„Promerlina,“ zprudka se postavil na nohy, až poskočil stůl, za nímž seděl. „To přece nemůže být pravda."
Vysmekl se a bez účasti za sebou zanechal stůl vytočený nakřivo. Několik spadlých pergamenů na zemi ignoroval jakbysmet. V tuhle chvíli byla jen jediná věc, která ho zajímala, a podle toho konal.
Čtyřmi spěšnými kroky se přesunul ke knihovně, aby si tam vyhledal knihu. Když se mu ji poté podařilo najít, chvíli v ní listoval, aby vyhledal příslušnou kapitolu. Měl povědomí o tom, co hledá a byl si téměř jistý tím, co sám vydedukoval, ale chtěl si to potvrdit.
Zatímco se mu podařilo nalistovat kýžený článek, snažil si i po těch letech vzpomenout, jak to bylo před dvanácti lety. Tehdy měl staré zásoby lektvarů, do nichž během války kvůli silnějšímu efektu přidával ingredience, které v originálních recepturách nebyly. Normálně neměly žádné další vedlejší účinky. Až na… Kouknul do knihy a nervózním pohybem přejel prstem na samý konec dvojlistu. Zděšeně svazek zaklapl a vložil zpátky na místo. Zavřel víčka. Teď musel přemýšlet racionálně.
„Larvy hvězdic, slza dospělého fénixe, ano. Dračí kůže, bezoár, vylisované listy z mandragory. Ano. Salazare, Salazare!“ odříkával si jako modlitbu složení lektvarů. Divoce se mu rozbušilo srdce a měl pocit, že nemá v plicích dostatek kyslíku.
„To není možné. To je jen hloupá shoda náhod. To přece nemůže…“
Všechny souvislosti do sebe ale zapadly jako kousky puzzle a vytvořily konečně čirý nezaměnitelný obrazec. V hlavě sesumíroval další ingredience, které na sebe ve výsledku nečekaně reagovaly.
Jak mohl být tak hloupý? Jak mu tohle mohlo uniknout? Byl mistr lektvarů, zatraceně!
Vykouzlil tempus. Ještě nebylo tak pozdě.
Třebaže ještě nebylo po večerce, nehleděl na to, že potkává studenty na chodbách a utíkal. Rozhodně tím vzbudil pozdvižení, protože bylo obecně známo, že Severus Snape neběhá. Severus Snape se nebezpečně přesouvá, zatímco za ním démonicky vlaje jeho černý hábit. Ale nebral na to ohledy, a když se konečně dostal do kýženého cíle, ani dvakrát se nerozmýšlel a rovnou zabušil na dveře naléhavě pěstí.
„Ano, ano, sakra práce, už jdu. Vždyť nehoří!“ houknul ke dveřím Harry a zvedl se z křesla.
Drobné siluetě za ním vyletělo obočí do čela a Harry se otočil se slovy: „Ta kniha je asi vzadu v knihovně, zkus se podívat tam.“
„Dobře.“
Mladý profesor přešel ke dveřím, aby čelil svému neurvalému hostovi. Jakmile je otevřel, skousnul si rty. Severus Snape mu ani nedal šanci zareagovat a pozval se dovnitř sám tím, že svižným pohybem vplul do místnosti jako uřícený tajfun. Při tom bezohledně vrazil do Harryho, který zády vrazil do dveří.
Pan domácí za nimi zavřel, protože očekával nějakou scénu a neměl zájem na tom, aby to bylo slyšet až na chodbu. Zamračil se a zkřížil ruce, zatímco čekal, až Snape spustí svoji tirádu. A když se dobrých pár vteřin stále nic nedělo, přičemž se ten chlap těkavě rozhlížel po jeho bytě, přesunul se Nebelvír ke stolu s čajem. Nalil si do šálku a se záměrem hlasitě usrkl, aby získal mužovu pozornost.
Snape se na něj zlověstně otočil. „Tak vy si tu v klidu popíjíte čaj, Pottere?“
„Jo. Je výborný. Dáte si taky?“ věnoval mu falešný úsměv. Provokace toho protivy ho nikdy nepřestala bavit. Mělo to vždycky něco do sebe.
„Nedám si žádný váš čaj! Ale něco mi přece jen můžete dát.“
„Povídejte,“ opáčil s klidem.
„Informaci.“
„Tak informaci. Nikdy bych nečekal, že budu mít v něčem víc znalostí než vy, kolego.“
„Nemluvte nesmysly. Pottere, kde je vaše žena?“
Harry si skoro opařil jazyk, jak ho ta otázka vyvedla z míry. Měl tušení, že tenhle rozhovor nebude z těch, které by si užíval. I když mezi nimi vládlo jakési tiché příměří. Nebo se tam možná spíš dostávali. Odložil šálek zpátky na stůl a pokusil se analyzovat Snapeův postoj a výraz. Byl rozčílený. A nesvůj. Něco mezi tím.
„To je informace, která se vás vůbec nijak netýká, a nevidím důvod, proč bych vám to měl vůbec říkat.“
„Tolik zbytečného vymlouvání kvůli něčemu tak banálnímu, že ano,“ procedil zostra starší z mužů.
„Nechápu, o co vám jde, Snape.“
„Odpovězte na moji otázku.“
„Fajn. Nikdy jsem netvrdil, že jsem ženatý. Nechápu, co vás to popadlo.“
„Myslel jste si, že to utajíte?“
„Pořád nerozumím. Proč je tak důležité, jestli mám nebo nemám ženu? Můj osobní život se jednak nikoho netýká a jednak jsem nic nezatajoval. Nikdo se mě na to nikdy neptal. Můj profesní život to snad nijak neovlivňuje.“
Snape zavrčel.
Harry zvedl ruce vzhůru a zadeklamoval: „Tak a je to kruté a velké tajemství venku, nejsem ženatý. Hotové rozuzlení večera. Vesmír si konečně uleví.“
„Myslíte si, jak nejste vtipný. Ale o tom přece nemluvím!“ zvýšil rozhořčeně hlas lektvarista.
„Dobrovolně přiznávám, že nemám sebemenší ponětí, o čem mluvíte. Co kdybyste vynechal to drama a přešel k věci?“
Zmijozel už se nadechoval k peprné odpovědi, když je přesně v ten moment vyrušil někdo třetí.
„Tati, já jsem to tam fakt nenašel. Asi jsme ji nechali doma. Ale to nevadí, zkusím si to najít v knihovně,“ když Wade pootočil hlavu a všiml si přítomného profesora lektvarů, zarazil se.
„To je dobrý, Wade. Vyřešíme to později. Teď bys měl jít, bude večerka.“
Kluk mlčky přikývl a po obou se tázavě podíval.
Snape sebou nečekaně trhnul a s podezřením si kluka prohlédl jako by ho viděl poprvé. Nebylo pochyb. Rozhodně si byl jistý. A když měl příležitost prohlédnout si zblízka jeho obličej znovu, všiml si, že nemá až tolik Potterovský nos, jak si myslel. Zdál se být v samotném středu takříkajíc římský. Přesně jako ten jeho. Prudce vydechl, v daný okamžik úplně zapomněl dýchat.
Potter starší poplácal syna po rameni a ten vyšel ke dveřím.
„Počkej,“ sytý baryton zastavil studenta uprostřed kroku.
„Ne, Wade, běž,“ přikázal. „My si tady s profesorem něco vážného vyřídíme. Uvidíme se ráno na hodině.“
„Dobře. Jo a tati, mohli bychom jít v sobotu do Prasinek? Chtěl bych si tam koupit jednu knihu, doporučila mi ji Careen. Potřeboval bych se tam podívat.“
„Moc mě to mrzí, synku, ale já tuhle sobotu tentokrát nemůžu, mám nějaké neodkladné resty, co nepočkají,“ odvětil.
„Aha. No, to nevadí. Mohl bych tam jít třeba sám a…“
„Tohle už jsme probírali, kamaráde. A ne jednou,“ zazubil se Harry pobaveně. „Do Prasinek jít sám nemůžeš. Jedině s doprovodem. A já už bych tě tam hlavně vůbec nepustil. Není ti ještě ani třináct. Budeš to muset týden vydržet.“
„Ale já už přece nejsem malé dítě,“ našpulil trucovitě rty.
„Podle zákonů a pravidel bradavické školy dítě stále jsi. Navíc si moje dítě a děti dělají, co jim přikážou rodiče. A nezvykej si na to, že máš oproti jiným studentům nějaká privilegia, protože nemáš.“
„Tatínku…“
„Tohle na mě nezkoušej, Wade. Moc dobře vím, kam tohle tvoje představení spěje. Než si uvědomím, že se mnou manipuluješ, stihnu jen zaznamenat, jak se za tebou zavířil prach cestou do Prasinek.“
Následovala fáze dvě. Raněné Bambiho oči, které mladý potomek zvládal rozhodně na jedničku.
„Nedívej se tak na mě, mladý muži. Ta kniha tam určitě bude i další týden. Nebo za dva roky. Vyber si.“
Chlapec na zlatého hrdinu vypláznul jazyk, a pak zdvihl ironicky koutek úst. Severus se v tom gestu ihned poznal. Tedy ne, že by na lidi kolem sebe vyplazoval běžně jazyk, ale na ironické úšklebky byl vždycky oborník. A dělala se mu kolem rtů stejná rýha.
Něco však po Potterovi mladík rozhodně zdědil. Nulovou schopnost uznávat pravidla.
„Mazej,“ rozesmál se Harry. „Než seberu Nebelvíru pět bodů za courání se po večerce.“
„Ještě není po večerce.“
„To nikdo nezjistí.“
„To bys neudělal, taťko.“
„Zkus mě.“
„Myslím, že půjdu.“
„Jo, to je velmi dobrý nápad.“
Wade se ještě na okamžik zatvářil zklamaně a svěsil ramena, spíš jen pro efekt. Ale nakonec na něj při odchodu mávnul, načež se obrátil na Severuse se slovy: „Dobrou noc, profesore.“
Nečekal na odpověď a rázem zmizel.
Severus sledoval celou interakci se zatajeným dechem. V hrudním koši se mu rozléval pocit spokojenosti a podivné teplo. Jejich vztah byl už od pohledu hodně vřelý a sympatický. Celá jejich dynamika. Severus skoro očekával, že po vlastním zpackaném dětství bude z Potterovic syna rozmazlený spratek, ale i když měla nejmladší generace Potterů svoji svéhlavou povahu, na názoru otce mu záleželo.
Odkašlal si a všiml si, že ho Harry upřeně pozoruje a netvářil se u toho příliš přívětivě.
„To bylo velmi působivé,“ uznal tiše.
Žádná odpověď nepřišla.
„V tu sobotu s ním klidně mohu jít já,“ dodal bezděky a postavil se zpříma s odhodláním čelit tomu nejhoršímu.
Potter na to konto chladně pronesl: „Nevidím důvod, proč byste měl…“
„Za to já ten důvod vidím,“ skočil mu do řeči a naplnil ho pocit zadostiučinění.
„Cože?“
„Vyhrňte si hábit, Pottere.“
V zelených očích se v mžiku objevilo zděšení, které Severuse na okamžik zarazilo, když si uvědomil, jak to vyznělo.
„Úchyle! Přišel jste si pro přídavek? Zajezdit si na koštěti? Vypadněte odtud!“
„Nejsem tu kvůli vašim krásným očím, Pottere. Ale jestli to neuděláte, přísahám, že to udělám!“
„O co vám kurva jde, vy mizero? Baví vás mi ubližovat? Ponižovat mě? Vypadněte, než si to šeredně odskáčete! Pořád ze mě nesňali povolení používat zakázané kletby!“
Než ale stačil Harry vůbec vytáhnout hůlku, Snape se na něj natisknul a celou vahou ho přišpendlil zády ke zdi. Naproti sobě cítil, jak se srdce druhého muže zběsile rozbušilo, a tvář se zkřivila hrůzou. Zvládl ho udržet dostatečně dlouho na to, aby mu vykasal kus látky nahoru a odhalil tak jeho břicho.
„Vy jste musel úplně zešílet! Tentokrát vás Azkaban nemine!“ bránil se Harry vztekle, ale v tom pohledu byla nepřehlédnutelná i panika.
Dotkl se ho prst. A přejel mu po kůži od jednoho boku k druhému. Po zkrabatělé kůži. Šrámu, který tam jen částečně zhojený zůstal po zákroku.
„Odkud máte tu jizvu?“ zeptal se narovinu Snape.
A Harrymu to konečně docvaklo. Pokud v jeho očích zůstávala znatelná panika, tak měla protentokrát úplně jiný důvod. A jeho tělo ho prozradilo taktéž, když jako na povel na místě zamrzlo.
A Severus uměl v lidech vždycky dobře číst. „Jak vidím, tak vám jistě došlo, proč jsem tady.“
„Pusťte mě, Snape.“
Ale ten jen pokračoval v monologu. „Já vám řeknu, odkud máte tu jizvu. Je po císařském řezu. Nemáte žádnou manželku a žádnou jste ani neměl. Ve vašem životě se žádná žena nenachází a s žádnou jste neměl syna. Toho syna jste totiž měl vy, Pottere. Mého syna.“
A bylo to venku.
Komentáře