Vůle boží: 2. kapitola - Nepokradeš

 

 

Jedna tlustá čára za nekonečnou pýchou.

Velká tečka za větou nedokončenou.

Kouř se vznáší nad krajinou tichou

a ty ještě jednou zamávej na rozloučenou.

 

 

Když se Bůh před stovkami let rozhodl vyhladit ze světa všechno živé pro jejich zkaženost a špatnost, využil k tomu svého sluhu Noea. Dějiny jako by se opakovaly, jen s opačným účinkem. Jako by nebe bylo protkáno silami Voldemortovy magie, a snažilo se zatopit město a svět vodou a vymýtit tak vše živé, které ještě v sobě uchovávalo dobrotu a srdečnost, přestože nebylo čisté krve.

Londýn rozhodně nebyl Ararat, aby se lidé mohli zachránit a Bradavice jako pomyslná archa držely na palubě jen ty, jejichž duše byla zkažená jako had Lilith plazící se po stromě poznání.

Déšť neustával, i když už se z šedivých mračen voda valila téměř týden. Kolem Bradavic byly rozvodněné kanály vod, bradavické jezero zdvojnásobilo svůj objem a vypadalo až hrozivě. Voda se dostala až k vrbě Mlátičce, která byla do půl suku zaplavená. Harry si domyslel, že Chroptící chýše je už dávno pod vodou.

Plocha, na které kdysi bývalo famfrpálové hřiště, se teď podobala spíše přístavu nežli místu, které kdysi sloužilo k suchozemské zábavě.

Za ten týden neustálého deště se pozemky Bradavic proměnily v nekončící oceán sladké vody.

 

A přesně tak dlouho Harry neviděl toho krutovládce, který, jak se doslechl z povídání od smrtijedů, stačil za těch několik dní zpustošit Londýn i nějaké menší města okolo. Bylo otázkou několika týdnů, měsíců, než ovládne celý svět a Harry ztrácel naděje čím dál víc.

Od počátku se v záchvatu schizofrenie ptal mrtvého Brumbála, co by měl dělat. Neodpověděl mu a Harry sám sebe uvalil do klece sebetrýzně. Mučil se myšlenkami, které se točily v jeho hlavě jako vír ve vodě. Neustále myslel na lidi trpící tam venku. Na zlo, které v tolika vytouženém klidu a odpočinku naplnilo znovu svět a zalilo jej obavami a strachem jako dřív.

Nedokázal si odpustit, že všechno zkazil. Damoklův meč dávno zasáhl svůj cíl.

Potter nesl na bedrech vinu ze smrti všech blízkých i všech cizích lidí, kteří teď jeho přičiněním umírali za to, že se narodili v mudlovských rodinách.

Jak by se po tom všem mohl sám sobě podívat do očí, kdyby to bylo možné?

O to horší bylo, že svou frustraci a vztek nemohl na nikom vybít.

Smrtijedi ho nechávali celé dny zavřeného v komnatě. Nosili mu jídlo a pití, ale nechávali jej napospas vlastním výčitkám.

Byl na tom tak špatně, že dokonce doufal v příchod temného pána a očekával, že ho konečně navštíví. Copak mu nesliboval, že se mu ještě pomstí? Tolik toužil po tom, aby už bylo všemu konec. Aby přišel a konečně se pomstil, jak sliboval.

Ale on tady nebyl.

Už takovou dobu tady nebyl.

Jako by mu Harry byl lhostejný.

A tomu odmítal uvěřit.

 

A kdyby tady byl, Harry by mu určitě vyčetl všechno to, nad čím přemýšlel čtyřiadvacet hodin denně. Vybil by si zlost, vypudil by ten vztek, který se v něm hromadil. Nenávist, která kolovala v jeho žilách a také by si konečně nepřipadal jako schizofrenik, protože neustále mluvil sám se sebou nebo s lidmi, kteří už dávno nežili.

 

 

~ * ~

 

 

Harry už přestal počítat dny, které trávil sám. Začínal přemýšlet nad tím, jestli tohle je část jeho trestu za to, že se snažil svého nepřítele zničit. Chtěl snad Voldemort, aby Harry prvně zešílel? Pokud ano, pomalu se mu to dařilo, neboť Potter se den ode dne cítil jako větší blázen, když sám sebe utěšoval, když sám se sebou mluvil, když se ve všem snažil najít vysvětlení. Ale nejhorším zjištěním pro něj bylo, že sám začínal toužit po společnosti. Jakékoliv. Dokonce by dal i cokoliv za to, kdyby si s ním některý ze smrtijedů zahrál ty pitomé tchoříky.

Kde k čertu sakra do háje byl Voldemort tak dlouho? Copak dobýt svět je tak obtížné?

Amatér.

 

Harry se začal sám smát nad tím, co pohltilo jeho pomalu pokřivující se mysl.

Svalil se do peřin a začal se hrdelně chechtat. Držel se za břicho a nedokázal ten příval patetického smíchu zadržet. Mohl by místo toho klidně brečet, ale měl dojem, že déšť, který neustával, mu vzal všechny slzy, které měl. Nezbývalo mu, než lítost nad sebou samým zformulovat do toho nesmyslného chechtání. Vždyť už mu téměř nic nezbylo, možná už ani rozum.

 

V záchvatu pobavení ani neslyšel, že někdo pohnul klikou a vstoupil dovnitř.

 

Dvakrát si odkašlal, ale Potter nereagoval. Kroutil sebou v peřinách a vůbec nic kolem sebe nevnímal. Vypadal přesně jako ti blázni, které kdysi viděl u Svatého Munga.

 

„Ehm… něco vtipného, Harry Pottere?“ uťal mladíkovo pobavení temný hlas.

Harry se zarazil a posadil se, hledě na osobu, kterou tak očekával. Opravdu už musel být na hlavu, jinak by přece nebyl z jeho přítomnosti tak nepochopitelně nadšený. Samota mu vlezla na mozek. Jinak už si to vysvětlit nedokázal. Možná to bylo imperio, ale to by poznal, setkal se s ním nejednou a sám ho pocítil na vlastní kůži.

 

Tom Raddle za sebou zavřel dveře a postoupil blíž ke svému hostu. Propaloval ho svým onyxovým pohledem a jako by hledal na tom klukovi něco, co by vysvětlilo jeho nelogické chování.

„Netušil jsem, že se tady sám budeš tak bavit. Kdybych to byl věděl, dostavil bych se dříve, abych o tu zábavu taky nepřišel. Povíš mi, co tě tak pobavilo?“

Harry se na muže laxně otočil, v očích maje prapodivnou zamlženost, která jasně dávala najevo, že už dávno není tím, kým býval.

„To já jsem směšný.“

„To tys byl vždy, můj mladý příteli, to tys byl vždycky.“

„Ale ne tolik jako teď, směju se sám sobě, abys věděl, Tome. Jedině sám sobě. Za to, jak pateticky jsem dopadl a jak pokřiveně teď přemýšlím.“

„Vážně, Harry? Ale to mě zajímá. Nad čím tak přemýšlíš, že tě to přivádí ke stavu šíleného usebrání?“ otázal se zvědavě Voldemort a usadil se na postel vedle Harryho.

Ten kupodivu tentokrát nepocítil ani tu prazvláštní zimomřivost. Vnímal Voldemortovu přítomnost tak nějak smířlivě a nezaujatě. Jako by to byl jeho dávný spolužák ze školy. Už asi ztratil i všechny zábrany i pud sebezáchovy, jelikož nedokázal vnímat ani žádné, byť jen sebemenší, obavy.

„Proč se mě na takové pitomosti ptáš, když se mi můžeš podívat do hlavy? Oba dva přece víme, že jsem nitrozpyt nikdy neovládal a že tys nikdy nebyl na žádné zdvořilostní fráze, tak proč se mi prostě nepodíváš do hlavy? Budeš to mít z první ruky,“ zareagoval ihned černovlasý mladík, aniž by uvažoval nad důsledky. Jednoduše už mu bylo jedno, co Raddle udělá. Všechno bylo lepší než být sám se svou hlavou, která vás nutila přemýšlet nad všemi omyly, které jste kdy udělali.

 

Kdysi hadí obličej se zkroutil do škodolibé grimasy. Koutek Raddleových úst vyletěl vzhůru a jedno obočí taktéž.

„Máš pravdu, to jistě. Ale možná to prostě chci slyšet od tebe, můj mladý hochu…“

„Neříkej mi tak připitoměle, Tome, jako bychom byli staří známí…“

„A nejsme snad, Harry?“

Potter na to nereagoval a jen si odfrknul, čímž se Voldemortův ironický úcul ještě rozšířil.

„Tak mi to neříkej, Pottere, stejně časem tomu nutkání neodoláš.“

„Jo, jasně. Celý žhavý ti začnu vyprávět své nejtajnější touhy,“ opáčil jízlivě mladík a rozhodl se, že tentokrát na oční souboj vyzve on temného pána.

Černé oči se prazvláštně, téměř snad až radostně, rozzářily a upřely se ke svému cíli, „To bys jistě mohl,“ olíznul si Tom dolní ret. „Nebo bych ti s tím mohl pomoci já,“ prohlásil tajemně a skoro až děsivě se zakřenil.

Harry po dlouhé době pocítil příval nervozity, který ho obalil jako sníh stromy při bouřlivé vánici.

Déšť venku bubnoval o parapet.

Dříve Harryho ten zvuk uklidňoval, ale dnes jako by bubnoval s jeho tepem a počítal každý úder rozdivočelého srdce.

To, jak se na něj jeho sok díval, v něm začínalo vzbuzovat ty tolik postrádané obavy. Jeho pohled byl jiný, než si ho pamatoval. Přestože postrádal to známé rudé vzezření. Styl, jakým se na Vyvoleného díval, v něm začínal vzbuzovat opět nehezké předtuchy. A na jednu stranu tomu byl rád. Byla to změna oproti tomu stereotypu, který cítil – tedy spíše necítil – každý den. Byla to prazvláštní vzrušivost, adrenalin.

 

A pak, když Harry očekával, že se něco neblahého stane, Voldemort se postavil na nohy, stále se dívaje Harrymu do tváře.

„Jen jsem se přišel podívat, jak máš, můj drahý Harry,“ prohlásil familiérně s podtónem svůdnosti. „Dnes mám ještě něco k vyřizování, ale zítra, až přijdu, se všechno změní. Pomalu se na to připrav. Bude to takové malé překvapení,“ usmál se a přimhouřil oči, které teď připomínaly spíš úzké štěrbiny.

Nakonec vycenil zuby a se stejnou tajemností, s jakou přišel, zase Harryho pokoj opustil.

A Harry nahlas polknul.

Jeho žaludek udělal dvojitý kolenotoč a nebýt toho, že dnes nevzal do pusy ani sousto, určitě by zvracel. Ta předtucha, ta děsivá předtucha…

Znal až příliš Voldemortovu rafinovanost. A co teprve teď, když se poučil ze svých chyb a změnil se?

Harry jako by tušil, že smrt ho rozhodně nečeká.

 

 

Knokautován na kolenou klečí náš svět.

Poražen se těžce sbírá z otřesu.

Modlitba se dere přes popraskanej ret.

Vítá tě Země v novým účesu.

 

 

~ * ~

 

 

Celou noc Harry nezamhouřil oka.

Dávno si zvykl, že oblohu okupovaly oslnivé blesky, ale tím to rozhodně nebylo.

Přemýšlel. Příliš přemýšlel a nad vším přemýšlel. Jeho hlava byla jako Brumbálova myslánka naplněná tolika vzpomínkami a téměř přetékala přes okraje.

Brumbálova myslánka. Voldemortův rozhodující viteál. Jaká ironie osudu.

Brumbál se musel obracet v hrobě.

 

 

K ránu déšť kupodivu trochu ustal. Po dlouhých mokrých dnech se poprvé nebe trochu vzpamatovalo, i když ne úplně. Mrholilo a mraky se mírně roztáhly.

Měla na to vliv snad Voldemortova nálada? Řídil počasí? Nebo to snad byla vůle boží? I tohle všechno kolem, co se dělo? Byl snad Voldemort s bohem jedna ruka? A nebyl bohem sám?

Kdyby Harry nebyl kouzelník a nebyl ateista, možná by spíš věřil v to, že ďábel sestoupil na zemi v podobě Toma Rojvola Raddlea a rozhodl se v nemilosti zničit všechen pozemský svět.

 

Ale Harry oplýval takovou apatií, že už si ani sám neuvědomoval svou nenávist k tomu muži, který způsobil, že zemřeli všichni jeho milovaní.

Byl tak sám a tak opuštěný, že veškerá nenávist byla tatam a nahradila ji pouhá bezmoc. Deziluze.

Možná si začínal na tohle všechno zvykat. A sám už netušil, zda je to dobře nebo ne.

Bylo mu to už vlastně jedno.

 

 

~ * ~

 

 

„Zdravím tě, můj mladý příteli…“

Vysoký tmavovlasý muž v tmavě šedém hábitu olemovaném stříbrem vstoupil do místnosti s takovou majestátností, že samotná britská královna by mu mohla závidět.

Od dob, kdy si temný pán znovu přivlastnil své mladé tělo, začal o sebe z nějakého divného popudu dbát a začal si svého „majetku“ více vážit. Ale z větší části se snažil dělat hlavně dojem důležité osoby, která si zaslouží bezmezný obdiv. Toužil po oddanosti a mít všechny u nohou byl tak naplňující pocit, že se tomu nikdy nedalo odolat. Moc dobře věděl, jak působit na lidi i nemagicky. Zamlada to uměl vždycky. Jediný, kdo ho vždy prokouknul, byl právě ten stařec Brumbál. Jak směšné! A jak ten dědek dopadl, že?

 

„My jsme nikdy nebyli přátelé a teď s tím začínat snad nebudeme, ne?“ opáčil na Voldemortův pozdrav automaticky Harry, přičemž se přesunul k oknu a zahleděl se melancholicky na šedavé nebe. Něco ho na něm fascinovalo. Připomínalo mu deštivé dny v Bradavicích, kdy byl ještě s přáteli. To byla jedna z mála věcí, která ho ještě držela nad vodou, aby se nezbláznil úplně.

 

„Ovšem, že ne. Já z tebe svého přítele rozhodně dělat nechci,“ zatvářil se úlisně Tom a přiblížil se také k oknu a postavil se vedle Harryho.

Upřeně na něj hleděl, navzdory tomu, že Harry jeho pohledu nedával význam a stále prozkoumával oblaka.

Byli téměř stejně vysocí. Mladý Potter od dřívějších dob dost vyrostl, ale přesto byl o něco menší, než muž vedle něj, a také stále křehčí.

Přesto z něj vyzařovala síla.

Magie, která temného pána přitahovala. A on moc dobře věděl, jak se jí zmocnit.

Moc, to bylo to jediné, o co tady celou dobu šlo. Možná o pokoru a taky ponížení. Ale Potter byl rozhodně velmi příjemným zdrojem moci.

Byl to nepřítel, to ano, ale velmi přitažlivý nepřítel, který netušil, jaký ho čeká osud.

 

 

Snědá dlaň s pěstěnými nehty se natáhla, aby přejela po Harryho týlu.

Mladík u okna se zarazil, ale nic neudělal. Trnul v očekávání na to nejhorší. Měl jisté podezření už podle toho, jaké vedl jeho rival narážky, ale pořád někde uvnitř tajně doufal, že si to všechno jenom špatně vykládá.

 

„Víš, co je úžasné na imperiu, Harry? Pokud bych ho ovšem byl nucen použít.“

 

Poprvé za dobu, co byl temný pán v místnosti, se Harry na něj otočil se zarputilostí v očích.

Voldemort si pobaveně odfrknul.

„Mám rád, když se mi mé oběti vzpouzejí, je to větší zábava. Podle tvého pohledu soudím, že se jen tak nedáš. Jako bych tě už neznal, Pottere.

Pokud mě ale přestaneš bavit… Řeknu ti, že v imperiu je nejkouzelnější právě to, že oběť je uvězněna jako pozorovatel ve svém těle. Nemůže odmítnout rozkazy, dělá, co musí, ale přesto uvnitř ví o všem, co se s ní děje, i když to ve skutečnosti nechce. Po cruciatu je to má nejoblíbenější kletba. V očích postižených jde vždycky vidět, co si ve skutečnosti myslí a tahle vnitřní muka mě vážně vzrušují,“ dodal tajemně a putoval svou dlaní ještě níž. Přes krk, po lopatkách a přes páteř. Až se zastavil na Harryho půlkách a lačně je stisknul.

 

„Nikdy jsem netušil, že máš tak perverzní choutky,“ Harry se snažil udržet vážnou tvář, i když mu to činilo větší potíže. Voldemortova ruka na jeho zadnici mu to vysoce ztěžovala.

 

Zase ten jízlivý úsměv.

Dva černé obsidiány jako by se smály stejně zákeřně jako Voldemort sám. „Já si vezmu vždy to, co chci, Pottere. Pravda, většinou po zlém. Záleží jen na tobě, jak moc budeš spolupracovat,“ přistoupil k němu tak těsně, že mohl Harry na své tváři cítit jeho dech. „Takže mám si tvé tělo ukrást, nebo mi ho dáš dobrovolně?“

Pak ho uchopily dvě pevné paže a vtáhly ho do těsného sevření.

Potter tak mohl poprvé ucítit jasně vysvětlující tlak v oblasti svého podbřišku.

Tentokrát už v sobě ale nedokázal potlačovat děs, který se skrze celé jeho tělo přesunul co nejviditelněji do smaragdových duhovek.

„Bojíš se, Harry?“ zašeptal pán medově, a pak hocha prudce popadl za zápěstí a mrsknul s ním na postel s nebesy, maje ve tváři krutý, predátorský a požitkářský výraz.

 

Už neexistoval žádný mesiáš, který by Harryho z téhle zasrané patálie dostal.

Prohrál, tentokrát na plné čáře.

 

A Harry zklamaně připustil, že Avalon je v nedohlednu. Dagda své ovečky dávno opustil.

 

Za okny se znovu spustil liják.

 

 

Taková malá planetka vesmírem si sviští.

Z dálky světu přiváží úplně nový řád.

Osmý den chaosu a bordel v mraveništi.

To zavrhla matka syna, jenž jí neměl rád.

 

 

 

A/N:

 

A teď zase pár vysvětlivek… o Noem se už zmiňovat nebudu, toho jsem zmínila minule a zbytek jistě znáte.

Ararat je nejvyšší hora Turecka. Podle biblických příběhů právě zde po potopě světa přistála Noemova archa.

 

Had Lilith. Možná to někteří z vás nevědí, ale Lilith byla první ženou v Edenu. Ještě před Adamem a Evou. Podle judaistických příběhů Lilith stvořila Adamovu duši a učinila ho tak sobě rovným. Poté se ale Adam spojil s Evou a to Lilith rozhněvalo natolik, že opustila Eden. Pak se podle vyprávění změnila v hada pokušitele (nebo se s ním spářila, jsou různé varianty tohoto příběhu), který vybízel Adama a Evu, aby okusili jablko ze stromu Poznání. V mnoha artefaktech je Lilith znázorňována jako napůl žena a napůl had.

Lilith se v židovské démonológii označuje jako zlý duch, démon sukuba (succubus).

 

Damoklův meč… kdo by to neznal? Pořekadlo Viset nad něčím jako Damoklův meč je známé nejen u nás.

O legendě. Žil byl kdysi Dionýsův dvořan Damokles. Tvrdil, že neexistuje nikdo šťastnější než Dionýsos, a tak Dionýsos dal Damoklovi možnost, aby ochutnal jeho „štěstí“. Obklopený skvosty a lahůdkami potom Damoklés tedy užíval to štěstí. Uprostřed hostiny dal vládce spustit od stropu na tenké koňské žíni ostrý meč, mířící na hlavu Damokla. Ten, když při pohledu vzhůru uviděl visící hrozbu, už pro strach neviděl krásu, spokojenost, skvosty, bohatství ani hojnost – a vzdal se svého místa a povýšení.

 

Avalon. Taky zvaný Avignon je místo – tzv. bájný ostrov jabloní a keltských kněží. Podle legend by se na toto místo měly právě ubírat duše mrtvých. Říká se, že Avalon je místo posledního odpočinku krále Artuše a jeho manželky.

 

A poslední pojem. Dagda. Byl to kmenový bůh v Irsku. Údajně chránil kmeny a obyvatelstvo. Připisovaly se mu schopnosti ovládání počasí (deště) a také to, že uměl tvořit zázraky. Je to tak zvaný typický bůh druidů a jeho atributem je velká železná hůl (to jsem našla na wikipedii), byla jsem však upozorněna, že to není hůl, ale kyj – to je však nepodstatné, kyj… nebo hůl, s níž může zabíjet, ale také křísit mrtvé.​