. Ale nic neřekl a nechal si své podezření pro sebe. Nic jiného od něj Harry Potter ani nečekal. Snape nebyl v postavení, aby se vůbec ozvat mohl.

Potter mezitím přijímal nabízené gratulace k přijetí od svých kolegů, zatímco se mu představovali. Potřásl si se všemi dlaní a na jednoho po druhém se přívětivě usmál.

„Pomona Prýtová, bylinkářství.“

„Sibylla Trelawneyová, jasnovidectví.“

Někteří z kolegů, které neznal, na škole učili jen krátce, někteří už dekádu. Bylo zvláštní nemít přehled o místě, který pro něj kdysi znamenalo tolik, ale vrátil se ten starý dobrý pocit, který se ho zmocňoval kdykoliv se do Bradavicích po letních prázdninách vrátil. Někam zase patřil a byl doma. A najednou si uvědomil, že strach, který ho živil, mu tenhle správný pocit odpíral. A zjištění, že to hluboké pouto tady stále bylo i navzdory špatné zkušenosti, předčilo jeho očekávání.

Možná, že se konečně po těch letech dočkal fáze přijetí a smíření.

Už nebyl Harry Potter, slabý a naivní kluk, který ztratil ve válce nejlepší přátele a který zabil Voldemorta, protože mu to předurčil osud. Teď byl Harry Potter, respektovaný profesor obrany proti černé magii, který určoval svůj osud sám a který se už odmítal snadno poddávat cizí síle. Harry Potter, který tehdy opustil školu zhrzený a nasycený bolestí, ten už neexistoval. Teď tady stál pevně na nohách nový Harry Potter. Pevně odhodlaný a jistý si sám sebou.

„Horácio Křiklan, přeměňování.“

Harry se zarazil, když si podávali dlaně. „Přeměňování? Vždyť jste učil lektvary, profesore.“

Zavalitý mužík natočil zlehka tvář bokem a usmál se: „Učil jsem vás, mladíku?“

Přikývl.

„Jistěže. Většina z vás mě učila,“ podotknul překvapeně. To ho opravdu ho nikdo nepoznal?

Minerva McGonagallová za stolem s pobavením sledovala celou situaci. Harry si byl už naprosto jistý, že si to celé užívá a čeká, jak se situace vyvrbí. Nejspíš bylo zvykem mít za ředitele osobu, která ráda tahá za nitky a baví se plejádou zmatených výrazů. Brumbál by na ni byl rozhodně pyšný. Vlastně Harryho překvapilo, že když se ohlédl k obrazům bývalých ředitelů, nenašel mezi nimi ten Brumbálův. A pokud tam přece jen někde byl, tak na něm starý muž nebyl. Jak si mohl takovou příležitost nechat uniknout? Musel přece mít svůj obraz. Nebo ne?

Podíval se na bývalou hlavu nebelvírské koleje a zvesela se na ni zazubil. Nenechala se tím vůbec ovlivnit a jen složila dlaně na stůl do stříšky. V podstatě ho nechala, ať si poradí sám.

„Takže paní ředitelka vám zřejmě nic k mému nástupu neřekla. To bylo od ní ovšem velmi zákeřné,“ odfrknul si. „Zdá se, že se toho od svého předchůdce dost naučila.“

Zaznělo několikeré zalapání po dechu, když si dovolil vzpomenout na Albuse Brumbála. Starší členové profesorského sboru po něm střelili pohledem, a vzápětí po ředitelce, která se tvářila, že se jí to vůbec netýká.

Zakroutil hlavou a zasmál se. „Ehm, dobrá, tak já jsem Harry Potter, obrana proti černé magii.“

Dobrá, byla pravda, že si docela tohle přiznání užíval a ředitelka samozřejmě jakbysmet. Bylo v podstatě neuvěřitelně milé a hřejivé sledovat, jak se na tvářích ostatních přítomných proměňovaly emoce. Jak se jejich pohledy rozzářily.

„Chlapče zlatá, kde jste celou tu dobu byl?“ Pomona Prýtová se nenechala dvakrát pobízet, aby se k němu s objetím nahrnula.

Harry skoro na místě ztuhl, jak ho zavalitější žena k sobě s láskou tiskla. Byl to neskutečný moment plný dojetí a vzájemné úcty. Nakonec ho pustila, když už to vypadalo, že se brzy nový profesor obrany v jejím sevření udusí. Pohladila ho po dlani a Harry se přistihl, že zadržuje slzy.

„Minervo, vy jste tajnůstkářka, vy jste nám to zatajila záměrně. Kde jste k Harrymu přišla?“ optal se zvědavě Křiklan.

„Ráda bych si připsala všechny zásluhy, Horácio, ale pravdou je, že tady pan Potter mi napsal jako první,“ doznala, přičemž si posunula svoje brýle výš na nos.

Všichni se po mladíkovi podívali. Připadal si jako zvíře v zoo, které dostalo svůj nový výběh a všichni se na něh museli přijít podívat. Odvykl si být středem pozornosti.

„No,“ odkašlal si. Věděl, že očekávají vysvětlení.

Zasunul si dlouhý neposlušný pramen za ucho a zhluboka pronesl: „Vrátil jsem se po letech na čas do Británie. A říkal jsem si, že bych mohl čas strávit i tady, než se vrátím ke svému podniku. Bradavice byly mým domovem dlouhých sedm let a shodou okolností jsem tušil, že bude paní ředitelka hledat profesora na obranu. Však víte.“

Věděli. Všichni věděli.

„Hrozně jste se změnil, chlapče,“ poznamenal Fílius Kratiknot. „Vůbec jsem vás nepoznal.“

Následovala kadence otázek, na které všem velmi obratně, ale i vyhýbavě odpovídal. Naštěstí nejvíc všechny zaujalo, že se stal výrobcem hůlek a sklidil za to nemálo obdivu.

Jediná osoba, která doposud mlčela, byl on.

Černá silueta stála vpovzdálí. Severus sledoval dění před sebou. Jeho kolegové měli pravdu. Potter se změnil. Skoro by ho nepoznal. Už to nebyl ten Potter, kterého si pamatoval. Vypadal teď víc sebevědomě, sebejistě a spokojeně. A rozhodně mu to jedině lichotilo. Nehledě na fakt, že se na něj i dobře koukalo. Vyspěl.

Odmítal si po celá ta dlouhá léta připustit, že mu ten spratek chyběl. Noc, kdy spolu byli naposledy, se ho pokusil vyprovokovat k celoživotní nenávisti. Svým zvráceným způsobem mu dát důvod, aby se sebral, přestal se litovat a něco se svým životem podnikl. Zdálo se, že přesně to Potter nakonec udělal a Severus nepochyboval o tom, že ho Nebelvír až do morku kostí nenáviděl. Byl s tím smířený. Neočekával od Pottera, že se s ním bude bratříčkovat.

Co ho překvapilo, byla skutečnost, že ho ten kluk nikdy neudal. Profesor lektvarů očekával každým dnem, že si pro něj přijdou bystrozoři a že zbytek svých žalostných dní stráví v chladné a hnilobou olezlé cele Azkabanu. Ale ten den nikdy nepřišel a pak Potter zkrátka zmizel a už o něm skoro dvanáct let nikdo neslyšel.

Jakou ironií bylo, že v tu osudovou noc po nekonečné době Severus pocítil něco, na co za svůj mizerný život dávno zapomněl. Harry Potter v jeho náruči voněl, hřál a lákavě chutnal. Zelené oči zalité slzami způsobily, že se mu srdce divoce rozbušilo pokaždé, kdy se do nich podíval. I navzdory tomu, že byly plné bolesti a strachu. Bylo to perverzní a vyvolávalo to v něm pocit viny, ale neuměl to ovládat. Vždyť tehdy ani nepotřeboval jakýkoliv povzbuzovač. Při pomyšlení, že si Pottera vezme, se snadno vzrušil přirozenou cestou. Přitahoval ho a dost možná to trvalo i nějaký čas, aniž by si to sám uvědomoval, a to rozhodně nebylo dobré znamení. Nechtěl si k tomu klukovi vytvořit citový vztah, nechtěl si ho vůbec vpouštět do života. Rád by ho dál ignoroval, ale pravdou bylo, že se tak trochu sám zamotal do vlastní sítě.

A teď si tady nakráčel s pohlednou tváří, dokonalým úsměvem a bude učit předmět, který si vždycky přál učit on, přestože ho učil jen jeden jediný rok předtím, než Albus Brumbál zemřel jeho vlastní rukou. Budou se vídat takřka denně a nevyhnou se tomu.

Nebyl schopný cokoliv říct. Snažil se tvářit chladně jako vždy, ale necítil se tak suverénně, jak se mohlo zdát ostatním. Cítil se obnaženě a ten pocit nesnášel. U Salazara, proč musel čelit téhle situaci? Neměl vůbec čas se na něco takového připravit. Jednou tu Minervu vlastnoručně zaškrtí, tím si byl jistý!

Z toku myšlenek ho probral hlas.

„Profesore?“

Otočil se, byl to on. Zpevnil postoj a zdvihl bradu, aby neprozradil svůj vnitřní boj.

„Vůbec jste se nezměnil,“ poznamenal suše a díval se mu zpříma do očí, vyzývaje ho na oční souboj.

„Za to vy ano, Pottere,“ podal mu ruku stejně jako ostatní. Byla to při nejmenším slušnost.

Mladší muž ji přijal a vrátil mu pevný stisk, který Severuse trochu překvapil, ale na tváři se mu jako obvykle nehnul ani sval.

„Tak tedy vítejte mezi námi, kolego," pronesl jízlivě.
Do hlasu se mu vkradl náznak ironie, když se následně pousmál: „Teď konečně poznáte, jaké je to z té druhé strany."

„Už se na to těším.“